Alpy (Alpen) - geomorfologické členění Alp na pohoří, nejvyšší hory v Alpách aneb alpské čtyřtisícovky

Alpy představují mohutnou hradbu táhnoucí se skrz území sedmi (osmi) zemí střední a západní Evropy. Jsou to Slovinsko, Rakousko, Německo, Francie, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Itálie. No a pokud budeme brát v potaz i Monaco, které si z Alp ukouslo pouho pouhé dva kilometry čtvereční, pak můžeme mluvit o osmi alpských zemích. Některé zdroje mluví dokonce o devíti zemích s tím, že výběžky Alp zasahují i do Maďarska.

Alpy, rozloha a délka hřebene

Celková délka masívu Alp činí asi 1 200 km při šířce 130 - 280 (300) km. Rozloha Alp činí 192 753 km², což je o něco méně, než kolik činí rozloha sousedních Karpat. V literatuře se objevuje údaj od 180 do 210 tis. kilometrů čtverečních. Tento rozdíl je nejspíše dán různým pojetím vymezení alpského oblouku (viz níže např. pohoří Jura).

Na jihozápadě jsou Alpy ohraničeny pobřežím Ligurského moře, na jihu na Alpy navazuje táhlé pásmo Apenin, které jsou od Alp odděleny sedlem Col di Altare (459 m). Na severovýchodě jsou Alpy ukončeny Vídeňským lesem a na jihovýchodě Julskými Alpami ve Slovinsku.

• Rakouské Alpy
• Slovinské Alpy
• Italské Alpy
• Francouzské Alpy
• Švýcarské Alpy
• Německé Alpy

Původ názvu Alpy

Původ názvu Alpy není dodnes jasný. Řada autorů hledá původ pojmenování Alp v keltském jazyce. Keltský výraz "alp" označuje vysoké pohoří. Jiní autoři odvozují původ pojmenování Alp z latiny z výrazů albus (bílý) či altus (vysoký).

Dnešní Alpy mají velehorský reliéf. Pro něj jsou typická podélná říční údolí táhnoucí se obvykle ve směru východ - západ. Tato údolí začala vznikat koncem pliocénu při tektonických pohybech vyzdvihujících Alpy podél tektonických zlomů a puklin. Řada takovýchto údolí se rozšiřuje do podoby pánví a brázd.

Vliv dob ledových na podobu Alp

Na dnešním charakteru se pak asi nejvíce, jako například ve slovenských Tatrách, podepsala čtvrtohorní zalednění. Tehdy mohutný ledový příkrov pokryl souvisle téměř celé Alpy a vyplnil prakticky všechna horská údolí. Ledovec vytvořil v Alpách typické ledovcový reliéf - hluboká strmá údolí tvaru písmene "U" zvaná trogy, morény, ale i ostré skalní hřebeny a štíty. Řada ledovců zasahovala až do alpského předpolí, kde po skončení doby ledové tající ledovce zanechaly mohutné ledovcové akumulace.

Významným je v Alpách i kras. Krasové oblasti zaujímají velké části především Východních Alp. Většinou se jedná o kras vysokohorský, jenž byl utvářen mrazovým zvětráváním a korozí srážkových vod. Jen část krasu v Alpách byla utvářena tekoucími vodami. V Alpách nalezneme velké krápníkové jeskyně, nejhlubší evropské propasti i největší ledové jeskyně.

Vývojově s Alpami souvisí pohoří Jura na švýcarsko - francouzských hranicích. Toto pohoří však již není součástí Alp, jak řada autorů chybně uvádí. Jura je tvořena antiklinálními hřbety a synklinálními údolími, které jsou rozlámány příčnými zlomy. Jura je silně zvrásněným pohořím, za což se ve třetihorách svým tlakem zasloužily sousední Alpy. Pohoří je budováno především usazenými horninami (vápenci).

Geomorfologické členění Alp

Západní Alpy jsou vyšší než Alpy Východní. Nejvyšším vrcholem provincie Západní Alpy je Mont Blanc (4 807 m), který je zároveň nejvyšší horou Alp i Evropy. Rozloha Západních Alp je naopak menší než v případě Východních Alp a činí asi jen 40 % z celkové rozlohy Alp. Na druhou stranu jsou Západní Alpy vyšší.

