100 jarních kilometrů po východních Čechách

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 9

Začátkem jara mi bylo padesát a chtíc nechtíc jsem to vnímala jako životní předěl. Abych tu věc rozdýchala a zároveň si vyčistila hlavu od všednodenního pinožení, naplánovala jsem si týdenní výšlap, který jsem v nadsázce nazvala meditačním pochodem. Vybrané datum navíc spadalo do postního období před Velikonocemi.

Cílem byla jednak samotná cesta, jednak Orlické hory - nikdy jsem tam nebyla a je to docela blízko.

Koupila jsem mapy, stanovila přibližnou trasu (dojít do Orlických hor a přejít je) a vyhledala tipy na ubytování s tím, že detaily budu ladit průběžně. Kromě toho bylo nutno čelit různým dobře míněným, leč nevyžádaným nabídkám a dotazům typu "nemám jít s tebou?" - "to se nebojíš jít sama?" - "nebude ti smutno?"

Naopak. O ten klid, ticho a samotu jde, mimo jiné. Začátkem dubna v pátek ráno jsem tedy vyrazila, a to rovnou z domova - z podkrkonošské vesničky poblíž Jilemnice, s batohem na zádech a labradorkou Corou u nohy. Labrador je skvělý parťák na cestě. Můžete na něj totiž mluvit (takže odpadá podezření ze samomluvy), ale on mlčí a je setrvale nadšený ze všeho, co se právě děje.

První den (Libštát - Zadní Zvičina)

Musím předeslat, že úplně postrádám orientační smysl a prostorovou představivost, což je (spolu s faktem, že můj otec byl redaktor map a atlasů v někdejším nakladatelství Kartografia) zdrojem mnoha více i méně vtipných narážek mého okolí, bavícího se historkami o tom, jak jsem z malé procházky se psy došla místo domů do Hájů nad Jizerou (asi 12 km opačným směrem), nebo jak mé (dnes již 32 let trvající) manželství v počátcích málem ztroskotalo na mužově představě, že mu budu dělat navigátora… Po horách s manželem chodíme celý život, ale o plánování a orientaci se stará on - pro mne pohoda!

Takže jsem, jak se dalo čekat, skoro hned za humny zakufrovala - v euforii z krásného rána a z toho, že se mi podařilo včas vyjít, jsem si to namířila nejen mimo značené cesty, ale mimo úplně jakékoliv cesty. Vždyť tady to ještě znám, tak si to zkrátím…

Pěšina postupně zmizela v čím dál trnitějším houští, až jsem se octla na zarostlé stráni někde pod místním kopcem Jíva. Tam Cora v podrostu vyslídila černou zvěř - naštěstí se ale hned vrátila a mně se po chvilce přes strž naskytl úchvatný pohled na dvě obrovské bachyně, jak si v ranním slunci odvádějí svá selátka, těch bylo snad deset a spořádaně běžely v řadě jedno za druhým. Za to prodírání se trním a hložím to stálo. Vymotaly jsme se z houštin, přebrodily ještě říčku Tampelačku a dál nezbylo než pokračovat kus po asfaltce.

Další chybu dělám hned v Nové Pace. Místo směrem Pecka si to neomylně namířím opačným směrem na Kumburk, naštěstí jsem to ale zjistila včas a tak zacházka dělá jen asi dva kilometry. Pak už dávám velký pozor.

Přes přírodní park Sýkornice dojdu na Pecku, značka vede přes náměstí, v městečku je klid, děti se trousí ze školy, je hezky a teplo, něco po poledni, tak jdu na polívku a pivo. Kolem známého hradu pak dál po červené. Okamžik pravdy nastává v Kalské rokli, kde je asi kilometrový neznačený úsek - snažím se držet směr, orientovat se podle mapy a podle toho, co vidím okolo sebe; když se pak po krátkém stoupání loukou a krajem lesa dostanu zpátky na značku, cítím se skoro jako Vasco da Gama - cha! Práce s mapou mě začíná fakt bavit!

