Turistika: Verchovina a Siněvirský národní park, putování po Zakarpatské Ukrajině

Putování po Verchovině a Siněvirském národním parku

Jako cíl letošního putování za krásami ukrajinských hor jsme si zvolili svérázný kraj s názvem Verchovina se záměrem dojít k Siněvirskému jezeru. Odjezd jsme naplánovali na konec května, při poslední návštěvě Ukrajiny se počasí opravdu povedlo a tak jsem na příchod teplé periody spoléhal i letos. Islandská sopka se postarala o malou změnu, takže místo azura nás čekalo spíš pošmurné a chladné počasí.

Možností, jak dojet na Ukrajinu, moc není a tak jsme použili osvědčenou kombinaci vlak-bus s přestupem v Michalovcích. I přes počáteční zpoždění jsme spoj stihli a na poledne vystoupili na autobusovém nádraží v Užhorodě. Naše první kroky míří do nedaleké hospody, oslavit návrat na "místo činu" a "podojit" bankomat.

Po malém osvěžení se přesunujeme na autobusové nádraží a kupujeme jízdenky na maršrutku do Mukačeva, odkud hodláme dále pokračovat električkou do stanice Beskid. Praktické rady pro cestování veřejnou dopravou už byly několikrát popsány jak v Trekingu, tak v průvodci nakladatelství Sky, takže se o nich blíže zmiňovat nebudu.

Cesta do Mukačeva ubíhala bez problémů, pouze kroutíme hlavou nad způsobem jízdy místních řidičů. My naštěstí přijíždíme do cíle bez újmy a vzhledem k odlišné poloze obou nádraží v Mukačevu si bereme za 15 Hr taxík, díky němuž na poslední chvíli naskakujeme do slušně zaplněné električky. Jízdenku jsme si koupit nestačili, ale není to žádný problém, přirážka ve vlaku je pouhou 1 Hr.

Jízda vlakem je nekonečná, rychlost přes karpatský hřeben není nijak závratná, takže jsme rádi, když po 150 minutách jízdy vystupujeme v Beskidu, bývalé pohraniční stanici ve stejnojmenném sedle. Pokud bychom se vydali za koleje do kopce, dojdeme přes tehdejší hranici ČSR , po které hodláme jít, do obce Verchnyj Studenyj s historickým dřevěným kostelem, my se však vydali na druhou stranu do obce, s cílem dát ještě nějaké pivo.

Než najdeme obchod, tak mineme správnou odbočku a dojdeme až do vedlejší vesnice Oporec, kde uhýbáme kolem žlutě natřeného dřevěného kostela do kopce a k lesu, kde dnešní výkon zakončíme na malé louce rozděláním stanu.

Ráno se probouzíme do mlhy, podle předpovědi nás čeká asi jediný hezký den. Než dojdeme na lesní cestu, lemující bývalou hranici, mlha se rozplyne a díky tomu se nám naskytnou daleké výhledy na poloninu Boržava, Krásna, přehlédnout nelze na obzoru pásmo Horhan a poloninu Svidovec. Haličské straně dominují Skolivské Beskydy a rozsáhlá polonina s nejvyšším vrcholem Čorna Ripa, naším cílem dnešního dne.

Ovšem plány jsou plány a skutečnost je mnohdy jiná, chůze po hranici se "vleče" a na dobro vzal náš plán za své při neustálém překračování potoka na cestě do Volosjanky, dílo těžařů dřeva, kteří bezohledně ničí svými stroji údolní cesty do takové míry, že jsou jen stěží schůdné pro lidi bez gumáků.

Ve Volosjance se ptáme na obchod, který se "maskuje" jako obyčejný dům a pro obsluhu je nutné si dojít do chléva. Než se vydáme na další cestu směr Čorna Ripa, tyčící se přímo nad vesnicí, rozptyluje nás místní alkoholička, mající za pasem láhev vodky a za různé služby nás žádá, abychom jí koupili další. Protože je už dost hodin, musíme se zvednout a jít přímo do kopce proti vrstevnicím, abychom převýšení 500 m na 2 km překonali. Přiznávám, že po posilnění nám dal kopec zabrat a tak zůstáváme spát u malého pramene kousek před Čornou Ripou.

Ráno je proti očekávání poměrně hezké počasí, ale postupně se začíná od východu zatahovat. My bez problému dosahujeme vrcholu (1 285 m n.m.), nacházející se opět na bývalé hranici a nyní nás čeká sestup směrem k Toruňskému sedlu. Kousek pod kopcem se objevila evidentně nová modrá značka, vedoucí do sedla a jednou jsme viděli jeden z pár exemplářů žluté značky.

Naše kroky nevedou přímo do sedla, ale asi v půlce cesty odbočují vpravo do vesnice Prislip se dvěma dřevěnými kostely. Tu správnou cestu jsme úplně netrefili, v údolí se objevuje vesnice Zavijka, přes kterou je nutné projít, abychom v Prislipu vyšli u novějšího ze dvou kostelů. Na chvíli prší, schováváme se v kůlně za zvědavého okukování místních dětí, kterým dáváme čokoládu.

Další kilometry ukrajujeme po silnici do Toruně, ta je ve velmi bídném stavu, plná děr a výmolů a o moc lépe na tom není ani oblastní silnice do Mižhirje, kterou musíme přejít, abychom mohli pokračovat dále do Lopušného. Zde vytahujeme novou mapu, mapující ucelený přehled vybudovaných turistických stezek v Karpatech jak polskou, tak českou stranou, více na www.karpaty.net.

