Malý Retezat, přechod hřebene malebného pohoří v rumunských Jižních Karpatech

Princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1)

Přestože Retezat patří pro našince k jedněm z nejznámějších pohoří v Rumunsku, což je znát i na jeho návštěvnosti, stejně tuto oblast na úvod blíže představím. Nachází se v západní části hřebene Jižních Karpat a jedná se o chráněný národní park. Ten vyhlásili v roce 1930 na rozloze 130 000 ha a od roku 1979 běží o biosférickou rezervaci UNESCO, pročež je jistá oblast zcela uzavřena.

Vysokohorský reliéf nabízí nejen strmé vrcholy, z nichž dvacet přesahuje výšku 2 300 metrů, ale i ledovcová jezera, vodopády, kary a údolí či kamenitá nebo suťová pole, zkrátka rozmanitost sama. V nižších polohách zavítáme mezi smrky, jedle a buky a výše se rozprostírají porosty kleče či alpinských luk, nelze pominout ani skutečnost, že díky pastevectví zůstává část svahů holá.

Nejvyšší oblast tvoří krystalické horniny (žula), zatímco oblasti Malého Retezatu dominuje vápenec. Co se zvířat týče, vyskytují se zde mimo jiné kamzíci, medvědi, svišti, rysové či orli. A aby byl výčet úplný, dodám, že Retezat sousedí s dalšími horskými celky jako Tarcu, Godeanu, Vilcan, Sureanu či Paring.

Tolik stručně k seznámení s pohořím, my své putování začínáme v sedle Pasul Jiul Cerna. Místo našeho stanování není sice nijak úchvatné, jelikož se nachází hned vedle silničky, i daná skutečnost má však své výhody. Ráno jsme probuzeni i bez nastaveného budíku. Před půl sedmou nás burcuje troubení auta okolo projíždějících borůvkářů, vítá nás nový den.

Čtěte také: Vilcan a Retezat, do nejkrásnějších hor Rumunska

Snídáme z vlastních zásob a balíme stany, vyrážíme na zteč. A hned od začátku jde do tuhého. Modrá značka stoupá strmě do protějšího zalesněného kopce, v němž se není snadné vyznat. Snad i to má na svědomí, že brzy značku ztrácíme a jdeme víceméně po čuchu. Jak se naštěstí záhy ukazuje, čich máme v pořádku, jelikož coby správní zálesáci objevujeme o něco dál červenou značku, jež nás navádí správně.

Jižní Karpaty (Carpatii Meridionali) jsou často nazývány Transylvánské Alpy. To však platí jen pro centrální část Jižních Karpat s nejvyššími pohořími, neboť okrajová pohoří mají spíše charakter hornatiny s oblými zalesněnými hřebeny. V Rumunsku jsou Jižní Karpaty nazývány Carpatii Meridionali. Pojetí Jižních Karpat v Rumunsku je však trochu jiné, než v pojetí české, slovenské či polské kartografie «

Vzhůru stoupáme nejprve lesem a poté podél kleče, následují travnaté pláně s pasoucími se koňmi. Zastavujeme u jezírka Soarbele, jež nám svými rozměry připomíná spíše větší louži nežli pleso, následuje závěrečné převýšení. Zdoláváme strmý svah a zastavujeme kousek před sedlem Paltina (1 935 metrů), kde se střetávají dvě pohoří. Západně se táhne hřeben Godeanu, nás však zajímá hlavně Malý Retezat (Retezatul Mic) vinoucí se na východ, jehož bílé skály nás k sobě vábí hlasem svůdných Sirén.

Malý Retezat

Přesto se chvilku zdržíme, i když se tak neděje kvůli tomu, že jsme vyšlapali dobře šest set metrů převýšení a chtěli bychom se kochat hřebenem pohoří Vilcan. Kopce před námi jsou totiž plné ovcí a psi pobíhající kolem nevypadají ani trochu přátelsky. Proto raději ve slušné vzdálenosti od nich usedáme do trávy, a protože je k poledni, obědváme, dál se ubíráme až poté, co se stádo přehoupne za hřebínek, který, což nás trošičku zneklidňuje, také budeme přecházet. Snad ale, doufáme, bačové s ovcemi někam, byť netušíme kam, odbočí.

Když opouštíme sedlo, vystupují kolem nás ze zažloutlé trávy bělostná skaliska, k nimž se k našemu potěšení přidávají i značky, jež, jak prozradím, nás po zbytek putování už neopustí. Celý Retezat je protkán slušnou řadou značených turistických cest, na nichž by se neměl ztratit ani začátečník, ačkoliv, co si budeme nalhávat, výjimky občas potvrzují pravidlo.

