Vilcan (Muntii Vâlcan), horská turistika v Rumunsku - přechod hřebene v Jižních Karpatech

Hory polonin a krásných výhledů

Rumunské pohoří Vilcan náleží k pásmu Karpat a jeho hlavní hřeben dosahuje délky přibližně šedesáti kilometrů. Nejvyšší horou je Oslea Mare (1 945 metrů), jejíž podklad tvoří vápenec. Ten vládne i jižním partiím, jinak se z geologického hlediska vyskytuje hojně žula. Časté jsou poloniny a krásné bukové či smrkové lesy, za zmínku stojí i sousední horstva. Směrem na východ se rozkládá druhé nejvyšší pohoří Rumunska Paring, severně se za údolím s řekou Jiul de Vest zvedá Retezat a západně nacházíme Godeanu a Mehedinti.

Tolik stručné seznámení s pohořím, my svůj přechod začínáme v městečku Lupeni, kam nás brzy po ránu přiváží zájezdový autobus. Vysedáme a jako první nás upoutá značný nepořádek, čili plno odpadků rozházených kolem kontejneru. Naštěstí se naše pozornost záhy obrací jiným směrem. Opodál se nachází lanová dráha, což má na svědomí, že se míníme vyvézt dobře o šest set výškových metrů výš.

Což o to, myšlenka zní pěkně, teď jen zbývá, aby se dráha rozjela. A to není jen tak. Přestože se dostaví obsluha, chybí nejdůležitější osoba, čili pokladní, bez jejíhož zkasírování se nesvezeme. Nezbývá nám tedy než vyčkávat a bavit se pozorováním hrajících si štěňat, čas zkrátka nezadržitelně plyne.

Nakonec, rozumní lidé se většinou dohodnou, se zřízenci obměkčí. Peníze berou oni (6 lei na osobu, tj. asi 40 Kč) a míříme vzhůru. A světe div se, máme to dokonce i s obsluhou. Zatímco po jednom naskakujeme na sedačky, hází nám zřízenec po bok naše těžké batohy, abychom se s nimi neplahočili při nasedání, docela to bodne. A stejně tak poslouží, když se situace při výstupu na horní stanici opakuje.

Zatímco my vyskakujeme, sundává nám dobrý zřízenec bágl, zkrátka komfort. Jen nás při jízdě poněkud zarazilo, když jsme občas lízli botami o bujný porost. Ale co, vyjeli jsme až do cílové stanice, již mimo jiné stráží coby památka na válečné dění dělo, zkrátka pohoda.

Chata Montana

Přemisťujeme se k chatě Montana, pod níž, když už jsme zavítali do "medvědích" hor, spatříme i prvního a zároveň posledního huňáče našeho putování. Míša leží nehybně v kleci a my turisté ho očividně nijak nevzrušujeme, vypadá to, že nás dokonce ignoruje. No tohle? Copak nám nezapózuje? Zdá se, že ne, a tak si raději dopřejeme v chatě první rumunské pivo, aby se nám lépe šlapalo. Posilněni vyrážíme konečně na cestu.

Vrcholy Mutu a Lui Frate

Stoupáme a míjíme pěkný kostelík, z něhož se line náboženský zpěv, záhy obejdeme i obrovitý kříž. Poté, jakmile se nadobro zbavíme lyžařského vleku, podle nějž jsme zatím šli, nás vítají poloniny. Zažloutlá tráva, obsypané keříčky borůvčí a nízký porost tvořený převážně klečí, míjíme vrchol Mutu (1 737 metrů).

Následuje vzdušný hřebínek Verde, sedlo Strideiu a vrcholek Lui Frate (1 524 metrů), naše pohledy se upínají hlavně k hoře Coarneale (1 789 metrů). Ta se pne pyšně k nebi a představuje pro nás jasnou výzvu. I proto, zatím jen dočasně, opouštíme ostatní účastníky zájezdu a dereme se k vrcholu.

Zpočátku jdeme na těžko. Batohy necháváme ležet stranou až nad kamenným polem a zbylou část zdoláváme na lehko. A jaká nás čeká za výstup odměna? Otevírají se pěkné výhledy. Okolo se rozprostírají převážně poloniny pohoří Vilcan. Na opačné straně než z které jsme vystoupali, se zvedají kopce jako Muncel či Sigleu Mare, ke kterým budou směřovat naše další kroky, jižně od nás se mezi zalesněné hory zařezává hluboký kaňon. Severně se táhne ostrý hřeben Retezatu a v údolí před ním, jak jsme se přesvědčili už dříve, se nachází i městečko Lupeni, jež se stalo naším východiskem.

K tábořišti pod vrcholem Muncel

Dosti ale kochání, vydáváme se za zbytkem výpravy. Příliš dlouho ji nehoníme, neb se ti dobří lidé rozhodli vyčkat na naše maličkosti v sedýlku pod zdolanou horou, stejně se ale na chvíli zase rozdělíme. A stačí k tomu málo. Zdrží nás pouhá rada, že je možné v nedaleké strži dobrat pitnou vodu. Jelikož není jasné, jak to s prameny bude o kus dál, ubíráme se ke zdroji a díky tomu opět zaostáváme, nijak nás tato skutečnost ale neznepokojuje.

Znovu celou skupinu dojdeme u přírodního tábořiště pod vrcholem Muncel (1 553 metrů), kde na náš vkus končíme denní putování poněkud brzy. Leč i tak zůstáváme s ostatními a vaříme si z vlastních zásob večeři, následně se všichni shromažďujeme u ohně. Tam se hrají slovní hry a při nich rozebírají samé důležité věci, ty se mi ovšem příčí zmiňovat. Mám totiž obavy, aby pro nás z psychiatrické léčebny nezajel docent Chocholoušek s tarasnicí.

No schválně, posuďte sami, co se probíralo. Dotaz, jaká teplota v ohništi je nutná k roztavení hliníkových ešusů, se dá ještě tolerovat, mnohem hůř ale rozumný člověk vysvětlí prohlášení, že při nedostatku vody uhasíme oheň medvědem. A to není všechno! Při slovních hrách se tábořiště hemží retardovanými revizory, jízlivými jezdci, malomocnými meteorology, plachými policisty či topiči vydávajícími se za taviče, nebo jak to bylo, zkrátka hrůza. A proto raději přestaňme pít a zalezme do stanů dřív, než se nad námi pod rouškou noci přežene bouřka.

Stoupání na Muncel

Ráno vládne opět jasné počasí, co je však podstatné, oddělujeme se od organizované výpravy a pokračujeme dál v menší skupince. V nedalekém svahu nejprve dobíráme pitnou vodu a poté stoupáme na Muncel. Tam se pokocháme výhledy, načež zbývá jen zjistit, kudy vede nejschůdnější trasa na nedaleké vršky La Table a Sigleu Mare, abychom nesestoupili příliš do údolí.

Vyzvídáme tedy u místních borůvkářů, kteří vyrážejí do hor hned za svítání a jejichž posunky se zdají býti jasné. Nejprve máme sejít obloukem do údolí a poté zahnout doleva, nechápeme pouze, proč na nás při tom volají: "Drum bun." Neznamená drum dolů a bum doleva? A co když, uvažujeme, nás upozorňují na medvědy, kolem jejichž brlohu vede stezka?

Vysvětlení, jak zjistíme s několikadenním odstupem, nakonec vyznělo zcela jinak. Borůvkáři na nás ve skutečnosti volali "Drum bun", což v překladu do našeho jazyka znamená "Šťastnou cestu". Prostě nám nepřáli nic zlého.

Nakonec dle jejich rad sestupujeme ze stráně strmě dolů mezi stromy a přicházíme na lesní cestu, z níž pokračujeme sedlem Cirloarbele. Tam se k našemu údivu náhle zjevuje hned několik na sebe navazujících turistických značek, jichž dosud bylo jak šafránu, čili, až na pár výjimek, žádné. Jak se také brzy ukáže, vše se brzy vrátí k původnímu standardu a značky zakrátko opět zmizí, pročež si můžeme s předstihem prozradit, že se s nimi ve Vilcanu příliš nesetkáme a v žádném případě na ně nelze spoléhat.

