Korab a Deshat v Albánii a hodně vzdušná hřebenovka na pomezí Makedonie a Albánie

Hřebenovka na pomezí Makedonie a Albánie

V úvodu našeho příspěvku bych chtěl upozornit, že toto je naše literární prvotina a k tomuto počinu mne přiměla snaha alespoň malým dílem přiblížit našim horalům tento zapomenutý kraj na Balkáně. Dobře vím, jak je obtížné získat z literatury či internetu jakékoliv informace o albánských či kosovských horách, ať to bylo v předchozích letech o Prokletije, Shar planina, či loni o Korabu a Deshatu.

Základní informace o pohoří Korab

Nejvyšší kopec - Golem Korab - dle posledního měření 2 764 m n. m., ve starších mapách se uvádí 2 753 m. Společnou albánsko makedonskou hranici tvoří na severu hřeben pohoří Korab, jenž plynule přechází směrem k jihu v hřeben Deshat až k makedonskému městu Debar.

Celé pohoří bylo díky makedonské straně do roku 2007 pro turisty uzavřeno. Vstup byl možný pouze na povolení makedonských úřadů a v doprovodu pohraniční policie nebo členů makedonského horského turistického klubu. Proto se do této oblasti dalo legálně dostat jen z albánské strany, což je komplikovanější varianta z hlediska dopravy.

Dnes se dá pohoří navštívit i z makedonské a stačí při náhodné kontrole makedonskou pohraniční policií předložit pouze svůj pas (informace od člena makedonské horské služby pod Pelistrem).

Pohořím nevedou žádné značené turistické cesty. Výjimku tvoří výstupová cesta na Golem Korab z makedonské strany. Tudy vede každoroční mezinárodní výstup na vrchol, pořádaný pravidelně první víkend v září. Toto byla dříve jediná příležitost, jak se bez nějakého povolení dostat na vrchol.

V pátek 26.6. 2009 jsme po poledni vyjeli autem z Břeclavi přes Bratislavu, Budapešť, Szeged, Bělehrad, Niš, Skopje, Tetovo, Gostivar do Debaru. Většina cesty vedla po dálnici s neodmyslitelnými dálničními poplatky. Posádku tvořili Petr, Pavel, Honza a Staňa. První časové nabourání plánu nastalo na maďarsko srbské hranici, kde jsme si vystáli pětihodinovou frontu. Díky tomu jsme se do makedonského Debaru dostali až po poledni 28.6., místo plánovaného rána.

Debar jsme zvolili jako cílový bod našeho šestidenního putování a zde jsme zanechali své auto. Jde o "okresní" město, odhadem 10 000 obyvatel, kde lze nakoupit (v našem případě dokoupit) jakékoliv potraviny na trek. Původně jsme plánovali, že se necháme jejich meziměstským minibusem v kombinaci s taxíkem převézt asi 100 km přes albánské Peshkopi do městečka Shistavec, severně od Korabu a odtud po hřebeni pěšky zpět do Debaru. Ráno by to snad bylo reálné, ale odpoledne už bylo pozdě.

Doprava do hor

Vyhlídli jsme si taxikáře se starým mercedesem, jenž by tuto trasu potenciálně mohl absolvovat (vzhledem ke kvalitě albánských cest v podhůří). Ten nám však vysvětlil, že žádný makedonský taxikář nás nemůže vozit po albánském území, že by mohl přijít o licenci. Vzal nás alespoň na albánskou hranici. Odtud dalším taxíkem do asi 25 km vzdáleného albánského Peshkopi, asi stejně velké město jako Debar.

Zde jsme se dozvěděli, že odtud 2× denně jezdí minibus na sever do města Kukes a pak už jen nějakým způsobem do Shistavce. Rozčarování přišlo, když jsme zjistili, že spoj odjel před 20 minutami, tedy v 15 hodin. Další minibus naším směrem jel v 7 hodin ráno. To už jsme hledali místní hotel, kde bychom přenocovali.Vzali jsme docela slušný hotýlek v centru za 10 Euro/osoba, noc (dokonce nám na noc nevypli elektřinu jako v Prokletí v Bajram Curri před dvěma léty). Zbytek odpoledne jsme strávili prohlídkou města.

Ráno už jsme seděli v minibusu a společně s několika místními brali směr Kukes. Při studiu cesty jsem předpokládal, že pojedeme údolím podél řeky Drinn na sever. Ukázalo se však, že projíždíme malými horskými osadami v těsné blízkosti hlavního hřebene. Jelikož minibus funguje i jako zásobování místních konzumů a hospůdek, měli jsme několik krátkých zastávek.

