Černá hora a Stoh, zimní výstup od Černého Čeremoše kolem jezera Maričejka

Černá hora a Stoh, dvoudenní trek dolinou Černého Čeremoše na pomezí Ukrajiny a Rumunska

Na hranicích Zakarpatské oblasti a Ivanofrankovské oblasti se táhne nejvyšší hřeben ukrajinských Karpat s nejvyšší horou Ukrajiny - Goverlou (Hoverlou). Toto horské pásmo dosahující dvoutisícových výšek je zakončeno Černou horou zvanou také Pop Ivan. A právě tento vrchol, společně s horou Stoh, která byla za I. ČSR nejvýchodnějším bodem naší země, se staly cílem našeho dvoudenního přechodu.

Po náročné "inspekci" po služebnách horské služby v Zakarpatské oblasti (bude v samostatném článku) se konečně dostáváme za hradbu Karpat, která jako neprostupný val odděluje Zakarpatskou oblast od zbytku Ukrajiny. Však se o neprostupnosti tohoto horského pásma mohli přesvědčit vojáci a dobyvatelé nejen za doby I. světové války…

Z městečka Verchovina míříme opět k jihu. Stále proti proudu dravé horské řeky Černý Čeremoš přes vesničky Krasnik, Zelene, Javornik se dostáváme konečně k závoře v osadě Šibeni střežící vstup do dolin směřujících k rumunské hranici, tedy k hranici EU. Kdo by ale tímto bezútěšným krajem chtěl utíkat… Cesta sem, která měří asi 33 km, nám zabrala přes 1,5 hodiny i přesto, že jsme jeli terénním rumunským Árem. Cesta osobákem po cestě, která nemá daleko k tankodromu, by trvala snad celý den. Pokud bychom vůbec dojeli.

Jsme v místech, kde bez náklaďáku a nebo alespoň terénního auta nemáte téměř šanci přežít. Jaký to obrovský kontrast s dobou před druhou světovou válkou, kdy sem jezdil vlak a kdy dokonce o kus dále stály krásné lázně Burkut! To se ve zdejším údolí ale spíše rozléhala polština než ukrajinština…

Proti proudu říčky Šibeni

Konečně je povolení k pohybu po rumunské hranici vyřízeno a závora se zvedá. Nahazujeme batohy a vyrážíme proti proudu říčky Šibeni vstříc Černé hoře. Nešlape se mi ale vůbec dobře, chazjajka mě včera v penzionu přiotrávila buzinou (čaj z květu černého bezu). Ještě teď jej cítím doslova až v krku. Při návštěvě Verchoviny si tak buzinu raději nedávejte… Přesto držím čelo našeho šestičlenného a opravdu mezinárodního pelotonu, jenž je tvořen Čechy, Ukrajinci, Polkou a Američanem…

Asi po čtyřech kilometrech fádního šlapání jsme konečně u osady Pohorylec. Tady volíme střední cestu, která se prudce zvedá mezi ohradami a několika domky k lesu. V lese cesta stoupá a stoupá, stále po nevýrazném hřebínku a samozřejmě po spádnici. Slunce svítí, přesto je chladno. Kaluže dole v dolině byly zamrzlé a i tady nahoře je příjemný chladivý vzduch. Hotový lék to na buzinu…

Překonáváme výšku 1 200 m a začínáme se přibližovat k polonině Šurin, v polských mapách označované jako Wesnarka. Blíží se poledne a čas oběda, na který naší ukrajinští přátelé samozřejmě nezapomínají. Sedíme před jednou z dobře udržovaných salaší, která má ještě několik sousedek. Společnost nám začíná dělat pěkný voříšek, jenž se tady slunil. Po obědě by to chtělo ale šlofíka. Toho nakonec dávám. Vytahuji spacák a na hoďku a půl uléhám na salaši. Kolegům dávám náskok, stejně je dojdu pod Černou horou.

