Boržava, přechod poloniny (pohoří) na Zakarpatí

Tilak Treking 2006, soutěžní článek č. 3

Polonina Boržava se rozkládá ve středu Zakarpatské Ukrajiny. Jedná se o rozlohou největší poloninu této oblasti, hlavní hřeben je dlouhý přibližně 45 km. Polonina má převážně travnatý charakter, ale ve východní části zahaluje i vrcholové partie listnatý les. Nejvyšším vrcholem je vrchol Stoj (1 681 m). Pohoří má pouze jeden výrazný boční hřeben, který se odděluje na vrcholu Velikij Verch (1 598 m), proto je orientace jednoduchá.

Tato část Ukrajiny je nám velice blízka, jelikož byla součástí prvorepublikového uspořádání Československa. Také zde z velké části odpadá jazyková bariéra, hlavně kvůli podobnosti rusínského nářečí k polštině a slovenštině, ale také mnoho zdejších lidí pracuje v České republice. Dostupnost zakarpatských polonin je lehce komplikovanější, ale určitě stojí zato vypravit se do těchto koutů. Asi nejjednodušší je cestovat vlakem, pokud nevlastníte automobil. Z naší republiky jezdí mnoho přímých spojů do Košic.

Odtud jsou dvě možnosti, buď pokračovat vlakem dále do Čierne nad Tisou a následně do ukrajinského Čopu. Z Čierne nad Tisou do Čopu byl zvýšený počet spojů na čtyři za den. Druhá možnost je vydat se z Košic autobusem přes Michlovce na hranici. Následně přejít hranici pěšky a dostat se do Užhorodu taxíkem. Jak jsem se od známých dozvěděl, tak jezdí i přímá autobusová linka z Košic do Užhorodu – tuto informaci nemám ověřenou.

Cestováni po Ukrajině je vcelku jednoduché. Vlaky jezdí relativně často, ale většinou v noci, jsou přesné a levné. S autobusy je to těžší, protože vyznačené zastávky s platnými jízdními řády existují jen ve větších městech. Jinak je nejlepší zeptat se místních lidí. My jsme volili cestu vlakem z Čopu do Volovce. Tato zastávka je vhodná, protože zde staví i rychlíky ve směru Lvov. Cesta trvala z Českého Těšína asi 20 hodin.

Jakožto studenti vysoké školy jsme využili období babího léta. Nad střední Evropou se zdržovala oblast vysokého tlaku a tak jsme neváhali. Do Volovce jsme dorazili ve dvě hodiny v noci a proto se vydáváme na okraj vesnice najít místo na stan. Měsíc je v úplňku, takže čelovky zůstávají v batohu a jdeme mezi spícími domy za občasného štěkotu psů, hledat vhodné místo na spaní. Po hodině chůze docházíme k poslednímu domu a po pár krocích stavíme na pastvinu u řeky stan. Unavení z jednodenního pobytu ve vlaku okamžitě usínáme.

Ráno se probouzíme do nádherného dne, nikde ani mráček, jen údolí je zahaleno hustou ranní mlhou. Něco vaříme doplňujeme vodu a vyrážíme vstříc dobrodružství. Jdeme lesní cestou vedoucí sevřeným údolím směrem k hřebeni, potkáváme pastevce krav, nevím proč zrovna v údolí, kde svítí slunce tři hodiny za den, ale budiž. Po hodině chůze cesta končí, pokračujeme úzkou pěšinkou. Ta stoupá čím dál strměji po úbočí v naprostém pralese, kde ji několikrát ztrácíme. Prodíráme se hustým podrostem a ostružinami, ale stoupáme vzhůru, to je hlavní. V okamžiku kdy jsme opustili pásmo lesa spatřili jsme nádherné rozhledy.

Vydáváme se k nejbližšímu výraznému vrcholu, jdeme suchou trávou a borůvčím. Na vrcholu je vysílač a meteorologická stanice. Až tady si uvědomujeme, že zde musí vést i jiná schůdnější cesta, což se nám taky potvrdí, když přijíždí pásové zásobovací vozidlo.

Po krátkém odpočinku se vydáváme, již po hřebeni k vrcholu Velikij Verch (1 598 m), na kterém jsme narazili na hlavní hřeben, který začíná na nejvyšším vrcholu – Stoj (1 681 m, dříve Stohy). V tomto směru jsme se také vydali, abychom prošli celou poloninu. Na nejvyšším vrcholu jsme přivítáni ohromným nepořádkem, který zde panuje již od druhé sv. války, kdy zde stály tři radiolokátory.

