Když na Vysokou Bětu mrholí, pohoří Blanský les v Šumavském podhůří turisticky

Turistika v CHKO Blanský les

Vysoká Běta a Buglata. Že vám tato krásná jména hor nic neříkají? Pravda, v CHKO Blanský les jsou vrcholky, které jsou známější a hlavně navštěvovanější, než oba uvedené. Přesto klid zářivých bučin a kamenité sutě na jejich úbočích i na ně přitahují pozornost vandráků.

Podmínky, které nás na nich jednu listopadovou neděli čekaly, byly skvělé. Mlžný příliv povalující se po hřebenech nechal vzniknout zajímavé fotografie, přesně takové, jaké jsem si doma v suchu a teple vysnil.

Chrášťanský vrch (780 m n. m.)

Rozsáhlý hřeben Blanského lesa obklopuje stočený do podkovy Křemžskou kotlinu, kde ho rozráží stejnojmenný potok, vlévající se u zříceniny hradu Dívčí Kámen do Vltavy. Roku 1990 je toto cenné, krajinářsky a přírodně zachovalé území vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí. Na mnoha místech CHKO jsou navíc maloplošné přírodní rezervace, chránící především horské bučiny, kamenné sutě na svazích hor, nebo několik území hadcového podloží u Křemžského potoka.

Našim cílem bylo pokusit se o přechod části hřebene mezi Chrášťanským vrchem a Buglatou. Na modrou turistickou značku naskakujeme u autobusové zastávky nad Horními Chrášťany, nedaleko samoty Amerika, a stoupáme kolem Bukového vrchu (651 m n. m.) k rozcestí, odkud se začneme přibližovat první přírodní rezervaci - Chrášťanský vrch. Toto území chrání květnaté bučiny, příkré suťové svahy s výskytem měsíčnice vytrvalé, mnoho dalších bylin, a také vzácnou faunu.

První možnou cestou míříme přímo na hřeben. Nacházíme proud kamenů a neustále se zdvihající terasy, které zde tvoří několik spočinků. Musíme jít velmi opatrně, protože uvolněné a mechem pokryté kameny jsou náchylné k sesuvu. Z vrcholků bukových stromů, ukrytých dnes v mlze, se na nás snáší kapky, trekové botky zase pociťují vlhkost pochytanou travou a ostružiním.

Čtěte také: Soumrak n a Kleti. Západ Slunce a výhledy nejen na Blanský les

Výstup dává docela zabrat, byť netrvá příliš dlouho. Teprve když nás vysvobodí triangulační tyč, zklidňujeme tep a vydýcháváme se. Dál už budeme putovat hřebenem s nevelkým převýšením.

Vysoká Běta (804 m n. m.)

Mlhy mezi stromy spolu se spadaným listím vytváří zvláštní atmosféru známou z vysokých hor. Snažím se zachytit krásu objektivem a lebedím si. Vzdychání ostatních, kde že je to slibované slunce, jen v tichosti přehlížím. Jsem ve svém živlu!

Na Vysokou Bětu se nejsnáze dostaneme, když sejdeme na cestu, která sice na mapách chybí, ale o níž léta vím. Přechází hřbet mezi dvěma vrcholky Vysoké Běty z jedné strany hřebene na druhou. Vrchol Vysoké Běty hledáme s použitím aplikace mapy.cz, kterou využívám stále častěji pro rychlost a jednoduchost, s kterou ukazuje místo, kde se zrovna nacházíme. Až je člověku líto, že odpadá neustálé sledování papírové mapy a nutnost orientovat se v terénu. To ale po těch desítkách let chození po horách zvládám a tak si rád ulevím.

Nedaleko vrcholu vyplašíme divou zvěř, co nám s velkým randálem uhýbá z dosahu. Asi to byla velká kančí rodinka, ale v nižší smrčině nebylo možné ji zahlédnout. Nacházíme dva patníky, snad původní staré cesty. Samotný vrchol je nevýraznou vyvýšeninou plochého temene, ozdobený nezbytnou vrcholovou tyčí a malou kamennou pyramidou.

Před lety byla v mapách zakreslena značka, která se oddělovala od modré a omylem směřovala na sousední nižší vrchol Vysoké Běty. Poté, co jsem na chybu upozornil KČT, značka zmizela. Přitom po nové cestě směřující přes hřeben by se dnes na správný vrchol značkovalo bezvadně. Třeba se toho časem dočkáme. Právě přes druhý, také plochý vrcholek Vysoké Běty (797 m n. m.) zanedlouho přecházíme a za ním sestoupíme na modrou značku. Času je dost a proto se zde definitivně rozhodneme putovat až na vrchol Buglaty.

Vysoká Běta, turistická mapa

Buglata (832 m n. m.)

V sedle je křižovatce pěti cest a vedle chatky možnost posezení. Blíží se poledne a prázdné kručící žaludky začínají plašit divou zvěř v okolí. Je vhodná doba pro malé občerstvení. Opravdu jen malé, chlad nás brzy žene dál do kopců. Ze dvou možností kudy na Buglatu si vybíráme tu kratší.

Kolem PR Jaronínská bučina směřujeme k vrcholu Pískový kámen (808 m n. m.), okolo něhož se esovitě omotáme, abychom se brzy nato vyloupli přímo u vrcholové tyče Buglaty. Je to až nečekaně jednoduché. Pamatuji, jak jsme se před lety při výstupu od Jaronína pěkně zapotili.

Vrcholek je opředen dávným tajemstvím, a snad byl jako posvátná hora často navštěvován Kelty a starými Slovany. Má vskutku zvláštní a chytlavé jméno. Pokud má snad někdo tušení, odkud jméno Buglata pochází, může pod článkem vytesat pravěkým klínovým písmem malou zprávičku. Kdysi se díky tomu, že v masívu Buglaty je vrcholků několik, přezdívalo hoře Hrbáč.

Zpět do sedla "pěti cest" jdeme stejnou cestou a pokračujeme po modré. V jednu chvíli před sebou slyšíme neobvykle drsnou a hlučnou hádku, jako vystřiženou z italského filmu. Ostře se tu domlouvá několik sojek, až peří lítá. Asi nějaké rodinné drama. Škoda, že té jejich řeči moc nerozumím. Ale to italské také ne. Jsme nedobrovolnými svědky toho, proč je tak snadné najít v lese modrobílé sojčí pírko.

Procházíme pod vrcholy Vysoké Běty a Chrášťanského vrchu, kde široké suťové pole zasahuje až k cestě. Když chci vše vyfotit, poodstoupím za okraj cesty a letím mezi ostré kameny ukryté pod bukovým listím. To naštěstí ztlumí pád a moji snahu odnáší jen odřená kolena a naražený bok. Občas se holt stane, že člověk projde hory po náročných stezkách a pak se přizabije někde na rovině.

Další související články: