Rodopy, skalní mosty horského krasu v Bulharsku aneb putování k unikátním skalním mostům

Divokou stopou Rodop (3), ke skalním mostům rodopského krasu

Ve Zlatogradu jsme se tedy rozdělili. Jedna dvojice odjela k vytouženému Egejskému moři, my dva zbylí jsme v poledne nasedli do autobusu směr Plovdiv a Sofia, abychom po o něco více než dvou hodinách vystoupili v Čepelare, které je východiskem do rodopského masivu Černatica. Ten má ze všech rodopských oblastí nejhustší síť turistických chat.

Černatica je ve vyšších polohách porostlá jehličnatými lesy, v nižších polohách smíšenými a listnatými lesy. Lesy jsou střídány pastvinami, ze kterých se otevírají nádherné výhledy. Místy se vyskytují skalní útvary. Po tomto hřebeni doslova kráčela historie. Dodnes se zde zachoval úsek staré římské cesty, která spojovala Tráckou nížinu s Egejským mořem. Do roku 1912 po hřebeni vedla bulharsko - turecká hranice.

Očekávali jsme, že z Čepelare pojede autobus do vesnice Zabardo, odkud to už není daleko ke skalním útvarům Čudnite mostove. Na autobusovém nádraží jsme ale zjistili, že autobus v současnosti už nejezdí. Zdejší taxikář se nám nabízel, že nás na Čudnite mostove odveze. To jsme v té chvíli odmítli.

Čtěte také: Divokou stopou Rodop (2), pastýřský kraj - Prespanský hřeben

Vyrazili jsme do městečka, navštívili místní Muzeum rodopského krasu a vydatně pojedli v jedné restauraci. Zatím se přiblížil večer, bylo třeba se vydat dál. Měli jsme možnost jít pěšky na chatu Izgrev a další den pokračovat po hřebeni Černatice na Čudnite mostove. Měli jsme však už málo času a nechtělo se nám dál vláčet s těžkými batohy.

Nakonec se nám podařilo sehnat našeho známého taxikáře a následovala asi hodinu trvající divoká jízda po nepříliš udržovaných silničkách na Čudnite mostove. Stálo nás to každého asi tolik jako jedna noc na horské chatě (v přepočtu cca 300 českých korun), ale bohatě se to vyplatilo.

V klidu jsme si prohlédli skalní útvary v době, kdy už poslední turisté, které sem přivážejí hotelové autobusy, odjížděli. Jedná se o dva mohutné skalní mosty vzniklé zřícením stropu jeskyně.

Hned vedle je stejnojmenná malá turistická chata, my jsme však vyrazili ještě asi čtvrt hodinku výše do hor k větší chatě Skalni mostove, kde jsme se ubytovali. Jedná se svým charakterem spíše o horský hotel ze socialistických časů, v současnosti mu však chybí údržba.

Náš bulharský známý ze Sofie se rozčiloval, že Bulharský turistický svaz pronajal "po revoluci" chaty různým soukromým firmám, které je sice provozují, ale naprosto nemají zájem do nich nějak investovat. Jelikož jsme z cest po východě Evropy zvyklí na podobné poměry, nijak nám to nevadilo. Než se však rozhodnete jet do bulharských hor, vezmete si k srdci více než 20 let staré, ovšem dodnes platné doporučení Rostislava Chrastiny:

"Nejezděte kontrolovat, revidovat, kritizovat - je to škoda peněz i času… Srovnávat a kritizovat je možno v každé zemi, ale hledejme příčiny nedostatků, než k tomu přistoupíme… (turecká nadvláda v Bulharsku trvala 500 let). Na vznik jevů vedoucích ke kritice působí i poloha země. Je to horké jižní slunce, které působí na přírodu i mentalitu obyvatel a udává rytmus dne i celé lidské činnosti hlavně v jižním Bulharsku. Rovněž blízkost a vliv Orientu tu nejsou zanedbatelné…"

Na chatách se obvykle dá dobře a za přijatelnou cenu pojíst. S oblibou jsme si dávali především vydatný ovčácký salát (zelenina se sýrem) či místní polévku z okurek s mléčnou zálivkou (na studeno) zvanou tarator. Akorát na světlý bulharský chleba (podobný spíš naší vece) jsem si nějak nemohl zvyknout.

Ráno jsme opět vyrazili ke skalním útvarům Čudnite mostove a strávili tam až téměř do oběda, než se začali trousit první turisté. Kolega (povoláním botanik) se tam rozplýval nad květenou, od místního rodopského endemitu Haberlea rhodopensis přes rozsáhlé porosty kruhatky Matthioliho (hojná ve slovenských vápencových Karpatech či v Alpách, jako zvláštnost roste na jediné lokalitě na Moravě v propasti Macocha). Škoda, že většina rostlin už byla odkvetlých. Tak dostat se sem na jaře, to by bylo něco!

