Trek, přechod ze Slovenského ráje do Nízkých Tater - horské treky na Slovensku

Trek přes dva národní parky

Motoráček ukrajuje další a další metry z cesty, za okny se míhá podvečerní jarní krajina a já vzpomínám, jak mě před pár týdny Pavel zval na toulačku po Slovenském ráji. To ještě netušil, že k tomuto výletu přidáme přechod části Královoholských Nízkých Tater a vznikne tak několikadenní namáhavá túra dvěmi slovenskými národními parky.

Je půlka května a vysoko v horách ještě vládne sníh. Ve vesničce Špiské Tomášovce vystupujeme z vláčku, ten mizí v dáli a my, tedy já a Pavel, se už budeme muset spolehnout jen na své vlastní nohy. Odtud, vedeni zelenou značkou, míříme do nitra NP Slovenský raj, který je jednou z nejznámějších a nejatraktivnější částí slovenské přírody a kdo nevěří, ať tam běží, protože jeho návštěva rozhodně stojí za to.

Kemp Džurkovec

My ale nikam neběžíme a poklidnou chůzí, zprvu otevřenou krajinou, přicházíme do kempu Džurkovec. Kdysi tady stávalo něco jako socialistický tábor mládeže, dnes je tu pusto a prázdno, jen u jedné z chat parkuje pár aut. My si tipujeme jednu z nich, u které, využívajíc její terasy, chceme přenocovat. Máme ale trochu čas a chuť na pivo, tak pokračujeme, už po žluté, dolů k řece Hornád do Čingova. Cestou procházíme kolem stanice Horské služby, u níž zaparkované Land Rovery jasně dokazují, že sezona nezačala a záchranáři mají ještě klid.

Nakonec jsme našli otevřený, docela luxusní penzion, takže klobáskám, pivu a borovičce už nic nebrání. Potkáváme tady jednu turistickou dvojici a tak se ochotně dáváme do družného rozhovoru. Ten ukončí až náš odchod nazpět do kempu, kam pod rouškou tmy, stejnou cestou, přicházíme a velmi rychle se zabydlujeme.

Vyspali jsme se krásně a tak se s velkým očekáváním vydáváme na první část treku, který nás provede známými místy tohoto národního parku.

Směr Tomášovský výhľad

Začínáme zlehka, žlutou značkou, vedoucí přímo na známý Tomášovský výhľad, ze kterého je vidět velká část Prielomu řeky Hornád, dalšího cílu naší dnešní cesty. Vysoké Tatry, viditelné odtud taky, nám zůstávají skryty. Postupně sem přicházejí skupinky dětí z nějakého školního výletu, tak se zvedáme a míříme dál.

Pořád ještě po žluté a teprve při napojení na červenou značku scházíme dolů k Letanovskému mlýnu. Tady, u ještě zavřeného bufetu, chvíli postáváme a kocháme se pohledem na okolní skalní stěny. Jsme v jejich sevření a tak to po většinu dne i zůstane. Řeka Hornád tady vytvořila asi dvanáct kilometrů dlouhý kaňon, jehož přechod je možný jen díky pomoci umělých pomůcek. Řetězů, stupadel a dokonce se tady nachází i vysutý most. My jsme zhruba v půlce a po modré značce vyrážíme do jeho nitra.

Chodník vede kolem řeky a tak ve stínu stromů jdeme vcelku svižně. Občas se objeví úsek zajištěný řetězem nebo stupačkami, ale ještě to není nic adrenalinového. Když po cestě objevíme malou kamenitou pláž, sestupujeme k řece a svlažujeme v ní naše nohy, čeká je ještě pořádná štreka.

Kláštorská roklina

Všímám si tady, v rákosí pohozeného, dětského batůžku. Osvěženi pokračujeme dál a po nějakých dvaceti metrech uvidím v keři zamotanou, potrhanou dětskou botičku. Batoh, botičky a kde je to dítě? Trochu znejistěni jdeme dál, naštěstí jsme žádné dítě nikde nenašli a po dalším jištěném úseku přicházíme k tomu vysutému mostu, po kterém přecházíme na druhou stranu řeky. Tady se dá odbočit do Kláštorské rokle, která v celém Slovenském ráji překonává na nejkratším úseku největší převýšení.

