Temnosmrečinská dolina / Vysoké Tatry a nejkrásnější turistické trasy

Trek do Temných Smrečin aneb i ve Vysokých Tatrách jsou místa, kde lišky a medvědi dávají dobrou noc!

Kam vyrazit v Tatrách na túru, kde by bylo minimum lidí a aby ta túra byla opravdu atraktivní? Kde mohu potkat spíše medvěda než náhodného turistu? Jsou vůbec v Tatrách ještě takováto místa? Možná se budete divit, ale jsou!

Kde? Vezměte do rukou turistickou mapu, zaměřte svůj zrak na pomezí Západních a Východních Tater, zapíchněte svůj prst přibližně do místa, kde se liduprázdná Kôprová dolina větví na Hlinskou dolinu, Kobylí dolinku a Temnosmrečinskou dolinu a budete v centru dění.

V těchto místech se to ani v hlavní turistickou sezónu turisty nehemží. Nakonec to udává i pravidelné srpnové sčítání turistů v Tatrách. Pokud vám tedy nevadí odlehlost území, nevyzpytatelná doprava i neexistence jakékoliv turistické chaty a tudíž záchytného bodu v celé této oblasti, pak vítejte v kraji "medvědovo".

Doprava opět nepřekvapila

Je půlka června, otevírají se turistické chodníky v Tatrách. Původní plán byl prostý. Brzy ráno vyrazit z Podbanského, Kôprovou dolinou se dostat do Temnosmrečinské doliny kolem Vajanského vodopádu k Temnosmrečinským plesům. Pak nazpět na rozcestí a Hlinskou dolinou a přes Kôprovské sedlo s odskokem na Kôprovský štít (2 367 m) přejít do Mengusovské doliny a dojít až na Chatu pod Rysmi.

Čtěte také: S medvědy v zádech (1) aneb pořádný prásk v Tatrách

Plán to byl krásný, ale náročný a tak trochu na doraz. Vždyť plánovaná trasa prvního dne měla délku solidních 27 km s vražedným převýšením 2 500 m. A ve Vysokých Tatrách to tak rychle jako třeba v Nízkých Tatrách opravdu nejde. Tedy pokud nepijete "hen tú onú" vodu, která vám dává křídla…

Plán je plán, realita je realita. Bohužel realita bývá plánům někdy na hony vzdálena. První trhlinka se objevila již ve vlaku z Ostravy. Měl menší sekerku. Z menší sekerky se brzy stala větší sekera, protože přípoj v Žilině byl v trapu. A podobně pak i autobus z Liptovského Mikuláše…

Chvíli spekuluji celou trasu otočit, ale co pak druhý den na Podbanském? Veřejnou dopravou se z něho v pozdních odpoledních hodinách rozumně nedostanete a předražené taxíky podporovat nehodlám. Prachy ať si tahaj z bohatých zápaďáků a nebo Rusů. Budeme se tedy držet původního plánu a budeme improvizovat…

Kmeťov vodopád

Na Podbanském jsme pěkně pozdě po poledni. Nyní jsme se již měli podle původního plánu drápat Hlinskou dolinou do Kôprovského sedla. Nu což. Po mostě přecházíme říčku Belá a po žluté turistické značce jdeme vstříc dobrodružství. Na rozcestí u hájovny Tichá opouštíme žlutou značkou a pokračujeme vpravo po zelené. Jsme tu úplně sami. Nikde ani noha. Tedy vlastně čtyři nohy nazuté do těžkých pohorek.

Brzy zjišťujeme, že tady tak úplně sami nejsme. Krom jedné lišky to odhaduji na mnoho desítek pozpěvujících ptáků a tisíce jedinců roztodivného hmyzu. Vždyť tady dole začíná léto. Proti proudu dravé horské bystřiny zvané Kôprovský potok pomalu nabíráme výšku a ukrajujeme z plánované porce kilometrů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Někde mezi svahy vrchů Všiváky (1 811 m) a Kriváň potkávám jasoně červenookého. Nádherný motýl tady zmateně poletuje v pozdním odpoledni, takže se mi jej dlouho nedaří vyfotit. Vůbec nespolupracuje, mrška jedna…

Konečně je tady Kmeťov vodopád. Nejvyšší vodopád Vysokých Tater i celého Slovenska. Pojmenován je po významném botanikovi, přírodovědci a knězi Andreji Kmeťovi (1841 - 1908), bohužel je z něj vidět pouze spodní část. Tedy z toho vodopádu. Kmeťov vodopád se totiž schovává v rozsedlinách Nefcerského potoka a jeho horní stupně jsou z vyhlídkového místa nedostižné.

