Pohoří Karadžica, horská turistika v nádherných horách v balkánské Makedonii

Pohoří patřící ovcím

Makedonie je země, kam nejezdí davy turistů za památkami, na pláže a už vůbec ne do hor. Plánování cesty do Makedonie je dobrodružství hned na začátku. Většinou to začne u piva v hospůdce u mapy. Ne tak v případě té makedonské cesty.

Jediná mapa, která se dá sehnat velmi snadno je automapa v měřítcích někde kolem 1:260 000. Turistické mapy pro Makedonská pohoří jednoduše neexistují. Hledal jsem po pražských speciálkách na mapy a průvodce, ale žádná mapa prostě neexistuje.

Vydal jsem se znovu na internet vyzbrojen azbukou a do Googlu zadal planinari - česky horolezci. Byla to dobrá stopa, která vedla do jednoho horolezeckého oddílu přímo v Skopje. Jsem rád, že odpověděli na email plný mých všetečných otázek. Hlavně této: "Do you guys know, if there are any maps good for trekking in Macedonia?" Odpověď zněla slibně: "Turistické mapy v Makedonii neexistuji, ale máme vojenské mapy s dobrým měřítkem." Díky vojenským mapách 1:100 000 jsme skutečně mohli začít plánovat cestu do Karadžici v konkrétnějších obrysech.

Karadžica

Pohoří Karadžica se nachází 20 km jihovýchodně od Skopje. Hlavní hřeben začíná v údolí potoka Derven, západně v údolí řeky Suva Reka. Hřeben se nejprve táhne jižním směrem, později se stačí více na východ směrem k nejvyšší hoře pásma Solunske Glavě (2 540 m).

S postupující vzdáleností jihovýchodně od Skopje nabírají vrcholy větší výšku. Solunska Glava je místo, kde se připojují další dva horské masivy Dautica a Jakupica. Mezi těmito masivy se zařezává řeka Babuna, která tvoří hluboký kaňon táhnoucí se dále na jihovýchod. Babuna pramení přímo pod ohromnou jihovýchodní stěnou Solunske Glavy dosahující 1 000 metrové výšky.

Kaňon Jezera Matka

Sedáme do rozpadajících se Zastav a Žigulíků našich kamarádů. Za jízdy raději držím dveře. Jedeme rychle nebo se to spíše tak zdá. Vystupujeme u Jezera Matka ležícího jen 15 km jihozápadně od makedonského hlavního města Skopje v hlubokém kaňonu. Při vstupu do úzkého údolí se klikatí rozbitá asfaltová cesta dědinami až do Dolní Matky, kde končí spolu posledními domy. Dále do údolí pokračuje jen cesta pro pěší, která se rychle změní ve stezku vysekanou ve skále. Najednou se pak objeví nečekané monstrum betonové hráze s vodní elektrárnou ČEZ.

Za hrází se nám ale otevřel nádherný pohled do večerním sluncem zalitého kaňonu klikatícího se jako had z dohledu. Stěny kaňonu jsou hodně příkré, porostlé zakrslými duby, a ostrými hlohy až do výšky 1 300 metrů. Jezero Matka je v nadmořské výšce přibližně 300 metrů, zatímco vrcholky okolní hor jsou v 1 000 metrové výšce. Nejvyšší v okolí je Rasa (1 369 m n.m.), což se později ukáže jako zásadní vrchol pro navigaci.

Těšíme na setkání s místními horolezci, u jezera totiž stojí Planinarski Dom - dům horolezců a místní skalky jsou osázené skobami a nýty. Na skále u domu visí karabina v nadživotní velikosti. Chata je však v neděli večer úplně opuštěná. Škoda, dneska si nepopovídáme s místními horolezci nebo turisty. U domu je vhodné tábořiště s pramenitou vodou.

Kolem jezera Matka vede i stezka, kterou se dá pokračovat do hloubi kaňonu a vychutnat si tak klikatá zakouti jezera. Vydali jsme se však s převozníkem na druhou stranu jezera.

Ráno začíná to pravé trekařské peklo. Extremně prudké stoupání v 35 st. C je nejhorší, které jsme v Makedonii potkali. A vyšlapaná stezka pokračuje přes klášter Sv. Nikola až k vesnici Sv. Petka. Hned za Sv. Nikolou pokračuje stezka skalními schody a stává se ještě prudší. Odměnou jsou nám, ale nádherné výhledy z hřebenu na celé jezero Matka. Stále pokračujeme až k hranici 1 000 m n.m., kde je více trávy a keře menší, ale to více bodavější. Kromě převozníka, jsme neviděli vůbec nikoho.

Při sestupu k vesnici Sv. Petka nemůžeme odolat právě zrajícím melounům. Přeskakuji plot, a rychle jeden kousek ukradu. Za 3 minuty je po melounu, v tom horku perfektně bodl. Cestu zpříjemňují i sladké ostružiny, které jsou všude kolem. Našim cílem je Nová Breznica 740 m n.m. brána do pohoří Karadžica.

Pokračujeme stezkami od ovcí a později i mimo stezky. Směrem k Nové Breznici. Jako nepostradatelný pomocník je nám buzola, kdy můžeme zaměřit vrchol Rasa a Vodno a určit tak svou polohu. Procházíme druhým peklem. Musíme se prodrat hustých porostem bodavých keřů, hlohů a ostružin. Výsledek odření do krve a natržený stan.

První pohled na Karadžicu

Stoupání na vrchol Sitoica 1 152 m n.m. je nekonečné, vrchol pořád ustupuje. Na travnatém vrcholu však čekáme, že se objeví první pohled na pohoří Karadžica. Tušení neklame. Karadžica je nádherná. Rozlehlé pohoří, kde se mísí skalnaté vrchy s oblými úplně travnatými se rozprostírá do dálky kam až dohlédneme.

Diskutujeme, který vrchol je nejvyšší a zda-li ten nejvyšší můžeme vidět. Nemůžeme. Je ještě skrytý za další hradbou hor a objeví se až za dva dny pochodu. V zapadajícím slunci vypadá Karadžica hodně sťavnatě, zeleně jako by nabízela dostatek vody. Vodu bude ale málo.

Jedná se o velmi suché pohoří. Celý den jsme nepotkali potůček, taky celý den není na obloze jediný mráček. Sestup do Nove Breznice je nezáživný a žene nás jen představa piva. V místním obchodě je lednice s perfektně vychlazeným pivkem Skopsko, které chutná skvěle po parném dni.

Místní se přišli podívat na skupinku exotů, kteří chtějí jít do Karadžici, a kroutí hlavami. Jsou povídaví, za chvíli so vzájemně ochutnáváme slivku a rakiju. A mizí další a další piva. Dozvídáme se osudy místních lidí, kde pracují a jak bydlí, jaký je život v Makedonii.

Nova Breznica je velmi chudá ves na úpatí hor. Je poslední. Domy jsou jen z kamene a dřeva. Mají hliněnou podlahu. Každý má zahrádku nebo malé políčko, kadibudku a stodolu. Vůbec jsme neviděli žádné děti. Jeví se nám, že tady už žijí jen staří lidé, a mladí s rodinami se odstěhovali do města.

Místní nám ochotně poradili cestu, bez jejich pomoci bychom tam hodně bloudili. Podle 25 let staré mapy se dá orientovat dobře jen v horském terénu. V okolí vesnic se mapa s realitou docela rozcházejí.

Za tu dobu se mnoho změnilo. Z Nové Breznice vede úvozová lesní cesta, kterou obsluhují čas od času Bačily - salaše nahoře v Karadžici. Je to táhle stoupání trochu na moral ze 740 do 1 540 m n.m. Cesta vede kolem vrcholu Ostreš a Žitin až na travnaté planiny začínající ve výšce 1 300 m n.m. Krajina je rázem úplně jiná. Duby a hlohy vystřídala vysoká tráva, vápencové balvany a nízké borovice. Je to krajina, která lahodí oku. Postupujeme nepatrným údolíčkem, a stoupáme na Sukum Selo 1 548 m n.m. Odtud je výhled na první salaše v Karadžici.

V Karadžici je možná orientace jen pomocí buzoly a zaměřování vrcholu. Ztratit orientaci však není možné, je vždy perfektní viditelnost, a je snadné určit vrcholy v okolí. Těžce se odhaduje vzdálenost a čas potřebný k dosažení například toho či onoho sedla, které je vidět na obzoru. Vše se zdá opticky blízko, 20 minut blízko, ale je to nakonec hodinu chůze.