Kolem jezera Maričejka na Černou horu

Slunce stále hřeje, ale na své pouti po nebeské báni se posunulo kus k západu. Je čas vyrazit. Kolem je naprosté ticho, slyším tep vlastního srdce. Naprosté ticho. Ani hlas ptáčka, ani zacvrlikání cvrčka. Zavírám kolibu, opět nahazuji batoh a vyrážím dále. Vstupuji do lesa a opět nabírám výškové metry. Sněhu začíná hutně přibývat. Konečně se dostávám k pěknému a rákosím obrostlému jezeru Maričejka, jehož hladina je ale zamrzlá a posypaná sněhem. I tady se rozhostilo naprosté ticho, opravdu nádhera.

Nechávám za sebou horu Šurin (1 773 m) a stoupám po staré vozové cestě, která v minulosti vedla k bývalé observatoři na Černé hoře (Popu Ivanu). Přemýšlím, jaké to tady asi bylo v těch předválečných letech, kdy hranice států byly narýsovány jinak než dnes. A přemýšlím, jaké by to bylo dnes, kdyby se Hitlerovi nepodařilo, za tichého přispění prý "demokratických" zemí a našich "spojenců", rozpoutat běsnění, které nakonec stálo životy 50 miliónů lidí…

Cesta mě přivádí do nápadného sedla (1 684 m) mezi dvěma nápadnými a kosodřevinou porostlými vrcholy. Napravo v dáli se na mě šklebí kuželovitá hora Stajki (1 743 m). Již vidím kus před sebe na nádherné poloninské louky. Vrchol Černé hory však stále nikde. K němu je to ještě kus cesty.

Konečně jsem na rovném hřebínku, ze kterého se mohu v klidu rozhlédnout. Sice jen východním směrem, ale i tak jsou to výhledy nádherné. Jako na dlani mám hřeben pohoří Hriňavy a ještě dále kus pohoří Čivčiny a rumunského Maramureše. Ty obrovské karpatské rozlohy člověku až berou dech a srážejí jej málem na kolena. Ty hřebeny nemohu nikdy všechny přejít. Ani kdybych žil do 200 let…

Černá hora a Bílý slon

Hřeben se opět začíná zvedat. Opouštím starou cestu a pod dobře patrné pěšině mířím vzhůru k nápadným skaliskům. Kosodřevina se mísí s jalovci, tráva povívá ve větru a sníh je jen místy. Slunce svítí a na plechově modré obloze se nenápadně roztahují pavučiny stratosférických oblaků. Asi se blíží změna počasí.

Otáčím se zpět a kochám se dalšími výhledy. Pokud se vám Karpaty dostanou pod kůži, již jim nikdy nedokážete odolat. Je to jako s Afrikou, která mě svými dálkami a vůněmi také stále láká. No konečně, konečně se objevuje silueta budovy bývalé polské observatoře, kterou dnes Ukrajinci nazývají Bílý slon. Vidím i postavičky, které jsou kousek pod vrcholem. To bude naše mezinárodní grupa, přece jen jsem je došel.

Po pravici se táhne celý hřeben Černohorské poloniny s vrcholy jako Dzembroňa (1 878 m), Menčul (1 998 m), Brebeněskul (2 036 m), Gutin - Tomnatik (2 016 m) a dokonce nesměle vykukuje kužel Goverly (2 061 m). V bočním hřebeni pak kraluje vrchol Smotrič (1 894 m). Konečně jsem na vrcholu, kolegové již oslavují láhví vodky. Tu však s díky odmítám, na Zakarpatí ji již bylo dost. A navíc ta buzina, nebudu pokoušet osud…

Obcházím budovu observatoře a fotografuji kapličku, která tady byla postavena prý teprve v měsíci září. Škoda, že místo kapličky se někdo nepustil do rekonstrukce observatoře Pilsudského, která sloužila, byť jen jeden rok, i jako hotel a meteorologická observatoř. Škoda, přeškoda, byl by to skvělý bivak na naši pouti.

Výhledy jsou fantastické. Svidovec, Gorgany, Hriňavy a dole na jihu Rachovské hory, Maramureš a dokonce je krásně vidět hřeben pohoří Rodna, které svým charakterem silně připomíná slovenské Západní Tatry. Rodně se někdy také říká pěnišníkové hory, to díky neuvěřitelně rozsáhlým porostům rododendronů.

