Bjelašnica, přechod úžasného pohoří v Bosně a Hercegovině a putování po vsích v okolí Lukomiru

Horské vesničky v pohoří Bjelašnica

V bezprostředním okolí hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajeva, kam v posledních letech nachází znovu cestu stále více českých turistů (i když jej berou převážně jen jako zastávku na cestě k chorvatskému či černohorskému pobřeží), se nalézá spousta kulturních i přírodních atrakcí. Kromě stometrového vodopádu Skakavac, působivé loupežnické jeskyně Novakova pećina, opuštěné železniční trati do Pale či kaňonu Rakitnice jsou to například horské vesničky v masívu Bjelašnica, vzdáleném od Sarajeva necelých 20 km.

Jejich symbolem se stala víska Lukomir, nacházející se v nadmořské výšce 1 450 m n. m. (jde mj. o nejvýše položenou stálou osadu v BaH, v Černé Hoře, Albánii, Makedonii a Řecku ale najdete i sídla ležící o něco málo výše). Návštěvníka z ciziny na ní nasměrují nejen v centrální informační kanceláři v Sarajevu, ale žádoucí turistický cíl z Lukomiru dělají i četné propagační webové stránky vydávané jak domácími institucemi, tak zahraničními poradci pro oblast public relations působícími v Sarajevu při tzv. Úřadu vysokého představitele OSN. Sami si můžete to jméno progooglovat…

Následující článek může působit poněkud ambivalentně – chce na jednu stranu přilákat další turisty k tamním nesporným krásám a unikátním zajímavostem, ale současně upozornit na nevyhnutelné ovlivnění tamní situace samotným turismem – byť se okázale zaštiťujícím přívlastky eko-, agro-, zelený, incentivní, moderní, nízkodopadový…

Tedy: Lukomir je víska položená v půvabné poloze na hraně kaňonu říčky Rakitnice, téměř kilometr hluboké průrvy dělící od sebe pohoří Bjelašnica a Visočica. Počet obyvatel značně kolísá v průběhu roku – zatímco na léto se sem vracejí příslušníci mladších generací starousedlíků, přes zimu zde zůstává již jen necelá desítka starých lidí. Z již zmíněné nadmořské výšky jasně vyplývá, že od poloviny listopadu až zpravidla do poloviny května bývá vesnice zpravidla zcela odříznutá od světa sněhem. Pravda, v letošní abnormální zimě to bylo jen od Vánoc do konce března, ale přece.

Po celou dobu existence (chtělo by se napsat staletí, ale ve skutečnosti právě zde stálé osídlení vzniklo z někdejších letních salaší až za rakousko-uherské správy země v 80. letech 19. století) žili obyvatelé Lukomiru v závětří dění, této poloze přizpůsobeni. Tomuto koutu Bosny se vyhnula i ničivá válka v letech 1992-1995, která jinak Bosnu značně zpustošila.

Obyvatelé Lukomiru i dalších horských vesniček naopak poskytli útulek stovkám nešťastníků z lépe dostupných podhorských obcí, vypálených v létě 92 nepravidelnými srbskými jednotkami. Elektřina sem byla zavedena teprve v roce 2000, telefon o dva roky později, podchycení místního pramene pitné vody bylo provedeno v roce 2004, pokrytí mobilním signálem chybí dodnes. Zimní vichřice a valy sněhu beztoho skoro každou zimu tyto linie spojující vesnici s okolním světem přeruší, a k opravě dojde až zjara… Prašná cesta s výmoly dovoluje projet jen dobrým řidičům v terénních autech – nebo v autech tak otlučených, že už na nějakém tom nárazu spodkem nesejde.

Lukomir i nedaleké sousední vísky Čuchovići, Bobovica a Dubočani skutečně do jisté míry zůstávají živými muzei konzervujícími tradice a zvyky muslimské společnosti 19. století – ženy zde nosí šátky a závoje a odvrací se od pohledů návštěvníků, nikdo zde nepije alkohol, zato spousty extrémně silné černé kávy, domy kostkovitého tvaru mají zpravidla vchod zvenčí do podkroví (vrstva sněhu někdy dosahuje i čtyř metrů) a podobně. V zimě se obyvatelé věnují výrobě užitkových předmětů z vlny, ve své jednoduchosti krásných – svetrů, rukavic, papučí…

Za krátkého léta se naopak obyvatelé horečně pokoušejí vypěstovat něco brambor a zeleniny, nic jiného by v této výšce nevyrostlo, a po celý rok žijí se stádečky ovcí a koz, které je živí odjakživa a jejichž prodejem získávají tu trošku hotových peněz, potřebnou … například na kávu. V jejich domácnostech se opravdu najde jen málo věcí (včetně potravin), které by nebyly produktem lokálního hospodaření. Přes tento tvrdý život jsou to ale lidé velice pohostinní a k návštěvníkům přátelští…

Tak, to by byla idyla jako vykreslená z rurálních románů z počátku dvacátého století. I když je (nebo aspoň byla) to slovo po slovu pravda, teprve při opakovaných návštěvách a bližším seznámení se s obyvateli začne vnímavější návštěvník v té harmonii zjišťovat určité rušivé tóny, kterých v posledních letech přibývá. Navštěvoval jsem Lukomir po pět let (a především po pět zim) a změny se z roku na rok kumulovaly.

