Sněžka (1 603 m n. m.), výšlap na nejvyšší horu v Krkonoších i v Česku

Výstup na horu Sněžka, nejvyšší horu Krkonoš a Česka

O tom jak se dostat do Krkonoš a posléze na nejvyšší horu České republiky jsem přemýšlel již dlouho. Až jsem vám jednou takhle zabloudil do Orlických hor. Trávím už tady nějaký ten den touláním se po okolí na kole.

Jenže moc mi nepřeje počasí a tak často bloumám v mapách a přemýšlím co s volnými dny. Tu mě zaujme Sněžka. Dlouho přemítám, ale nakonec dojdu k závěru, že z Orlických to do Krkonoš to zas tak daleko není. Počasí hlásí, že následující den má pršet a pak má být hezky. Ten deštivý den využiji k přesunu do Krkonoš…

Pec pod Sněžkou

Do Krkonoš se dostávám celkem v pohodě. Den je sice deštivý, ale to nevadí, do auta neprší. Déšť mi začíná vadit až v Peci pod Sněžkou, kam se dostanu v pozdní odpoledne. Zaparkuji auto a jdu hledat nějaké ubytování. Hustě prší, ale nedaleko vidím informační středisko, tak se tam jdu zeptat. Vstoupím dovnitř, paní se mě hned ujme a ptá se, co hledám. Já na to, že sháním nějaké levné ubytování na dva dny. Paní mi ironicky odpoví: "V Peci a levně?"

No trošku se zastydím, ale co člověk se snaží šetřit. Paní mi dá pár tipu a já je jedu prozkoumat. Hledám na kopci nad Pecí vytipované objekty, ale ty doporučené mě moc neosloví. Nakonec ale nacházím tu správnou chatu. Ubytovávám se a vybaluji věci. Pak vyrážím ven, jdu prozkoumat Pec pod Sněžkou.

Pec pod Sněžkou je městečko položené v hlubokém údolí řeky Úpy 769 m n.m. Zakotvím v nějakém baru a zdejší obsluha, tedy servírka se dá se mnou do řeči. Probíráme počasí a ona mi na konec sdělí, že takovou bouři co tady byla den předem tady nezažila za celou dobu co tady pracuje. A k tomu dodává, že už tady žije 30 let. V televizi jde zrovna reportáž o sněhové plotně, která ještě nyní v červenci leží pod hřeben a má tvar české republiky. Mají pravdu, před chvílí jsem ji z Pece p.S. pozoroval.

Druhého dne vstávám okolo sedmé. Venku je krásně, obloha jako vymetena. Tak vyrážím. Nejdříve do Pece, kde nakoupím jídlo a pití. Chvílí váhám, zda si mám vzít jednu láhev vody či dvě, přece je to jen zátěž.. Beru raději dvě. Vyrážím z Pece a když vidím ten hřeben nad sebou tak si říkám, že to bude asi makačka. Mám dvě možnosti. Buď jít na lanovku a nebo pěšky.

Sněžka, turistická mapa

Já mám ale jasno. Pěšky. Chci si to vychutnat se vším všudy a navíc jen o hoře, kterou zdolám pěšky si můžu říct, zdolal jsem ji. Je trochu chladno. Za Pecí narážím na turistickou stezku (je značena zeleně) a vstupuji do lesa. Tady rovnou začíná kamenitá stezka, lemovaná kapradím, prudce stoupat do kopce. Zpočátku mi to jde ztuha, jelikož jsem včera v tom báru vydržel trošku dýl. Potím se jak had, ale tělo si brzy zvykne a jde se celkem v pohodě pěkným lesem.

Cesta na Růžohorky

Stoupám, jdu po zelené značce k chatě Růžohorky. Cestou si fotím les, potůčky, rostliny a houby, na které občas narazím. Ale dnes houby nesbírám ač v jiném případě bych byl za takové exempláře hub, které tady vidím vděčný. Občas se naskytnou výhledy na krajinu, opět vidím sněhovou mapu na protějším hřebeni a taky kopce porostlé zelení a taky skály, občas nějakého ptáka a pár turistů. Zaujme mě taky vyvráceny strom a jeho obrovské kořeny, do kterých jsou vpleteny kameny. Ta příroda je fantastická.

Asi po hodině a půl cesty lesem se na jednou les rozestoupí a první na co narazím je kráva. Krásna živá kráva a u ni tele s dalšími kusy opodál. Tedy to bych tady nečekal. Chvilku stádo pozoruji, fotím a hledám mezi nimi Milku, tu "naši" modrou krávu. Ale nenacházím. Asi žije jen v Alpách. Tedy podle reklamy. Růžohorky je horská bouda 1 280 m n. m. a stojí tady od roku 1903.

