Na horu Syvulja (1 836 m), túra na nejvyšší vrchol v ukrajinském pohoří Gorgany

Výstup na dvojvrchol Syvulja, nejvyšší horu kamenných hor

Arpádi, legionáři a divočina

Dnes Usť Čorná v Zakarpatské oblasti Ukrajiny oproti situaci ještě před pár lety nabízí vcelku dobré zázemí nejen pro nenáročné turisty - od možností ubytování různých kategorií až po několik barů s teplou kuchyní, kavárnou s presovačem na kávu a obchodů.

Přestože nepřehlédnutelná turbáza Jalynka je mimo provoz, v jejím areálu, proti domku horské služby, se nachází pěkný nový privát pro cca 10 osob se sociálním zařízením na patře a kuchyňkou (cena za lůžko je okolo 30 Hr, kontakt je +380 03134 36297) nebo přímo v centru obce penzion Diana (za 50 Hr).

Usť Čorná je především výchozím místem na túry na poloninu Krásna a do Koločavy či přes Svidovec do Jasině. Nebo nástupním bodem k několikadenním přechodům Horhan na bývalou "polskou" stranu Karpat.

Z Usť Čorné se lze vydat na všechny okolní dominanty Horhan - túry mají však vyšší náročnost a délku než v případě přechodu polonin. Kamenné Horhany jsou známy svými zdlouhavými nástupy a náročnými (jak orientačně tak fyzicky) výstupy na nejvyšší partie pokryté kamennými poli bez vody. Přechod Horhan lze doporučit např. do Osmolody v bývalé "Haliči" přes vrcholy Popaďa a Grófa (tento trek jsme popsali v Trekingu 6-7/2005). Nyní se vydejme na nejvyšší vrchol Horhan - na Syvulju, která je tvořena dvojvrcholem a poté sestupme do "haličské" podhorské osady Bystrice (do roku 1945 nazývané Rafailowa) s bohatou válečnou historií.

Z údolí Plajské na Peklo a Syvulju

Tato dvou až tří denní túra (přibližně po trase Usť Čorná - Usť Plajská - Peklo - Syvulja - Okopi - Bystrica) s v podstatě nenáročným samotným výstupem na dvojvrchol Syvulji je ale z důvodu dlouhého údolního nástupu a složité orientace na konci údolí Plajská vhodná opravdu pro orientačně zdatné turisty.

Z Usť Čorné vyjíždíme najatým gazíkem kolem "sochy" plechového lesoruba proti proudu Brusturanky směrem na východ. Několik metrů za ním se nachází první z řady betonových bunkrů linie Arpád, budovaných v letech 1941 a 42 Maďary (mj. na vrcholu Díl přímo nad ním Maďaři plánovali vybudovat vojenské letiště). Další betonové torzo bunkru se nachází u soutěsky "huk", kde se řeka prodírá skalním masivem a vytváří na kamenných prazích divoké peřeje.

Několik set metrů výše najdete zbytky po přehradě a náhonu "Usťčorňanské gidro - elektrostáncije", tzn. vodní elektrárny z let 1961 až 1964. Přestože tato malá elektrárna zajišťovala energii jak pro Lopuchovo, Usť Čornou a Ruskou Mokrou, nebyla po povodni a poškození jezu již obnovena - v té době ji plně nahradila Terebljanská hydroeletrárna.

Dnes její krátkou historii připomíná nebezpečné torzo jezu s křížkem a začátek náhonu. Stanice elektrárny se nacházela asi o kilometr níže, dnes se v původních budovách nachází pila. Betonových bunkrů velmi jednoduché konstrukce, nebo spíše betonových přístřešků, se do Lopuchova nachází na obou březích Brusturanky patnáct.

Přístup pod úbočí hraničního hřebene je zdlouhavý a nezáživný - od Usť Čorné do konce údolí Plajské to je téměř 30 km. Alespoň na Usť Plajskou (až sem do roku 1998 vedla lesní dráha) lze nyní dojet terénním vozidlem po velmi špatné lesní cestě. Náčelník horské služby v Usť Čorné Jurij Petrovič Kosťak vám případně vozidlo za úplatu sežene nebo někoho doporučí.