My pokračujeme podél řeky a než z Prielomu za hodinu vyjdeme, čeká nás ještě jedna lahůdka. Kolmá stěna nad řekou, po které se jde po železných stupačkách. A jak to tady chodí, i na tomto místě provoz brzdí několik nerozhodných jedinců. Ti, když spatří nás dva s plnou polní na zádech, jen kroutí hlavami a pouštějí nás raději dál. Zvládáme to na výbornou, jen jsme u toho trošku neohrabanější. Pak ještě několik minut a Prielom Hornádu máme za sebou a přicházíme na Podliesok, kde si, než se pustíme dál, dopřáváme zdravotní pivo. Z terasy restaurace vidíme konečně až na Vysoké Tatry.

Podliesok a Suchá Belá

Podliesok je takové centrum, je tady kemp, stánky se suvenýry a podobné věci. Nastupuje se tady totiž do rokliny Suchá Belá, asi nejznámější rokliny Slovenského ráje. A tam míříme i my. Vstupné po nás ještě nikdo nechce a brzy už vstupujeme do jejího ústí. Zpočátku jdeme po chodníčku, ale za chvíli už přímo potokem, mezi naplavenými kmeny a nakonec po dřevěných lávkách.

Je to velmi zábavné, v hlavě se mi honí myšlenky na všechny ty, kteří se tudy snažili projít v dobách minulých, kdy tu neexistovaly žádné řebříky a lávky. Ony totiž některé části Slovenského ráje byly zprůchodněny až v osmdesátých letech minulého století, díky úsilí mnoha nadšenců, zvláště z řad členů horské služby.

Rokle se zužuje a brzy přicházíme pod první vodopád. Tady se už musí několik desítek metrů vysoko po žebřících. Řeknu vám, že s krosnou na zádech, nabalenou na čtyři dny, to není nic příjemného. Musíme se moc soustředit, jedna chyba a následky by byly fatální. A po zdolání tohoto vodopádu nás čekají další a další. Nad jedním z nich je dokonce malé skalní okno, kterým se musíme protáhnout. Taky se jmenuje Okienkový vodopád.

V tomto úseku musíte počítat s určitým zdržením, protože snad na každém žebříku potkáte vyděšeného výletníka, který se díky závrati zasekl někde uprostřed a ne a ne se pohnout. Takže časové údaje z mapy berte s rezervou, zvlášť v období hlavní sezóny. V horních částech je rokle už tak úzká, že se nám tady batohy vzpříčí mezi stěny. Ale to nám nevadí, poté už se rokle rozšiřuje a terén je už zase jen chodecký. Jsme nadšeni, a když se po asi dvou a půl hodinách blížíme na konec rokle, jsme i trochu smutní, klidně bychom si to dali ještě jednou.

Malá poľana

Přišli jsme na místo zvané Malá poľana, kam ústí několik roklin a přichází několik značených tras. V mapě je tu zakreslena útulna, ale ve skutečnosti se jedná jen o obyčejný přístřešek. Odtud nás čeká několikahodinový pochod do obce Vernár, cíle naší dnešní cesty.

Znepokojuje nás velká oblačnost na jihu. A skutečně, jen co se po obědě vydáme na cestu, spadnou první kapky. Zase se zastavujeme a oblékáme protideštové hadříky. Jakmile se zase pohneme kupředu, je po dešti. Takže zase zastávka a všechno dolů. Přecházíme krásnou louku a po červené značce se noříme do lesa. Po chvíli se v průseku na chvíli objeví Králova hola. Majestátní hora odjakživa přitahující pozornost. Je jako velký magnet a náš zítřejší cíl, od kterého nás ale dělí ještě kus cesty.

