Capatini (Căpăţînii, čti Kapaciny), úžasná hřebenovka v rumunských Karpatech

Capatini, přechod dvou zapomenutých národních parků v Rumunsku

Jestliže máte pocit, že vás nenadchnou profláknuté místa v rumunských Karpatech jako Fagaraš, Retezat nebo Bihor (které jsme i my prošmejdili v předchozích letech), tak právě pro vás je určený tento text. Již delší dobu stahuji z internetu naskenované turistické mapy balkánských pohoří a hledám budoucí podniky nejen v Rumunsku.

Po objevení jedné z turistických map pohoří Căpăţînii (čti Kapaciny) jsem byl zaujatý výřezem, který zobrazoval masiv Buila. Našel jsem si informace o tomto masivu a ihned jsem začal plánovat přechod dvou pohoří s návštěvou tohoto kraje. Postupně jsem připojil i západní oblast národního parku Cozia zvanou Naraţu (čti Naracu) a naplánoval desetidenní přechod pohoří Kapaciny a Paring s návštěvou těchto okrajových částí. Osud tomu chtěl jinak, nakonec jsme ve východních Kapacinech trávili celou dobu a určitě jsme nelitovali.

Kapaciny jsou součástí Jižních rumunských Karpat, leží ohraničeny dalšími pohořími přibližně uprostřed tohoto celku. Nejznámějšími sousedy je Paring na západě a Fagaraš na severovýchodě. Kapaciny jsou známé pro své travnaté pláně, nejvyšší vrchol Nedeia dosahuje 2 130 metrů, což v porovnání ostatních masivů v této oblasti Rumunska není moc. Především východní část hor je neobyčejně skalnatá a strmá a právě sem bude odkazovat tento článek.

Východní skalnatá část Căpăţînii

Náš trek nás vedl do dvou geologických oblastí. Tou první a opuštěnější je masiv Naraţu, ležící na severovýchodě pohoří Kapaciny nad soutokem řek Lotru a Olt. Jeho východní hranicí je hluboká soutěska řeky Olt, které jej odděluje od podobného masivu Cozia, který je považovaný za samostatné pohoří. Masiv Naraţu je tvořen vápencovými slepenci, které tvoří hluboké strže a vysoké skály čnící strmě z lesů. Oblast je neobyčejně atraktivní a vzhledem připomíná Súlovské skály. Rozdíl je však v mnohem větší výšce a mnohonásobně větší náročnosti výstupu na tyto hřebeny.

Rumunské Karpaty nepřímo navazují na publikaci Rumunské hory I. Oproti původnímu záměru vydat čtyři publikace se plány výrazně změnily. Nejenže jsme zvětšili formát připravované knihy, ale rumunské Karpaty jsme zpracovali do jedné ucelené publikace. Vedle známých pohoří jako jsou Rodna,
Calimani, Retezat, Fagaraš, Piatra Craiului či Apuseni jsme nezapomněli ani na tolik svérázný region, jakým bezesporu je Bukovina. Vedle popisů hřebenových přechodů tady naleznete množství praktických informací o dopravě, ubytování «

Druhá půlka treku vedla do masivu Buila, který leží v jihovýchodních oblastech pohoří Kapaciny. Jedná se o strmou dolomitovou kru, která trčí z lesů jižních Kapacinů a nabízí neopakovatelný přechod. Nachází se zde i několik soutěsek, z nichž ta největší je zároveň nejmohutnější soutěskou Karpat. Oblast Naraţu je součástí národního parku Cozia, masiv Buila je také chráněn vlastním národním parkem.

Masiv Naraţu

První seznámí s masivem Naraţu jsme měli v městečku Brezoi, které leží přibližně uprostřed Oltské soutěsky (řeka zde doslova půlí Jižní Karpaty). Do městečka vede železnice (zastávka Varatica mezi městy Sibiu a Rimnicu Vilcea) a jezdí tudy spousta autobusů po hlavní cestě DN 7. Nejprve jsme se ptali na horu Viltureasa, od výstupu nás všichni zrazovali a nejspíš i věděli proč.

Asi po třech kilometrech jsme narazili na stejnojmenný restaurant a za ním nám místní doporučili zahnout po neznačené lesní cestě doleva z hlavní cesty. Ihned jsme začali stoupat po cestě a brzy našli malou mýtinu v lese. Tady jsme museli doleva po sotva znatelné pěšině strmě asi 50 výškových metrů na hřebínek.