Všechny souvisely s náhlým probuzením zájmu o vesnici v okolním světě, a jde o dobrý příklad toho, jak jsou cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly. Drsně řečeno, ale jak těžko se hledají jiná a přitom odpovídající slova… A iniciovala to přitom společnost Green Visions, založená roku 2000 americkým nadšencem Timem Clancym, který v Sarajevu působil již za zmíněné občanské války jako pracovník humanitárních organizací, a pak zahájil průkopnickou činnost na poli turistiky.

Je autorem obsáhlého průvodce po BaH v řadě Hilary Bradt (anglicky) a jeho tří rozšířených regionálních verzí, vydává vlastním nákladem barevné plakáty a prospekty a udržuje webové stránky zvoucí turisty do BaH. Agentura Green Visions ovšem ve velkém stylu v BaH rozjíždí byznys s veškerou agro- eko- incentivní a zelenou turistikou, ovšem jak jinak než v tzv. all-inclusive balíčcích, čili v ceně doprava terénními vozidly ze Sarajeva, pikniky s rožněním, pěší vycházky s průvodcem … počítáno 30-70 EUR na účastníka a den.

Setkání s místními obyvateli zajištěno, ovšem na skupinu o 5-15 lidech jen jeden tlumočník, to pak beseda za mnoho nestojí. Ubytování v domácnostech záhy pro častou nespokojenost návštěvníků nahrazeno vybudováním hotelu, sice trochu napodobujícího styl tradičních staveb, ale přece působícím svými rozměry v Lukomiru jako pěst na oko, nemluvě o vnitřním luxusu (…a když uvnitř hosté zapnou světla, přímotopné panely a začnou si vařit na elektrickém sporáku, vyhodí tím elektřinu všem starousedlíkům!).

Na půl cesty do vsi byla postupně vyasfaltována příjezdová silnička, což sem přivábilo tzv. piknikové turisty z řad Bosenců i cizinců. Znáte to sami – ti, co přijedou autem až na samotné místo, vysednou, rozloží gril, pustí naplno tranzistoráky… a pak všechno zase složí a odjedou.

Možnost nákupu místních suvenýrů vedla k tomu, že místo zmiňovaných drsně krásných praktických jednobarevných vlněných oděvů a doplňků začali domorodci vyrábět nepoužitelné, zato pestře barevné miniatury papučí a rukavic z dovážené obarvené vlny. Ceny výrobků se ob rok zdvojnásobují, taktéž za ubytování (zatím z pěti eur na dvacet). Obyčejní, hlavně domácí turisté, už nejsou ve vsi tolik vítáni, protože nic nekupují… Všechno za pouhých pět let…

Ale ne, není ještě tak zle. Jednak jsou tu ještě zbývající tři vesničky, do kterých i nadále skoro nikdo nejezdí proto, že se nestaly symbolem a obrázkem v barevných prospektech; jednak toho, kdo k tomuto světu přistupuje citlivě, čekají stejně intenzivní zážitky jako dřív. Popsanou cestou se dá stále projít jak v létě, tak v zimě (na běžkách, skialpech nebo na sněžnicích) a zvlášť v zimě je to zážitek opravdu nezapomenutelný. Tehdy také mizí většina zmiňovaných negativních sociálních jevů přivolaných zájmem turistů a návštěvník si může znovu užít, jaké to bylo kdysi.

Nejlépe se vyráží od vlaku – ze zastávky Grad na trati Sarajevo – Konjic (staví zde pouze couráky, a to tři denně každým směrem). Pak pokračujeme po rozbité silničce do vsi Džepi a dál kolem další vísky Vrpolje. Za ní nás překvapí silniční rozcestník blýskající se reflexní fólií s potiskem dvanácti hvězd EU, nicméně zapíchnutý vedle vidlice tří prašných cest sjízdných i v létě snad jen traktorem či džípem.

Pak se cesta klikatí, aby zdolala tři terénní stupně, a taky větví, ale telegrafní dráty nás vedou řídce zalesněnou náhorní plošinou k jihozápadu – do někdejší vísky Blace. Zde na rozdíl od okolních vesnic osídlených bosenskými Muslimy žili pravoslavní Srbové. Od počátku války už nežijí, ale nebyli to ale muslimští sousedé, kdo je na jaře 1992 odvezl do sběrného tábora v Tarčinu, kde se po nich ztrácí stopa natrvalo, a kdo vypálil jejich domy … to byli rabující bandité v uniformách Armády BaH, zejména z Konjice a Jablanice.

