Pohoří Gorgany, trek v kamenných horách Ukrajiny - vzhůru na Syvulju, nejvyšší vrchol

Túra srdcem Gorgan, kamenných hor na Ukrajině

Už dlouho jsme plánovali cestu na Podkarpatskou Rus a po přečtení jednoho nejmenovaného průvodce od nejmenovaného nakladatelství Sky padla jasná volba - Horhany. Údajně nejdeštivější, nejhůře přístupné a tak trošku tajemné hory na hranicích Podkarpatské Rusi a Ivanofrankovské oblasti.

Martin naleštil expediční škodu Favorit, já jsem přemluvil Petra - kolegu z práce aby přesvědčil doma svoji manželku o své postradatelnosti na dobu dvou týdnů. Všechno klaplo jak mělo a tak jsme mohli v půli května vyrazit ve třech na "divoký" Východ.

Po menších peripetiích na hranicích, kde se rozespalí o půl čtvrté ráno vypisovali kártočky, jsme překročili hranici do trošku jiného světa. Po dlouhé jízdě hlavním tahem přes Chust, Rachov, Jablonické sedlo a Nadvirnou sme se po hrbolaté cestě dokodrcali do Bystrice, která leží sevřená v samotném srdci Horhan.

Absolvovali jsme dvoudenní výstup na Vedmežik (1 736 m) a Dobošanku (1 754 m), která trčí z moří kleče západních Horhan jako nějaký dračí zub z dávných věků. Při sestupu z ní jsme si stopli největšího taxíka v životě - ruského Zila, který nás bezpečně dovezl až k penzionu Vodohraj, kde jsme měli hlavní stan.

Nad vynikajícím ukrajinským borščem jsme plánovali další postup. Volba padla na Velikou Syvulju (1 836 m), samotnou královnu těchto divokých hor. Její vrchol byl dobyt a my jsme se rozhodovali co dál. Péťu začala zlobit koleno a tak nám řekl, že sestoupí po stejné cestě přes Okopy do vesnice Bystrica, kde na nás počká.

My s Martinem jsme si to v těchto nádherných horách chtěli užít a tak jsme se rozhodli pro dvoudenní túru přes průsmyk Legionářů, Pantyr až na Bratkovskou, odkud jsme se chtěli spustit do Bystrice. Rozloučili jsme se s Petrem pod Malou Syvuljí a z velké louky nad Urvou Pjoklo (Strží Peklo) jsme v dáli pozorovali rychle mizející postavičku, která si to mašírovala východním směrem pod vrcholkem Nehrova směrem na Okopy.

Vzhůru na Syvulju, nejvyšší vrchol Horhan

Bylo ráno něco před osmou, počasí vypadalo ideálně a my jsme tušili co nás čeká - zarostlé stezky, žádné značky a těžký terén. Vodu jsme nabrali na polonině Ruščina pod Syvuljí, kde se nacházejí čisté a vydatné prameny. Věděli jsme, že bude s vodou problém, tak jsme nechtěli nechat nic náhodě.

Velice se nám osvědčila mapa Horhan (ukrajinské vydavatelství, z roku 2005 a v měřítku 1:50 000), která se dá sehnat i přes internet ve vydavatelství Kiwi a dále již výše uvedený průvodce. Vyplatí se mít sebou i kompas, ale ten jsme snad ani nepoužili. Kdo má tak trošku čuch a vyzná se v mapách, neměl by mít za normálního počasí ve zdejších horách žádný větší orientační problém.

Prodrali jsme se klečí (chvílemi jsme měli pocit, že tady stejně nic jiného neděláme) po dobře znatelné stezce na řídce zalesněný vrcholek nad Urvou Pjoklo a odtud jsme pokračovali jižním směrem. Opravdu vynikající službu nám prokázaly staré hraniční patníky, které nám plně nahradily náš precizní značkový systém, který všichni dobře známe z Čech i Slovenska.