Teprve zde byla značka červený bod vedoucí na Viltureasu, teplota v lese byla velmi vysoká, tak si dáváme chvíli pauzu a po hřebínku stoupáme pěšinou stále strmě nahoru. Šílené stoupání nepolevuje a my se brzy koupeme ve vlastním potu. Navíc začínají skály a také první výhledy na soutok dvou velých řek pod námi. Skály jsou stále exponovanější a přichází na řadu ruce a první lezecké pasáže.

Po několika hodinách trápení ve skalách dosahujeme prvního ze tří vrcholů hory Viltureasa. Máme neopakovatelné výhledy na pohoří Cozia, Fagaraš a Lotru. Západním směrem tušíme rozsáhlé Kapaciny. Klesáme do sedla a opět stoupáme na nejvyšší vrchol Viltureasy (1 449 metrů). Tento je zalesněný a bez výhledů.

Hřeben z hory Viltureasa

Z hory Viltureasa je hřeben ještě náročnější. Skály jsou zarostlé ostružiním a kopřivami, prolézáme přes stovky padlých stromů, prodíráme se jehličím. Do toho ještě musíme lozit po skalách, hledat cestu a táhnout těžké batohy. Přecházíme kopec Cirligele Olăneştilor (1 221 metrů), odkud teprve začneme klesat do zalesněných východních srázů. Tady skály končí a chodník je méně náročný. Brzy přijdeme ke slabému pramenu Ferigele, kde je první možnost nabrat vodu (v suchých obdobích léta nikoliv). Od pramene začneme opět stoupat do sedla pod nejvyšší horu Naraţu (1 509 metrů). Z lesa jsou vidět její strmé stěny a i všude po okolí je množství nádherných slepencových skal.

Pokračujeme dál po značce a brzy klesneme do sedla Tirsa, kde je vůbec první možnost postavit stany a utábořit se. Je zde silný pramen vody (na jihozápadě od sedla) a mnoho místa na stany. Ze sedla jsou nádherné výhledy do nitra masivu Naraţu a množství skalních věží a stěn. Tento jednodenní přechod je až neskutečně namáhavý a obtížný. Nedosahuje sice fagarašských výšek, ale je obtížný právě ze zmiňovaných důvodů - jsou zde hluboké neprostupné pralesy, strmé skály a obtížná orientace. Korunou těchto nesnází je nedostatek vody a nemožnost ústupu.

Další etapa treku je mnohem méně exponovaná, je však zalesněnější a bloudivější. Z 1 290 metrů vysokého sedla Tirsa musíme najít sestupovou pěšinu na jih (je ukrytá za skálou na protější straně paseky). Strmě klesáme skalnatým pralesem a snažíme se držet cesty. Nakonec se stejně ztrácíme a brzy končíme ve skalách nad soutěskou. Tady je třeba jít více vpravo.

Nakonec se nacházíme a po čase scházíme k potoku Lotrišol. Od potoka je pěšina znatelnější, ale zároveň se větví do mnoha směrů, opět jsme zabloudili a nakonec cestu ztratili úplně. Spíše podle buzoly jsme došli do sedla Jilişti, které leží na hřebeni hory Claia cu Brazi. Kdybychom šli právě po tomto hřebeni, tak dorazíme po jednom dni na travnaté pastviny samotných Kapacinů.

Směr kláštery Frašinet a Iezer

My jsme však zvolili jinou cestu a podle vyrytého nápisu na stromě "Fr." a šipkou doprava se vydáváme směrem ke klášteru Frašinet. Značení je zde velmi bídné, asi po kilometru od rozcestí na Jilişti nacházíme slabou značku a brzy dosahujeme nádherného vyhlídkového bodu na kopci Dosu Pamintului. Je poledne, nachází se zde slabý pramen vody a výhled je až neskutečný. Vidíme masiv Buila a soutěsku Cheia pod ním, více vlevo je samotná skála Dosu Pamintului a ve stěně pod ní visí skalní klášter, kam se poustevníci spouští na laně ze skal.

Mírně exponovaným terénem vystoupíme žlabem nahoru na kopec a poté už pouze lesem jdeme po hřebeni Gropita směrem k vesnici Comanca. Jsme už snačně unavení, cesta je opět bloudivá a nakonec nocujeme na hřebeni nad vesnicí, aniž vlastně tušíme, kde jsme. Značku jsme viděli naposledy na Dosu Pamintului.