Východní Alpy jsou ve srovnání se Západními Alpami o poznání nižší, nejvyšší vrchol této provincie je Piz Bernina (4 049 m). Bernina je navíc jedinou čtyřtisícovkou Východních Alp. Všechny ostatní čtyřtisícové vrcholy, kterých je celkem 82, leží v Západních Alpách. Co Východní Alpy nezískaly na výšce, to získaly na rozloze, z Alp si tato provincie ukousla přibližně 60 %.

Východní Alpy se pak dále dělí na tři subprovincie. Jsou to

• Severní Vápencové Alpy
• Centrální Východní Alpy
• Jižní Vápencové Alpy

Někteří autoři uvádějí celkem čtyři subprovincie, když ze Severních Vápencových Alp vyčleňují ještě tzv. flyšové pásmo. Dlužno dodat, že v odborné literatuře se členění místy liší, záleží to především na tom, ve které zemi ta či ona publikace vyšla. Na podobné problémy v geomorfologickém členění ale narazíme například i u nás v Karpatech… Východní Alpy dnes geomorfologové dělí na 66 horských skupin (celků):

Východní Alpy, geomorfologické celky

Západní Alpy kartografové obvykle dělí rovněž na tři subprovincie. Jsou to

• Vnitřní (krystalické) Západní Alpy
• Vnější (krystalické) Západní Alpy
• Severní vápencové Západní Alpy

Určitá nejednost v geomorfologickém členění Alp do jisté míry pochází z historie. V minulosti bylo členění Alp jiné a například rozdělení Východních a Západních Alp nesledovalo dnešní linii, nýbrž politické hranice - do roku 1919, kdy se rozpadlo Rakousko - Uhersko a byla posunuta hranice především v Tyrolsku. Do té doby byl ve Východních Alpách nejvyšší Ortler (Ortles).

Západní Alpy, geomorfologické celky

Alpy představují jádrové horské pásmo se složitým příkrovovým systémem. Příkrovy jsou tvořeny obvykle vápenci a dolomity druhohorního stáří. Objevují se ovšem i pískovce, slepence a křemence. V Alpách se obvykle rozlišují tři skupiny příkrovů. Jsou to příkrovy helvetské, penninské a austrijské.

Helvetské příkrovy jsou rozšířeny v Předalpách ve Francii a v severní části švýcarských Alp. Penninské příkrovy se objevují především v italské části Západních Alp a v jižních částech švýcarských Alp. Austrijské příkrovy se objevují ve Východních Alpách v Rakousku a ve Švýcarsku.

Vznik a vývoj Alp

Počátek vzniku Alp kladou geologové do období spodní křídy, kdy se na dně hluboké rozsedliny v moři Tethys usazovaly mocné vrstvy sedimentů. Ty byly v období třetihor, někdy před 40 - 60 miliony lety vlivem mohutných tektonických pohybů vyzdvihovány a různě zpřelámány.

Nejstarší horniny na území Alp pocházejí z ordoviku, tedy z prvohor. Vyskytují se pouze v malých množstvích na východním okraji Alp. Jedná se většinou o graptolitové břidlice.

Mnohem více jsou v Alpách zastoupeny horniny druhohorního stáří. Odnos materiálu z tzv. hercynských pohoří má za následek vznik silných vrstev usazenin jako jsou jíly, jílovce, pískovce či slínovce. Avšak i ty jsou zastoupeny pouze lokálně.

Alpské ledovce dnes

Dnešní ledovcový příkrov Alp je pouhým torzem původního čtvrtohorního zalednění. Přestože je dnešní plocha všech alpských ledovců asi 3 000 km² (přesně 2 842 km², některé zdroje hovoří až o 3 200 km²), představuje to asi jen 2% z původního ledovcového příkrovu z vrcholu doby ledové. Dnes je největším alpským ledovcem Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách, jenž na tzv. Konkordiaplatz dosahuje mocnosti ledu až 350 m. To je však vcelku "nic moc", neboť této mocnosti dosahovala i řada tatranských ledovců v posledním glaciálu. A Tatry jsou nesrovnatelně menší a nižší… Délka Aletschského ledovce činí asi 24 km a celková plocha asi 87 km².

Další velké alpské ledovce nalezneme především v oblasti Walliských Alp a Savojských Alp, které dosahují délky až 16 km. Plochy největších ledovců ve Walliských a Savojských Alpách jsou však poloviční a dosahují 67 km² resp. 55 km². Podobně jako v rozloze a výškách je i velký rozdíl v míře zalednění Východních Alp ve srovnání se Západními Alpami.

