Hory, skalní útvary Krkonoš a Jizerských hor

Skalní hříčky na žulové osmě

Pojem "žulová osma" v titulku tohoto příspěvku zní možná poněkud karbanicky, ovšem s kulovou osmou či jinými karetními listy nemá nic společného. V geologickém slangu se tak říká rozsáhlému tělesu žulové vyvřeliny – krkonošsko-jizerskému masívu – tvořícímu Jizerské hory, značnou část Krkonoš a jejich severního podhůří. Má tvar ležaté osmičky, od západu k východu asi 70 km dlouhé. Její západní oblouk vyplněný Jizerskými horami je docela souměrný, kdežto východní (krkonošská) polovina, oddělená úzkou šíjí Novosvětského průsmyku, je poněkud křivolaká.

V žulových horninách krkonošsko-jizerského masívu převažuje biotitická až dvojslídná žula (granit), většinou porfyrická, což znamená, že obsahuje zřetelné vyrostlice živců. Žulami místy pronikají žilné vyvřeliny, zejména světlé jemnozrnné aplity (běžné především v Jizerských horách) a hrubozrnné pegmatity. Na povrchové tvářnosti žul se významně uplatňuje i kvádrovitá a lavicovitá odlučnost horniny, daná přítomností svislých a vodorovných puklin.

Na "ležící osmě" vystupují žuly na povrch v bezpočtu skalních výchozů. Jen z oblasti Jizerských hor je uváděno na 150 výrazných útvarů, které patří k charakteristickým prvkům zdejší horské přírody, jsou vyhledávány pro úchvatné výhledy a mnohými vedou horolezecké cesty. Některé patří k nápadným krajinným dominantám už při pohledu z podhůří. Platí to zejména pro mohutná skaliska, stupňovitě sestupující severozápadním zlomovým svahem a dostupná po turisticky značených cestách jednak z vrcholových hřbetů a plání pohoří, jednak z podhorských středisek – městečka Hejnice a sousedního Bílého Potoka.

Platí to například pro výrazně členitý hřeben Frýdlantského cimbuří s několika dílčími útvary (např. Poledními kameny ve vrcholové partii, "ostrým" Poledním zubem a spodním Hajním kostelem). Dalekými výhledy se tu můžeme pokochat z několika přístupných plošinek, což ostatně platí i o sousedním strmém Ořešníku a poněkud odlehlejších, ale neméně působivých skalách na Poledníku a Paličníku.

Romantická zákoutí vytvářejí rozeklané skalní stěny také na svazích strmých roklí, vyhloubených zdrojnicemi a přítoky Smědé či Jizery. Za všechny stačí snad uvést "divokou" vodopádovou rokli Štolpichu se skalními scenériemi Divé a Krásné Máří. Poněkud jiný vzhled mají žulové skály a blokovité útvary vystupující z vrcholových partií hor či hřbetů. Mnohé jsou rovněž upravené na vyhlídky a směřují k nim značené cesty.

Hradbovitá skaliska zvýrazňují např. jednu z dominant pohoří – 1 122 m vysokou Jizeru, malebnými seskupeními samostatných věží a bloků se zase vyznačují například rozsochy Černé hory (Sněžné věžičky, Čertův odpočinek), členitými skalními městy jsou pak "rozbrázděny" vrcholové partie a svahy Oldřichovského Špičáku a Stržového vrchu na severozápadním okraji pohoří. Výčet všech zajímavých žulových útvarů – včetně pozoruhodných viklanů, skalních hřibů i jiných kamenných hříček – v Jizerských horách by byl téměř nekonečný.

Podobné skály, v odborné terminologii zvané tory, však najdeme při turisticky značených trasách také v Krkonoších. Několik jich vystupuje z hlavního hraničního hřbetu při frekventované Cestě přátelství, kde většina byla pojmenována. K nejznámějším patří Dívčí a Mužské kameny, nad strmým svahem ledovcových kotlů Sněžných jam pak vystupuje nejvýše položený tor na celé "žulové osmě" – Krakonošova kazatelna (1 490 m). Výraznější je však nedaleký Violík, "zčechraný" mrazovým zvětráváním do balvanité pyramidy, které pro její polohu nad prameništěm Labe říkají naši severní sousedé Labský štít. Z hraničního hřbetu ční ještě blokovitý Tvarožník s nápadným viklanem na vrcholku a členitá hradba Svinských kamenů pod dominantou západních Krkonoš – polskou horou Szrenicí.