To ale odbíhám, vraťme se k našemu počínání. Jak se dalo předpokládat, jelikož zákony schválnosti fungují bez chybiček, brzy dohoníme stádo ovcí, a aby to nebylo tak lehké, kráčí rovnou o stáda dvě. Děje se tak v sedýlku před vrcholem Piatra Iorgovanului, kde se zvířata srocují při svém přechodu. A jejda, ptáme se, zakročí bačové v případě, když na nás psi zaútočí? O rumunských hafanech přece kolují děsivé legendy, jež, jak mě mimovolně napadá, by mohly v budoucnu nabýt hororových rozměrů a konkurovat třeba i hraběti Drákulovi, pokud se jimi začnou zaobírat američtí filmoví r ežiséři.

Dosti ale fantasmagorických úvah, sestupujeme po úbočí a první stádo obcházíme bez větších potíží. Štěká na nás pouze jeden hafan. U druhého stáda se nám vede hůř. Netrvá dlouho a vyřítí se proti nám celá smečka, dorážejí a hodlají nás obklíčit. Naštěstí, jak se ukáže, bača si dokáže zjednat respekt. Pacifikuje psy, což kladně kvitujeme a radostně ho zdravíme "Buňa ziua", což po přeložení do našeho jazyka znamená "Dobrý den". Pravda, možná by si onen dobrý muž přál i něco jiného než vřelý pozdrav, to už ale neřešíme.

Piatra Iorgovanului (2 014 m), Cabana Buta

Pokračujeme dál a brzy vystupujeme na dříve zmiňovaný kopec Piatra Iorgovanului (2 014 metrů), jehož vrcholek tvoří zajímavý shluk vápencových skalek. Následuje cesta na Albele (2 013 metrů), kdy převážně procházíme porostem kleče. Poté prudce sestupujeme a následně opět stoupáme na holý vrch a víceméně po hřebeni dosahujeme sedla Plaiul Mic, kde si dopřáváme delšího zdržení u dvou jezírek Papusii.

Nejenom od nich, dělo se tak už i dřív, se totiž otevírají nádherné pohledy na nejvyšší hory Retezatu, jako je např. Slaveiu, Custura Bucurei, Peleaga, Papusa či Custura. Fotíme je a užíváme si okolních krás, jednomu se ani nechce jít dál. Přesto odcházíme a nečiníme tak pouze vzhledem k ubývajícím zásobám vody, ale i proto, že nás honí mlsná. O tři sta metrů níž pod hřebenem stojí chata (cabaňa) Buta, již hodláme s večerem navštívit.

Ještě před sestupem ukrýváme láhve se zbylými zásobami vody v kleči, abychom se s nimi další den ráno netahali stejnou cestou vzhůru, a razíme za jídlem, jak se ukáže, mlsné jazýčky si přijdou na své. Polévka z fazolových lusků je vynikající a nezklame ani vepřové s hranolky, o kvalitě piva Ursus se rozepisovat nemíním. A pokud má někdo případné mindráky z toho, že se nedomluví rumunsky, tak ho uklidním sdělením, že paní rozuměla i mé objednávce, kdy jsem ukázal dva prsty a prohlásil: "Two polívka." Proč to nepřiznat, mé prohlášení vyvolalo větší úžas u mých společníků než u obsluhující paní, asi si na rozmary Čechů už zvykla.

Večer rozkládáme stany kus pod chatou, kde je vzhledem k statutu národního parku oficiální tábořiště. Místní ochránci, aniž by za nocležiště cokoliv vybírali, snad to nezmění, si nás pouze přijdou zapsat a zaznamenají si, kam míníme pokračovat, následuje klidná noc. No, teď trochu lžu, zas tak klidná není. Kousek vedle stanuje jakýsi Rumun a chrápe, jako by řezal dříví, kdyby se v této činnosti soutěžilo, aspiroval by na medaili.

Custura a Papusa

Ráno vstáváme na tábořišti jako jedni z prvních a po sbalení věcí vystupujeme zpět do sedla Plaiul Mic, před nímž, jak jsem neprozradil, končí oblast Malého Retezatu, kterou jsme prošli minulý den. Ubíráme se na opačnou stranu. Stoupáme a zase jednou míjíme stádo ovcí, šplháme k hoře Custura (2 457 metrů). Zprvu se ubíráme podél klečí a posléze šlapeme travou či skáčeme po kamenech, samotný vrcholek nakonec traverzujeme. Jako magnet nás totiž přitahují dvě nejvyšší hory pohoří, přičemž coby první pán na holení přichází Papusa (2 508 metrů).

Ze sedla Custurii (2 205 metrů) se na ni stoupá vskutku strmě a jeden občas až lapá po dechu, neb ho na zádech tíží plná polní, výsledek ale stojí za námahu. Nabízejí se nám luxusní rozhledy. Jižně se zvedá Custura a na východ se pnou námi nenavštívené vrcholy, jejichž stěny spadají strmě do úbočí, severně se v dolině pod námi rozprostírají jezírka ledovcového původu. Západně se za sedlem Pelegii vypíná nejvyšší hora Retezatu Peleaga, pod níž se ukrývá jezero stejného názvu. A když k tomu navrch přidám vrchol Retezat, jenž se jmenuje stejně jako pohoří, vzniká nádherný obrázek, jenž se hned tak neokouká.

Naplněni dojmy sestupujeme do sedla Pelegii (2 285 metrů), kde zanecháváme batohy a na lehko vystupujeme na Peleagu, jež představuje, jak jsem s předstihem prozradil, se svými 2 509 metry (správně 2 508,8 metru, čili je o 80 cm vyšší než prve zdolaná Papusa) nejvyšší bod celého pohoří. Opětovně se nám nabízejí zajímavé rozhledy, abych se ale neopakoval ve výčtech kopců, zmíním navíc jen jezero Bucura a horu téhož jména.

Zbývá se ještě vyfotit u vrcholové cedule a hurá dolů, nezdržíme se však? Do záběrů se nám cpe jakási rumunská "manekýnka" ve strohém oblečení, pročež nás napadá, zda poté, co shodila ramínko, se neobnaží ještě víc. Neradi bychom propásli, kdyby se na nejvyšším vrcholu pohoří fotily lukrativní snímky pro rumunskou obdobu časopisu Playboy, taková příležitost se často nenabízí. Modelka se bohužel k dalšímu odhazování svršků nemá, a tak odcházíme, svým způsobem tak nakonec činíme i rádi.

Ač to možná zní zvláštně, panoval při naší návštěvě na nejvyšším bodu neskutečný hic, jenž z člověka přímo vysával energii, načež jsme si dokonce při návratu do sedla přáli i trochu osvěžujícího větříku. Ten se však, jako by i jej vysušil sluneční žár, vyfoukal ráno u Custury a už se nedostavil.

Hora Papusa

Po sestupu se posilňujeme vodou a procházíme pod úbočím hory Papusa mezi jezírky (Cu Pietris, Mara aj.). Chvílemi skáčeme po kamenech a záhy postupujeme travou, jakmile zdoláme sedlo Zanoagelor, míjíme další "louže". Ty společně s jejich předchůdkyněmi volají po smočení, my se však zchladíme až u rozměrnějšího jezera Gales (1 900 metrů).

Pravda, pravidla národního parku koupání v jezerech zakazují, leč panující výheň s námi udělá své. Ostatně, jak koukáme, nepodléháme osvěžujícím touhám sami. Opodál lezou do vody dvě Němky a u výtoku se ráchají jiní Češi, přece se nebudeme omezovat. Shazujeme oblečení a máčíme se, vzhledem k nižší teplotě vody stejně v jezeru nikdo příliš dlouho nevydrží.

Po koupeli znovu sestupujeme. Opouštíme území skalnatých štítů i holých plání a noříme se do smrkového lesa, s pozdním večerem odbočujeme k rašeliništnímu jezírku Taul diatro Brazi. Tam, protože se šeří čím dál víc, stavíme stany, ačkoliv nejsme na povoleném tábořišti. Budiž nám ale pomýlení prominuto, neb jsme nic nezničili a ani oheň nezapálili, navíc jsme i brzy zalezli do stanů, unikajíce tak nalétávajícímu hmyzu, jehož ostrá kusadla se k naší nevoli nadměrně zajímala především o naše holá lýtka.

Chata Pietrele

Ráno pokračujeme v sestupu lesem do cca 1 400 metrů nad mořem, abychom, jak to v horách chodí, zase začali stoupat. Zastávku činíme u chaty Pietrele. Oproti dříve navštívené chatě Buta vypadá uboze, ale co, bufet má otevřeno. Dáváme si pivko a s novým elánem v žilách razíme dál. Postupujeme podél potoka, vítají nás kaskády Stanisoarei. Voda se valí přes kameny, vytvářejí se peřeje a malé vodopády, krásy stříbřitého toku představují oproti vrcholovým partiím příjemnou změnu.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.