Z Lopušného vede k Siněvirskému jezeru žlutá značka po nové silnici, po které bych ovšem nikomu s běžným osobním autem nedoporučoval projíždět. Na pěší přesun ovšem postačuje a tak neradi silnici opouštíme na lesní pěšinu, kam nás odkazuje žlutá značka. Posléze zjišťujeme, že jsme udělali chybu, cesta traverzuje po úbočí s množstvím popadaných stromů, které se jen těžko s batohem přelézají a tak k rozcestí nad Siněvirským jezerem docházíme poměrně vysílení a naštvaní, protože po silnici bychom k Siněviru také došli pohodlněji a rychleji. Diskutujeme, proč žlutá značka nevedla po ní, ale odbočuje do lesa na problematickou pěšinu.

Po vyčerpávajícím dni, kdy jsme ušli kolem 27 km jsme po dojití k jezeru rychle rozhodli, že dnes využijeme služeb hotelu u jezera, které nabízí pokoje se dvěma lůžky a wc se sprchou za 250 Hr a se sociálním zařízením na chodbě za 200 Hr za pokoj.

V noci pršelo a i ráno se probouzíme do zamračeného dne. Když se vydáváme na okruh kolem jezera, tak začne znova pršet a vycházka se protahuje, i přes nepřízeň počasí k jezeru neustále přicházejí od parkoviště lidi, kteří se v duchu místní mentality pouze odfotí s nějakým pěkným pozadím (západní auto, restaurace, do které ovšem nejdou apod.).

Zaujal nás velký počet odpadkových košů, což je jev poměrně nevídaný, při čekání na lepší počasí přemýšlíme, jakým způsobem odpadky vyváží, netušili jsme, že nám místní "technické služby" vzápětí poskytnou názornou ukázku. Do povozu s koněm postupně vysypou obsah všech košů, s povozem poté zajedou do lesa, kde veškerý odpad včetně skleněných lahví vysypou a zapálí, nevím, jestli těmito kroky míří Ukrajina do Evropy nebo do…

V poledne si dáváme v restauraci šašlik a vydáváme se na další cestu směr Siněvir, čeká nás asi 12 km po silnici. Hromadná doprava je v této oblasti velmi špatná, autobusy z Mižhirje jezdí, jak napíšu dále, buď jednou nebo párkrát denně, takže jsme se s cetou po silnici smířili a těšíme se, že si budeme moct prohlédnout bunkry linie Arpád. Na rozcestí na parkovišti registrujeme další rozcestník, který souhlasí s mapou. Odpoledne dorážíme do Siněvirské Poljany, roztahané vesnice, kde nás až do večera zdrží místní osvěžovny.

Večer začíná opět pršet, stan se nám moc stavět ve tmě nechce a tak nás zachraňuje jeden místní, který nás pouští do seníku nad svou garáží. Ráno jdeme dále, u linie Arpád, postavenou za 2. světové války Maďarskem na obranu před Rudou armádou, se zdržujeme a obhlížíme mechem porostlé betonové skelety v lese. Do Siněviru nás čeká ještě asi 5 km, po jejich překonání se zastavujeme v krámku na křižovatce a zjišťujeme, kdy jede nějaký bus do Mižhirje. Prý máme čekat u křižovatky, ale začne pršet a za celé dvě hodiny stejně nic nejede a tak po odmítnutí nabídky místní policie, že nás za 100 Hr odveze, sedáme do jiného auta a za 40 Hr jsme za chvíli ve městě.

Naše první kroky vedou na avtovakzal, bohužel do Volovce již dnes nic nejede a tak využíváme možnosti komnat otdycha za 25 Hr na osobu a kupujeme jízdenky na ranní autobus. Celý prostor kolem nádraží a i město jako celek působí dosti zbídačeným dojmem a je to asi nejhorší město, které jsem v této oblasti viděl. Osvěžován je tu naštěstí dost, takže se brzy seznamujeme s bývalým náčelníkem policie v Koločavě, s fotbalistou Voloďou a příjemnou Marianou a o zábavu máme postaráno až do půlnoci, kdy se vracíme na nádraží a málem nevzbudíme ostrahu, která nás pouští na pokoj.

Vstáváme brzy, autobus jede v 5:40, v plánu máme návštěvu místních lázní Moršin a Truskavec, ve druhém případě jde o nejznámější lázně na Ukrajině, cesta vlakem je dlouhá, ale místní minerální prameny mají jak různou teplotu tak velmi specifickou chuť.

Poslední den cesty propršelo, na Slovensku začínala řádit velká voda a tak jsme byli rádi, že jsme měli v podstatě bezproblémovou cestu domů, okořeněnou pouze důkladnou prohlídkou osobních věcí všech cestujících slovenskou celní službou.

Na závěr udávám odjezdy některých autobusů z AN Mižhirja (stav červen 2010)

• Mižhirja - Lopušné 12:00 po - pá
• Mižhirja - Prislip 10:00, 11:10, 16:00 vše po-pá
• Mižhirja - Siněvirská Poljana 12:30 denně
• Mižhirja - Koločava 9:50 po-pá, 13:10, 17:20 po-pá, 18:32, 19:30 denně

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.