Rachovské hory (Huculské Alpy), putování po hřebeni pohoří ve Východních Karpatech

Huculské Alpy aneb po hřebeni Rachovských hor

Tichých míst na Zemi ubývá, hory zakarpatské části Ukrajiny ale stále zůstávají místem, kde je možné načerpat síly a dostat se do kontaktu s neporušenou přírodou. Není mnoho tak krásných chvil jako je ta, když se uvelebíte na travnatém vršku hory a ovíváni letním vánkem pozorujete okolní krajinu.

Jaké nástrahy číhají na cestě do Zakarpatí?

Jakoby nás už čekali, vítají nás na užhorodském autobusovém nádraží směnárník a řidič autobusu do Rachova. Ostražitě hlídáme svoje zavazadla a rozhodujeme se jednat na vlastní pěst. O chvíli později ovšem zjišťujeme, že využít jejich služeb bude asi nejrozumnější. S hřivnami, kterých jsme za každý dolar, podle jednoduchého poměru, dostali pět, spěcháme za řidičem. Ten naše rozhodnutí cestovat s ním jen vítá a nabízí, že nám jízdenky koupí sám. Jeho ochota se vysvětlí ve chvíli, kdy za peníze na sedm jízdenek obdržíme pouze pět.

Postupně nám dochází, že peníze za dvě zbývající jízdenky šly přímo do řidičovy kapsy a taky, že než odjedeme, bude to ještě chvíli trvat. Asi po hodině čekání se už šineme vysloužilým autobusem, který se zaplnil cestujícími, po kostrbatých silnicích k městu Rachov. Zpocení a unavení v dusnu lapáme dechem po každém zvířeném vánku čerstvějšího vzduchu, hudba z řidičova ukrajinského rádia zaniká v bujaré zábavě českých spolucestujících, kteří už nastoupili posilněni pivem a vodkou.

Po šesti hodinách jízdy vystupujeme o 188 km dál ve vesnici Dilové. Po vykoupání v poměrně prudkém toku řeky Tisy vycházíme vstříc přírodě a hledáme palouček na spaní. Cestou se nám snaží poradit bosá stařenka s kloboukem na hlavě a holí a kopretinou v ruce. Není jí ale příliš rozumět, protože mumlá jazykem, ve kterém je povědomé asi každé desáté slovo.

Volání hor

Po mírném deštíku první sluneční paprsky procházející stromovím ohřívají chladný ranní vzduch a tříští se v kapkách na trávě. Prozářené listy buků dávají jasně zelenou pro sbalení stanů a opuštění hlubokého údolí. (Upozorňujeme, že k pohybu podél hranice s Rumunskem je potřeba mít povolení od pohraniční stráže v Dilovém - viz publikace Ukrajinské Karpaty, pozn. red.).

Stoupáme plni sil do prudkého kopce, cesta se podobá spíše tunelu uzavřenému korunami hustě rostlých listnáčů. Po chvíli už dává zpocenému a unavenému tělu motivaci pro další cestu pouze to, že nás nahoře čeká odměna v podobě krásného rozhledu na okolní kopce Rachovských hor.

Nevyzpytatelná a tajemná moc hor ale zatahuje oblohu rychle plujícími mraky, které omývají špičky okolních smrků a první kapky deště vybízejí k vytažení pláštěnek. Zahaleni do trhajících se oblaků dorážíme k ukrajinsko - rumunské hranici, která nám bude průvodcem po další dva dny. Odpoledne potkáváme první lidi dnešního dne a už podle oblečení odhadujeme, že jde také o turisty.

A je tomu tak - od skupiny mladých Čechů se mimo jiné dozvídáme i to, že pro vstup na hranici je potřeba speciální potvrzení od ukrajinských úřadů. Jelikož ho ale nemáme a ani není možné ho nějak získat, připravujeme se během dalšího postupu na setkání s pohraničníky. Touha navštívit a strávit krásné chvíle v horách ale nijak nepolevuje, takže nepřízeň počasí není překážkou a možné nebezpečí činí celou akci jen napínavější.

