Malá Fatra, přechod podcelku Lúčanská Malá Fatra

Trek z Malé Fatry do pohoří Žiar, Fatransko-turčanský Karpattrek (2): Přechod Malé Fatry

Noc v bivaku pod Skalkami pod hřebenem Lúčanské Malé Fatry byla klidná a nerušená. Brzy ráno, docela odpočatý, balím věci a krátce po východu Slunce vyrážím na další etapu mého devítidenního treku. Dnes mě čeká něco málo přes 27 kilometrů a 1 300 m převýšení.

Vracím se na vrchol Skalek a pokouším se v ranním světle udělat nějaké smysluplné fotky, ale v protisvětle a v silném oparu se mi to moc nedaří. Chtělo by to více času na nalezení správné kompozice, jenže čas je to, čeho se mně příliš nedostává. Proto snahu vzdávám a odsouvám na příští návštěvu. Po pěkné louce lemované porosty modřínů mířím vstříc dalšímu vrcholu, kterým je bukovými lesy zarostlý nenápadný Kútik (1 064 m).

Za tímto vrcholem následuje sešup do Vríčanského sedla (950 m). Srandou je, že např. v mapách z Harmance je sedlo uvedeno jako sedlo Vrícke, které je až za Kľakem a prochází jim hranice mezi Malou Fatrou a pohořím Žiar. A to není jediná hrubá "bota" uvedené mapy. Pak v tom turisté nemají mít v hlavě guláš…

Čtěte také: Přechod Martinských holí aneb Fatransko-turčanský Karpattrek (1)

Vríčanské sedlo je opuštěné, kolem jen tiše šumí lesy a na malé loučce tráva, kterou již malíř podzim stačil přetřít do všech myslitelných odstínů hnědi a žluti. Všude kolem je plno pavučin, babí léto se hlásí o slovo nějak brzy. Doufám, že to není předzvěst brzké zimy. Nakonec i vlaštovky letos odletěly o nějakých 14 dní dříve než obvykle… Vedle rozcestníku jsou boží muka a velké ohniště, svědek častých bivaků v této lokalitě.

Ostrá skala a Kľak

Po krátké pauze vyrážím dále. A šlak aby to vzal, hnedka pěkně zostra si to chodník šine směr Ostrá skala (1 220 m). Opět značkaři zapomínají, že existuje "institut" serpentiny. V jednom úseku bych se za mokra musel škrábat po čtyřech. Podobně jako na Hnilickou Kýčeru, kterou jsem přecházel včera odpoledne. Na půdě je vidět, že ji takováto zátěž příliš nesvědčí, je řádně rozpukaná a je jen otázkou času, kdy ji vezme voda…

Konečně mohu na malé loučce chvíli vydechnout a podívat se na dosud prošlou trasu. Na obzoru je vidět i Veľká lúka, Veterné a další vrcholy. Konečně se dostávám na rovný, byť pěkně ostrý vápencový hřebínek porostlý malými a větrem pokroucenými buky.

Brzy se objevuje vrcholové bělostné skalisko Ostré skaly (1 220 m), ze kterého se otevírají nádherné výhledy. Jen jižním směrem jsou výhledy omezeny dalším vrchem, jehož jméno ale neznám. Ani v mapách, ani v terénu není tento vrch pojmenován. Zato je krásný a dokonale stíní vrchol Kľak, jenž je vzdálen ještě asi jeden a čtvrt hodiny chůze.

Další cesta je opět jako na houpačce, nahoru a dolů. Přes pěknou skalní vyhlídku, remízky a malé loučky, které zarůstají náletovými dřevinami. Z vršku dalšího vrcholu se konečně objevuje typická čepice vrcholu Kľak. Celá tato oblast, podobně jako téměř celý hřeben Lúčanské Malé Fatry, je budována vápenci, které mají za následek vznik rozmanitého reliéfu i četných krasových jevů. Ať již povrchových a nebo podzemních.