Hájovna Veľký Sokol

Klesáním krásným lesem přicházíme k horárni u ústí rokliny Velký Sokol, nejdelší rokliny národního parku. Odtud, stále po červené, po asfaltové silnici. Tady na mě padá krize, cesta se vleče a každý krok je čím dál těžší. Pavel mi utíká, ploužím se za ním jak lemra. Po několika kilometrech cesta neštěstí opouští silnici a my před sebou máme poslední úsek. Stačí jen přejít hřebínek do Vernáru.

Les mi zase dodává energii a hnán vidinou piva svižně stoupám nahoru. Pavla brzy předbíhám a nahoře, na krásném paloučku, na něj čekám. Asi za půl hodiny přichází, ale je celý zelený a nevypadá vůbec dobře. "Ty vole, něco se mi stalo s nohou a píchá mě v kyčli!" No nic, pomalu se dopajdáme do Vernáru a v místní hospodě sháníme ubytování. Je přímo nad hospodou a za nějakých sedm euro. Večer se u piva domlouváme, že túru zkrátíme a uvidíme, jak to půjde. Chtěli jsme přespat v útulně Andrejcová a pozítří sejít do Liptovské Tepličky, ale to zavrhujeme. Po pár pivech jdeme spát.

Směr Kráľova hoľa

Ráno vyrážíme brzy. Přímo od hospody je vidět vrchol Královy hole a jeden místní štamgast, čekajíc na otevření, nás přesvědčuje, že až nahoru nevyjdeme. Uvidíme, říkám mu. Z Vernáru vede červená značka, ale my jdeme zpočátku jinou trasou, pod nápadným bradlovým vrchem Barbolica, za kterým začíná stoupání do Filovského sedla, kde se chceme napojit na značenou trasu. Jenže Pavel stoupání kvůli noze nezvládá a nahoře říká, ať jdu tedy sám. Nechat se mi ho tu nechce, ale říká "Běž, ty na ten kopec chceš."

Domlouváme se, že sejde zpátky, autobusem přejede do Telgártu a tam na mě někde počká. Loučíme se, podáváme si ruce a já, sám, přitahován tím velkým magnetem jménem Králova hola, vyrážím. Loukou kolem lesa pomalu ukrajuji první výškové metry. Po několika minutách, přímo na chodníku, leží velká lebka laně. Dobře to začíná, říkám si. Překročím ji a pokračuji. Pořád okrajem lesa, příjemným stoupáním.

Když se otočím, poprvé se mi naskytne pohled na Tatry. Sníh ve žlabech připomíná obří vodopády. Dohlednost je oproti včerejšku skvělá. Vcházím do lesa a tady začínají problémy se značením. Když několikrát hledám správnou cestu, přepínám na automatický režim a úplně intuitivně postupuji lesem dál. Když už to trvá docela dlouho, začínám být trochu nervózní. Přicházím k, mezi lesy sevřené, louce, kde u osamoceného stromu usedám a vařím něco k snědku.

Smrečinské sedlo, Martalúzka

Když se zvednu na cestu a ujdu tak padesát metrů, zůstávám jako strnulý stát. Přede mnou se najednou tyčí Králova hola, vršek Ďumbieru, Velký bok a skoro celé Tatry! Jsem správně. Na polaně Smrečiny. Úžasná horská louka a celkově krásné místo! Navíc, jejím okrajem probíhá hranice obou národních parků, a i když jich je na Slovensku devět, toto je jediné místo, kde můžete ve volném terénu přejít z jednoho do druhého.

Loučím se Slovenským rájem a vstupuji do Nízkých Tater. Ze Smrečinského sedla pokračuji stoupáním pod vrch Úplaz. Chodník vede lesem s nádechem pralesa. Na chodníku leží popadané kmeny, které musím stále obcházet a cesta tak trvá o něco déle. Za Úplazem následuje místo s názvem Tri kopce. A opravdu, jsou to tři kopce za sebou, takže úzkým kamenitým chodníčkem jdu stále nahoru a dolů.