Ráno scházíme do nádherné vesničky Comanca, která je velmi malebná a nakonec po silnici sejdeme až na promenádu lázní Baile Olanešti. Tady je možnost ubytování, stravování a také chlazeného Ursusu. Především však nezapomenout vykoupat se ve zdejších proslulých pramenech.

Od Baile Olanešti nás čeká poměrně nudná a jednotvárná etapa. Nejprve stoupáme po pěšině do vesnice Tisa a z ní klesneme do sousedního údolí do vesnice Cheia. Tímto údolím pak stoupáme po zdlouhavé a vyhřáté asfaltové silnici nahoru ke klášteru Iezer. Moc se nezdržujeme a jdeme dál do dalšího kláštera Pahomie, kde nás nakonec mniši ubytovali a my jsme spali v nádherném klášteře pod strmou skalnatou stěnou. Nakonec nám nabídli večeři i snídani a my trochu pronikli do jejich života v kapacinských lesích.

Další den s nostalgií opouštíme klášter a po pěšině traverzujeme jižní úbočí masivu Buila. Značení je zde dokonalé, není kam odbočit ani bloudit. Brzy přicházíme k dalšímu klášteru Petrunša, který je už poměrně velký. Mniši nás opět chtěli hostit, ale s mnoha díky odoláváme a spokojíme se s prohlídkou klášterního komplexu a nádherného kostela. Od tohoto místa nás čeká velmi výživný výstup do sedla Builei na hlavním hřebeni Buila.

Stoupání k Casa de Piatra

Nejprve strmě stoupáme lesem ke skalní bráně Casa de Piatra a několika dalším jeskyním v okolí, brzy však opouštíme les a ocitáme se na strmých travnatých svazích Buily. Je opravdu teplo, ale zase máme daleké výhledy na nížinu Oltu a města v dálce. Vidíme i řeku Olt, jak se líně stáčí v zákrutech v nekonečných rumunských nížinách.

Stoupání nepolevuje, na travnatých pastvinách musíme dávat pozor, abychom neztratili pěšinu. Ta nás vede více doleva do krásného skalnatého amfiteátru pod sedlem Builei (1 561 m). Těsně pod ním je vydatný pramen a v sedle je zrekonstruovaná útulna. Tady podnikáme krátký výlet do skal Hornurile Popii, likvidujeme pivní zásoby z Baile Olanešti a hrajeme dlouho do noci karty.

Královský přechod

Další část treku je královský přechod přes hřeben Buily, která orientací hřebene i vzhledem připomíná známé pohoří Piatra Craiului. Nejprve jsme doplnili vodu, protože po cestě není žádný pramen a existuje jen málo možností, jak z hřebene sestoupit. Už od útulny jsme táhle stoupali severovýchodním směrem na první kopec Albu (1 802 m). Po pravé straně jsou svahy travnaté, ale vlevo skály padají strmě do propastí. Běhají zde kamzíci a máme vynikající výhled na hlavní hřeben Kapacinů. Vidíme však i Paring, pohoří Lotru a Latorica.

Nadále pokračujeme po hřebeni a dosahujeme kopce Buila (1 848 m), který je třetí nejvyšší v tomto masivu. Z Buily klesneme do sedla, ze kterého lze sestoupit ke klášteru Pahomie, a poté vystoupáme na nejvyšší vrchol masivu Buila vrchol Vinturariţa (1 885 m). Máme z něj výhledy na oblast Naraţu, soutěsku Cheia, ale především na velmi náročný terén, který nás čeká.

Z hory Vinturariţa strmě klesáme do sedla a poté stejně strmě stoupáme na horu Vioreanu, která je druhou nejvyšší a je z ní určitě nejkrásnější výhled. Už mezi těmito vrcholy jsme poznali, že přechod hřebene nebude žádná groteska. Noříme se do totálně zarostlého chodníku klečí a jehličnatými stromky a potkáváme spoustu skal. Na Vioreanu se to zdá ještě horší, terén dosahuje až I. stupně UIAA, je neobyčejně zarostlý kosodřevinou a na dvou místech musíme použít i lano na spouštění batohů.

Divoká a rozeklaná krajina

Procházíme divokou a rozeklanou krajinou, dokonce i skrz krátkou jeskyni, až se dostáváme na palouk pod hřebenem. Tady jsme měli jít po pěšině doleva, cesta dál do sedla Curmatura Oale je dost zarostlá a navíc se značka ztratila. To jsme ale nevěděli, takže jsme udělali klasické kolečko už dosti nezáživným a zarostlým terénem, abychom se vrátili zpět asi kilometr od palouku.

Dole v lese jsme měli strach, abychom nesešli do skal soutěsky Cheii, cestu jsme definitivně ztratili, ale narazili jsme na zmiňovanou nepatrnou pěšinu po hřebínku. Kamarád vyběhl nahoru a po pár minutách byl zpět, že stál na onom bloudivém palouku. Jdeme tedy po pěšině dolů…

K večeru jsme dorazili do sedla Comarnice, kde už byl rozcestník, následoval ještě sestup k chatě Cheia, na horním konci stejnojmenné soutěsky. Cesta je plná zákrut, nohy nám už neslouží a k chatě se dovlečeme až téměř za tmy. Nikdo v ní není, akorát ji stráží uštěkaný pes. Spíme tedy na terase, aby nás ráno mohly budit vosy, které tam hnízdily.

Soutěska Cheii

Poslední část popisovaného treku vede také velmi náročným a technicky obtížným terénem. My jsme si nechali batohy u chaty, ale pokud nebudete mít čas na další toulky po Kapacinech, tak je můžete vzít s sebou. Noříme se do soutěsky Cheii, která je prý nejmohutnější soutěskou Karpat. Docela bych tomu i věřil, skalní stěny jsou až 400 metrů vysoké kolmé srázy a rokle působí tísnivým a chladným dojmem.

Nejprve klesáme mezi obřími balvany téměř podél potoka, brzy se však cesta začne stáčet nahoru do svahu. Boty nám kloužou po suti a jsme rádi, když dosáhneme jedné z vyhlídek na skále. Následuje zdlouhavý traverz na úzké skalní římse stovky metrů nad soutěskou. Není to určitě místo pro někoho, kdo má závratě a s těžkým batohem si to ani nechci představovat.

Řetězy zde nejsou a chodník ujíždí pod nohama. Přesto zdárně dosahujeme místa, kde soutěska končí a vracíme se stejnou cestou zpět. Pokud bychom pokračovali, tak dorazíme do vesnice Cheia kolem klášteru Iezer a vytvořili bychom takový okruh.

Soutěsku lze ohodnotit až I. stupněm UIAA, ale lze jí projít i korytem potoka. Musí být nízký stav vody a člověk musí počítat s namočením. Potok se propadá do podzemí, soutěska je úzká asi pět metrů a nad vyvěračkou je několik míst až II. stupně UIAA, pak následuje brodění hlubokou vodou až k jejímu ústí. Tohle jsme nešli, ale průchod je možný i tímto způsobem.

Pokud budete chtít udělat lepší okruh, tak je vhodné po modrém trojúhelníku jít po naší trase horní stezkou a přímo soutěskou lze vystoupat zpět k chatě. Uprostřed je ale jeden sedmimetrový schod, který je slezitelný s pomocí lezecké výbavy (ve skále jsou kruhy). Lze však i zariskovat a zvládnout to bez jištění.

U chaty Cheia jsme opustili kraj skal a vydali se směrem do kraje trav. O tom snad ale někdy příště…

Podrobnější informace o přechodu naleznete v připravované knize "Rumunské Karpaty", jejímž významným spoluautorem je i autor tohoto článku. Kniha bude expedována na přelomu let 2012 a 2013, info bude na tomto webu.

Náš trek byl neskutečně různorodý a především jsme za celou dobu nepotkali jediného turistu. Buila je mezi Čechy alespoň trochu známá, i když informace se značně rozcházejí. Naproti tomu oblasti Naraţu jsou pro našince prakticky neznámé a lze zde uskutečnit neopakovatelné treky.

Celkově lze tyto hory hodnotit jako velmi náročné akce, které kladou důraz na orientační smysl, fyzickou kondici, psychickou odolnost a umění se udržet na skále. Nutná je také odpovídající výbava.

Z rumunských Karpat jsem navštívil Fagaraš, Bihor, Vladeasu a Retezat, ale tyto kapacinské túry na mě působily pravděpodobně nejvíce vysilujícím dojmem. Vyšší hory také mohou být skalnaté, ale člověk má při lepším počasí přehled, co ho čeká a jaké jsou možnosti.

V Kapacinech je většina cest značně zarostlá pralesem, takže je nutné neustále podlézat nebo přelézat popadané stromy a stále řešit další postup. Tato skutečnost náročnost treků také zvyšuje. V oblasti lze samozřejmě podniknout mnohem více treků, je zde několik krásných soutěsek, jeskyní a skalnatých vrcholů. To už ovšem záleží na vás. Já mohu východní Kapaciny jen vřele doporučit.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.