Brzy necháváme za sebou hřeben vrcholů Nefcerská veža (2 349 m) a Hrubá kopa (2 238 m) a již jsme na rozcestí s Hlinskou dolinou. S odřenýma ušima bychom to do tmy na Rysy stihnout mohli. Možná. Jsou sice nejdelší dny v roce, světlo do desíti, ale… Vynechat Temnosmrečinskou dolinu? Tak to tedy ne. Budeme přece improvizovat!

Vajanského vodopád a Temnosmrečinská dolina

Pokračujeme tedy severním směrem k dalšímu rozcestí. Tentokráte s Kobylí dolinkou, ve které jsem před léty fotil medvědy a zatmění Slunce. Ono nakonec celá oblast Kôprové doliny, Liptovských kop a sousedící Tiché doliny je výskytem medvědů vyhlášená. V Temných smrečinách jsem jich opravdu již pár potkal a dokonce vyfotil…

Pod skalním vrcholem Kotolnica (1 963 m) v hraničním hřebeni procházíme okolo dvoustupňového Vajanského vodopádu. Nádherné scenérie nám doslova rozbuší srdce. A nebo by to bylo tím výstupem? Nejspíše obojím.

Okolní liduprázdná krajina lemována ostrými skalními hřebeny lemujícími Temnosmrečinskou dolinu je pro člověka neznalého zdejších poměrů opravdu nezvyklá. Žádní lidé, kterých bývají Vysoké Tatry plné…

Ono nakonec túra k Nižnému Temnosmrečinskému plesu je opravdu hodně dlouhá. Se zpáteční cestou 26 km. A na to se řada turistů asi necítí. A navíc ta prachbídná doprava. I když, autem to až takový problém není. Ale jeďte autem, když jdete z bodu A do bodu B a on ten prevít bod B je úplně někde jinde než bod A…

Konečně se ukazuje hladina Nižného Temnosmrečinského plesa (v některých mapách je uváděno rovněž jako Dolné Temnosmrečinské pleso). Nádhera. Na jeho hladině se lesknou siluety Hrubého štítu (2 172 m), Čubriny (2 376 m) a Kôprovského štítu (2 367 m). V dávné minulosti vedl chodník dále, až do sedla zvaného Chalubinského vráta (2 029 m). Avšak již v dávných dobách bývalého režimu byl zrušen. Bohužel. Ale nezoufejte. Do sedla se dá dostat z polské strany Tater…

Bivak na medvědím paloučku

Je pozdní odpoledne. Sluneční světlo již barví dozlatova okolní hřebeny. Jo, kdyby byl chodník do Chalubinského vrat dodnes průchozí, stihli bychom to v pohodě k Mořskému oku. Na jeho březích stojí fajn turistická chata. Ovšem chodník nikde, chata nikde, vrtulník rovněž nikde, denní světlo již brzy také nikde, takže budeme improvizovat. Budeme bivakovat…

Já vím, v TANAPu se to nesmí. Ale jak byste to tedy řešili? Vyrazili byste na jinou túru zcela jinam a pokusili se projít plánovanou trasu příště? A doufali, že tentokráte vlaky pojedou na čas? No nic, teorie je fajn, o tom můžeme pokecat v diskusi dole pod článkem, nyní již pěkně v teple a nebo někdy u piva. My chystáme bivak. Tropiko, karimatky, spacáky. Ty překrýt tropikem, v noci asi bude rosa. A určitě i trochu kosa.