Bačily - makedonské salaše

V nepatrných údolích pod vrcholky jsou stále funkční salaše. Jsou to nízké kamenné zídky, o které se opírají střechy z kůlů, větví, dovezeného vlnitého plechu. K tomu obydlí bačů a ohrada pro ovce. Sťastnější mají vodu, ti ostatní pro ní musí třeba 2 km daleko k napajedlu ovcí. Slyším ustavičný štěkot psů, jasný znak, že bačila je za hůrkou. Bačové jsou vždy přátelští, otevřeně povídají o životě na salaši.

Napajedlo je v nepatrné prohlubni ve výšce 1 700 m n.m. nad hlubokým údolím s vesnicí Patiška Reka. Nad námi je travnatý hřeben, který přesahuje výšku 1 900 metrů. Všude jsou rozesety vápencové balvany. Tráva je mnohem kratší a řidší. Místo malých borovic jsou po svazích rozsety hloučky plazivých jalovců na kterých právě dozrávají bobule na koření.

Vytahujeme stany na krásném místě nedaleko od napajedla a můžeme pozorovat, jak přibíhají ovce, aby se po celodenní pastvě napily. Hlídají nás kolem kempu ovčáčtí psi, ale nejsou vůbec agresivní. Jen nás pozorují. V širokém okolí není jediný zdroj světla, žádné město, jen siluety hor a nad nimi jasně zářící hvězdy.

Etapa třetího dne nás vede na vrchol Solunska Glava. Jedná se o navigačně nejsložitější den i z hlediska rizika nedostatku vody. Potkáváme cestou za celý den jen dva bače. Pohybujeme se sice po širých travnatých plání. Pěšina, kterou tu nechávají za sebou vyšlapanou ovce a bačové, je stále trochu zřetelná.

Bačové vždy ženou ovce mezi jednotlivými pastvinami, prameny a salašemi. Pěšina nás vede přes mnoho sedel, předvrcholů a údolí až nad výšku 2000 metrů. Po levé straně na jihovýchod necháváme zajímavou horu Ostri vrv, na její JV straně je ostrá skalnatá stěna, zatímco z druhé oblé travnaté pastviny. Překračujeme další a další sedla.

Solunska Glava

Úplně nečekaně se nám zjevuje kamenný vrchol s vysílačem. To musí být Solunska Glava. Nahoře na vrcholu je vojenská radarová stanice. Samotný vrchol je nepřístupný. Majestátnost Solunske Glavy vynikne až z jižní a jihovýchodní strany.

Od okamžiku, kdy se nam hora objevila je to k ni asi 4 hodiny daleko. Zdání vzdálenosti zde hodně klame. Konečné stoupání na vrchol začíná v sedle (2 140 m), ve kterém se připojuje obslužná cesta pro radarovou stanici. Posledních 400 metrů je v horku letního odpoledne souboj s morálkou. Ani ve 2 500 metrech teplota neklesne pod 25° a není zde nic, co by alespoň na chvíli vytvořilo stín.

Nejdále kam nás armáda pustila je k bráně cca 20 výškových metrů pod vrcholem. Ale ochotně nám nabízí ze svých zásob balené vody a naplní nám i prázdné bandasky. Hora má úplně jiný charakter ze své jihovýchodní strany. Při sestupu do jižního sedla se dostaneme na hranu stěny skoro 1 000 metrů vysoké. Dolů je impozantní pohled na dno kaňonu s divokou vodou řeky Babuny. Je to strhující pohled.

S postupným klesání do jižního sedla Grob (2 140 m) je Solunska Glava stále krásnější a majestátnější. Táboření v sedla Grob patří k jednomu z nejpěknějších - na jednu stranu je výhled na vrchol Solunské Glavy na druhou do kaňonu Babuna.

Druhý den scházíme k Planinarskemu domu Čeples po úbočích kaňonu Babuna. Při sestupu jsme v úžasu nad nádhernou scenérii kaňonu a krásou 1 000 metrové stěny Solunské Glavy. Jestli pak byla slezena? Charakter krajiny je v kaňonu Babuna úplně jiný. Rostou tady jehličnaté i listnaté stromy a keře. Na chvíli si připadám jako v Alpách.

Od chaty Čeples prudce klesáme do vesnice Nežilovo a Bogomila (580 m), což je vesnice na železnici dále 8 nezáživných kilometrů po asfaltu od Nežilova. Zde naše pouť Karadžicou končí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.