Musala (2 925 m), výstup na nejvyšší horu Bulharska

Svítání na střeše Balkánu. Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 4

Název jihozápadně položeného bulharského pohoří RILA (bulharsky РИЛА), s nejvyšší horou Bulharska – Musalou (2 925 m), která je zároveň nejvyšší horou celého Balkánského poloostrova, má kořeny v thráckém jazyce, který byl jazykem původních obyvatel, a znamená "hodně vodnaté pohoří". Po osobních zkušenostech teď vím, že je dost výstižný.

Přes 200 ledovcových jezer v těch nejvyšších možných polohách v pohoří a nespočet minerálních pramenů v podhůří je přece jen možno nalézt jen v "hodně vodnatém pohoří" – nebo ne? Aby toho nebylo málo, celé pohoří je chráněným národním parkem s rozlohou okolo 810 km² a na okraji se nalézá Rilský monastýr, sídlo pravoslavných řeholníků, který je hojně navštěvovanou památkou UNESCO v Bulharsku.

Letos jsme upustili nejen od slovenských Tater či českých Krkonoš, ale i od rad svých blízkých kamarádů a rodičů, abychom nikam nejezdili. Rozhodli jsme se vyrazit do hor Bulharska. Prakticky nikdo z naší osmičlenné výpravy (zastoupení: 2 dívky, 6 chlapců), kde nejstaršímu členovi bylo 21 a nejmladšímu ještě nebylo 18, nebyl doposud tak daleko od domova na "čundru"! A my jsme se k tomu ještě dohodli na třech týdnech strávených v tomto státě, o kterém jsme věděli snad jenom název hlavního města a hor, které jsou ústředním bodem na našem programu. Časem jsme však zjistili, že vyrážíme do země balkánského sýru, hranolek, nočního života, Černého moře, rakije, krásných a vysokých hor a že se máme hodně na co těšit!

Dny utekly jako voda, a tak po několikaměsíčním trápení ve škole konečně nastaly letní prázdniny a v nich vytoužený den "D", kterým byl 14. srpen 2006. Vyrazili jsme autobusem s firmou Eurotours do hlavního města Bulharska - Sofie. V Brně, odkud nám autobus jel, přibíráme do naší posádky posledního člena (se kterým nikdo z nás nepočítal, protože jsme ho do té doby neznali) a mohli jsme vyrazit.

Cesta přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko proběhla celkem v poklidu, a tak největší problém nastal při přejezdu srbsko-bulharské hranice. Zdejší celníci hbitě překontrolovali autobus, zabavili pasy našich bulharských spolucestujících a nakonec se celá situace neobešla bez menšího úplatku, abychom vůbec dojeli tam, kam máme. Stevardka tedy neochotně vydává tašku s kartonem cigaret a alkoholem a můžeme pokračovat. Okolo 9. hodiny ráno druhého dne jsme v hlavním městě Bulharska, venku je teplota okolo 35 °C a strašné dusno. Opravdu nepříjemná jízda autobusem trvala necelých 24 hodin.

Vystupujeme a vyrážíme do města najít směnárnu, kde nám naše přivezená € vymění za místní LEVA (1€ = +- 1,92 LEV). Po výměně peněz jdeme v rychlosti ochutnat místní pivo a pak pokračujeme do hlavního vlakového nádraží, orientujeme se v nápisech v azbuce, která nám zprvu dělá docela velký problém, ale po několika dnech si na to člověk zvykne – spíše musí zvyknout) a míříme ke kasám pro lístky do vlaku – v Bulharsku se kupují přímo na vlak a cestu zároveň, takže pokud vám ujede vlak, na který máte lístek, musíte si jít koupit nový. Z jedné kasy nás posílají do druhé, ale nakonec asi po 20 minutách máme lístky a jdeme na vlak, který nás má za necelé 2 hodiny přepravit ze Sofie do Kostence, odkud je to již chvíle do Borovce, jenž je lyžařským centrem v Rile.

Na nádraží panuje chaos, a tak, i přes ochotu místního pracovníka na dráze nám pomoci, nenacházíme naši kolej s vlakem a ten nám zdárně ujíždí. Rozhořčeni bulharským značením kolejí si sundáváme batohy a přemýšlíme, co dál. Po chvíli vidíme jakéhosi muže v obleku, který jde k nám a od kterého se dovídáme jedno slovo: šéf! Po chvíli rozhovoru rukama, nohama nás zve do příštího rychlíku a světe, div se! Můžeme použít náš starý, 10 minut propadlý, ale neprojetý, lístek.

Radostí bez sebe čekáme asi 30 minut na vlak a opravdu – rychlík do Kostence je zde a "náš starý známý šéf" na nás mává, abychom šli k němu, dokonce vyhazuje Bulhary z kupé a my si pohodlně sedáme na dvouhodinovou jízdu první třídou bulharským rychlíkem (srovnatelné s naší 2. třídou). Šéf nám natrhává lístek a přeje příjemnou cestu. Projíždíme vyprahlou krajinou plnou továren, dlouhých silnic, krav, slepic, dusna a tepla. Kdesi z dáli se na nás také dívá nejdelší pohoří v Bulharsku – Stara planina, kterému máváme a slibujeme návštěvu snad někdy příště.

