Rodopy, turistika v bulharských horách

Divokou stopou Rodop (1), první seznámení s divočinou

V poslední době mnoho lidí z Čech a Moravy opět jezdí na dovolenou do Bulharska, na které v "porevolučních" časech jaksi zapomínali. Nevyhledávají pouze černomořské pobřeží, ale míří také do hor, především však do nejatraktivnějších vysokých pohoří Rila a Pirin. Dosud neobjeveny zůstávají Rodopy, po Staré Planině (Balkánu) nejrozsáhlejší pohoří Bulharska.

Že chci jet do Rodop, věděl jsem již dávno, inspirován četbou povídek bulharského spisovatele Nikolaje Chajtova (1919-2002). Ten se v Rodopech narodil a po celý život se sem vracel. Nejdříve jako lesník, později při etnografických studiích zdejšího folklóru či jako spisovatel, neboť zde nacházel většinu námětů pro svoji tvorbu. Ke konci života se stáhl do ústraní a stal se ostrým kritikem nešvarů "porevoluční" bulharské společnosti. Český výběr Chajtovových povídek Divokou stopou Rodop (v překladu Aleny Maxové) vyšel roku 1987.

Léta jsem pouze snil o těch divokých jižních horách, až jsem se tam v červenci 2012 s několika kamarády skutečně dostal. Samozřejmě i do Rodop proniká civilizace a na řadě míst, které jsem znal z Chajtovovy knihy, jsem byl trochu zklamán. Přesto jsem někde dosud našel staré "divoké Rodopy" svých snů. Rodopy skal, divokých roklí, pastevců a horkého jižního slunce. Mizí už, ale pokud si pospíšíte, zastihnete je ještě taky.

Čtěte také: Stará Planina – Balkán, Tilak Treking 2006

Naše cesta probíhala bez podrobnějšího plánu. Věděli jsme jen, že se chceme dostat někam do střední části hor, nejlépe do míst, kde převládají vápence. Vybavili jsme se staršími, u nás dostupnými průvodci (Jiří Čížek a kol.: Rumunské a bulharské hory, Olympia, Praha 1978, pasáž o Rodopech napsal Rostislav Chrastina; a Rostislav Chrastina: Za poznáním bulharských hor I., Rodopy, Balkánturist, Praha 1987).

Pravda, existuje i novější "porevoluční" průvodce Bulharskem. O Rodopech však v něm mnoho není a navíc se jedná o překlad z angličtiny. Čtení je to zábavné, neboť převodem informací z bulharštiny do angličtiny a následným překladem do češtiny, přičemž překladatel postrádal zřejmě jakoukoliv znalost bulharských reálií, vznikají nečekané konstrukce. Výsledek je žel poněkud obtížně srozumitelný.

Rodopy (bulharsky Rodopi) se táhnou na jihu země při hranici s Řeckem. Jejich severní svahy spadají do Hornotrácké nížiny, jižní (již na řeckém území) do nížiny u Egejského moře, které však Bulhaři nazývají mořem Bílým (na rozdíl od Černého). Rodopy se rozkládají na ploše přibližně 18 000 km², z čehož necelých 15 000 km² leží na území Bulharska.

O původu jména Rodopy se dodnes vedou spory. Snad byly nazvány podle pohanské bohyně Rodopa. Možná název vznikl ze slovanských slov "ruda" a "ropa" (jáma) či z řeckého slova "rodon" (růže). Konec konců prý Rodopy z ptačí perspektivy připomínají seskupením svých hřbetů a údolí velkou růži.

Rostlislav Chrastina o Rodopech napsal: "Pokud se mne někdo zeptá, které je nejhezčí bulharské pohoří, bez rozmyslu odpovím - Rodopy. Již slyším námitky, co Rila a Pirin? Ano, jsou nádherné, ale jsou nádherné zcela jinou krásou, krásou vysokých hor, mohutných štítů a seskupením horských velikánů. Rodopy, to je ohromná rozloha horského masivu, jemná krása oblých tvarů, rozmanitých luk a zdravých lesů, hlubokých údolí ale i skalních útvarů a hlavně dobrých, civilizací málo dotčených lidí."