Zbývá dojít do obce Zvičina a vystoupat na stejnojmenný kopec (671 m), oblíbené místo paraglidistů - je jasný den, už z dálky vidím na nebi barevné padáky. U Raisovy chaty se venku občerstvují cyklisti a rodiny s dětmi, dávám tedy taky krátký oddech, ale sebe i Coru napájím jen vodou z vlastních zásob - chci to už dojít a nezdržovat se.

Klesáme lesní stezkou okolo Masarykovy studánky s vytesaným drakem ve skále, nakonec vycházíme z lesa a přímo pod námi je náš dnešní cíl - komplex bývalých lázní, přírodní koupaliště, kaplička, studánka, terasa s venkovními dřevěnými koupelovými sudy a hrázděná budova hotelu Pod Zvičinou, pěkná ukázka sudetské architektury z počátku minulého století. Tak se jdeme ubytovat a najíst. Našlapala jsem 36 km, Cora se svým pobíháním o něco víc.

Druhý den (Zadní Zvičina - Choustníkovo Hradiště)

Příjemné počasí prvního dne je fuč, my ale musíme jít dál i za deště. Ostatně labrador je nepromokavý a já si beru jen pončo - v goráčové bundě by mi za chvíli bylo vedro, neb chci držet svižné tempo.

Ranní stoupání lesem nemá chybu, přecházíme kopec Kozel (558 m) a Dehtovskou horu (525 m), potíže začínají až v obci Dehtov, kde se ztrácí nejen značka, ale i cesta či její sebemenší náznak. Takže v lesích okolo Čertova hradu jsem si dala další orientační cvičení, neboli motala jsem se lesem nahoru dolů, dokud jsem nenarazila na rozcestník.

Menší oklikou, vyhýbajíc se jak jen to šlo silnicím, jsem pak došla do Dvora Králové. A protože pořád prší, jsem už mokrá jako myš a zítřejší etapa bude dlouhá, rozhoduji se pro dnešek končit a zarazit o osm kilometrů dál v penzionu Doktor v Choustníkově Hradišti.

Čtěte také: Orlické hory, hřebenovka. Dvoudenní přechod hřebene Orlických hor

Pršet přestává, jak jinak, až když už jsem ubytovaná, osprchovaná a věším prádlo na zahradě penzionu u jakéhosi kiosku, kde se místní chlapi s lahváčema v rukou vyptávají, kam a odkud jdu a zdá se, že jim má pouť připadá velice exotická.

U nečekaně senzační večeře v místním motorestu se pak opět věnuji svému novému koníčku - zkoumání mapy, kudy zítra. Protože v rámci snahy o co nejlehčí batoh jsem si nevzala brýle na čtení, čumím na to jak husa do flašky ze dvou centimetrů… hlavně že jsem ušetřila 70 gramů! Pípá esemeska od syna z Brna, co kdyby zítra dojel vlakem někam do půli mé trasy a kus cesty se mnou šel? Domlouváme se tedy, že se sejdeme někde v České Skalici.

Při večerním venčení se pak Cora spřátelí s mladým beauceronem, běhají spolu a řádí. S majitelem psa se jako typicky družní pejskaři dáváme do řeči - ukazuje se, že je to zároveň majitel penzionu, v němž právě bydlím, zdejší lékař a vůbec zajímavý člověk, který koupil a rekonstruuje vedle stojící skoro 300 let starou katolickou faru. Tento den tedy končím prohlídkou impozantní barokní stavby, kde snad za pár let bude vinárna a nějaké ubytování. Zatím je tu ale práce… no, jako na kostele.

Třetí den (Choustníkovo Hradiště - Dobrošov)

Využívám toho, že snídám z vlastních zásob - nemusím tedy na nic a nikoho čekat a vyrážím v sedm. Dnešní trasa mi připadá šíleně dlouhá, navíc začínám tušit budoucí svízel: z jakési setrvačnosti jsem si vzala své oblíbené B/C pohory, v nichž chodívám po Alpách, a nedomyslela jsem, že tato cesta je mnohem víc o kilometrech než o převýšení a navíc v terénu, kde je takhle tvrdá a těžká bota úplně zbytečná.

Zatím to ale ještě jde, a tak šlapu okrajem Čertovy rokle (pořád nějací čerti) přes Chvalkovice a Větrník po Cestě Boženy Němcové, za Větrníkem se dosud pěkná trasa převážně po měkkých cestách mění ve fádní pochod po asfaltce až do České Skalice, kde se v poledne scházím se synem.

Zase je pěkně, slunečno a docela teplo; místo regulérního oběda, po němž by nám nejspíš ztěžkly nohy, volíme jako rychlé řešení zahrádku před cukrárnou. Já už mám v nohách dvacet kilometrů a na sladké se celá třesu. Pak pokračujeme okolo vodní nádrže Rozkoš - v tuto roční dobu úplně opuštěné - přes přírodní rezervaci Dubno na Kramolnu a nakonec alejemi okolo vojenského hřbitova padlých z roku 1866 a okolo náchodského zámku dolů do města.

Na náměstí si dáváme pivo a přímo z místa, kde sedíme, vidím nad městem ten kopec, kam dnes ještě musím dolézt - tak s chutí do toho. Syn jde na vlak zpátky do Brna. Na půl dne mi odlehčil od batohu a pěkně jsme si poklábosili, teď už zase sama stoupám po červené na Dobrošov. Odshora se z nedělních výletů vrací pár rodin s dětmi, sjíždějí cyklisti, nahoru jdeme s Corou jen my.

Na Jiráskově chatě v prosklené restauraci je pořád ještě dost výletníků a zrovna si říkám, že tu jsem docela brzo, když tu mě vítá a hned popohání paní vedoucí, ať se jdu, pokud chci, rychle najíst, neboť prý zavírají. Být mladší, asi bych si pomyslela - WTF??? Je totiž něco málo po 17. hodině.

No ale dobrá - jak jde o jídlo, dokážu třeskutě zrychlit, jenom po těch schodech mi to najednou nějak moc nejde - držíc se zábradlí, vleču se a batolím jako kachna. Cora je tuhá zhruba stejně. Nakrmené obě usínáme už okolo sedmé s tím, že večerní venčení prostě vypouštím - pokud bude v noci potřebovat ven, vzbudí mě. Za tři dny jsem ušla přes 90 kilometrů, z toho ne zrovna málo po asfaltu. Au!

Čtvrtý den (Dobrošov - Olešnice v Orlických horách)

Ranní pohled z rozhledny Jiráskovy chaty slibuje zase pěkný den a těším se, že dnes už se přiblížíme k horám. Napojuji se na červenou Jiráskovu cestu, takže i orientačně by to mělo být v klidu. Za vsí Jizbice klesáme bukovým lesem, Cora se věnuje své oblíbené kratochvíli - tryskopsím sprintům a válení sudů ve spadaném listí.

Její veselí je nakažlivé, skoro tedy zapomínám, že mé ploché nohy a patní ostruhy už mě začínají pěkně bolet. V minulých dnech jsme míjely Čertův hrad i rokli a tady teď je přímo Peklo. Moc pěkné místo. Samotné údolí s přírodní rezervací ale míjíme a stáčíme se doleva. Je tu opravdu krásně a nikde ani živáčka, dřevění čerti v životní velikosti u hospody čekají, až začne sezóna.

Nejdřív po pravé a pak po levé straně říčky Olešenky proti jejímu proudu jdeme po příjemné pěšině pokryté loňským listím, brzy se ale cesta mění zase na asfaltku. Pár kilometrů ještě zkouším ignorovat bolest v oblasti kotníku a nártu. Copak jsem taková lemra?! Ty boty váží snad tunu! Poblíž zříceniny Frymburk ale z mapy zjišťuji, že údolí Olešenky tu končí a cesta uhne stranou od řeky, takže situace si žádá akci.

Zouvám se a utrápené nohy nořím do studené řeky - áách! Jo! To je vono! Pohory cpu do batohu a tluču se do hlavy, že jsem si nevzala trekové sandály - mám jen crocsy na večery do interiérů, opět šetření na nepravém místě, jsou totiž o 270 g lehčí než sandály Lizard. Takže dál musím jít v crocsech, to bude vtipné. Jak jsem to mohla takhle prokoučovat!

Okolo Frymburka tedy vystoupám do Nového Hrádku, v zahrádce na náměstí si dopřeju 3P (polívka, pivo, palačinka) a vedle v potravinách kupuji pro Coru kus gothaje a rohlík, ať si taky trochu zahřeší. Pak jdeme dál.

Stromy jsou většinou ještě holé, sem tam kvete třešeň nebo zlatý déšť, na loukách prvosenky a bledule. Za městečkem se konečně otevírá pohled na Orlické hory a my se k nim v poklidném slunečném odpoledni blížíme. Nocleh si telefonicky domlouvám v Olešnici. Všechno je nakonec fajn i v těch gumových pantoflích.

Pátý den (Olešnice v Orlických horách - Šerlich)

Abych trochu zregenerovala nohy, zůstávám v crocsech a rozhoduji se pro krátkou etapu - jen na Masarykovu chatu na Šerlichu, což je asi 10 km a nějakých 400 výškových metrů. Za Olešnicí začíná pohodové stoupání travnatou polní cestou, potom lesem, tam už je cesta kamenitá a samý kořen - ale žádný asfalt, paráda. A nikde nikdo.

Jak se blížíme na hřebenovku, ochlazuje se a zvedá se vítr… ale co by člověk chtěl, na začátek dubna bylo doteď pořád parádní počasí. Zarostlá stezka s padlými stromy okolo Vrchmezí (1 084 m) avizuje blízký Polomský kopec (1 051 m), okolo přírodní rezervace Bukačka se pak blížíme k Šerlichu (1 027 m). Vidět není vůbec nic, vše je zahaleno v mracích, zprvu drobný deštík se brzy mění v liják s poryvy studeného vichru, ale to už jsme v suchu na Masarykově chatě.

I tady jsem jediným nocujícím hostem. Vítr lomcuje okny, suším prádlo v pokoji na radiátoru, který topí mnohem víc, než je potřeba. Mám tu i umývadlo, takže každou chvíli strkám bolavé nohy pod studený proud. Cora ze spaní tichounce poštěkává a "běhá" - dnešní zkrácený program ji asi neuspokojil.

Šestý den (Šerlich - Říčky v Orlických horách)

Mlha, chladno, vítr, prší, nedá se nic dělat - nazouvám zase pohory. I přes to počasí dnes očekávám , že to bude nejhezčí etapa - větší část "červené" hřebenovky, v mapě stále značená jako Jiráskova cesta.

Okolí Masarykovy chaty je sice trochu vyasfaltované, ale brzy se zase dočkáme i pěkných lesních cest a pěšin. Malá a Velká Deštná, Jelení lázeň, Tetřevec… Kunštátská kaple se noří z mlhy, až když jsme od ní pár kroků. Přibývá také řopíků - betonových bunkrů z 30. let minulého století, některé jsou těsně u cesty, jiné trochu dál - napůl ztracené a zarostlé v lese.

Celý den jsem nepotkala jediného člověka - jdu a vnímám jen okolní přírodu, své vlastní kroky a neuvěřitelný, nádherný klid, ticho a liduprázdno - jsem úplně ponořena do přítomné chvíle. Trochu mi pak trvá, než se vždycky proberu natolik, abych si vzpomněla, kde vlastně jsem, co tu dělám a jaká je vůbec roční doba… A jako by si šerlišský Rampušák na to téma chtěl zavtipkovat, na Pěticestí začalo pořádně sněžit - povrch cesty, okolní stromy, rozcestník, vše je ve chvilce bílé.

V zastřešeném vstupním závětří Boudy na Pěticestí jsme s Corou pohodlně přečkaly ten největší nečas a podělily se o jablko, chleba a řízek, kterým nás vybavil kuchař ze Šerlichu. Vánice se přehnala a na další cestu nám sem tam svítí i sluníčko, takže u pěchotního srubu R-S 87 - Průsek dělám svlékací pauzu - Cora si mezitím vyběhla nahoru a dokonce tam zapózovala. Srub je na rozdíl od většiny ostatních dobře udržovaný a podle informací na dveřích zřejmě funguje i jako muzeum, ale dnes je samozřejmě zavřeno.