Z vrcholu nás vyhnaly blížící se černé mraky předpovídající déšť. Nyní máme celý hřeben jako na dlani, mraky se postupně roztrhaly a opět vysvitlo slunce. Jdeme po vyšlapané pěšince, která vyrovnává výškové nerovnosti hřebene a vede mírně ve svahu. Opět obcházíme vrchol Velikij Verch, jen z druhé strany a pokračujeme již hlavním hřebenem. Pomalu si začínáme hledat nějaké místo pro stan. Rozhodujeme se pro sestup k prameni ve výrazném sedle. Vodu jsme už stejně neměli , museli bychom pro vodu sejít ráno.

Nebe je opět bez mráčku, balíme stan a čeká nás 200 metrů převýšení, abychom se dostali opět na hlavní hřeben. Což byla kvalitní ranní rozcvička. Na hřebeni jsme spatřili první a poslední lidí, jsou to místní sběrači borůvek a brusinek, které rostou opravdu všude. Taky neustále zastavujeme a sbíráme.

Postupně s klesající nadmořskou výškou se začíná přibližovat les, který je zde až do výšky 1 200 m. Po poledni již jdeme lesem, který je občas přerušen mýtinou. Slunce velice pálí a proto jsme za změnu krajiny jen rádi. Scházíme do sedla, kde je salaš, Já s Víťou jdeme do údolí pro vodu, Danek čeká u batohů. Slunce již pomalu zapadá za horizont a my pokračujeme ještě kousek dál. Jdeme ještě asi hodinu po lesní cestě a bivakujeme.

Pozorujeme nádherný východ slunce, který vytváří nezapomenutelnou atmosféru s inverzí oblačnosti v údolí. Vydáváme se na poslední část hřebene, kterou bychom chtěli dnes zdolat. Po prudkém sestupu do sedla vidíme všechny stromy uschlé, asi se příroda ještě nevzpamatovala po stavbě plynovodu. Dále cesta pokračuje lesem až pod vrchol Kuk (1 361 m) kde se opět dostáváme nad hranici lesa. Doplňujeme energii a kocháme se výhledy na vesnici Mežgorje a okolí.

Pokračujeme na poslední travnatý vrchol, který je pokrytý rašelinnou loukou. Dále již pokračujeme hustým bukovým lesem. Na jedné louce potkáváme pasáka koní – prostě nádhera. Podle mapy by zde měla být nějaká cesta do údolí, na kterou po čase narážíme. Bohužel si ji moc neužijeme, protože tu po povodních prostě není . Pokračujeme korytem řeky až k vesnici Vučkove a již za tmy stavíme stan.

Ráno nás budí cinkání krav, které se pasou kolem stanu. Dobíráme vodu, balíme, ale v tom nám brání zvědavost krav, které ke všemu čichají a vše chtějí ochutnat. Jdeme asi dva kilometry hlavní cestou po proudů řeky, až narazíme na visutou lávku přes řeku, moc důvěry nevzbuzuje, ale nakonec jsem úspěšní. Jdeme lesní cestou, která náhle stáčí doprava, ale my potřebujeme jít rovně, nacházíme jen nepatrnou pěšinku, tou dojdeme až do sedla. Scházíme do vesnice Vjegroci, zde vidíme opravdovou chudobu.

Po asfaltové cestě míříme do Koločavy, zastavuje nám první auto, které po půl hodině chůze potkáváme. Ale za tuto dobu jsme potkali asi sto krav procházejících se po cestě. Jdeme se podívat jako správní češi na bystu Ivana Olbrachta a na hrob Nikoly Šuhaje. Večer potkáváme ve známé Četnické krčmě partu Čechů, kteří nás ráno přibírají autem na solná jezera nacházející se u města Solotvino. Mohu vřele doporučit tyto termální solné jezera, které mají hustší vodu něž mrtvé moře.

Pokud se vydáte na Ukrajinu budete si muset přizpůsobit pomalejšímu životnímu tempu, ale kvůli tomu se zde jezdí. Hřeben poloniny Boržavy je možno přejít za tři až čtyři dny, pokud je dobře počasí nejsou zde orientační problémy. Žádná omezení v podobě zákazu stanování, atd. zde neplatí. V období letních měsíců musíme počítat s asi hodinovými zacházkami pro vodu, která pramení na úbočích vrcholů. Studánky na hřebenu, jak je známe ze slovenských hor, jsme nikde nenašli.

Těchto šest dní putování po ukrajinských horách jsme si opravdu užili, mohu jen doporučit. Podrobné informace jsou jsem čerpal zejména z internetu: www.karpaty.com.ua (vše o Karpatech na Ukrajině, podrobné mapy, ale ukrajinsky), www.karpaty.net (zajímavé informace, jízdní řády, průvodci, česky).