Ve Východních Alpách nalezneme velké množství ledovců, jejich celková plocha činí jen asi 813 km². To je přibližně jen 1/4 z celkové plochy alpských ledovců. Pokud si rozebereme ledovce (míru zalednění) podle jednotlivých horských skupin, pak ve Východních Alpách s přehledem vedou Vysoké Taury s celkem 219 km² ledovců. V těsném závěsu je poměrně překvapivě následují Ötztalské Alpy s 214 km² ledovců. Podrobnější přehled uvádí níže připojená tabulka:

V rakouských Alpách nalezneme celkem 925 ledovců s celkovou plochou 542 km². Z toho pouze pět ledovců má více než 10 km². Dalších 25 ledovců je větších než 4 km², nejvíce ledovců má však nepatrné plochy pod čtvereční kilometr. Největším ledovcem je Pastérský ledovec s plochou asi 19 km² a délkou přibližně 9 km. Zajímavé je pak srovnání plochy tohoto ledovce v průběhu století. V roce 1850 byla jeho plocha totiž znatelně větší a činila 28 km².

Nejvíce ledovců dnes nalezneme ve švýcarské části Alp. Tady je zaledněno celkem 1 342 km² a evidováno je 1 828 ledovců. Největším švýcarským ledovcem je výše uvedený a popsaný Aletschský ledovec, jenž je zároveň největším alpským ledovcem.

Ve francouzských Alpách je zaledněno jen 350 km². Nejvíce zaledněnou oblastí je skupina Mont Blanc s celkem 110 km² ledovců. Největším ledovcem je Mer de Glace o celkové rozloze 40 km², jenž patří k největším ledovcům Západních Alp. Další značně zaledněnou oblastí je Massif de la Vanoise se 1 30 ledovci o celkové ploše 85 km².

V italských Alpách je přibližně 1 400 ledovců, které pokrývají území o celkové rozloze 608 km². Vesměs se jedná o ledovce malých rozloh. Nejvíce zaledněnou skupinou je Ortler se 113 ledovci o celkové rozloze 105 km², která je následována skupinou Adamello - Presanella s 89 ledovci o ploše 53 km². Nejdelším italským ledovcem je ledovec Miagi ve skupině Mont Blanc (Monte Bianco) s délkou něco přes 10 km.

Podnebí Alp

Alpy vytvářejí významné klimatické rozhraní mezi oceánským a kontinentálním prouděním. Ve vyšších polohách panuje chladné horské klima a sněžná čára probíhá ve výškách okolo 3 000 metrů. Významný vliv však mají místní proudění a charakter reliéfu, takže v severních Alpách se sněžná čára posouvá směrem dolů, kdežto v jižních Alpách naopak směrem nahoru a může činit až okolo 3 500 metrů. Jižní Alpy jsou v průměru o 3 °C teplejší než severní části Alp.

Prakticky celá alpská oblast vykazuje vysoký přebytek vodních srážek. Nejdeštivější místa návětrných Západních Alp ročně svlažuje až 3 500 mm vodních srážek, kdežto závětrné svahy Východních Alp svlažuje ročně 2 500 až 3 000 mm vodních srážek. Díky silné členitosti alpského reliéfu jsou v různých oblastech samozřejmé znatelné odchylky od průměru.

Alpské čtyřtisícovky, přehled vrcholů

Přesný počet čtyřtisícových vrcholů v Alpách se různí zdroj od zdroje. Naše tabulka vychází ze zdrojů UIAA, lze však nalézt i zdroje, které uvádějí přes 120 čtyřtisícovek. Problémem je, co lze považovat za samostatný vrchol a co již nikoliv. Tato problrmatika však přesahuje rámec tohoto článku.

Použitá literatura, webové zdroje

• Glaciers of Europe - Glaciers of the Alps, R. S. Williams, J. G. Ferrigno, U.S. Geological Survey Professional Paper
• The Geology of Central Europe, Tom McCann
• Světová pohoří, Evropa; Jiří Šlégl a kol., Knižní klub a Balios 1999
• http://de.wikipedia.org/wiki/Zentrale_Ostalpen
• http://www.geologie.ac.at/RockyAustria/entstehung_der_alpen.htm

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.