I Blace (nebo to, co z nich zbylo) leží téměř na hraně kaňonu Rakitnice, s krásným výhledem na protilehlá pohoří Visočica a Prenj. Vede z nich krkolomně vedená stezka na dno kaňonu a do protějšího svahu Visočice. Ještě dnes tam v létě scházejí občas rybáři, kteří v tamních tůních chytají poslední pstruhy (poslední proto, že populace byly nenávratně zdecimovány za války, kdy se intenzivně lovilo s pomocí trhavin).

Mezi troskami blackých domů rozeznáme zbytky kaple a hřbitova, v létě zaujmou v okolních loukách hromady pečlivě vysbíraného kamení, rozmístěné do pravidelného geometrického vzoru. Jen nevysoký předěl leží mezi hranou kaňonu a bahnitým Blackým jezírkem, postupně zarůstajícím vodními porosty.

Pak cesta vede mezi nízkými pasteveckými ohradami a loukami do vsi Čuchovići. Ta je na rozdíl od Lukomiru rozptýlená po větší ploše, najdeme zde i mešitu, krámek a školu. Nyní je to s těmito institucemi ovšem tak, že zatímco mešita dojde použití aspoň každý pátek, krámek jeho majitel odemyká podle potřeby, tj. když si jej najde konkrétní zákazník, a škola naposledy otevřela v polovině osmdesátých let – pak už žádný příslušník nejmladších generací ve vsi ani v okolních vesnicích trvale nesídlil.

Do Lukomiru se pak prochází napřed bukovým lesem, který zde tvoří samou horní hranici lesa a buky zde vytváří zvláštní pokroucené, zakrslé formy připomínající kleč v říši listnáčů. Pupeny se jim rozbalují až v červnu a počátkem září již zlátnou a hnědnou, stálo by asi za to nějaký kmínek navrtat a počítat letokruhy. Kdoví, kolik let je takovému mrzáčkovi, sotva převyšujícímu člověka... Pak se z lesa vynoříme znova na hranu kaňonu, nad mohutným skalnatým amfiteátrem, jehož úbočím vede stezka. V zimě to ovšem musíme vzít přes dost vysoký oblý hřeben Obalj, riziko, že se svezeme s lavinou o osm set metrů níž na dno kaňonu, za zkratku nestojí.

Lukomir už jsem trochu popisoval, ale je lepší shrnout: takhle nějak asi vypadaly první slovanské osady po stěhování národů. Domy i salaše jsou zde seskupeny do oválného shluku, mezi nimi neohrazené blátivé dvorky s popelící se drůbeží, hnojiště, kupky sena či ohrádky pro jehňata.

Všechny vypadají stejně – vysoká kamenná podezdívka, dřevěná sedlová střecha pokrytá buď šindeli, nebo i zde už nastříhaným rezavým plechem nejasného původu. Uvnitř buď jednoprostorové, čtvercového půdorysu, nebo s malou předsíňkou, ze které vedou i schody na půdu. Okénka maličká, čtvercově dělená, aby šlo každou čtvrtinu otevírat samostatně – v zimě se to jistě hodí. Kamna na dřevo, sporák na plyn, jednoduché postele, stůl a lavice, nikoli židle. Žárovka visící ze stropu, ale na stěnách držáky na louče – s výpadky se počítá.

Jakýmsi společenským centrem obce tu není ani mešita – ta se prý prakticky nepoužívá – ale prostranství u zdroje vody, kde ženy perou prádlo, namáčejí vlnu a muži posedávají, kouří a popíjejí kávu (dodejme ještě, že všichni stálí obyvatelé Lukomiru s výjimkou jedné "kuče" nesou stejné příjmení – Čomor).

Z Lukomiru se dá jít podél příjezdové silnice k osamělé salaši, od které začíná výstupová cesta na do hřebenové části Bjelašnice s jejími pěti horskými chatami (otevírají se jen o víkendech) a s kilometry dobře značených stezek, vedoucími do obcí na magistrále Sarajevo-Mostar.

Hned nad námi je také druhý nejvyšší vrchol pohoří Krvavac (2 062 metrů) s výborným rozhledem. Také se ale z Lukomiru dá jít úbočím kaňonu Rakitnice kolem rozpadajících se dřevěných mlýnků na malém potoce až k lávce, která Rakitnici překračuje a neznačená a jen matně vyšlapaná cesta se na druhé straně krkolomně šplhá mezi skalkami do obdobně vyhlížející vísky Bobovica již v pohoří Visočica.