Vrchol La Table a Sigleu Mare

I bez značek hravě vyšplháme na skalnatý vrcholek La Table (1581 metrů). Uvelebujeme se na něm, odpočíváme a svačíme, vyčkáváme, zda se neobjeví hlavní skupina zájezdu, jíž jsme poněkud utekli. Nakonec, když se nedočkáme ani po hodině lenošení, pokračujeme přes sedlo na vrchol Sigleu Mare (1 682 metrů), jehož závěrečná část nám dává slušně zabrat.

Jak praží slunce, pěkně se při výstupu potíme, posléze se také dereme na horu mimo stezku, jež se nám poněkud vytratila. Přesto kopec zdoláváme a nabízejí se nám opět výhledy do kraje. Na východ se zvedají námi zdolané vrcholy Coarneale, Muncel i La Table, jihu vládnou zalesněné svahy a západu kopce i poloniny, k nimž se ubíráme, a tak o nich brzy napíši víc. Hluboko pod sebou spatříme v údolí vodní plochu Lacul lui Pestii, za níž se zvedá masiv Retezatu.

Sestup do sedla Dilmol Catuza

Následuje strmý sestup k momentálně opuštěným salaším a následně do sedla Dilmol Catuza, čímž klesneme přes pět set výškových metrů. Ocitáme se na uježděné cestě, z níž, jak nám radí nejenom ofocený průvodce, ale i jedna z mála značek, opět stoupáme lesem a děje se tak místy po sotva znatelné pěšině. Držíme se hřebínku a jdeme víceméně bez výhledů, leč, co bychom se nepochválili, ocitáme se nakonec tam, kde chceme být. Na louce u salaše.

Stavení tradičně nikdo neobývá a všude rostou šťovíky, nás však zajímá především pitná voda. Dle informací zde má vyvěrat pramen, pročež míříme do lesa a hledáme zdroj. Úspěch se nedostavuje. No tohle? Kde nastala zrada? Že by nás tvůrce okopírovaného textu, což je pan Bulička, jehož jsme s prominutím přejmenovali na Bludičku, vedl špatně? Bludičky přece v pohádkových příbězích svádějí poutníky ze správné stezky a topí je v mokřinách, nepovede se nám stejně, ačkoliv pobýváme na hřebeni?

Koňská návštěva

Posléze, protože nějaké zásoby vody pořád neseme a žízní bychom obratem neumřeli, pokračujeme dál (později jsme se dozvěděli, že se voda u salaše vskutku vyskytovala, jen se k ní muselo sestoupit z hřebene hodně hluboko po úbočí). Pramen nalézáme asi o hodinu později u jedné z dalších opuštěných salaší a vodu radši převařujeme, neb v ní plavou drobní tvorečkové a my netoužíme po tom, aby čile rejdili v našich střevech. Nakonec na louce, kam před setměním přiběhnou polodivocí koně, stavíme stany a ukládáme se na noc.

Koníci, kteří mají dostatek rozumu a dávají v jídelníčku přednost šťavnaté travičce před našimi plátěnými příbytky, nás obklopují i ráno. Za jejich dohledu balíme fidlátka a pokračujeme přes celkem nevýrazný kopec Rotunda na mnohem mohutnější vrchol Arcanu (1 750 metrů). Zprvu se k němu ubíráme nádhernými travnatými poloninami a míjíme při tom skvostné buky, přičemž si občas připadáme jako v přírodním parku. Mineme i dvě salaše, u nichž, jak každý asi tuší, zase nikoho nepotkáme.

Vyčerpávající stoupání na vrchol Arcanu

To už však naše nohy dostávají slušněji zabrat. Kopec Arcanu je strmější, než se na první pohled zdálo, navíc si svým způsobem tak trochu i přidáváme. Namísto toho, abychom vrch obtáčeli dle rad průvodce po kamenité cestě, stoupáme travou přímo vzhůru. Odměnou se nám stávají výhledy. Velký kus za námi zůstal včera navštívený Sigleu Mare a dole pod námi se vine hřeben, na němž jsme v noci tábořili, o dost se nám přiblížil i masiv Oslea Mare, za nímž vykukuje hřeben Malého Retezatu, na který o něco severněji navazují strmé špičky jeho vyššího bratříčka.