Z vrcholku byl hezký výhled vlevo východním směrem na salaše pod vrcholem Nehrova. Začali jsme prudčeji klesat a po pár minutách jsme se ponořili do karpatského pralesa. Přesně takového, jak jej mnohokrát popisuje pan Nevrlý ve svých krásných knížkách. Říkali jsme si, hlavně se držet patníků a všechno bude v pohodě. Až na Bratkovskou se jde po staré hranici, tak snad nebudeme moc kufrovat.

Stezka byla dobře znatelná, hraniční patníky v ideálních rozestupech a naši pohodu rušily pouze zvonce krav, jejichž cinkání se nám pomalu vzdalovalo. Asi po 20 minutách jsme dorazili do otevřeného a prosluněného sedla. Zatím jsme stále klesali, ale cesta za tímto otevřeným sedýlkem začala prudčeji stoupat. Bylo to místo jako stvořené pro odpočinek a tak jsme si sundali těžké batohy a s rozpouštějícím hroznovým cukrem v puse jsme si vychutnávali tu nádheru kolem.

Po doplnění tekutin jsme se vydali nahoru. V samotném sedle pramen není, ale zatím bylo vody dost. Cesta stále pokračovala jižním směrem nádherným karpatským lesem. Občas jsme museli obcházet staré spadlé stromy a nebo ty, co nevydržely nápory zdejších vichřic, ale opravdové polomy to nebyly. Několikrát se nám na severu ukázaly kamenité vrcholky obou Syvuljí, ale nebyly to klasické výhledy, spíš pouze průhledy v bujné vegetaci, která nám toho tady moc nedovolila a jasně nám dávala najevo, kdo je v Horhanech pánem.

Cesta stále pokračovala po zřetelném zalesněném hřebínku nahoru a dolů směrem k hoře Talpič. Trošku by se to dalo přirovnat k divoké Turčianske větvi hřebene Velké Fatry. Podle mapy by měly být v okolí Talpiče (1 450 m) větší louky.

Talpič a sedlo Legionářů

Ze sedla jsme šli pohodovým tempem asi hodinku a čtvrt, kdy nám poté les před námi začal výrazněji řídnout. Na vrcholku stoupání stromy zmizely úplně a po zdolání větší sněhové převěje jsme se ocitli na začátku velké louky pod horou Talpič. Všude byla spousta květů šafránů, nad hlavami kroužil orel. Na jihu se otevíraly nádherné pohledy na masiv ještě notně zasněženého Svidovce a na severu se nám objevil v celé své kráse masiv Syvuljí, bez čepičky z mraků, která jej od rána zahalovala.

Stezka po louce začala volně klesat a opět jsme zleva z jedné doliny slyšeli známé cinkání, které po chvilce přerušil dusot poloninských koní, kteří se kolem nás prohnali, aby nás poté mohli z povzdálí sledovat. Instinktivně jsme začali hledat pramen vody, abychom si mohli doplnit petky, ale žádnou použitelnou vodu jsme nenašli. Určitě by byla někde v blízkosti salaše která byla přilepená u svahu vlevo od nás asi 100 výškových metrů dole, ale řekli jsme si, že pokud bude krize a vodu nenajdeme, rozpustíme sníh. Fleky sněhových polí nás provázely po celou dobu a plynu jsme měli dost.

Z louky jsme se dostali asi po pěti minutách do smrkového hustého lesa, ve kterém byla další cesta jasně patrná. Po dalších asi deseti minutách jsme začali prudce klesat do zalesněného a výrazného sedla přímo pod námi z něhož cesta pokračovala pravou "podkarpatskou diretissimou" naproti a přímo nahoru po kamenité suti, po které jsme začali stoupat nahoru na hřeben Tavpiširka. Cestou jsme potkali pasteveckou rodinku s jednou ovečkou a kozou, kteří sestupovali po spádnici naproti nám.

Po krátké rozpravě jsme pokračovali nahoru. Nebe bylo vyčištěné, slunce pálilo a kamenitá suť pod nohama nepříjemně ujížděla. Zásoby vody v tomhle úmorném horku rychle klesaly. Po zhruba 15 minutách stoupání se cesta začala napřimovat. Nahoře po pravé straně byla malá kamenitá vyvýšenina, ze které byl nádherný rozhled do širokého okolí.