Slunce pomalu zapadá za hřebeny, okolní vrchy potemněly. Potemněla i obloha. Z tepla spacáku je to ale nádherná podívaná. Dokonce se objevují první hvězdičky typicky letních souhvězdí. Ještě že má společnice ví, že toho v horách moc nenamluvím a neruší okolní panenské ticho zbytečnými dotazy. Není slyšet jediná motorka, jediné auto. Božský klid!

První ovečka, druhá ovečka, třetí hvězdička, čtvrtá ovečka, pátá ovečka, šestá hvězdička. Někde mezi sedmou ovečkou a osmou hvězdičkou jsem usnul. Jako dřevo. Spánek však neměl dlouhého trvání, souhvězdí se na obloze o mnoho neposunula.

Vzbudilo mě nějaké funění. Nejprve jsem myslel, že je to nějaká lasička(?), vzápětí však zjišťuji, že ona "lasička" má příliš velký zadek mizející v kosodřevině a hmotnost tak okolo jednoho a půl až dvou metráků. Navštívil nás medvěd, král a vládce zdejších hor. Dělám trochu lomoz, abych potvoru odehnal. Naštěstí jídlo jsem (potají) odnesl o kus dále a dal jej pěkně vysoko na jeden pořádný šutr.

Sice jsem v tuto roční dobu neočekával medvědí návštěvu, ale jistota je jistota. A vyplatila se. Mít mlsného huňáče lačnícího po nesených dobrotách za krkem by nebylo nic příjemného. Třeba to bylo některé z medvíďat, které jsem tady potkal před pár lety… Dlouho naslouchám, zda se opět neozve zlověstné funění, ale je klid. Vzrušením se mi nedaří znovu usnout. 31. ovečka, 68. ovečka, 146. hvězdička… Nakonec znovu zaberu (asi u 249. ovečky) a spím až do božího rána.

Noční medvědí návštěvu jsem úspěšně zatloukl, lomoz jsem svedl na hledání mobilu (tady zcela nepotřebného, páč tu je nulový signál) a proviant jsem přinesl nazpět během čištění zubů. Úspěšně jsem tak unikl zbytečnému výslechu ohledně medvědů. A vy to také nikomu neříkejte, psst. Nakonec proč se opakovat, když informace o medvědech a jak se chovat v medvědích revírech si můžete přečíst na našem webu. O tom již není třeba mluvit…

Hlinská a Mengusovská dolina

Ráno za plechově modré oblohy balíme. Trochu se mi nepozdává to kouřmo na obloze, ale zatím je azúro a příjemné teplo. Nespěcháme, protože máme v plánu jít jen na Rysy a přespat na Chatě pod Rysmi.

Po snídani scházíme na rozcestí s Hlinskou dolinou, kterou se pak následně drápeme do Kôprovského sedla. Dole bylo léto, tady sotva začalo jaro. Dokonce ani zakrslé břízky a vrby nenahodily pořádně listí. Tisíc výškových metrů navíc a jaký je to obrovský rozdíl…

Pod sedlem přibývá sněhu a bohužel i oblačnosti. Na obloze to začíná skutečně houstnout. Ta předpověď moc nesedí… Cesta na Kôprovský štít je docela vysněžená a umrzlá, takže tento vrchol si (i díky kazícímu se počasí) necháme na příště. Kolem Malého a Velkého Hincova plesa scházíme do Mengusovské doliny, kde se dává do deště. Zprvu mírného, ale pak nějaká poťouchlá "hajzlbába" na obloze spláchla pořádně…

Rysy vynecháváme rovněž a přes Popradské pleso již v mírném poklusu docházíme na Štrbské pleso, kde naší 28 kilometrů dlouhou túru končíme. Alespoň máme důvod si celou trasu zopakovat a podívat se i na Rysy. Stále se mi totiž nepodařilo navštívit novou (po přestavbě) chatu. Tak doufám, že ji opět nesmete nejbližší lavina…

Trasa: Podbanské - Kmeťov vodopád (8 km, 300 m) - Nižné Temnosmrečinské pleso (13 km, 800 m) - Vyšné Kôprovské sedlo (19,5 km, 1 600 m) - Mengusovská dolina (22 km, 1 600 m) - Popradské pleso (23 km, 1 600 m) - Štrbské pleso (28 km, 1 700 m)

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.