Na tom posledním na chvíli usedám. Je tu klid a výhled na holi. Ta se zdá čím dál mohutnější. Klid přeruší kroky a za mnou se objeví turista, jdoucí z Vernáru nalehko. Po odpočinku mířím k Martalúzce, pro mě nejkrásnějšímu místu trasy. Martalúzka je mohutná skála, tyčící se nad řekou Hnilec, ze které je fantastický výhled do všech stran. A Tatry jsou odtud jako na dlani.

Potkávám se tady s tím turistou a dáváme se do řeči. Dochází mi voda a hledám v mapě zaznačený pramen. On mě ale zklame, když říká, že tady nikdy žádný nenašel. Odchází jako první, já tu ještě chvíli posedím a připravím se na závěrečný výstup. Bude výživný, neboť mě čeká čtyřista výškových metrů.

Náročné stoupání na Královu holi

Výstup neoddálím, jdu na to. Zpočátku se mi jde dobře, ale stoupání je táhlé, monotónní a mám pocit, že vysílač na vrcholu se nijak nepřibližuje. Magnet nějak přestává fungovat. Několikrát odpočívám, naštěstí pohled na Tatry je fantastický, tak mi dodává sil. Místy se tu nachází ještě zbytky sněhu, na kterých mi podkluzují boty.

Nekonečné stoupání je ještě nekonečnější, ale po hodině a půl podcházím kotvící lana vysílače a ocitám se na tomto legendami opředeném vrcholu, ze kterého jsou neopakovatelné výhledy. Bohužel výhled jižním směrem na Slovenské rudohoří je zastíněn oparem, a tak jeho známé vrcholy rozeznávám jen matně. Ale Nízké a Vysoké Tatry vidím takřka celé. Na vrcholu je tak desítka lidí, převážně cyklistů. Vede sem totiž silnice. A je tu také větrno. Osobně tvrdím, že na Králově holi jsou jen dva druhy počasí - buď fouká vítr, nebo fouká vítr a je hnusně!

Sestup do Telgártu

Z vrcholu volám Pavlovi a upřesňujeme si čas odjezdu. Moc času nemám, tak se vydávám na sestup do Telgártu. Mám dvě možnosti a já si vybírám tu atraktivnější, přes Královu skalu po zelené značce. Jenže ta je celá porostlá kosodřevinou. A cesta přes ni se stává utrpením.

Velký batoh se každou chvíli někde zahákne, karimatka vypadá jako starý pergamenový papír a každou chvíli se ocitám ve slepé uličce. Motám se tady jak klacek ve splavu a nevím jak dál. A ještě k tomu mi došla voda. Začínám být na nervy. Nějakým zázrakem se mi tudy podaří nakonec prodrat. Jenže přijdu rovnou do polomu, pořád něco přelézám a brodím se blátem, rozrytým terénem, co tu zanechaly traktory. A to jsem v národním parku.

Když konečně přijdu na lesní cestu, zjišťuji, že jsem ztratil značení. Nevadí, půjdu na východ po cestě a pak se napojím na červenou. To je ta druhá varianta sestupu z hole. Jediné pozitivum je, že jsem při cestě objevil pramen. Do Telgártu to už není daleko.

Nakonec využívám pěšinu pod elektrickým vedením, vedoucí paralelně se značeným chodníkem. Pár stovek metrů před vesnicí mi přes cestu přelezla malá zmije a já to beru jako takovou tečku za našim putováním po zdejším krásném kraji. Sice jsme si ho nechtěně o den zkrátili, ale i tak zážitků přinesl požehnaně.

Tato náročná túra měří zhruba čtyřicet dva kilometrů, z čehož první část po Vernár je dlouhá dvacetpět a druhá část asi sedmnáct kilometrů (je možné ji prodloužit a pokračovat dále po hřebenu, jak jsme původně zamýšleli). Najdete ji v harmaneckých mapách v listech č. 123 a 124. Je na ni nutná jistá míra kondice. Přesto bych se ale této túry nebál, protože je opravdu skvělá.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.