Rodopy se dělí na dvě svým charakterem odlišné části. Západní Rodopy jsou vyšší, bohatě členěné na řadu dílčích hřebenů (bulharsky ďal, ve smyslu díl, část, na rozdíl od hlavního hřebene označovaného jako bilo), s množstvím údolí, soutěsek, jeskyní a dalších přírodních zajímavostí. Jsou porostlé listnatými i jehličnatými lesy a pokryté šťavnatými horskými pastvinami. Východní Rodopy mají spíše zaoblené hřbety a jsou v létě daleko více spalovány sluncem. Pro pěší turistiku se příliš nehodí, v podstatě v nich chybí turistické značení. Přesto i zde je k vidění řada zajímavých míst.

Nejvyšší hora Rodop 2 190 metrů vysoký Goljam Perelik (tedy Velký Perelik) leží západně od Smoljanu. Za socialismu se nacházel v nepřístupném pohraničním pásmu (do Řecka je to už jen kousek). Dnes je pod ním turistická chata, vlastní vrchol je však nadále nepřístupný (je tam vojenský objekt).

Nástupním místem do Rodop se pro nás stalo druhé největší bulharské město Plovdiv, kam jsme bez potíží přejeli autobusem ze Sofie. K cestě do Bulharska jsme před tím využili pravidelné autobusové linky Praha - Brno - Sofia. Je třeba si jen dát pozor na to, že v Plovdivu jsou tři autobusová nádraží (bulharsky avtogara). Nejvíce "z ruky", mimo centrum, je nádraží Sever, nejvíce autobusů ze Sofie jezdí na nádraží jih a kousek od něj, stačí projít podchodem pod vlakovým nádražím, leží nádraží Rodopy. Odtud se rozjíždějí autobusy do Rodop.

Autobusová veřejná doprava má v Bulharsku mnohem větší význam než u nás, protože zde je výrazně méně železničních tratí (v jižním Bulharsku včetně Rodop téměř žádné). Pravidelné spojení funguje ovšem především na hlavních tazích, do menších a odlehlejších obcí v horách často žádné spojení není, přestože za socialismu tam autobus běžně jezdil. Využili jsme proto hlavní silnice z Plovdivu přes Asenovgrad směrem na Smoljan, ležící v samém srdci Rodop.

Od Bačkovského kláštera do Jugova

Za Asenovgradem jsme vjeli do hlubokého skalnatého údolí Čepelarské řeky. Tady na nás poprvé dýchla monumentální krása Rodop. Vystoupili jsme v Bačkově, kde je známý pravoslavný klášter - Bačkovský monastýr, založený v roce 1083. Podle mapy zde měl být i kemp, který jsme však nenašli (jak se ukázalo, tak většina kempů, které v Rodopech fungovaly, už neexistuje). Přespali jsme na louce vedle silnice. Později jsme zjistili, že patří klášteru, ráno tam totiž lidé z kláštera přijeli sbírat usušené seno.

Z vesnice vede ke klášteru asfaltová cesta lemovaná množstvím hospůdek a stánků s občerstvením. U brány kláštera i na jeho nádvoří vyvěrají prameny, voda je v tomto suchém kraji velmi uctívaná. Ve vlastním areálu kláštera se nesmí fotografovat ani filmovat, aby mniši nebyli rušeni ve svém rozjímání. Od kláštera jsme ráno vyrazili po žluté turistické značce kolem klášterního hřbitova do přírodní rezervace Červená stěna (Červenata stenata) a dále k turistické chatě Marciganica (čti Marcigánica). Značení bylo na bulharské poměry solidní.

Na tomto místě je třeba se zmínit o používaných turistických mapách a svízelích putování po bulharských turistických značkách. Používali jsme turistické mapy "Rodopi zapadna část" a "Rodopi iztočna část" (tedy východní část) v měřítku 1:100.000, které vydala Kartografija Sofia v roce 2003 (v tomto roce toto původně státní vydavatelství map oslavilo 50 let své existence, bylo však již po privatizaci a jeho mapy postupně z trhu zmizely).

Obě mapy byly zakoupeny před lety v České republice. Pro základní orientaci tyto mapy nebyly špatné, hledat cestu v terénu při ztrátě značky však podle nich moc nešlo. V mapách zcela chybí i zásadní orientační body, např. velmi výrazné skalní útvary. Naštěstí v nich aspoň bylo značeno docela dost cest a zachycovaly síť turistických značek ještě před jejich redukcí.

V současnosti lze v knihkupectvích v Bulharsku zakoupit turistickou mapu "Zapadni Rodopi" v měřítku 1 : 100.000 od firmy Domino Stará Zagora z roku 2011 (v mapě je uveden i přehled turistických chat včetně telefonických kontaktů). Na rozdíl od výše uvedených map má tato mapa již solidně provedený topografický podklad včetně přesného vyznačení skalních útvarů, což se v Rodopech velmi hodí. Nejsou v ní však vyznačeny téměř žádné cesty a zaznamenává pouze nově přeznačené turistické značky. Nutno podotknout, že se nám často stávalo, že značka byla vyznačena jinak ve staré než v nové mapě a v terénu vedla ještě úplně jinudy.

Turistické značení začali Bulhaři budovat v 70. a 80. letech minulého století podle československého vzoru. Vlastní pásové značky ještě místy doplňují kovovými směrovkami se jménem cílového bodu. Bohužel na rozcestích, kde je jich nejvíce třeba, tyto směrovky často chybí a hlavně na nich nikdy nejsou uváděny časové údaje (jak jsme zvyklí třeba ze slovenských Karpat). Staré značení většinou postrádá jakoukoliv údržbu.

V současnosti jsou v Bulharsku budovány značené cesty za peníze Evropské unie (značky malované na stromy jsou nahrazeny většími kovovými tabulkami). Balkán je ovšem Balkán a výsledek většinou nejspíš příliš neodpovídá vynaloženým penězům. V některých úsecích jsou značky téměř na každém stromě, přestože tam vede jen jediná cesta. O kus dál značky zmizí a na rozcestí se člověk musí řídit odhadem.

Ale vraťme se k naší cestě od Bačkovského kláštera. Cestou střídavě lesem a po loukách míjíme několik upravených pramenů v podobě jakýchsi fontánek (bulharsky "češma"). Za necelou hodinu přicházíme ke kapličce Ajazma nad vydatným pramenem. Kolem kapličky jsou mohutné exempláře platanu východního (bulharsky "činar"), chráněné jako přírodní památka.

Za kapličkou se držíme vpravo a vcházíme do úzké rokle, modelované proudící vodou (nejspíš za jarního tání). Skalní stupně překonáváme pomocí několika krátkých žebříků a ocelových lan. Z vegetace je nápadná kapradina jelení jazyk celolistý, kterou známe od nás z Moravského krasu. Za roklí pak stezka prudce stoupá serpentinami do stráně a posléze prochází traverzem svahem.

Vedra přibývá a výstup se zátěží je docela náročný. Borový les na výslunných místech s třídají stinné bučiny v roklích. Nakonec přicházíme na louky, v trávě pod zákrutem cesty je v jakémsi betonovém přístřešku ukryt poslední pramen. Dostáváme se na panelovou a střídavě asfaltovou cestu, která nás dovádí k chatě Marciganica. Na pastvinách cestou potkáváme mnoho nádherných jasoňů červenookých.

Chata je bohužel mimo provoz, naštěstí ji hlídá jakýsi správce a dostáváme od něj několik litrů vody. Táboříme kousek dál na rozkvetlých loukách. Ráno vyrážíme, nic netušíc, vstříc divočině. Správce nám řekl, že do vesnice Jugovo je to asi 8 hodin. Netušíme, že se tam budeme doslova probíjet mnohem déle.

Tentokrát jdeme po zelené značce. Ještě několik kilometrů za chatou je značení patrné, pak se však ztrácí a znovu ho najít nám činí značné obtíže. Jdeme střídavě lesem a střídavě po zarůstajících pastvinách. Všude je plno květin. Sluneční žár začíná být těžko snesitelný a při každé zastávce se na nás vrhají mračna hmyzu.

Asi po hodině docházíme k vyhlídce na zajímavý skalní útvar, podle mapy snad Dobrostanský biser (tedy perla). Značka prudce uhýbá vpravo a po krátkém sestupu lesem se pěšina napojuje na širší lesní cestu. Nejspíš vcházíme do loveckého revíru, protože výstražné tabule hlásají, že území je sledováno kamerami (?!). Široko daleko však není lidské duše.

Pokračujeme po cestě lesem, po zhruba další hodině sestupujeme do mělkého sedla pokrytého pastvinami. Cesta sestupuje na levou stranu lesem, přicházíme k jakési podlouhlé budově, snad salaši. Cesta jde od ní vlevo dolů (kde po chvíli končí), naštěstí nalézáme značku, která míjí salaš a pokračuje rovně kolem několika ovocných stromů až na kraj údolí.

Na hraně údolí marně hledáme cestu dál. Teprve po delší době si všimneme, že jakási stará stezka vyskládaná z kamenů pokračuje vpravo dolů svahem, směrem k výrazné vápencové skalní stěně. Po nějaké době opět nacházíme značku.

Sestupujeme a obloukem procházíme pod úpatím skály, kde značku definitivně ztrácíme. Nezbývá než prodrat se jižními houštinami, v děsném vedru a za přízračného vrzání cikád, nahoru na hřeben. Mezi duby občas roste ruj vlasatá, kterou známě ze zahrad a parků (divoce roste jen na několika málo místech slovenských vápencových Karpat).

Přicházíme na vrch Sveta Nedelja (914 m). Před sebou vidíme obec Jugovo, náš cíl. Nebude však ještě jednoduché se do ní dostat. Marně bloudíme po hřebeni a hledáme značku, která jej přece musela přejít. Nenacházíme ji a nakonec se opět prodíráme houštinami na druhou stranu hřebene.

Po nějaké době opět nacházíme starou kamennou pěšinu a ejhle, na ní značku. Serpentinami sestupujeme k Jugovské řece. Pěšina nás přivádí k monumentálnímu starému klenutému mostu (v té chvíli ještě nevíme, že tu stojí již od římských časů). Umoření vedrem se vrháme do vody. Pak přecházíme řeku a pokračujeme po pěšině až ke skalám pod vesnicí Jugovo.

Šeří se a cestu ve skalách nenacházíme. Nezbývá nám, než se uložit ke spánku přímo na cestě, pod korunami mohutných buků. Teprve ráno se vyškrábeme lesem na silnici, kde je v zatáčce pod Jugovem vydatný pramen. Odtud jdeme pěšky do vesnice.

Jugovo - umírající vesnice

Při příchodu do Jugova jsme zděšeni. Řada domů se zcela rozpadá, ve vesnici doslova nabité památkami od římských časů až po 20. století s bídou funguje malý obchůdek. Mladí odešli a vracejí se jen na víkendy. A to přes to, že vesnice má velký potenciál pro turistický ruch. Leží na staré římské cestě, v údolí pod ní je dodnes zachován starý klenutý římský most. K vidění je zde kostnice, řada architektonicky zajímavých venkovských domů.

Existuje sice občanské sdružení snažící se o záchranu zdejších památek, očividně to však nestačí. A turisté se sem nemají jak dostat. Veřejná doprava téměř nefunguje, projíždíte-li autem, nemáte v obci kde zaparkovat.

Vypadá to, že se z Jugova ani nedostaneme. Jeden autobus nám ujel před nosem a další pojede až večer. Naštěstí nečekaně zafungoval autostop, kterým jsme se dostali do blézkého hornického městečka Laki, pod které administrativně Jugovo patří.

Budovy z doby reálného socialismu nelákaly k prohlídce, naštěstí jel hned autobus dále do hor do vesnice Monastir. Jel sice o půl hodiny dřív, než bylo psáno v jízdním řádu, ale nikoho z místních to nepřekvapovalo. V Monastiru pak řidič mávl směrem k lesu, že je tam místo, kde můžeme stanovat. Skutečně jsme za chvíli došli ke dvěma kapličkám (starší a nové), kolem nichž bylo několik pramenů. Takové mohutné buky, smrky a jedle, které kolem rostly, se jen tak někde nevidí.

• Pokračování článku