Od lesovny, pily a bývalé stanice lesní dráhy Usť Plajská budeme dále pokračovat lesní cestou po loukách v údolí podél potoka Plajská k přítoku a odbočce cest Poděšurka (cca 4 km).

Odtud vede vpravo vojenská cesta na pereval Legioněrov! Ta byla vybudovaná II. brigádou polských legionářů za 3 dny v polovině října 1914 jako zásobovací cesta do obce Rafailowé - v té době na severní straně Karpat neobsazené obce postupujícími ruskými vojsky. Pro přístup na Syvulju lze využít i tuto cestu přes sedlo Legionářů ve výšce 1 100 m a dále strmým výstupem na hřeben Tavpiširka 1 464 m, přes sedlo na Talpiš 1 450 m a přes kótu 1 359 m na Peklo ve výšce 1 460 m.

Na poměrně rovném a kamenném hřebeni Tavpiširka překvapí pozůstatky lidské činnosti - zemních strojů. V těchto místech měla být v druhé polovině 80. let minulého století vybudována sovětská raketová základna - což se naštěstí již nestihlo…

My však pokračujeme severovýchodně podél potoka Plajska k hájovně Plajská a Komarno a dále hlubokým zalesněným údolím. Po cca 7,5 km, v místech, kde se údolí stáčí přesně na sever je potřeba lokalizovat pravý přítok (úbočí kóty 1 359 m na hlavním hřebenu) s odlesněnou strání vpravo a nákladištěm dřeva.

Pokračujeme dále po pěšině podél potoka Plajská sevřeného z obou stran lesy po místy neznatelné pěšině na levém břehu až k místu - cca půl kilometru, kde stromy na pár desítek metrů ustupují a zprava přitéká malý potůček. Pár metrů nad přítokem, na kraji lesa vpravo, začíná stará vojenská cesta na hřeben (u potoka Plajská stojí výrazný osamocený smrk).

Turistický a trekový průvodce "Ukrajinské Karpaty má přes 400 stran, formát 114×188 mm. Turistický průvodce s popisy túr a praktickými informacemi. Turistické mapy, velké množství fotografií, ceny…

Upřímně řečeno, když čtenář čte tyto partie o "orientačních" bodech, musí si myslet "své" a určitě nebude skrývat své pochyby o smyluplnosti hledání cesty. Ale toto je bohužel typický znak "turistiky" především v Horhanech, které jsou dodnes minimálně navštěvované. Ale nutno říci, že pokud takovouto odbočku minete a budete ve správném údolí, nic se "v podstatě" neděje - hold budete muset najít na hřeben cestu jinou, byť méně pohodlnou a počítat tak se sdržením a nemalým "vopruzem" při prodírání se lesem (resp. pralesem).

I prvorepublikový průvodce Orbis hodnotí celou túru takto: "Výstup na vrchol je velmi příkrý a vůbec celá túra je krajně únavná". Zde je však třeba zdůraznit, že v takovýchto horách je potřebná zkušenost při hledání v mapách a orientace v terénu (dnes jsou pro orientaci nejlepší vojenské mapy SSSR z 80. let 1:100 tis. volně ke stažení na internetu na).

Vhodné je využít služby místních "lesorubů" a nechat si poradit - oni znají kdejakou odbočku a lesní pěšinu, ale pouze ve svém rajónu (tzn. ve svém údolí, kde se pohybují. Ptát se třeba v Usť Čorné na cestu na Syvulju je opravdu bláhové…).

Tak jako tak, nikdo z turistů nebude chtít dobrovolně pochodovat celé hodiny rozbláceným a hlubokým údolím - a když využijete pomoci místního náčelníka horské služby v Usť Čorné, doveze vás kus cesty na závěr přístupové doliny a cestu pak ukáže (samozřejmě že svezení není zadarmo - za benzín se platí i na Ukrajině dnes už téměř evropské ceny nemluvě o vysoké spotřebě benzínu v těžkém terénu).