Konečně jsem v sedle pod Kľakom, ze kterého svižným stoupáním mířím na rozcestí Pod Kľakom (1 275 m) a dále na Kľak (1 352 m), vynikající výhledový bod. Za poslední dva roky jsem na tomto vrcholu již potřetí. Minulý rok jsme tady měli setkání na vrcholech, pak jsem tady byl na podzim. A potřetí nyní během Fatransko-turčanského Karpattreku. Zvěčňuji se opět do vrcholové knihy, fotím kříž na vrcholu i výhledy, které ale nejsou tak hezké jako byly na podzim, stále je poměrně špatná viditelnost zapříčiněná silným oparem. Je příliš teplo na to, aby se vzduch pročistil.

Na oběd do Fačkovského sedla, Vrícke sedlo

Je čas jít dále. Z rozcestí Pod Skalou (1 295 m), kde jsou dodnes patrné základy bývalé turistické chaty jdu na exkurzi útulny Javorinka, pak již ale definitivně přes Reváňske sedlo (1 184 m) sestupuji na rozcestí Staré cesty (835 m), ze kterého si odskakuji do 10 minut vzdáleného Fačkovského sedla (802 m) na Salaš Kľak na oběd a pivo. Přece jen pivo je dobrým hnacím motorem na další trasu, která bude náročná. Bez turistů a bez piva… V případě potřeby se dá ve Fačkovském sedle přespat, je tady například Horský hotel Kľak aj. Mimo sezónu je ale otevřeno nepříliš pravidelně…

Po haluškách s brynzou a pivku se vracím na rozcestí Staré cesty a po červené turistické značce, která je zároveň Cestou hrdinů SNP pokračuji směr Vrícke sedlo. Za závorou v lese vidím chatu, jdu se kouknout, není-li tam voda. A světe div se, je. Hadice s kohoutkem pouští vody co hrdlo ráčí. Doplňuji zásoby, které se opět povážlive ztenčily.

Další cesta je docela pohodová a bez větších stoupání. Pod vrchem Bukovec (1 148 m) jsou pěkné louky s velkou chatkou a skvělými výhledy na pohoří Žiar. Na chvíli tady posedím a pokochám se pěknými výhledy. Míjí mě dvojice turistů s batohy. Protože jsem je již viděl na Salaši ve Fačkovském sedle ptám se, odkud že to jsou. Z Prahy… Během další hodiny se ještě třikrát navzájem předbíháme, pak se ale definitivně ujímám "čela pelotonu". Na dlouhé dva dny, kdy jsem nepotkal ani živáčka.

Pod dalším vrcholem, Vrania skala (1 004 m) a za rozcestím Pod Vraniou skalou (903 m) je několik pramenů. Nejlépe je ale nabrat vodu až z posledního, upraveného, pramene, kde kovová trubka svádí vodu do velkého kovového žlabu. Nadlouho jde o poslední pramen vody hned u cesty…

Za tímto pramenem se objevují další pěkné kosené louky s velkým mysliveckým posedem, jenž by se dal v případě potřeby využít k bivaku. Je vybaven dokonce postelí a malými kamny. Hotový luxus. Na louce kvetou ocúny, louka je doslova zbarvena do modrofialových tónů. Podobně to tady asi vypadá v jarních měsících.

Následně to jde již z kopce. Ne se mnou, ale s chodníkem. Nejprve po louce a pak lesem. Les je ale pořádně rozryt. Nikoliv mlsnými rypáky divočáků, kteří by hledali něco k snědku pro své mlsné jazýčky, ale naopak koly nevychovaných rypáků na motorkách. Nejenže jsou rozryty lesní cesty a turistický chodník, ale také okolní les. Hotová spoušť…

Pokud tento nešvar nezačne lesní stráž a policie SR tvrdě potírat, pak v okolních lesích Malé Fatry i pohoří Žiar bude jen spoušť. Nakonec před několika lety měla v této oblasti i kolegyně Jana Waldhauserová, která řádění motorkářů popisuje ve svém skvělém článku o přechodu Žiaru, podobnou zkušenost. Z toho je patrné, že nejde o záležitost poslední doby, ale řady předchozích let… Navíc slyším další rypáky vrkat někde v lese nad sebou, brzy se prořítí kolem mne…

A je tady Vrícke sedlo (670 m), kterým prochází asfaltová silnice z Kľačna do Vrícka. Mimo to tudy prochází hranice Žilinského kraje a okresu Martin s Trenčianským krajem a okresem Prievidza. A abychom netroškařili, pak přibližně v těchto místech vede i hranice mezi Malou Fatrou a pohořím Žiar.

Výstup na Závozy snad nemá konce

Provoz ve Vríckem sedle je minimální, během mé zastávky tudy prosvištělo jediné auto. Krátká pauza není tak zcela od věci, neboť následuje pěkně strmý výšvih. Pěkně po spádnici a více než sto výškových metrů. Na jeden zátah s báglem a v tomto hrozném dusnu slušný výkon. Pohoří Žiar se tedy uvádí docela hustě…

Brzy ale zjišťuji, že jsem stoupal pouze proto, abych mohl opět sestupovat. A pak opět stoupat. V nekonečných zákrutách a v hustých porostech lískových keřů se statečně prodírám k vrcholu Závozy, který se stále ne a ne objevit. Porosty lísek a dalších dřevin jsou protkány pásy skal a skalek. Když se konečně objevuje žlutá tyč vrcholového rozcestníku Závozy (912 m), docela si oddechnu, výstup mi dal docela zabrat. Na vršku se ale nezdržuji, neboť výhledy jsou tady nulové.

Hadviga

Kousek za vrcholem Závozy se objevuje pěkná louka a další velký myslivecký posed, na kterém by se dalo nocovat. Je ale ještě brzy a navíc pamatuji na Pražáky za mnou, nechávám jim tento bivak k dispozici (pokud sem dojdou). Z mělkého sedla, po krátkém sestupu, se opět drápu vzhůru. Míjím seník, jenž by se dal také využít k přespání, a dostávám se k vrcholu Gaštan (838 m), kde se objevují louky oddělené četnými remízky. Překvapuje mne velké množství ovocných stromů, mezi nimiž převládají jabloně a hrušně.

Krajina se rozevírá a umožňuje omezené výhledy. Míjím vršek Vysoká (833 m) a po pastvinách přecházím k rozcestí Hadviga (675 m) nad stejnojmennou osadou (560 m). Nevím, je-li jméno odvozeno od Jadvigy, čarodějnice, či od něčeho jiného. Skutečností ale je, že Hadviga byla nejsevernější obcí tzv. Hauerlandu, oblasti německého osídlení na středním Slovensku. Po válce byli Němci vystěhováni a obec téměř srovnána se zemí. Dnes je to především chalupářská osada.

Trhám pár planek z blízké jabloně a pokračuji na následující louky směrem k Vyšehradskému sedlu. Podle satelitních snímků by tam měl stát další myslivecký posed. Doufám, že bude vhodný k bivaku, širákovat pod stromem v kraji, kde je asi dosti divočáků a medvědů, se mi moc nechce…

Také řeším disproporci ve značení. Na rozcestníku je uvedeno, že do Vyšehradského sedla je to 30 minut, já to podle mapy tipuji o hoďku více. Brzy se ukazuje, že chyba je ve značení. Konečně jsem na louce, kde mám naplánován jeden z náhradních bivaků. Posed však k noclehu vhodný není, je příliš malý. Ani chata, která je dokonce zakreslena v mapě z Harmance, tady nestojí. A vypadá to, že ani nikdy nestála… Nevadí, nějak si poradím. Ale až po krátké bouřce doprovázené slabým deštíkem. Prvním a posledním na celém mém treku.

Kilometráž druhé etapy

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.