Co dávají hory za odměnu?

Po těžkém dni plném stoupání a hledání cest podle stařičké mapy nacházíme poslední místo pod vrcholem, kde by bylo možné rozdělat stany. Nikdo už nemá sílu hledat rovnější místo, kde není tolik kamení a svižně stavíme stany. Déšť se naštěstí spustí až ve chvíli, kdy již stany stojí - večeři tedy musíme uvařit vevnitř.

Na sklonku tohoto dne máme pocit, že naše túra nezačíná přesně podle našich představ. To ale pouze do té doby, kdy přestane pršet a kolem do kola se roztrhnou mraky. Tmavomodré pruhy roztrhaných mračen táhnoucí se nad obzorem, růžovooranžová stuha po západu Slunce těsně nad ztemnělými vrcholky, to vše je více než si kdo, po takovém dni, dokázal přát.

Deštivé počasí je pryč. Malebný večerní soumrak byl asi jen jakousi malou předzvěstí nastávajícího krásného jitra. Vstal jsem dříve než ostatní a plnou hodinu jsem jen tiše vychutnával, jak se bílé mraky převalují a trhají o hřeben, na kterém stály naše stany. Po pas skrytý ve sluncem pozlacené kleči jsem obdivoval, jak tyto nadýchané polštáře padají v mohutných vírech do vedlejšího údolí, na jehož dně se i na konci července leskla bílá skvrna neroztátého sněhu. Zřejmě hory opravdu ocenily naši snahu z minulého dne a připravily krásné počasí pro celé dva další dny.

Posilující snídaně a doteky slunce nabily každého energií ke zdolání prvního vrcholu naší cesty, jímž byla hora Pop Ivan (1 937 m). Po jejím svahu porostlém kýchavicemi, žlutými hořci a prhami jsme se vydali na cestu k bývalému trojmezí Polska, Rumunska a ČSR na hoře Stoh (1 650 m). Setkání s rumunskými strážci hranice proběhlo bez problémů, i zpřetrhané zrezivělé ostnaté dráty vinoucí se podél hranice naznačovaly, že situace na hranici už je klidnější než před lety.

Na obě strany od kopcovité hraniční cesty se nám nabízely překrásné pohledy, vpravo na rumunské pohoří Maramureš a vzdálenější Rodnu a vlevo na nekončící moře ukrajinských kopců porostlých smrkovými lesy.

S kým se lze setkat na horách?

Nejkrásnější místo na stanování uprostřed mělkého zeleného údolíčka se může během deseti minut přeměnit, za hvizdu pastevců, v ideální pastvinu pro bučící hladové stádo krav. To se nám přihodilo následujícího rána. Pastevci i krávy zírali stejně nedůvěřivě a překvapeně na skupinu kvapně balících turistů.

Domorodci v holínkách, v zamazaných hnědozelených kalhotách, v podobně špinavých košilích s ohrnutými rukávy cenili své zkažené zuby v přátelském nechápavém úsměvu jakoby se ptali, cože tu děláme a proč s sebou vláčíme takové batohy. Turisty už ve svém životě jistě mnohokrát viděli, ale stejně je asi vždy znova překvapí, proč se plahočí po místech, kde oni tak těžce vydělávají na své živobytí.

V nejvyšších horách táhnoucích se podél bývalé hranice Polska a ČSR jsme potkali domorodce jen zřídka. Setkání s koňským povozem vezoucím baňky s mlékem, či koněm vlekoucím kládu patřilo při našem putování k vítaným zpestřením. Jen odlehlé dřevěné stáje, kravíny nebo salaše nás upomínaly na to, že už v této panenské přírodě před námi někdo byl.

Mnohem častěji jsme se ale setkali s lidmi, kteří už z dáli prozrazovali svoji národnost převlečením za turisty. Nejčastěji to byli Češi, Slováci či Poláci. Na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2 061 m) se ale odvážilo i veliké množství Ukrajinců, pro které na vrcholku nebylo ani kam šlápnout.