Nebe plné hvězd

Na vrcholu potkáváme ještě dva Poláky, jinak jsou hory pusté. V okruhu patnácti kilometrů kromě nás bychom snad nikoho dalšího nepotkali. Po prohlídce torza observatoře, v jehož ruinách se ještě dnes povalují zbytky ústředního topení, míříme k jihu po hřebeni. Sestup je zprvu hodně nepříjemný. Procházíme po velkých šutrech kamenného moře. Nepříjemné jsou mezery mezi šutráky, které jsou vyplněny nezpevněným sněhem… Hafan, který mezi tím dostal jméno Otík, jde ale stále s námi. Opravdu maladěc!

Za kamenným polem je již cesta pohodová, vede cik cak až na Vaskul (1 731 m), kde budeme odbočovat k salaši. To jsem ale nevěděl, zatím fotím jen zapadající Slunce. Myslel jsem, že Vasil chce jít ke kolibám na polonině Vertopy, kudy obvykle scházíváme k obci Luhy. Proto čekám u dalšího rozcestníku Balcatul na ostatní. To se ale již lesem ozývá halasný Vasilův pokřik - Otóóó. No nic, čelem vzad a pěkně zpět strmě vzhůru na Vaskul. Zašel jsem si jen dva kiláky a asi 150 až 200 výškových metrů. No hlavně, že jsem celou dobu mohl prošlapávat cestu ve sněhu…

Jsem zpět na Vaskulu. Slunce je již pod obzorem, obloha se barví do temně rudých barev. Další zvěst blížící se fronty. Odbočujeme k východu a hustým lesem klesáme. Pomalu se stmívá a není jisté, že máme tak zcela dobrý směr. Nakonec ale dorážíme až k velké salaši na polonině Gropa. To je již ale černo černá tma.

Tušově černá obloha září tisíci hvězd, na nebeské klenbě se zcela zřetelně rýsuje mléčná dráha. A nikde není vidět ani jedno světlo lidského osídlení. Možná, že za podobných podmínek připravoval Antonín Bečvář, slavný český astronom, svůj proslavený atlas hvězdné oblohy na observatoři na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách. Jen lituji, že jsem s sebou nevzal stativ a foťák na focení hvězd. Můj digitál k tomu není vhodný.

K nejvýchodnějšímu bodu první ČSR, Stoh

Po noclehu a vydatné snídani pokračujeme dále. Traverzem se dostáváme za Šibenské sedlo (1 341 m), od kterého pokračujeme po bývalé hranici po dobře patrné lesní cestě. Starých hraničních kamenů na tomto úseku mnoho nepotkáváme, neboť byly již zničeny. Škoda, neboť mohly sloužit jako dobré orientační body. Možná lépe, než nepříliš kvalitní značení, které tady vybudovali lesáci. Informační tabulky jsou téměř nečitelné a žlutých značek je tady asi jako not na buben.

Za zády se objevuje monumentální silueta Černé hory. Fotky ale nebudou takové jako včera, protože se nám zatáhla obloha. Škoda. Na druhou stranu jsme ale chytli v předchozím týdnu skvělé počasí, týdenní tlaková výše nad Ukrajinou nám opravdu přála. A to koncem října nebývá obvyklé.

Další cesta je vcelku pohodová a vede ve výškách obvyklých pro Velkou Fatru. To jen pro srovnání a pro lepší představu. Sice neustále nahoru a dolů, ale převýšení není velké. Sněhu je trochu, salaší cestou poměrně mnoho, v případě nouze by bylo kde zabivakovat. A pěkně v suchu a v teple, neboť každá ze salaší má buď otevřené ohniště a nebo zděná kamna. Překvapuje mne, jak je tato část polonin v blízkosti hranice ještě i dnes hospodářsky využívána.

Na severu se rýsuje hradba Černohorské poloniny s vrcholy Šurin (1 773 m), Černá hora (2 029 m) a Dzembroňa (1 878 m). Přes vrchy Vichid (1 471 m) a Ščavnik (1 378 m) se dostáváme k vrchu Radul (1 598 m), kde je dole další velký košar a u cesty hrob strážce hranice, kapitána P. V. Čornina, jenž tady zahynul 10.9.2003 ve věku nedožitých 40 let. Můžeme se jen dohadovat, zda-li byly příčinou jeho smrti náhlá změna počasí, zásah bleskem či případná potyčka s převaděči?… Alkohol bych za tím nehledal, pohraničníci ve službě zase tolik nepijí.

Před sebou máme jako na dlani Stoh (1 651 m), bývalý nejvýchodnější bod Československa a před válkou i významné trojmezí. Sbíhaly se tady totiž hranice Československa, Rumunska a Polska. Ale to je již dávná historie, která byla dávno přepsána a překreslena dalšími generacemi "skvělých" státníků.

Hranice jsem nikdy neměl rád, vždy jsem je chápal jako imaginární čáry, o jejichž neprostupnost se staraly zbytečné zástupy uniformovaných hord. To se týká především hranic v horách, které považuji za stupidní. V rovině a na silnicích by se to ještě dalo chápat, ale v horách je to strašné. Tady ještě mohu a o metr vlevo, kde jsou sladší brusinky a kam právě přehopsal zajíc, již ne!…

Konečně jsme pod Stohem a u kovových vrat. Ty obejdeme a přicházíme k bývalé státní hranici. Dnes je tady hranice s Rumunskem a na severní straně stohu i hranice oblastí Ukrajiny. Zakarpatská strana ujde, ale Ivanofrankovská je celá omotána dráty. To mi opravdu hlava nebere. Železná opona ne nepodobná té, kterou jsme znali z Šumavy.

Jenže tam za šumavskými hvozdy byl ten zlý kapitalista a imperialista (v tom imperialismu měl bolševik pravdu, stačí vzpomenout na smutné události v Libyi, kdy jsme "humanitárním" bombardování zničili ekonomicky prosperující zemi se skvělou infrastrukturou a "humanitárně" zabili tisíce či desetitisíce lidí), kdežto Rumunsko i Sojuz něrušimyj byly členy RVHP i Varšavské smlouvy. Opravdu blázinec…

Přecházíme tuny ostnatého drátu a zátarasů a kolem asi pět metrů širokého, zoraného a uhrabaného pruhu pokračujeme podél rumunsko - ukrajinské hranice východním směrem pod horu Reseska (1 570 m), pod kterou opět přecházíme zátarasy a míříme po travnatém hřebeni k vrcholu Reseska Velika (1 503 m, v polských mapách Regeska Welyka), kde je další z velkých salaší. Protože padá déšť se sněhem, dáváme oběd a nejhorší nečas přečkáme v salaši. Pes Otík je stále s námi. Ale je vidět, že je již přežraný, protože naše skvělá kaše mu nejede!

Návrat do Šibeni v dolině Černého Čeremoše

Po obědě balíme věci, naposledy se z lučnatého hřebene pokocháme výhledy na Černohorskou poloninu, Hriňavy i k jihu na Maramureš a začínáme po široké cestě sestupovat do lesa. Cesta vede stále po nápadném hřebínku a je bez orientačních problémů. Sestup je strmý, cesta ale vcelku kvalitní, jen v dolní části jsou menší polomy, které se ale dají překonat vcelku snadno. Konečně jsem v dolině Mědvěžyk u říčky Šibeni.

Kolegové se opět někde zapomněli, tak u lesnických domků (další možnost přespání) na ně s Otíkem čekám. Po čtvrt hodině se objevuje závěr naší mezinárodní výpravy. Po krátkém odpočinku pokračujeme podél říčky Šibeni po široké cestě k osadě Pohorylec, cestou nás, k mému údivu, čeká pouze jeden brod. Na Pohorylci pak máme vstreču s našimi motorkáři, kteří nás poslední čtyři kilometry odvážejí rumunským Árem.

Bohužel máme i smutnou povinnost - loučíme se s Otíkem. Hafan asi správně vytušil, že opět osiří a opět bude drahnou dobu čekat na kus žvance či vlídné slovo. S sebou jej bohužel vzít nemůžeme, hranice Schengenu je neúprosná. U nás by se mu možná žilo lépe, byť by se asi musel aklimatizovat na řádně znečištěné životní prostředí a emise pana Mittala… A tak mi na našeho společníka, zdatného turistu jenž s námi absolvoval celý asi 38 kilometrů dlouhý okruh, zbylo alespoň pár fotografií a nevšedních vzpomínek.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.