Kochání muselo jít stranou, protože jsme se chtěli dostat co nejblíže ke hřebenu Bratkovské, tudíž jsme museli šlapat s časem o závod. Dál se pokračovalo jakoby po staré vozové, kamenité cestě , která byla dostatečně široká. Po obou stranách byla kleč a nízké smrky, které umožňovaly výhledy do širšího okolí.

Po zhruba 15 až 20 minutách chůze jsme začali hledat odbočku doprava, která by se podle mapy tady měla nacházet a dál pokračovat do sedla Legionářů. Za chvíli jsme narazili na žlutě obarvený kámen, ležící uprostřed cesty se šipkou, která ukazovala do na první pohled neprůstupné hradby kleče.

Začali jsme se prodírat neskutečně hustou vegetací, zakopávali jsme o velké kořeny a pořádně neviděli na cestu. Byli jsme si ale jistí, že jdeme správně, cestička byla vidět sice nepatrně ale byla tam. Začali jsme klesat, nejdřív příjemně, ale když se místo kosodřeviny objevily první smrky, cesta padala dolů ve strmých serpentinách. Postup stěžovalyi padlé stromy a hodně nepříjemné horko.

Dál se postupovalo lesem, sice bez výhledů, ale rozhodně ne nezajímavým. Byly to karpatské pralesy, které voněly jarem a lesní ticho přerušovalo pouze bzučení much a občasný výkřik krkavce vysoko nad námi.

Ze zalesněného sedla jsme začali stoupat na kótu s výškou 1 262 m a pokračovali dál po hraničních patnících. Věděli jsme, že když se jich budeme držet, dojdeme šťastně k cíli. Občas jsme míjeli zarostlé zákopy z dob války a sem tam ležela na cestě velká zrezivělá nábojnice. Vody v petkách bylo minimum a co bylo jěště horší, opět jsme klesali. Začaly mizet smrky, pod kterými jsme předtím viděli sněhové fleky, ze kterých bychom si mohli rozpustit sníh.

Nastoupily buky a jiné listnáče a po vodě v jakékoliv formě ani památky. Blížili jsme se k průsmyku Legionářů, kde bychom snad mohli najít nějakou vodu ať už od pastevců nebo jinak. Stále jsme velice mírně klesali a pokračovali v chůzi směr jih - Pereval Lehioniv. Stromy náhle začaly řídnout a my opět uslyšeli známé zvuky civilizace - cinkání zvonců. Lesní cesta nás vyplivla do travnatého širokého sedla, kde se páslo několik krav. Širému prostoru před námi dominoval velký kříž s pamětní deskou na polské legionáře a ukrajinskou vlajkou.

Dále k vrcholu Pantyr

Po nezbytné fotodokumentaci jsme začali hledat někoho, kdo měl zdejší dobytek na povel. Nikoho jsme nenašli a začali jsme uvažovat, jak si doplníme zásoby vody. Podle naší mapy jsme měli pokračovat přímo na vyvýšeninu naproti. V její blízkosti jsme potkali pasteveckou rodinu, jejíž "hlava" nám řekla, že voda je trošičku níže západním směrem za travnatou muldou a rukou ukázala na travnatý pahorek vzdálený asi 100 metrů od nás.

Po sestoupení o pár výškových metrů jsme se dostali k nevelkému bahništi, rozšlapanému od pasoucího se dobytka a u jeho okraje jsme našli malinkou tůňku, ze které vyvěrala čistá voda. Sláva, záchrana v pravou chvíli. Křišťálovou kaluž jsme nechali chvíli v klidu, aby se usadil nepatrný kal a pak jsme natankovali doplna.

Byla to vzpruha a hned se šlo dál lépe. Nabíráme kurz směr jihovýchod. Jdeme loukou podél lesa, který je po levé straně a pokračujeme až ke hradbě listnatých stromů, kde je potřeba odbočit prudce vpravo. Po levé straně je ukrytá v lese malá salaš, jejíž hlídač v podobě malého pesana neidentifikovatelného plemene dává o sobě hlasitě vědět.