Pak mne čeká ještě rozhledna Anička na Anenském vrchu (992 m), kde je konečně jasný výhled… zato ovšem dost fouká. Z hřebenovky pak odbočujeme po modré dolů do Říček. Počasí se opět mění a do dnešního cíle, chalupy pod malou sjezdovkou, docházím už zase v bundě, v ponču a v dešti.

Mokrou, zabahněnou Coru před vpuštěním do interiéru do čista a sucha vytírám skvěle fungujícím hi-tech outdoorovým ručníkem; já sama si v rámci ultralightu vystačím s malou švédskou utěrkou. Bolavé nohy ustupují trochu do pozadí, v popředí je hlad a chutě (dojedla jsem zbytky zásob a v celých Říčkách není otevřená žádná hospoda).

Sedmý den (Říčky - Lhotka u Klášterce v Orlických horách)

Protože už nemám nic k jídlu, snídám hořký čaj s kouskem hořké čokolády. Ani dnes, stejně jako včera, nebudou po cestě k dispozici žádné osvěžovny, takže si musím kus zajít do samoobsluhy. Je chladno a prší. Vracím se zpět nahoru na hřebenovku.

Pod kopcem Jílovec, kde jsme se s Corou včera povalovaly na louce na sluníčku, leží souvislá vrstva sněhu. Já v tom sněhu jdu v crocsech, abych si zase trochu ulevila - večer jsem zjistila otok na levé noze. Řeším ho pružným obinadlem a brufenem a doufám jen, že si nezpůsobím nějaký úraz z přetížení. Do pohor jsem se přezula asi po 8 kilometrech.

Pokračuji stále po červené, okolo pevnosti Hanička, míjím osadu Panské Pole, za níž se v lesích nějak ztrácí značka i cesta - nebo spíš cestiček je tam povícero. Problém řeším díky husté síti řopíků, jejichž číslování se naštěstí shoduje s mapou. Žamberskými lesy docházíme k Zemské bráně, kde konečně opouštím červenou značku a stáčím se po modré podél toku Divoké Orlice - nejdřív po levé straně řeky, za Pašeráckou lávkou pak po pravé.

Krajina se oproti hřebenovce úplně proměnila. Údolí Divoké orlice je v této oblasti přírodní rezervací a je tu i naučná stezka. Začíná se hlásit únava, nashromážděná za celý týden, nemluvě o různých bolestech - k odpoutání od tohoto nepohodlí používám své osvědčené triky: nahlas si zpívám nebo vymýšlím infantilní rýmované veršíky, které ironicky komentují můj současný stav.

Cora mě hlídá a nevzdaluje se ani na půl kroku - zcela jistě cítí, že mi síly začínají docházet. Konečně jsme v Klášterci a na něj hned navazuje Lhotka, kde mám domluvený nocleh. Beru to jako cíl, protože zítra už jen dojdu někam na vlak. Hurá - zvládla jsem to! Palec nahoru ovšem patří hlavně Corince, která je výborným společníkem a parťákem při všem, co si usmyslím. Telefonicky se hlásím manželovi a dětem rozesílám esemesky - potěšila odpověď od nejmladšího synka "..jsi skvela jsem na tebe hrdej".

Osmý den (Lhotka u Klášterce v Orlických horách - Žamberk)

Zbývajících zhruba 11 km na vlak do Žamberka jdu v crocsech a potom jedeme vlakem se dvěma přestupy domů. Ušla jsem celkem 180 km; nohy mám dorasované, oteklé kotníky, namožené a bolavé všechny možné svaly a vazy, několik nehtů začíná černat - brzy slezou… ale jsem odpočatá a kupodivu i plná energie - pochod splnil svůj účel.

Mapy

Edice KČT 1:50 000, č. 23 - Podkrkonoší, č. 25 - Podorlicko a okolí Babiččina údolí, č. 27 - Orlické hory.

Další související články: