Pohoří Žiar, přechod divokého a liduprázdného hřebene na hornatém Slovensku

Pohoří ve stínu vyšších sousedů (2)

Poblíž rozcestí jsme ukryli batohy i kočárek, neboť zdolávat s ním Vyšehrad a jeho vápencová bradla by byl čirý nesmysl. Zbaveni zátěže stoupáme strmě na táhlou vrcholovou plošinu Vyšehradu, který je díky nedaleké silnici hojně navštěvován. Ukázal se nám první kouzelný výhled na mohutný masív Kľaku a Skalek v hřebeni Malé Fatry, který vystupoval nad bližším a členitým hřebenem Žiaru. Snadno jsme rozeznali Závozy či Vysokou, vykukující zřetelně z oranžově vybarvených bukových lesů.

Pokračujeme po pravé straně zarůstající vápencové plošiny až k vápencovému bradlu na opačné, jižní straně hory. Přitom narážíme na val pravěkého hradiště, archeologové předpokládají z nálezů, že bylo osídleno od mladší doby kamenné. Na nejvyšším místě hradiště se dokonce našly pozůstatky středověkého hrádku ze 13. - 16. století, který strážil cestu přes Vyšehradské sedlo. Takže název hory Vyšehrad je opravdu výstižný.

• Předchozí část článku

Odpočíváme u vrcholového dřevěného kříže při okraji vápencových skal a dalekohledem pročesáváme obzory. K jihu pokračuje táhlý hřeben Žiaru, za ním vystupuje výrazný Vtáčnik. Vlevo se za Turčianskou kotlinou rýsuje Velká Fatra, vpravo za kotlinou horní Nitry Strážovské vrchy, konkrétně hřeben Nitrických vrchů.

Šikmé odpolední slunce vybarvuje krajinu do nejsytějších odstínů podzimních barev. Po povinné fotopauze scházíme jižním skalnatým svahem na louku v sedle Čertova dolina (v mapách též Vyšehradské). Pod rozcestím jsou v lese při zelené značce dvě studánky, teď ovšem opět vyschlé.

Červená hřebenovka pokračuje dál přes louku okrajem Malého Vyšehradu (829 m), my se ale musíme napřed vrátit pro batohy a kočárek. Vyšehrad, který je i chráněnou přírodní památkou, obcházíme zprava, láká nás i sestup do obce Jasenovo, ale tam prý nemají hospodu.

Po zelené značce jsme za chvíli opět v sedle Pod Vyšehradem, dobíráme z jediné funkční studánky v okolí vodu a stejnou cestou se vracíme již s výbavou okolo Vyšehradu na louku pod Malým Vyšehradem. Je z ní pěkný pohled na masív Vyšehradu, z jehož vrcholku vystupují bílá skaliska a svahy porůstá pestře zbarvený listnatý les. Pohled jen kazí necitlivě umístěný vysílač.

Via Magna a Rovné lazy

Opět vstupujeme do lesa a hned si všímáme příjemné změny terénu. Přešli jsme rozhraní vápencového podlkladu severní části Žiaru a pokračujeme po krystalickém podloží. Díky němu je následující hřeben táhlý a bez výraznějších převýšení a cesta rychle ubíhá. Přecházíme rozcestí Žiare, k červené se připojuje ještě modrá značka, která přichází po staré historické cestě Via Magna. Ta spojovala v minulosti Turiec a Ponitří a sloužila kromě jiného i k transportu soli.

Konečně přišel kočárek ke slovu, široká a pohodlná cesta nás vede lesy okolo lovecké c haty s funkční studánkou k rozcestí Pod Stľpom (637 m). Zde se značky rozcházejí, modrá pokračuje po Via Magně do Lazan, odkud kdysi pokračovala do Prievidzy. Červená se drží hřebene a pokračuje na Rovné lazy (702 m). Pojmenování i mladý smrkový les jasně dosvědčují, že tu byly v minulosti louky a pastviny.