V listnatém lese narazíme na naše staré známé ukazovatele správného směru a pádíme dál. Cesta prochází smíšeným listnatým lesem cikcak a nahoru dolů, takže je potřeba být neustále ve střehu a hlídat ten správný směr. Moc odboček na trase není, ale i přesto je to orientačně náročný úsek. Sledujeme mapu ale instinktivně víme, že jdeme dobře. Před vrcholem Pantyru se nachází něco jako neudržovaná pastvina se zbytky starého oplocení a je zarostlá velkými listmi lopuchů. Odsud je to na vrcholek hustě zarostlého Pantyru (1 213 m) už opravdu kousek.

Stojíme na vrcholku a tady nějak ztrácíme orientaci, nezahýbáme vpravo, jak bychom asi měli a sestupujeme rovně dolů východním směrem. Najít správný směr nám nepomohl ani exkluzivní hraniční patník s českým lvem. Po pěti minutách přicházíme ke kulometnému hnízdu, které je obrostlé mechem a sestupujeme na krásnou velkou louku, ze které je vidět celý hřeben Bratkovské jako na dlani.

Podle mapy víme, že se máme držet západního okraje louky tak to přesně děláme a za chvilku narážíme na naše patníčky, které nám ukazují cestu lesním průsekem až do zalesněného sedýlka, ze kterého vyráží stezka přímo nahoru. Chodníček je zřetelný a čím dál tím víc prudší. Je už podvečer, ale my se chceme dostat co nejdále, nejlépe až pod horu Durňa, aby toho nebylo zítra moc.

Celí zpocení se dostáváme na jakýsi hřebínek, kde potkáváme volně pasoucí se koně. Zahýbáme doleva směr východ a v nepatrném stoupání pokračujeme v chůzi až přímo pod horu Durňa , kde rozbíjíme výškový tábor. Ze severní strany hřebene se na nás valí mlhy a my se pokoušíme najít nějakou vodu. Tekoucí jsme nenašli, sněhových fleků je v okolí dost, takže vyloženě krizová situace nenastává.

Mysleli jsme si, že budeme spát pod širákem, ale hřmění a husté mraky které se převalovaly na severovýchodě nás vyvedly z omylu. Zásoby jídla se tenčí, zbývají jen ty nejmíň chutné kousky. Ale když je "vlčí" hlad , chutná výborně naprosto všechno. Sotva dojíme a postavíme stan kousek pod travnatým sedlem, začíná poprchávat.

Traverz vrcholu Durňa

V noci moc nepršelo, takže stan mokrý není. Rychle balíme a v sedle zjišťujeme, že vrcholky halí hustá mlha. Hodně fouká, tak si říkáme, že se situace možná zpraví. Na Durňu (1 704 m) vede cesta přímo nahoru, do totálního "mlíka", kam se nám přirozeně nechce. Nejsme lovci vrcholů, tak volíme schůdnější a hlavně viditelnější traverz po severním svahu hory.

Po cca 15 minutách slyšíme zřetelné bublání. K vydatnému prameni je to asi 15-20 výškových metrů dolů tak neváháme a sestupujeme. Občas vykoukne sluníčko, které jakoby říkalo, že bude líp. Sedíme každej na svým báglu a tankujeme ledovou, vynikající vodu do petek i do krku.

Už tak vynikající vodu ochutíme šumákem a pokračujeme dál na východ. Už od místa přespání se nacházíme mimo hranici lesa a pohledy na sever, které občas kazí převalující se mlha jsou nádherné. Těžce se vyhýbáme kobercům hořců a pokračujeme dál na Gropu (1 758 m), jejíž vrcholek se podchází ze severu. Orientace na holém hřebenu je v případě toho našeho počasí bezproblémová, občas se všechno zahalí do mlhy, ale nikdy to netrvá dlouha. Trošku to tu člověku připomíná Nízké Tatry. Všude samej šutr.

Počasí se lepší a my lovíme hezké fotky. Stoupání na samotnou Bratkovskou není fyzicky náročné, ale hodně dlouhé a táhlé. Mraky a mlhy mizí a ve finále výstupu na Bratkovskou (1 788 m) nám nádherně svítí slunce. Na oblém vrcholku se nachází nějaká zrezivělá konstrukce a všude kolem je spousta zákopů. Jižním směrem je vidět hřeben Svidovce, který je ještě hodně pod sněhem, na severu a severovýchodě jsou vidět všechny známé vrcholky Horhan. Bratkovská poskytuje dokonalý kruhový výhled.