Přímo v horách jsme ještě narazili na skupinu dřevorubců, oblečením a vzhledem se nijak nelišili od pastevců. Tito drsní muži denně tráví dlouhé hodiny ve společnosti hlučných strojů - buldozerů ne nepodobných tankům, které tlačí i tahají natěžené dřevo a náklaďáků s mechanickými rameny. Všichni je ovládají s absolutní bravurou, a to jednou rukou, protože druhá je často zaměstnaná držením cigarety nebo pohárku s levnou vodkou.

To vše a mnohé další o okolním kraji, historii, svých rodinách i politické situaci na Ukrajině jsme se dozvěděli od řidiče. Jeho každodenní jedinou náplní bylo ráno přivézt dřevorubce z nedaleké vesnice a večer je tam zase v pořádku vrátit. To, že nás tedy bude chtít, za malou úplatu, přiblížit civilizaci, do které jsme měli namířeno a zkrátit si tak dlouhé čekání, se dalo více než předpokládat. Jízda nákladním automobilem Zil po krkolomné lesní cestě se stala nezapomenutelným zážitkem nás všech.

Poslední výraznou skupinou opět z řad domorodců jsou ukrajinští borůvkáři. Staré náklaďáky jich každý den brzo ráno vyvážejí plné korby na vysoko položené přírodní plantáže borůvek prostírající se na poloninách. Muži, ženy i děti vybavené borůvkářskými hřebeny a nádobami se za každého počasí rozprostírají po nekonečných pláních a sbírají kilo za kilem. Za každé pak dostanou 10 ukrajinských hřiven, tedy částku, která odpovídá asi 50 Kč.

Život v ukrajinských vesnicích a městech

Během našeho dvoutýdenního putování jsme měli několikrát možnost podívat se, jaký je život na vesnici či ve městě. Nejnápadnějším znakem zakarpatských vesniček je prvorepubliková atmosféra a nejrůznější předměty, které zná mladý Čech pouze z nejstarších filmů pro pamětníky. K nim patří dřevěné lavice ve zdejších vlacích, staré nádražní budovy, povozy, nejrůznější zemědělské náčiní nebo třeba i to, že zde lze koupit mnoho potravin na váhu. K našim nejoblíbenějším patřilo mnoho druhů sušenek, ale stejně bylo možné nakupovat i čokoládu, buráky v medu, sůl, cukr či mouku.

I na vesnicích lze ale pozorovat pokrok a inovace moderní doby. Ty ale téměř vždy velmi kontrastují se starým zažitým způsobem života. Není proto výjimkou, že kolem zaparkovaného luxusního automobilu přeběhne po prašné silnici plné děr stádo koní, nebo že stařenka na chodníku prodává dvě plastové láhve domácího mléka a petržel prostřené na svém šátku jen několik málo metrů od futuristicky vyhlížejícího butiku, ve kterém majitel marně vyhlíží svou zámožnou klientelu.

Mezi starými chýšemi lze tu a tam pozorovat domy, jimž nechybí plastová okna, či domy jejichž tradiční došky jsou natřeny křiklavě fialovou či tyrkysovou barvou. Veliké rozdíly lze pozorovat i ve způsobu odívání. Ať už se rozhlédneme kamkoli, všude na nás číhá mnoho kontrastů, které spolu většinou vůbec neladí a působí nevkusně až kýčovitě.

Stejně jako na ukrajinské vlajce kontrastuje modrý a žlutý pruh, tak na Zakarpatí mnohdy kontrastuje bohatství a chudoba, prosperita mladých a spokojenost starších obyvatel s tradičním způsobem života. Ukrajinské národní barvy lze ale též smísit do nejrůznějších odstínů zelené, každý z nich můžeme nalézt v tichu nedotknuté přírody zakarpatských hor.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.