Po necelých dvou hodinách jsme spolehlivě v Kostenci, kde vystupujeme, loučíme se se "šéfem drah" a moc mu děkujeme, protože nám ušetřil nějakou tu stokorunu. V Kostenci nacházíme autobus, který vypadá spíše jako větší auto, ale nakonec se nás do něho vejde asi 20. Necelá půlhodina jízdy má skoro smrtelné účinky, poněvadž v autě funguje jedno ze dvou okének a dusno je nesnesitelné. Ani řidič svým způsobem jízdy nám, jízdou našich opatrných rodičů rozmazleným Čecháčkům, nepřidává na sebevědomí.

S radostí vystupujeme v Borovci a míříme do nejbližších lesů, abychom mohli rozbít tábor a v klidu přespat, i když se to tu nesmí. Okolo nás jsou již vidět štíty vysokých hor a velmi brzo je zde tma a chladno. Zalézáme tedy do našich třech turistických stanů a sladce usínáme při vzpomínkách na domov.

První noc v bulharských horách proběhla bez problémů a dosavadní strach z nedaleké ohrady proti medvědům, které si všimli jen někteří, nás s probuzením úplně opustil. Ani okolo 8. hodiny ráno, kdy už bylo světlo necelé 2 hodiny, na naše stany nedopadaly žádné sluneční paprsky. Chlad jsme tedy museli překonat chůzí do kopce, který byl před námi – asi 6 hodin chůze. Nikomu už po 0,5 km chůze nebyla zima a naopak, pot z nás tekl proudem. Cesta připomínala vyjeté koleje od traktoru a místy jsme pochybovali, že by tento kopec něco vyjelo. Několik minut jsme popoháněni jakýmsi zvukem, odhadovali jsme to na lesní traktor někde nad námi.

Mýlili jsme se, a tak zrovna, když máme pauzu, nás dojíždí ohromný ZIL, jehož náprava je výše než metr nad zemí, a samotný automobil tím vypadá monstrózně. Stačilo jen mávnutí našeho českého děvčete na dělníky v autě a náhle jsme se stali členy posádky, kterou doposud tvořili jenom v létě lesní dělníci a v zimě lyžařští instruktoři. Ukazují nám, ať si nastoupíme, a tak se s radostí suneme dovnitř. Vejdeme se akorát a v plechové obludě je super nálada, protože se dokonce dorozumíváme anglicky. Cesta, která by nás jinak asi úplně fyzicky zničila, je za námi za necelých 40 minut, a tak máme asi 3 hodiny časový náskok. Dělníci nás vykládají a my jim na oplátku dáváme krabičku cigaret, snad se neurazili.

Užíváme si krásného počasí, okolo nás jsou všude vidět sjezdovky a strmé svahy a konečně také naše bulharská modla – Musala! Nasazujeme si batohy a ztěžka vyrážíme na vysokohorské louky, po kterých vede naše cesta k nejbližšímu záchytnému bodu – k chatě Musala (2 400 m), která kdysi vyhořela a místo ní se několik let místní turistický spolek snaží (zatím úspěšně) postavit novou.

Chata je u horského plesa a výhledy i pohledy jsou romantické. Obědváme a fotíme, co můžeme, ale nakonec vyrážíme k místu našeho přespání: k chatě Everest ´84, která je nejvýše položenou chatou na území Rily – naleznete ji ve výšce zhruba 2 750 m. Tato malá chata je tvořena 2 patry a je plně vybavena na přespání nedočkavých turistů v polobotkách, kteří se vyvezli lanovkou na hlavní hřeben. Rovněž se zde dá za menší finanční obnos přespat i bez objednání, ale musíte doufat, že není narváno jako v našem případě.

Hodně dlouho jsme přemlouvali starší paní za okénkem v malé kuchyni, která to tu nahoře vede, abychom se zde mohli vyspat. Rázné NE nám však všechny dobré vyhlídky na dnešní noc pohltilo. Ne nadarmo se však říká, že naděje umírá poslední - za necelou půlhodinu k nám paní přichází a oznamuje, že tedy ANO! Uvolnila nám svůj pokoj (4 lidi) a našla ještě místo mezi Bulhary, kam se vešel zbytek party. Paní kvůli nám musela přespat na gauči v kuchyni, a proto jsme si raději dali ještě jedno pivo, abychom udělali tržbu. U malého jídelního stolu se pak dohadujeme, jak proběhne zítřejší den, kdy máme stanout na nejvyšší hoře Bulharska. Plán je jasný: chceme stihnout východ Slunce a nic nás neodradí, ani to, že uleháme okolo 21. hodiny a vstávat budeme před 4. ranní.