Pěkné, snad by jen nemusel foukat studený vítr a zalézat pod bundy či mikiny. I proto se na holém vrcholu příliš nezdržíme a pokračujeme královstvím polonin dál. Sestupujeme do sedla Prisloapele Mici, kde lze dobrat vodu a kde také obědváme, přičemž nás na blízkém svahu upoutávají buky, jejichž kmeny vyrůstají kolmo k šikmé stráni. Působí to poněkud zvláštně. Následně mineme stádo ženoucích se koní a salaš, načež vystoupáme na horu Nedeia (1 619 metrů), o níž Bludička (tímto se ještě jednou omlouvám za zkomolené jméno) tvrdí, že běží o nevýrazný kopec. Nerad bych se s ním hádal, ale v tomto případě se s ním neshodneme, výstup dá přeci jen trochu zabrat.

U dalšího pramene za Nedeiou potkáváme Čechy, kteří postupují z opačné strany a ubezpečují nás, že se dá voda dobrat i v sedýlku Groapa Nedeutii (1 485 metrů). Z něj nás čeká nejtvrdší výšlap z celého našeho putování po pohoří Vilcan. Na hřebeni nad námi se totiž nachází nejvyšší hora pohoří, již by, když už jsme zavítali do zdejších končin, bylo chybou vypustit.

Svah strmě stoupá a občas nám pod podrážkami bot podjíždějí kameny, přiznejme si na rovinu, zřítit se dolů, nebyl by to žádný med. Naštěstí panuje sucho, a tak pod námi vápenec neklouže, nakonec si kutálení ze svahu vyzkouší pouze špatně upevněná láhev s vodou, kterou nesu po straně batohu a jež vyklouzne z řemínků. Sjede dobře sto metrů po úbočí a kupodivu, asi mi jsou rumunští bohové nakloněni, zůstane celá, pet láhve holt mají výdrž.

Konečně Oslea Mare

To už se konečně ocitáme na úzkém a skalnatém hřebeni, jehož severní a jižní stěny klesají strmě dolů. Postupujeme po něm úzkou pěšinou. Terén se vlní nahoru a dolů a kolem dokola se otevírají skvostné výhledy, jak se dá předpokládat, dosahujeme nejvyššího bodu celého pohoří. Zdoláváme vrchol Oslea Mare i s jeho 1 945 metry. Uvelebujeme se u rezavé cedule, na níž si zub času pohrál s nápisem, a tak ho nelze přečíst, a rázem nás obklopí mraky berušek. Jakoby se jim nezamlouvalo, že jsme zavítali do jejich hájemství.

My se však na vrcholek nedrápali kvůli sluníčkům sedmitečným, a proto si raději dopřejme široký rozhled. A co vidíme? Na východ a jihovýchod se ukazují námi dříve navštívené hory jako Coarneale, Sigleu Mare či Arcanu, zatímco jihu pořád vévodí zalesněné svahy. Severně se pak, odděleny od nás hlubokým údolím s řekou Jiul de Vest, pnou žulové štíty Retezatu, od nichž se táhne k západu vápencový Malý Retezat, na nějž navazuje pohoří Godeanu. Tak tohle si necháváme líbit a nemáme k výhledům jediné výhrady.

Nebo nějakou výhradu najdeme? Asi ano. Čeká nás strmý sestup do sedla Pasul Jiul Cerna, jež se nachází v nadmořské výši 1 330 metrů, což značí, že sestoupáme dobře šest set metrů. A proto se do toho dejme a ubírejme se do doliny, čímž zakončujeme přechod pohoří Vilcan, jež nás nadchlo nejenom svými poloninami a v závěru i strmými štíty, ale i volností, klidem a pohodou. Je totiž téměř vzácností, když ve zdejších končinách potkáte turistu, co si budeme namlouvat, takovéto tiché a zapadlé kouty jeden aby pohledal.