Při jedné z nich jsme narazili na anglicky hovořícího muže, jenž nám pomohl vysvětlit řidiči, že jsme změnili názor, že s ním nechceme jet až do Kukese a komplikovaně do Shistavce, že si vystoupíme na křižovatce na osadu Vau di Cajes, čímž si trochu zkrátíme a hlavně zjednodušíme nástup na hlavní hřeben. Tak se i stalo, ocitli jsme se na liduprázdné T-křižovatce uprostřed hor s dlouhým rozhledem na příjezdové klikaté cesty.

Místní komunikace jsou uježděné hliněné a prašné cesty, traverzující protínající kopce. Avšak v místech, kde je větší sklon, voda odnese hlínu a na vozovce zbudou dlouhé a hluboké rigoly s vysoko vyčnívajícími kameny. I když takovýchto úseků není mnoho, v žádném případě není sjízdný běžným osobním automobilem a potkáte zde pouze vozy s vyššími podvozky. Toto platí obecně o albánských horských a podhorských nezpevněných cestách.

Křižovatkou projíždí jedno auto každých 20 minut, po více jak hodině jede auto i naším směrem, instalatéři jedou do vedlejší osady, tak nás po pěti kilometrech vysadí. Po chvíli nás už bere mlékař a my se usazujeme na korbě plné prázdných konví od mléka. Prodal ovčí mléko a vrací se z města do Vau di Cajes - startu našeho treku.

Pastevecká osada Vau di Cajes

V pastevecké osadě Vau di Cajes (asi 10 zděných domů) jsme vzbudili pozdvižení. Připadalo nám, že turisty s báglem na zádech ještě neviděli. Asi 10 chlapů nás zatáhlo do hospody, kde v televizi sledovali reportáže z albánských prezidentských voleb, které v tu chvíli probíhaly. V hospodě, cimérce, kam vešel jeden stůl, osm židlí a v koutě televize na prázdné krabici, jsme si při plechovkovém pivu ve velice přátelské atmosféře povídali (naštěstí jeden z místních uměl anglicky) o nás, o nich, o Česku, o Albánii. Z rovnováhy mne vyvedlo, až když jsme na stůl rozprostřeli mapu zdejší oblasti.

To jsem nevydržel, vyskočil ze židle a začal fotit. Takový údiv ve tváři uvidíte jednou za život. Pozdě odpoledne, asi po dvou hodinách nezapomenutelné konverzace jsme se rozloučili s místními i osadou a zamířili do hor dolinou podél potoka Reka e Čajes.

Pohoří Korab je zajímavé tím, že má na délku asi 30 km dlouhý, skalnatý, nad okolní dvoukilometrové travnaté kopce nápadně převyšující hřeben. První den jsme nabírali nadmořskou výšku a po travnatém hřebeni se dostali na úpatí skalnatého Korabu. Druhý den ráno nás probudili ovce a sympatický pastevec, který nám nabídl ukázat cestu na nejvyšší horu Korabu. I když se nám cesta někdy moc nezdála, pastevec nás krásně vyvedl ze sedla labyrintem skal a pak jasně naznačil, kudy pokračovat. Cestou přibývalo sněhu, zvláště v hlubokých žlabech, což byl zdroj mnoha potůčků a pro nás čisté vody.

Konečně vyrážíme na hřeben

Pozdě odpoledne jsme narazili na jedinou značenou trasu našeho výletu, ta nás vedla po stopách každoročního výstupu. Navečer jsme dorazili těsně pod nejvyšší vrchol, kde jsme zastanovali. Přestože je tato oblast hodně kamenitá, je proložená mnohými travnatými terasami na pohodlné stanování i v těch nejvyšších polohách. Další den hned ráno jsme si vyběhli na vrchol Golem Korab (2 764 m).

Díky krásnému jasnému počasí byl úchvatný pohled na okolní pohoří, na cestu, kterou jsme prošli a která nás ještě čeká, na loňskou Šar planinu a předloňské Prokletije (Severoalbánské Alpy - asi 150 km vzdušnou čarou). Z vrcholu byla zřetelně vidět bezproblémová virtuální hřebenovka, jež nás čekala, proto jsme ani nevěnovali pozornost stezce na mapě a z výšky viditelné i ve skutečnosti, která se vinula podél hlavního hřebene avšak několik stovek výškových metrů pod ním na makedonské straně. Po překonání velice vzdušného místa, kdy byly pod námi stovky metrů volného prostoru, lemovaného skalami, jsme se dostali na vrchol vedlejšího Malého Korabu (2 683 m).

Tam jsme poznali, že to je jediná přístupová cesta na vrchol, ostatní tři strany jsou kolmé stěny hluboko dolů. Vrátili jsme se tedy a Malý Korab jsme obešli velkým obloukem pod jeho východní stěnou. Další vrchol už z dálky vyzýval svým jednoduchým přístupem. Po zdolání několikasetmetrového převýšení ve strmém kamenitém terénu jsme si cepínem vysekali schody ve sněhovém poli až do sedla a pak nás čekal už jen výstup po jednoduché travnaté nakloněné rovině až na vrchol. Zde jsme opět poznali, že cesta dál vede jen vzduchem.