Nikdo z nás se moc nevyspal – jedné partě byla strašná zima, druhou probudili opilí Bulhaři, takže jsme si neměli co závidět. Odbyla však 4. ranní a my se během čtvrt hodinky scházíme před chatou ve svitu našich čelovek. Oblečeni do teplého materiálu se vydáváme na poslední stoupání na horu – čeká nás převýšení necelých 200 m, není to málo, ale úsek má charakter krátký a strmý. Místy byly vidět hluboké strže, kde by pád znamenal minimálně velmi těžká zranění, odjinud byl zase krásný výhled na plesa daleko pod námi.

Uběhla necelá hodina těžké chůze do kopce, kdy jsme se několikrát museli zastavit díky kyslíkovému dluhu, a my, skauti z Dobrušky a jeden z Brna, kluci a holky nadšení do turistiky a velmi dobří přátelé, jsme stanuli na nejvyšší hoře celého tajemného Bulharska, ještě tajemnějšího Balkánu a mnozí svého života. Bylo to tak – v 5.11 bulharského času, dne 17.8.2006, jsme se radovali 2 925 metrů nad úrovní mořské hladiny.

"Muss Allaha", jak zněl původní název hory, v překladu "Alláhův trůn", jsme všichni pochopili až na vršku - hora nijak nepřitahující svým zjevem turisty, hora, která pouze o kousek přečnívá své okolí. Kdo však stál nahoře a díval se okolo sebe, musí Alláhovi, bohu muslimů, trůn závidět – takový výhled jsme nikdy neviděli – dokonce i na daleké a legendami opředené řecké hory jsme se dívali svrchu!

Čím výše slunce bylo, tím více se dělalo opět horko a nás nutilo si bundy a dlouhé kalhoty brzy převléknout. A k tomu všemu jsme pili bylinkový čaj, který nám uvařil pan meteorolog z místní stanice na hoře (přece jen pak za něj ale chtěl peníze…). Na vršku jsme strávili přes 3 hodiny, ve kterých jsme se stihli kochat, fotit, nasnídat, radovat atp.

Okolo 9. ranní se však na vrchol začali drápat nedočkaví Francouzi, a tak jsme zaveleli k odchodu, abychom početné skupině utekli. Cesta odtud vedla jenom a stále dolů, takže jsme následujících 8 hodin nezapojili snad jiné svaly než ty, které jsou potřeba pro sestup z příkrého kopce.

Cesta byla tedy úmorná (vedro, dobré a studené vody málo, kopec dolů) a po náročném dni jsme si rádi našli překrásné místo v malebném údolí, na jehož konci se pásly krávy. Večer, když už jsme šli skoro spát, jsme si ještě naposledy v tomto dni sedli na trávník, zastavili čas a poslouchali zvony na krku mnoha okolojdoucích krav a někteří jako já zamačkávali slzy zpět, protože dnešní den se opravdu vydařil. Usnuli jsme únavou tak rychle, že jsme si nestačili dát skoro ani "dobrou noc".

Následující dny byly stejně překrásné jako ty předešlé. Dohromady jsme v pohoří Rila strávili 5 dní a konec jsme oslavili v Rilském monastýru, překrásném klášteře, který se pyšní zápisem v organizaci UNESCO. Po krátkém odpočinku jsme se však okamžitě přesunuli do pohoří jiného, stejně krásného a s horami ještě strmějšími a od vápence bělejšími – do pohoří Pirin.

Úspěšně jsme dobyli i druhou nejvyšší horu Bulharska Vichren (2 914 m n.m.) a horami ztrhaní, zážitky obohacení jsme se nakonec přesunuli k moři Černému, kde jsme týden odpočívali, pak jsme se "transbulharskou magistrálou" dopravili zpět do hlavního města a spokojeně se vrátili do své vlasti a do svých domovů.

Jak jste si jistě dokázali sami spočítat, v Bulharsku jsme strávili 21 drsných dní v měsíci srpnu a na začátku září, v horách nám ani jednou nepršelo, všichni jsme se domů vrátili zdraví, nikdo nás neokradl a na to, že jsme nebyli žádní ostřílení zahraniční cestovatelé, jsme své role zvládli na 1*! Horám zdar!

Mapy: (ve specializovaných prodejnách map a průvodců nebyl žádný problém sehnat mapy, které jsme potřebovali, ale na místě je seženete za 1/2 až 1/3 ceny!)

РИЛА (Rila) 1:55 000 (КАРТОГРАФИЯ^® EOOД, 2003)

ПИРИН (Pirin) 1:55 000 (КАРТОГРАФИЯ^® EOOД, 2003)

Průvodce: (běžně k dostání) Hory Balkánu – Ivo Petr; nakl. Mirago
To nejlepší z Bulharska – Nečas; nakl. Mirago.