Padla noc a my stále nemůžeme kvůli husté smrčině najít místo pro stan. Teprve za Rovnými lazy můžeme z cesty odbočit do staré bučiny a utábořit se. Sotva jsme uhnuli do lesa a vztyčili stan, ozval se z cesty podivný zvuk a najednou šílenou rychlostí kolem prosvištělo terénní auto, které v těsném závěsu sledoval druhý teréňák. Nějací blázni si tady v noci nacvičovali rallye.

Štěstí, že jsme nebyli na cestě, v té rychlosti bychom nestihli s kočárkem ani uhnout a auto by nás smetlo. Když jsme si už mysleli, že je po všem, auta to někde obrátila a valila se zase zpátky. Teprve pak se nad horami rozprostřel zasloužený klid. Takže milí turisté pozor, ne z medvědů, ale z lidí mějte strach!

Přes Chrenovské lazy na Horeňovo

Následující ráno sahá inverzní mlha až skoro na hřeben a jen neochotně se rozpouští. Hřebenová cesta míjí loveckou chatu, u které by se dalo bivakovat, ale byla právě obsazená, a přichází k rozcestí Štyri chotáre. Stojí tu další parádní lovecká chata se studánkou. Vedle chaty doutná ohniště, jinak je tu už pusto. Je velmi chladné ráno, ohniště nám přišlo vhod, stačí jen přihodit chrastí a oheň hned vzplanul. Ohříváme zkřehlé ruce a snídáme. Abychom nepřimrzli k lavičce, vytáhli jsme si karimatku. Před další cestou ještě doplňujeme ze zpola vyschlé studánky cennou vodu a můžeme po červené dál.

Přes rozcestí Panský háj stoupáme strmě na Mačací zámok, zvaný též jako Myšiarské (790 m), a dál na Havranovo. Za ním se připojuje slušnější lesní cesta a náš postup s kočárkem je zase rychlejší. Opět míjíme loveckou chatu, hřeben se stáčí k jihu a stoupá na Nemcovo (832 m). Z Nemcova už tolik neklesáme a zvolna přicházíme k rozcestí Chrenovské lazy (762 m). Vítá nás tu po dlouhé době zase louka a u ní krásná lovecká chata. Ideální místo k odpočinku, pod cestou je i studánka. Vyhříváme se na sluníčku a pochutnáváme si na sušenkách.

Od Chrenovských lazů značka opět stoupá a po kilometru nás přivádí k prvním chatám na Jalovských lazech. Je to romantické místo, bývalé pastviny byly sice vysázeny smrky a modříny, ale zůstaly tu i menší loučky. Na nich stojí pěkně s prostředím splývající chatky, sruby či maringotky, které jsou oblíbeným místem výletů obyvatel Prievidze.

Potkáváme tu skupinku dětí s vedoucím a vesele si s nimi povídáme. Obdivují náš povoz pro Jitušku a prý by si to s ní hned vyměnily. Doporučují nám, ať si na ohnisku opečeme něco dobrého, bohužel už nemáme co, a tak pokračujeme dál a opět nás pohltil les. Značka míjí vlevo pod cestou označenou, ale vyschlou studánku, přechází bezejmennou kótu a stoupá až k rozcestí Horeňovo (846 m) s dřevěným křížem. Vlastní vrchol Horeňova (892 m), které je v této části pohoří zdaleka nejvyšší, je zalesněn a výhled je pouze z paseky ve svahu hory.

Na Sklenianských lúkách

Z Horeňova scházíme k okraji lesa a otevírá se nám výhled na Sklenianské lúky. Nepozorovaně po nich přecházíme opět na vápencové podloží, které se projevuje především tím, že je tu vytvořen malý kras se závrty a jeskyněmi. Příjemnou cestou za neustálých výhledů na nedalekou Bralovou skálu scházíme až k rozcestí hned nad sedlem, kterým prochází asfaltová cesta z obce Sklené do Ráztočna.