Na naší straně Krkonoš jsou žulové skály vzácnější. Turisticky značené cesty směřují například k Harrachovým kamenům nad strmou stěnou hory Kotel a na svahu krkonošského Sedmidolí vystupují vyhlídkové Ptačí kameny. Nepoměrně více žulových útvarů zdobí hřbety a rozsochy, sestupující na severní, polskou stranu pohoří. Při pohledu z ptačí perspektivy, např. z hraniční Cesty přátelství, se dokonce zdá, že jich rok od roku přibývá. Je to ovšem tím, že skaliska dříve skrytá v lesních porostech odkrývá postupující kalamitní těžba dřeva.

K nejvýraznějším tam patří tory a skalní hradby na severní rozsoše Stříbrného hřbetu, vysoko nad karovou jámou největšího krkonošského jezera Wielki Staw. Inspirací k řadě pověstí byl bizarní tvar Poledního kamene (Sloneczniku) při Cestě přátelství, stejně tak jako shluk mohutných věží – Pielgrzymy (Poutníci) v nižší části hřbetu, připomínající putující postavy či obří šachové figurky. Ze všech krkonošských torů se právě Pielgrzymy vyznačují nejvýraznější povrchovou modelací a mnohý z návštěvníků je tu chvilku na rozpacích, zda se neocitnul uprostřed pískovcového skalního města.

Ve zdánlivě nezdolné žule tu totiž vznikla působivá scenérie s četnými detailními tvary zvětrávání a odnosu horniny – skalními mísami a dutinami, žlábkovými škrapy atd. Tato a další skaliska obdivují turisté, stoupající z podhorského střediska Karpacz do vrcholových partií pohoří. Při značených cestách zaujme i skalní skupina Paciorki (Korálky) při Korálové cestě pod Vysokým Kolem nebo útvar Końskie Lby (Koňské hlavy) na severozápadním temeni Szrenice. Na nejrůznější žulové hříčky je neobyčejně bohaté i polské Podkrkonoší. Patří k nim i samostatná kupovitá návrší (odborně zvaná ostrovní hory – inselbergy), z nichž nejnavštěvovanější je hradní vrch Chojnik (627 m) u Sobieszówa. Polští sousedé si jej natolik považují, že sem umístili správu Krkonošského národního parku.

Celá galerie pozoruhodných skal pak vystupuje na východním okraji "žulové osmy", v podkrkonošské vrchovině Rudawy Janowickie, dostupné třeba od hraničního přechodu na Pomezních boudách přes městečko Kowary. Severní výběžek tvoří skupina ostrovních hor – Góry Sokole, patrná i při pohledu ze Sněžky. V lesních porostech se pak skrývá bezpočet žulových výchozů, místy seskupených do skalních měst (např. Starościańské a Struźické skály), za všechny ostatní příklady stačí snad uvést impozantní, asi 17 m vysokou Skalní bránu – v žulách útvar vskutku neobvyklý.

Mnohý z návštěvníků krkonošských, jizerských i podkrkonošských žulových skal si možná položí otázku, kde se zde tyto působivé útvary vlastně vzaly. Většina torů i rozlehlejších skalních hradeb je výsledkem dlouhodobých procesů zvětrávání a odnosu žuly, které probíhaly ve dvou etapách. Během tropického podnebí v mladších třetihorách došlo k rozrušení povrchu žulového masívu se vznikem zvětralin, překrývajících odolnější jádra horniny. Ta byla v následující etapě odkryta po odnosu zvětralin a nyní vystupují v podobě členitých skal, oblých bloků a balvanů. Ostatně stejným nebo obdobným způsobem vznikly skalní útvary i v dalších žulových oblastech.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.