Podobný vzhled nabízí i posledně zmíněná ves Dubočani, umístěná na malé terase nad kaňonem v jeho spodní části, ve výškách 600-800 metrů nad mořem. Díky tomu zde dozrávají koncem léta i jablka a švestky, některé domky jsou vzhledem k dostatku dřeva roubené a nedávno k ní byla proražena celoročně sjízdná příjezdová cesta od Konjice. Turismus ji ale ještě nenašel a dojít se sem dá i z Blaců po staré, i traktorem už nesjízdné cestě. Odtud je vůbec nejlehčí cesta na dno kaňonu, zejména pokud si chceme projít – lépe řečeno proplavat – jeho spodní, nejdivočejší a nejužší úsek, zvaný výstižně Džehennem čili Peklo.

Obzvláštní půvab má cesta v zimě, zejména na jejím konci, kdy občasné natávání přes den zpevní vrchní vrstvu sněhu tak, že se do ní na sněžnicích či běžkách nepropadáme. Nad vsí Vrdolje končí koňmi a lidmi dohluboka vyšlapaná cestička a pak už pokračujeme sami, napřed řídkým bukovým lesem s vysokými závějemi, a pak na náhorní plošinu okolo Blaců, kde může být sněhu naopak místy minimum, protože silné lednové větry ho odtud svívají.

Podíváme-li se do kaňonu, od nás odvrácený svah se severní expozicí bude pokryt téměř až ke dnu, na přivráceném osluněném nejspíš bude sněhová čára končit pár desítek metrů pod hranou. Kaňonem ostatně proudí teplý přímořský vzduch, takže dno se v tutéž dobu už může pěkně zelenat.

A pak dorazíme do Čuhovićů, první osídlené vesnice. Počet přezimujících obyvatel zde stejně jako v Lukomiru rok od roku rapidně klesá – v roce 2003 jich bylo přes třicet, vloni již jen devět (v Lukomiru osm, v Dubočanech šestnáct a v Bobovici, dostupné od 3 km vzdálené udržované silnice, dvacet). Pomineme li čtyřletého kloučka Mustafu, kterého zde ještě vloni ponechali na zimu rodiče pracující v cizině babičce, je nejmladšímu obyvateli dvaašedesát let.

V Čuhovićích a Dubočanech ti relativně mladší a zdatnější jednou či dvakrát za zimu risknou celodenní pouť na sněžnicích k vlaku a další den zpět, ale z Lukomiru by se to za jeden den nestihlo, tam se nuceně čeká na jaro. Málokdy jsem v životě měl tak dobrý nápad, jako když jsem poprvé do batohu na cestu vzal několik jablek – čerstvé ovoce pro zdejší obyvatele není v zimě nic než sen. Tak trochu snem je pro ně ostatně i zimní návštěvník zvenčí – proto si užívám hotové orgie pohostinnosti, ze skromných dostupných zásob. Také povídání nebere konce, a po prvních náznacích stmívání se rozumí samo sebou, že návštěvu nechají přespat.

Elektřina ani telefon už zase nefungují, přetrhané linie leží pod sněhem, ale nezdá se, že by se přezimující obyvatelé zvlášť nudili. Musejí se totiž kolektivně starat i o domy a další majetek těch, kteří zimu tráví u příbuzných ve městě. Dá to zabrat zejména právě v Čuhovićích, kde jsou domy jeden od druhého dost daleko. V zimě je proto jako vlákna nějaké obří pavučiny propojují stezky vyšlapané v hlubokém sněhu.

Kolektivně se i porážejí ovce, aby všichni měli pokud možno čerstvé maso. Při deseti obyvatelích se poráží jedna každý týden až deset dní, ale ke konci zimy je to častěji, protože už nebývá čím ovce krmit. Dál se tu žije už jen na bramborách, kvašeném ovčím mléce, sýru a občas se sáhne i na zásoby kupované žitné mouky. A samozřejmě na silné kávě, která (stejně jako cukr) nikdy dojít nesmí!

I přenocování je zážitek sám o sobě. Leží se na lavicích, na několika složených kobercích, ve zpočátku dost přetopené místnosti, za silného kvílení meluzíny v komíně. Neustávající vítr také vibruje okenními tabulkami a občas to vypadá, že vibruje celá stavba. Ale přesto se spí pohodlně, jen s postupným ochlazováním je nutné se zahrabávat víc a víc do poskytnutých dek.

Rozednění je tu kouzelné – hlavní hřeben Bjelašnice sice v samé vesnici ještě blokuje ranní slunce, ale od protějšího svahu kaňonu se už záře odráží v plné síle. Vítr utichl a zmrzlý sníh sviští pod lyžemi, zatímco pozvolna stoupám traverzem na hlavní hřeben k sjezdovému areálu na jeho východní straně. Sešup po boulovaté sjezdovce červeného stupně na běžkách je pak už úplně jiná kapitola, kterou tu raději popisovat nebudu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.