Chvíli tady zakotvím. Dám si pivo a z lavičky před boudou pozoruji krávy, okolní krásnou krajinu a hlavně nebe, které se mi přestává líbit. Je to samý mohutný mrak. Nicméně pokračuji dál. Od Růžohorek se jde po asfaltové cestě. Míjím přestupní stanici lanové dráhy Růžová hora (1 330 m). Cedulka mi ukazuje, že na Sněžku to mám ještě 2,5 km. Mraky sílí a do toho občas i bouří. Ale jdu dál. Kdyby bylo nejhůř tak na Sněžce sednu na lanovku a vrátím se, což by mě mrzelo, jelikož sestoupit chci přes Obří důl.

Závěrečný výstup na vrchol Sněžky

Pokračuji dál po takové kamenité stezce. Jde se spíš po rovince, občas nějaké mírné klesání či stoupání a vysoko před sebou vidím vrchol Sněžky. Stromy jsou tady menšího vzrůstu a nad nimi jezdí lanovka s lidmi, kterým se nechce pěšky. Musí to pěkný výhled z lanovky. Ale na druhou stranu ti z lanovky nevidí to co já. Třeba rostliny, které tady jsou, občas se pozastavím nad nějakým broukem, fotím si stromy, které jsou různě pokrocené od větru a sněhu.

Postupně docházím až k závěrečnému stoupání. Vidím jak se stezka klikatí v kleči nade mnou, v jednom místě je přetnuta lanovkou. Jehličnany jsou stále nižší až přecházejí v kleč, která taky po chvílí mizí a už se jde po skále nebo spíš po kopě kamení. Okolní krajina je nádherná, jsou to kopce a doliny zalité zelení a taky temnými mraky. Přesto jde nahoru hodně lidí a tak pokračuji také. Sám bych měl asi v hrozící bouřce strach.

Závěrečný výstup na vrchol je docela makačka, ale stojí to zato. Funím, teče ze mě pot jako ze všech dokola. Kromě těch co přijeli lanovkou, jenž končí těsně pod vrcholem. Ale myslím si, že my co jsme to šli pěšky, máme větší radost a zážitek ze zdolání vrcholu. Konečně jsem na vrcholu. Výhled je krásný. Na české straně kopce, přes které se valí mraky, ze kterých se blýská. Na polské straně je krásně jasno, je vidět zvlněná krajina s polemi, městečky a taky nějaké jezero.

Koukám, že na vrcholu je dost hodně lidí. Nevím co by se začalo dít, kdyby tady opravdu přišla ta bouřka z okolí. Já už mám vyhlédnuté místo kam se schovám. Pod poštovnu, je pod ní prostor, kam snad pršet nebude. Počasí na Sněžce musí být určitě drsné. Svědčí o tom zřícena část polské meteorologické stanice. Její torzo leží opodál.

Dále je tady kaple sv. Vavřince na jejíž střeše stojí polsky mluvící člověk a natírá ji. Tak si říkám - ten člověk je momentálně asi nejvýš stojící Polák v Česku a nebo v Polsku? Nebo taky napůl. Slezu z poštovny a asi hodinu se po vrcholu toulám. Zkoumám všechny výhledy, fotím. V dáli vidím Luční boudu a hluboko pod sebou vidím Slezský dům, kde snad podle mapy dřív v okolí stávala Obří bouda. Jsem v Krkonoších poprvé, takže tento článek je naprosto autentický a některé názvy mohou být trošku zkreslené.

Sněžka

Asi hodinku si na vrcholu Sněžky (1 603 m) odpočinu, sednu si na takový nevelký schodek. Nejdříve pozoruji Krakonoše s cedulkou na níž je cena, za kterou se nechá vyfotit. Ale stejně si ho cvaknu zdarma. Vedle mě si sedne nějaký pán. Já žíznivě popíjím zbytky minerálky co jsem měl a on si klidně vytáhne plechovku s pivem.

Když slyším sykot při tom jak ji otevírá, tak jen polknu na prázdno. Závidím mu jeho mok. Navrhuji mu, že si to vyměníme, ale o tom nechce ani slyšet. Pokecáme a po chvíli jdu dál. Zajdu ještě ke kamennému monumentu jež se tady tyčí. Je to vrchol Sněžky. Vyfotím si ho a jdu hledat sestupovou trasu, která by měla vést přes Obří důl.

Při pohledu z vrcholu do Obřího dolu si říkám, že to bude věc. Ty pohledy dolů jsou opravdu úchvatné až nahánějící strach. Je to fantazie. Člověk kouká ze zdejších výklenků do Obřího dolu, obrovské hlubiny, do velké díry a opravdu hodně váhám zda mám jít touto stezkou. Rozhoduji se, že tou stezkou půjdu. Ale jen dostat se k ní není jednoduché. Nejdříve se musí sestoupit z vrcholové části Sněžky k Slezskému domu. Tento sestup je opravdu v dnešní den dost nepříjemný. Dnes je volný den a navíc nějaký svátek takže na Sněžce je spoustu lidí.