Protože se blíží doba oběda, dáváme si lehkou svačinku a poté sestupujeme do sedla pod Bratkovskou. Ze sedýlka prostupujeme už ne tolik hustou klečí na nevýrazný vrcholek, za kterým hledáme odbočku vlevo (jižním směrem). V těchto místech bychom měli opustit naše "věrné hraniční patníky" a podle mapy po modře značeném chodníku sestoupit do Bystrice. Odbočku po krátkém hledání nenacházíme, ale přesto velice prudce sestupujeme severním směrem z hřebene a hledáme mezi klečí náznak chodníku, který tady určitě někde bude.

Martinovo zařvání mě ujišťuje, že dedukce byla správná, takže se šineme dolů mezi vysokou klečí po regulérním chodníku. Vypadá to , že kdybychom při hledání odbočky sestoupili trošku níž ve směru na Ruskou, určitě bychom ji našli bez zbytečného pobíhání v kosodřevině. Nevadí, jdeme dobře a to nás uklidňuje.

Klesáme v serpentinách až k hranici smrkového lesa. Po levé straně máme severní rozsochu hřebínku mezi Bratkovskou a Gropou, děláme pár foteček a poté se noříme do tmavého lesa. Prudce klesající cesta hustým lesem se stáčí doprava. Netrvá to dlouho a vycházíme na velké louce porostlé lopuchy, kde se k nám přidává uvítací výbor v podobě koňské rodinky.

Stezka louku obchází zprava (východním okrajem). Na jejím severním konci se nacházejí zbytky staré salaše a když člověk pokračuje dále, přímo pod loukou (severním směrem) se nachází upravený a vydatný pramen vody. Cesta dál by měla pokračovat po v mapě modře značeném chodníku, který podle vrstevnic vede po zalesněném hřebínku nahoru a dolů.

Je velké horko, dusno k padnutí a nám se nechce trmácet se lesem bez výhledů a asi bez vody. Nepokračujeme proto po stezce a jdeme hustým smíšeným lesem přímo dolů do doliny potoka Bratkovec. Je to pravá karpatská džungle, staré stromy porostlé lišejníky, mokřady, pavučiny…

Pokračujeme pořád dolů, podél řečiště malého potůčku. Když už nic tak máme aspoň tu vodu. Asi po hodině trmácení se dostáváme na větší volné prostranství, kde je značně rozježděná lesní cesta a složené vytěžené dřevo. Žádného člověka jsme nepotkali. Sedáme na klády a každej dojíždí poslední ušetřené chuťovky - kousek čokolády a salámu. Oplachujeme si slané obličeje v ledové vodě což pomáhá jen na chvíli. Slunce nemilosrdně smaží a my se opět během chvilky koupeme pod tíhou batohů ve vlastním potu.

Sestup do Bystrice

Cesta do Bystrice to byla hodně jednotvárná, vinula se zalesněným údolím mnoho hodin. Potkali jsme stádo krav, které hlídali statní hafáci, ale pouze potvrdili přísloví, že pes který štěká, nekouše. Přes cestu nám přebíhali střevlíci - hmyzáčtí tygři všech možných barev a velikostí a nebýt Martina, který na mě v poslední chvíli zakřičel, šlápnul bych jedné zmiji, která se vyhřívala přímo uprostřed cesty rovnou na konec ocasu.

V podvečer jsme se dotrmáceli žízniví a hladoví do Bystrice, kde na nás čekal Péťa a po hygieně v místním potoce jsme kecali dlouho do noci. Ne v penzionu Vodohraj, ale u Ivana (vysloužilého místního hasiče) a jeho ženy, kteří nás ten večer přichýlili. Diskutovali jsme o všem možném na zápraží jejich dřevěnice, když se pomaly snášela další horhanská noc a když se s hřměním a blesky rychle blížila další horhanská bouřka.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.