Cílem CAV - Karpatského turistického spolku je vybudovat i v Horhanách alespoň základní značení na významných odbočkách, možná že se podaří v tomto roce alespoň některé důležité vyznačit (ale nikdy to nebude tak precizně, jak u nás, kde jakmile chybí po 50 metrech značka, tuzemský turista znervózní).

Odtud již stoupáme pohodlně po serpentinách staré vojenské cesty z první světové války na hranici lesa, kde začíná louka (v loni z větší části vypálená od blesku) až k hraniční pěšině - k patníku ČSR/PL číslo 17/11 v nadmořské výšce cca 1 460 m. Pár desítek metrů vlevo, kam se stáčí bývalá hranice (směrem k patníku 19) a vede pěšina, se nachází odkopaná zemina, příp. i odložená motyka.

Nejde o tajné naleziště zlata či jiných drahých kovů místních hledačů pokladů, ale jedno z mála míst, kde lze najít kámen používaný jako brousek na kosy - jemnozrnnou kambrickou břidlici - dnes je však tento brousek běžně vyráběn synteticky jako karborundum a zakoupit opravdu přírodní brousek můžete u kameníka v obci Lopuchovo nad Usť Čornou.

Úzká "hřebenová" pěšina vede kolem hluboké strže Peklo po pravé ruce. Tento mohutný erozní sesuv ukrajuje stále více z poloniny Ruščina (málo používaný název, dříve nazývané též polonina Bystrá) a strháva sebou celé stromy do téměř sto metrů hluboké strže, čímž vytváří zcela nečekaně ostrý zlom na jinak přehledné louce.

K tomuto místu, ukrajinsky nazvanému "urva Peklo", se váže několik pověstí - nejznámější je o převaděčích, kteří za války převáděli přes hranici utíkající Židy z Polska i s osobními cennostmi a zlatem, přičemž je pak na tomto místě nechali v noci nebo za mlhy spadnou ze strže… Vlevo přes louku odbočuje cesta do sedla pod Syvulju, s vydatným prameništěm potoka Bystrica Solotvinska - ve výšce okolo 1 400 m. Na tomto překrásném místě, kde se volně pasou koně, je několik vhodných míst k táboření a ohniště - až sem trvá výstup od potoka Plajská cca 3 hodiny.

Ze sedla v nadmořské výšce cca 1 415 metrů, podél základů původní "prvorepublikové" polské turistické chaty - "schroniska P.T. T." (později stanice finanční stráže), ukazuje směrovka na Syvulju Malou - 1 818 m (výstup cca 50 min). Za více než sedmdesát let neztratil popis tohoto koutu Hohan v průvodci KČST nic na aktuálnosti: "Vedle Popadi je Syvula 1 815 m nejdivočejší partií Gorgan, odlehlého, rozervaného a pustého horstva. Holé, skalnaté temeno Syvuly poskytne divukrásný, úchvatný rozhled, který se dá stěží vylíčiti. Je to však výstup zejména za mlhy svrchovaně nebezpečný, stejně jako na Popaďu".

Na jižnějším, nižším, vrcholu "dvojkopce" Syvulja je betonový pylon a vynikající výhledy na centrální Horhany a na vzdálenější Svidovec a Černohorský masiv s dominantní Hoverlou a Pětrošem na jihu. Přes nehluboké sedlo mezi oběma vrcholy, s mnoha zákopy z 1. světové války, přeběhneme za 30 min na Syvulju "velkou" 1 836 m s ohromnými kamennými bloky (na některých mapách je Syvulja "velká" nazvaná jako Lopušná, je zajímavé, že na většině topografických map z dob SSSR je značena pouze Syvulja "malá" s 1 818 metry).

Severozápadně hřeben klesá na "stávající" Lopušnou s 1 695 m. Směrem na sever je dobře patrný mohutný vrchol Igrovec 1 804 m (cca 6 km), resp. mohutný kamenný hřeben dříve nazvaný v polských mapách "Igrowiszcze" s vrcholy Wysoka 1 804 m a Róg 1 646 m, v popředí s neméně rozlehlým, částečně odlesněným, sedlem Borewka cca 1 340 m. Z vrcholu Igrovec pokračuje severozápadně boční hřeben Matachov s turistickým chodníkem k Osmolodě (cca 10 km).

Do hlubokého údolí potoka Bystrik východně pod Syvuljou není sestup možný - v případě nouze lze nejrychleji sestoupit do údolí přes sedlo pod Igrovcem do údolí Lomnice - zde je opět patrné, že za špatného počasí zde není možná jakákoli orientace! Zpět ze Syvulje do sedla k základům zbořeniště po polské chatě, kde jsme si nechali stany a batohy, se dá sejít již ze sedýlka mezi oběma vrcholy a po dobré pěšině úbočím menšího z obou kopců.

Sestup do údolí potoka Salatruk a do Bystrice je nenáročný, od strže Peklo se vydáme po klesající pastevecké pěšině východně úbočím vrcholu Negrova (1 602 m) a Korotkan (1 675 m). Po cca 3 km chůze od Pekla po pohodlné cestě mineme v lesíku pramen vody a o cca kilometr dále se lesní cesta větví - mírně vlevo a přímo. My pokračujeme přímo - pár metrů rovně a poté vpravo po loukách k osídleným salaším na Okopech (1 243 m). Od salaše vede k hlavnímu údolí Salatruku cesta boční dolinou vlevo, na kterou sejdeme po pěšině nebo traktorové cestě.

Po hodině cesty rozbláceným údolím potoka Salatručil s mnoha brody dorazíme do údolí Salatruk s několika obydlenými přístřešky, s pěkným tábořištěm u potoka a vodopádu. Sestup z Pekla trvá cca 4 hodiny. Přestože je výstup na Syivulju lepší z "polské" strany z Bystrice, z údolí Salatraku, najít odbočku bez znalosti orientačních bodů není též jednoduché - jakékoli výrazné značení chybí, přestože na ně různé materiály odkazují.

Odbočka z hlavního údolí se nachází na loukách s několika kůlnami a přístřešky pastevců, starým úzkorozchodným vagónem a velkým dřevěným mostem pro náklaďáky. Zbytek cesty - 6 km - do Bystrice (dříve nazývané Rafailowa) je po používané - rozbahněné lesní cestě a lze si stopnou některý z "gruzovíku" vracejících se odpoledne z lesa.

V Bystrici je příjemný penzion "Vodograj" pana Viktora Babjuka (cena za pěkné pokoje se sprchou na patře je 50 Hr za osobu, v přízemí v pěkné restauraci se nabízí výběr několika jídel a čepovaného piva, obchod je v té samé budově). Autobusy do Nadworné jezdí přibližně každé dvě hodiny přímo od penzionu.

Před penzionem je polský kostel s památníkem II. Karpatské brigády legionářů, kteří přišli Rafailowé na pomoc z Uher, z Teresvy, přes "pereval Legioněrov" a udrželi obec od poloviny října 1914 až do konce ledna 1915 před obsazením ruskými vojsky, která podnikla v noci z 24. na 25. ledna protiofenzívu. Po dobu více než tří měsíců zde vznikla tzv. "Rafailovská" neboli "Hallerowská republika" (podle podplukovníka legionářů Hallera).

My jsme však pokračovali přes "hraniční" hřeben zpět do Jasině, především z důvodu lepšího spojení směrem do Čech. Z Bystrice údolím potoka Dovžiněc až k odbočce za posledním stavením vesnice vpravo (naproti přítoku Ozernyj) a po bočním hřebínku po dobře patrné traktorové cestě na poloninu Ploska a kolem salaší na "hraničním" hřebeni do údolí potoka Beskid již v Zakarpatské oblasti a dále do osady Čorná Tisa a Jasini.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.