Pak jsme pokračovali po žluté turistické značce (kupodivu celkem slušně značené) do vesnice Zabardo (asi dvě hodiny). Cesta vedla hustým jehličnatým lesem, místy střídaným loukami. Před Zabardem se terén stal velmi skalnatým, bílé vápencové skály byly rozpálené sluncem. V jednom místě byl vápencový příkrov erozí "proříznut" až na nevápencové (snad rulové či žulové) podloží. Málokde se něco takového vidí.

V Zabardu je ještě možné potkat původní rodopskou architekturu - staré kamenné domy. Některé z nich se bohužel také tady rozpadají, i když ve vesnici je patrno víc života než třeba v Jugovu. Obchod byl ovšem kolem poledne, jak je v Bulharsku zvykem, několik hodin zavřený.

Chtěli jsme jít po modré značce ke skalnímu útvaru Gluchite kamani. Z hlavní ulice sice vedla šipka, pak ale bylo značení mizerné. Museli jsme se ptát už ve vesnici a za ní jsme značku definitivně ztratili. Stoupali jsme údolím drobného potoka, po pravé ruce jsme měli monumentální skalnatý kopec Kamak (česky Kámen, 1 772 m).

Údolíčko bylo čím dál užší a skalnatější, stezka se ztrácela. Nakonec jsme už šli jen tak po pastvinách. Tady jsem našel ty pravé staré Rodopy Nikolaje Chajtova. Vedro. Po stráních rozpadající se seníky, typické rodopské stavby částečně z kamene, částečně ze dřeva, se střechami z obrovských placatých kamenů. Ve stínu keřů byla uvázaná mula.

O kus dál jel člověk (nejspíš pastevec) na koni (či snad taky mule nebo mezkovi, to nebylo poznat). Jinak bylo všude pusto. Po stráních žlutě svítily květy kolotočníků čili telekií a daleký obzor lemovaly hory.

Pod hřebenem jsme narazili na naši značku a po ní došli ke skalnímu útvaru Gluchite kamani (něco ve smyslu Osamocené kameny). Trošku nás zklamaly. V lese kolem nich se pásli koně. Odtud jsme pokračovali po červené ke staré římské cestě (Rimski pat) ze 2. století našeho letopočtu.

Nepříliš široká stezka pro pěší či soumary byla vyskládaná z kamenů tak důkladně, že vydržela v některých úsecích po dvou tisíciletích nepoškozená. Důmyslný systém příčných stružek odvádějících vodu prostě nemá chybu a brání erozi, která ničí současné lesní cesty. Stezka obchází po úbočí nejvyšší horu Černatice Goljam Persenk (2 094 m). Smrkový les je na hřebeni místy střídán loukami. Bohužel zde chybí voda. Ze sedla jsme pak sestupovali erozí rozrytou pěšinou dolů k chatě Skalni mostove.

Ráno nastal náš poslední den v Rodopech. Vyrazili jsme po modré značce širokou lesní cestou k chatě Kabata (asi 1 hodina). Jedná se spíš o shluk různých budov a chatiček (snad bývalý pionýrský tábor).

Za táborem značka uhnula vlevo, cesta byla užší a užší, pak prudce sestupovala dolů po spádnici. Dole pod kopcem byla na jakémsi seníku poslední značka a pak už zase nic. Šli jsme po klikatící se lesní svážnici nad skalnatým údolím potoka. Na vápencových skalkách kolem cesty byla opět spousta květin. Jehličnatý les se změnil na husté porosty jižních křovin.

Po asi třech hodinách chůze jsme vyšli z lesa a dali se vpravo do vesnice (či spíš městečka) Chvojna. Za Chvojnou u hlavní silnice už nebyl problém chytit autobus do Plovdivu. Jezdí jich tam spousta. Když jsme sjížděli do Trácké nížiny, za námi se v oparu horkého letního dne pomalu vzdalovaly Rodopy.

Snad v nich ale nejsme naposledy. Ještě nás čeká soutěska Ďáblovo hrdlo u Trigradu a nedaleká Jagodinská jeskyně, nebo třeba masiv Dambraše (damb = dub) na samém jihozápadním okraji bulharských Rodop. Ve skalnatém a divokém Dambraši nejsou žádné turistické značky a ve vesnicích žijí Pomaci, Bulhaři vyznávající islám. Prostě nás ještě čeká spousta krásných míst. Tak na shledanou, Rodopy!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.