Pokoušíme se najít vstup do Závrtové jeskyně, označený v mapě, ale nemáme úspěch. Co tu ale skutečně bylo, byly krasové závrty, táhnoucí se v řadě vpravo od sedla. Byly výrazné a hluboké, ale vstup do jeskyně neskrývaly. Podle literatury se nacházejí vstupy do jeskyní při západním okraji planiny a pod jejím okrajem a pak v okolí Ráztočna a Rematy, my ale nemáme čas na jejich hledání s nejistým výsledkem. To by se nám už vyplatilo spíš sejít do Sklené do nějaké hospody, ale protože jsou v říjnu už dost krátké dny a bylo by škoda je prosedět v krčmě, půjdeme raději na Bralovou skálu.

Z historického hlediska je zajímavé i osídlení zdejšího kraje, například Hadviga či Sklené obývali ještě před válkou Němci. Většina z nich se ale musela po válce vystěhovat a obce byly dosídleny Slováky z Maďarska a Rumunska. Přesto se německé obyvatelstvo neztratilo zcela a u vsí, kde počet obyvatel německé národnosti dosáhl požadované hranice, je uváděn dvojjazyčný název, jak je tomu například v Kunešově (Kuneschau), nebo Krahulích (Blaufuss) v sousedních Kremnických vrších. Německé osídlení souviselo s hornickou minulostí Kremnice.

Bralová skála

Fakticky jsme na Sklenianských lúkách ukončili přechod Žiaru, jelikož Bralová skála je sopečná a náleží již ke Kremnickým vrchům. Červená však pokračuje také tímto směrem a je nádherně, tak proč nejít dál? Široká cesta vede přes louku a pak hustým porostem až skoro k vysílači na vrcholu Bralové skaly. Červená značka se drží skalnatého srázu vpravo, ale nakonec se nahoře setkávají.

Z Bralové skaly (826 m) je fantastický rozhled. Panorama zahrnuje směrem zleva nejdříve členitý okraj Kunešovské hornatiny s Guľatým vrchem a Vysokou, naproti se táhne Vtáčnik, pod ním se rozprostírá město Handlová, vpravo se zvedají Strážovské vrchy a vše uzavírá Kľak v Malé Fatře a kopce Žiaru. Přímo pod mohutnou Bralovou skalou jsou vidět koleje a viadukt, zastávka Remata a rekreační středisko s hotelem a chatami.

Železniční trať z Handlové do Horní Štubni vzápětí mizí v 3 km dlouhém tunelu, který protíná celý horský hřeben a objevuje se až na druhé straně v obci Sklené. Užíváme si na vyhřáté skále nádherný podvečer a jsme rádi, že nemusíme dolů na vlak a můžeme ve slovenských horách prožít ještě jednu noc.

Z Bralové skály jdeme okolo chaty Kaktus, zvané též Maják, pod Kozí chrbty, kde nocujeme. Starší medvědí trus hlásí, kdo je tady doma, na podobné značky jsme narazili i v severní části Žiaru. Noc je vyloženě mrazivá a ráno škrábeme ze stanu jinovatku. Odměnou je nám jiskrný čirý vzduch a úchvatné panorama Vtáčniku i dalších hor téměř nadosah. Zdoláváme po ostrém skalnatém hřbetu ještě Guľatý vrch (911 m) a Vysokou (935 m), pak již volíme z časových důvodů sestup po zelené do Handlové, odkud nás čeká složitá cesta vlakem domů.

Info

K přechodu pohoří Žiar jsme používali mapové listy č. 124, 125, 164, 165 turistického atlasu Slovenska, VKÚ Harmanec. Lze využít i starší turistické mapy stejného vydavatele - Malá fatra č. 120, Vtáčnik č. 131 a Kremnické vrchy č. 132. Značení v terénu bylo velmi dobré a odpovídalo mapě.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.