Ze Sněžky jdu dolů po červené. Stezka je plně zacpaná lidmi. Sestup je to docela drsný po kamenech a navíc se stále musíte dávat pozor na lidi, kteří jsou všude kolem. Občas si odskočím do nějakého toho výklenku jež trasu lemují a hodím pohled do Obřího dolu. Váhám, dolů je to daleko a na cestu zpět na horu k lanovce už nemám sílu. Jdu dál dolů asi s tisíci lidmi. Těsně před Slezským domem jeden člověk upadne na kameny. Malé škobrtnutí se promění v nepříjemně vypadající situaci. Naštěstí se člověk jež upadl brzo vzchopí a může pokračovat dál.

Po docela náročném sestupu z první vrcholové částí lemované záchytnými řetězy přicházím k Slezskému domu. Je to na první pohled docela klidné místo. Tady je křižovatka horských tras. A zároveň místo odkud vedla stezka z polské strany na Sněžku, kterou před pár dny zavalilo kamení a nyní tam je vstup zakázán.

Obří důl

Já se vydávám na sestup Obřím dolem. Utíkám od reality a spouštím se stezkou po modré značce do Obřího dolu. Do obrovské kotliny, která pode mnou zeje a láká mě k tomu, abych ji prozkoumal. Nad sebou vidím ještě vrchol Sněžky, z něhož se spouští pramen lidí a klikatí se mezi kameny jako pestrobarevný had. Vedle sebe vidím Slezsky dům a stezku jež vede po hřebeni k Luční boudě. Dále vidím na stěnách Obřího dolu vodopády. Jsou to prameny Úpy jež začínají někde na hřebeni.

Mraky nad Obřím dolem jsou opravdu hrozivé a opět zvažuji návrat na Sněžku k lanovce. Ale vidím, že na stezku dolů se vydává celkem dost lidí tak jdu také. Stezka padá do Obřího dolu. Nejdříve je to skála, po chvílí se objeví kleč a opět vstupuji do míst porostlých stromy. Do toho nádherné výhledy na protější sráz a vodopády. Stezka vede v strmém svahu. Nad hlavou skála a pod nohama obrovská strž na jejíž dno není vidět. Občas trošku zaprší, občas svití sluníčko a občas to pěkně bouří.

Stezkou procházím takovou zákrutu, teče tady opět nějaký potok a vedle něj je ve skále nějaká stavba. Nahlížím dovnitř. Je to malá komora, ve které je nějaký stroj. Na zdejších cedulích se dozvím, že je to vodní trkač, který v minulosti hnal vodu na Sněžku. Musím ven, dovnitř se snaží dostat další lide, ale víc jak tři se tady nevejdou.

Pomalu sestoupím až k místu, kde je cedulka s nápisem Důl Kovárna. Nachází se tady důl, ve kterém se v minulosti těžilo železo, arzen měď, atd… Do dolu se bohužel nedostanu, otevírá se jen po domluvě s jeho správcem. Jdu dál a pozoruji přírodu. Cesta krásně ubíhá a za chvilku jsem na dně Obřího dolu. Dojdu až ke zdejší kamenné kapli. Tady si opět přečtu historii celé oblasti. Třeba o sesuvech půdy, které se tady v minulosti udály, kolik lidí a stavení to tady zavalilo atd…

Cesta do Pece pod Sněžkou

Vyjdu z kapličky a jdu k Úpě, která teče hned vedle. Je to už docela široký potok. Tady se opláchnu a usednu na lavičku vedle kaple. Sedím tady docela dlouho, chvilku pozoruji vrchol Sněžky a krajinu kolem, chvilku koukám do Úpy a přemýšlím nad tím jak asi tady ti lidé tehdy žily. Obří důl byl až do doby sesuvu obydlen. No je čas jít dál. Zvedám se ztěžka, ale musím.

Teď už se jde pohodlně po asfaltce. Dojdu k Boudě v Obřím dole. Číšníkovi říkám, že bych si dal desítku a on nato, že má jen dvanáctku. Neváhal a hned mi ji vrazil. Asi bylo na mě vidět, že toho mám dost. Sedl jsem si ven na lávku, kde již živě diskutovalo asi deset chlápků. Všichni měli červené tričko s nápisem expedice Sněžka 2009. Byla tady sranda, ale já musel dál. Čekala mě ještě cesta do Pece p.S. Cestou jsem se ještě zastavil v Boudě Máma, kde jsem povečeřel.

Došel jsem do Pece, tady jsem ještě chvilku pozoroval zdejší atrakce. Je tady bobová dráha, lanové centrum, vedle taková malá přehrada no prostě pěkné místo s vyžitím pro všechny. Den jsem zakončil na terase chaty, kde jsem byl ubytovaný a kde jsem seděl dlouho do večera. Za svitu Měsíce jež byl v úplňku a který ozařoval noční Pec. p.S. jsem přemýšlel nad tím, co jsem dnes prožil. A také jsem plánoval trasu na příští den. Cíl? Babiččino údolí. Ale o tom zase někdy jindy.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.