Ráno jsme sešli stejnou cestou dolů a demokratickým hlasováním 4:0 jsme pro další postup zvolili již zmíněnou, předtím zamítnutou stezku hluboko pod hřebenem. Tato nás spolehlivě zavedla až do Ciganskeho Prolazu a odtud stále po vyšlapané stezce (místy však značně zarostlá) na jih do pohoří Deshat. Očividně ztrácíme výšku, ubývá kamení a sněhu, přibývá trávy a květin.

Před Velivarem (2 373 m), nejvyšším kopcem Deshatu mne překvapily obrovské lány rozkvetlých vzácných lilií. Odtud je též krásný pohled nejen na Velivar, ale i na opravdu skrčený Krčín (2 341 m), další dominanta pohoří. Původně jsme chtěli jít přes Krčín přímo do Debaru, kde jsme měli auto.

Uvědomili jsme si však, že na hranicích elektronicky evidují pohyb osob a Makedonii jsme už oficiálně opustili, mohly by nastat problémy při druhém výjezdu, aniž bychom tam podruhé vcestovali. Proto jsme zvolili legální vstup do Makedonie tím, že jsme sešli za Velivarem z hřebene do albánské vesničky Pocešti, kousek od hraničního přechodu. Průchodem touto vesnicí jsme vzbudili nepochopitelný zájem místních, zvláště pak dětí.

Návrat do civilizace

Od vstupu do civilizace k nám z každé uličky přibíhaly děti a na návsi za námi šel více jak dvacetičlenný hrozen zvědavců. Ti desetiletí a starší docela slušně vládli angličtinou a 10 takovýchto nás při veselé konverzaci doprovodilo zkratkou až na hraniční přechod. Odtud už bylo hračkou dostat se do Debaru k čekajícímu autu.

Po důkladné koupeli a noci u Debarského jezera jsme se ráno autem vydali znovu do Albánie, do asi 40 km na západ vzdáleného města Bulquize (čti Bulčiza). Zde jsme opět nechali auto a dali jsme dvoudenní trek asi 20 km na sever špatně přístupným terénem přes hřeben jakýchsi kopců. Za ním však několik údolí totálně bez civilizace s množstvím nádherných jezer (dle knižního průvodce 24 jezer).

Zdejší úžasnou přírodu bych doporučil pro natáčení prehistorických filmů s veleještěry. Údolí plné velkých balvanů, mezi nimi osamělé stromy přechází do řídkého lesa ve stráni, přičemž každý druhý strom je více či méně ohořelý, mezi nimi silně ohořelé ležící stromy, mezi tím vším třpytící se jezera. Velice zvláštní a zajímavá krajina, v pozdním létě je tu asi dost sucho.

Mapy, informace a doporučení

Během našeho treku jsme byli několikrát ať pozitivně či negativně překvapeni. Termín výletu jsme plánovali na začátek prázdnin, aby ve vysokých polohách byly ještě zbytky sněhu, abychom neměli problémy s pitnou vodou. Skutečnost předčila očekávání. Pohled na pohoří z dálky vypovídal spíš o zimní než letní krajině, tedy víc bílých vysněžených než odtátých míst.

Při průchodu terénem nad 2 000 m to sice nevypadalo tak zle, většinou se dalo sněhu vyhnout, ale byly sněhové jazyky a sněhová pole, jimiž jsme museli projít, některé až stovky metrů dlouhé. Jak nafoukaný sníh odtává od kolmé skály, byla vidět i šestimetrová vrstva. Průchod pohořím nevyžadoval žádnou speciální výbavu, pouze dobré boty s tvrdou neohebnou podrážkou, podmínka pro bezproblémový průchod sněhem v jakémkoli sklonu, jeden cepín pro celou skupinu na vysekání schodů v rizikových partiích, pouze jeden z nás měl trekové hole, na sněhu bychom uvítali i větší množství.

Pitná voda nebyl po celou dobu žádný problém. I v nižších travnatých partiích jsme alespoň 2x denně míjeli nějaký čůrek s možností doplnit zásoby. Omezenější možnosti byly až v okolí Velivaru.

Cestou v žádném případě není možné doplnit zásoby jídla. Během šesti dnů putování po hřebeni jsme jednou, někdy i dvakrát denně potkávali baču se svým stádečkem ovcí, Deshat se jevil ještě opuštěnější. Za celou dobu jsme nepotkali žádného turistu, což je podobné i v jiných albánských a kosovských horách.

V Šar planině jsme potkali na šestidenním treku pouze jednu šestičlennou skupinku poláků pod Titovým vrchem, v Prokletí při devítidenním treku jednu čtyřčlennou skupinku turistů. Samozřejmě je nutné počítat s tím, že jakékoliv zdravotní problémy je možno řešit pouze v rámci své skupiny. Horská služba zde bude fungovat v lepším případě tak za 20 let.

Počasí jsme měli po celý týden naprosto stejné. Ráno zcela jasno, kolem osmé se z údolí začaly valit tvořící se mraky, před polednem už bylo souvisle zataženo, spíš mlha, po poledni bouření, kolem třetí delší či kratší sprška (to jsme stavěli stan), po dešti jsme ještě něco ušli, při setmění kolem osmé se vyjasnilo a celou noc krásně jasno. Na druhý den to stejné. Teplota se přes den pohybovala mezi 15 - 20 °C, v noci kolem deseti. Avšak pozor ! Může i mrznout. Vloni nám na začátku srpna pod Titovým vrchem ve výšce kolem 2 400 m zmrzla přes noc v PETce voda.

Při cestě do Albánie není třeba se učit albánsky. Umíme napočítat do pěti, dobrý den, na shledanou, děkuji, chleba a voda. Albánsky si nepokecáme. Díky tomu, že na školách se učí anglicky a mnozí starší lidé byli za prací v Západní Evropě, dá se běžně domluvit anglicky, německy nebo italsky.

Nepodceňujme lidi na horách, ani bačové nejsou žádní blbci. Mnozí z nich jsou studenti středních či vysokých škol, jež se vrátili z města na prázdniny domů a pasou své ovečky. Sourozenci se střídají a jsou týden v horách a týden ve vesnici. I v horách, kde byste to nikdy nečekali, se dá domluvit anglicky. Předchozí řádky však neberte jako pravidlo.

Po celou dobu putování jsme nepotkali žádnou "ruku zákona", podobně jako v Prokletí. Naopak v Šar planině jsme se setkali s makedonskou pohraniční policií i s německou hlídkou mezinárodních ozbrojených sil. V obou případech si prohlídli pasy a pokračujte, nashledanou.

Při přípravách této cesty jsem se snažil nasbírat z internetu jakékoliv informace o tomto kraji. Především jsem se zajímal o nebezpečí, související s následky ozbrojených bojů na přelomu tisíciletí, tedy tématiku nevybuchlé munice v oblasti. Články šly z extrému do extrému. Onde se dozvíte, že je celá oblast zaminovaná a proto tam Makedonci nikoho nepustí, jinde napíší, že je toto území čisté.

Věřil bych spíš variantě, že se několik roků pomalu odminovává podhorská pohraniční oblast severně od kosovské Restelice, přes albánský Shistavec po Bajram Curri a sousední Tropoje, případně některá další podhorská místa již menší rozlohy. Při našem putování jsme nepostřehli jakékoliv stopy na toto téma a místní na takovéto otázky jen záporně kroutili hlavou. Myslím, že pokud by tam opravdu něco bylo, za ta léta by to zdejší spousta ovcí již "vyčistila".

Ještě to nejdůležitější, něco o orientaci. Nenarazil jsem na informaci, že by existovala speciálně mapa Korabu nebo Deshatu. Avšak na stránkách makedonského turistického oddílu se dají stáhnout mapové karty kompletního území Makedonie 1:100 000 www.makpetrol.com.mk. Z toho se dá vystříhat kterákoliv oblast, jakou potřebujete. Je přehledná a na našem výletě fungovala spolehlivě, jsou zde zachyceny stezky, vrstevnice, prameniště…

Podobně se dá stáhnout i celé Albánské území a cestovat s výřezem Korabu mapy.mk.cvut.cz. Tato nám přišla méně přehledná, ale obě mapy se vzájemně doplňují a je dobré si vzít na cestu obě. Mapám by se dalo vytknout snad jen jediné - velice málo pojmenovaných vrcholů.

Závěrem ještě připomínka. Je ještě doba, kdy jsou zde turisté vzácností a místními v horách a podhůří "uctívaní". Rádi pomohou, poradí i pokecají. Není hezčí pocit, když vstřebáváte vděk místního strejdy za plechovku českého piva nebo vděk kluků za čokoládu, krabičku tiktaku či ruličku mentosu. Myslím, že jsem v předchozím povídání vícekrát popsal situaci, kdy nám místní vyšli vstříc. Pro takovéto účely se nám do batohu vždy pár maličkostí vleze.

A na úplný závěr - najdete tu nádhernou, civilizací nedotčenou, liduprázdnou krajinu s příjemnými lidmi. Návštěvu zdejších hor lze jen doporučit. Sami doufáme, že se sem ještě někdy podíváme.

• Další fotografie na www.korabasarplanina.rajce.net

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.