Súľovské vrchy, turistika a příroda pohoří

Súľovské vrchy se nacházejí v severozápadní části Slovenska zhruba jižně od města Žilina. Na severu a severozápadě jsou řekou Váh, osou geomorfologického celku Považské podolie, odděleny od Javorníků a Bílých Karpat, na jihu sousedí se Strážovskými vrchy, od nichž jsou odděleny Domanižskou kotlinoua na východě jsou odděleny Žilinskou kotlinou od Malé Fatry.

Súlovské vrchy, geomorfologické členění pohoří

Súlovské vrchy se dělí na několik samostatných podcelků. Jsou to Súlovske skaly, Skalky a Manínska vrchovina. Přitom výškově jsou na tom jednotlivé podcelky zhruba stejně. Nejvyšším vrcholem Súlovských skal je Žibrid (867 m), nejvyšším vrcholem Skalek jsou Skalky (778 m) a u Manínské vrchoviny je to Veľký Manín (891 m). Ten je zároveň nejvyšším vrcholem celého pohoří Súlovské vrchy.

Súlovské vrchy patří do Fatransko - tatranské oblasti. Vyznačují se mimořádnou pestrostí povrchových tvarů. Věže, bizarní útvary, viklany, ale také skalní brány, kterých tady nalezneme nejméně šest - Skalná vráta, Malá brána, Kamenný polmesiac, Gotická brána, Obrovská brána a Brána v Hlbocké dolině.

Geomorfologické členění pohoří, tabulka

Geologická stavba a reliéf pohoří

Súlovské vrchy se svým charakterem podobají sousedním Strážovským vrchům, ale mají i mnoho odlišného. To je dáno jejich geologickým složením. Manínskou vrchovinu budují převážně karbonátové horniny z mladších druhohor. Vznikly tady četné bradlové útvary, které se vypínají nad poměrně hladce modelovanou pahorkatinou. Na rozdíl od Manínske vrchoviny jsou Skalky, další z podcelků Súlovských vrchů, budovány vápenci a dolomitickými vápenci križňanského a chočského příkrovu.

Poslední část - Súlovské skály - jsou budovány třetihorními vápencovými slepenci, které jsou opravdu nezaměnitelnou horninou. A to natolik, že se mu říká súlovský slepenec. Ve starších třetihorách přinášely tehdejší řeky ohlazené valouny, které se ukládaly v jejich ústích. Dnes jsou tyto kameny pospojovány vápnitým tmelem.

O mimořádné hodnotě tohoto krajinného celku svědčí i skutečnost, že již v roce 1929 byla na jejich území vyhlášena přírodní rezervace. Novelizována byla v roce 1973. Dnes má tato přírodní rezervace rozlohu 543 hektarů. Podstatná část Súlovských vrchů je vedle toho součástí Chráněné krajinné oblasti Strážovské vrchy.

Vodstvo Súlovských vrchů

Vodopis Súlovských vrchů je poměrně jednoduchý. Celé pohoří patří do povodí řeky Váh, tedy k úmoří Černého moře. Východní svahy jsou odvodňovány říčkou Rajčanka, která se ale v Žilině stejně vlévá do Váhu. Vody jsou tak nejprve odváděny k severu, nakonec se ale velkým obloukem stáčejí nazpět k jihu.

Nejvýznamnějšími přítoky této říčky jsou Svinianka a Čierňanka. Západní svahy jsou odvodňovány přímo řekou Váh. Nejvýznamnějšími přítoky jsou říčky Hradnianka, Manínsky potok a Domanižanka. Za zmínku stojí ovšem i četné minerální prameny. Ať již v blízkosti Považské Teplé a nebo v Rajeckých Teplicích. Blíže se k minerálním pramenům vrátíme v místopisném seznamu a v popisech túr.

Klimatické podmínky

Převážná část Súlovských vrchů patří do teplé klimatické oblasti, pouze nejvyšší polohy do oblasti chladné. Průměrná roční teplota dosahuje 7 °C, nejvyšší polohy pouze 5 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje obvykle v rozmezí 700 až 1 000 mm, přičemž nejvíce srážek připadá na červen (100 až 120 mm) a nejméně na únor (45 až 59 mm).

Počet dní se sněhovou pokrývkou se pohybuje v rozmezí 80 až 120 ročně. Průměrný počet letních dní (s teplotami nad 25 °C) činí 20 až 30. Pokud jde o směr proudění větrů, převažují větry západních a severozápadních směrů. V létě je častá oblačnost z tepla, která způsobuje vznik bouřek. Takovýchto dní s bouřkou je v Súlovských skalách průměrně 25 až 30 za rok. Naopak ideálně jasných dnů je obvykle do 50 za rok.

Súlovské vrchy, fauna a flóra

Fauna a flóra Súlovských vrchů jsou neobyčejně rozmanité. Navíc typickým je prolínání nížinných a horských druhů, ať již rostlinných a nebo živočišných. Na území Súlovských vrchů zasahuje CHKO Strážovské vrchy. "Díky" tomu jsou Súlovské vrchy často chybně přiřazovány ke Strážovským vrchům. Jedná se však o samostatné pohoří, které se Strážovskými vrchy pouze sousedí.

Ptáci

Typickým živočichem, se kterým se tady lze setkat je výr velký (Bubo bubo), který je ale velice vzácný a je tady registrováno pouze několik hnízdních párů. Je to také největší ze sov, která žije v našich zeměpisných šířkách a neodlétá ani na zimu. Rozpětí křídel této sovy dosahuje až 160 centimetrů. Jejím nápadným znakem jsou "uši", kde má na hlavě typická odstávající pírka.

Výr je zdatný lovec. Neuchvacuje však svou kořist v letu, ale na zemi či na stromech. Loví prakticky vše živé, ať již jsou to ryby či hadi, ptáci jako vrána či divoká kachna a nebo drobní savci jako veverka, divoký králík a nebo dokonce ježek. Na lov se vydává mezi západem a východem slunce; vyžaduje poměrně velký lovecký revír, což i jeden z důvodů, proč je populace této sovy tak nízká.

Výr obvykle hnízdí ve skalách na skalních římsách či převisech, rád vyhledává opuštěná hnízda dravců. Objevit jej lze ale občas i na zemi mezi kořeny stromů. V hnízdě jsou obvykle dvě mláďata.

Dalším z ptáků obývajících tuto oblast je poměrně hojná káně lesní (Buteo buteo), která patří k poměrně hojným druhům. Tento dravec je velice užitečným, neboť jeho hlavní potravou jsou hraboši, myši, ale občas uloví i žábu, hada či větší druhy hmyzu. Dospělý jedinec dosahuje rozpětí křídel až jednoho metru.

Z dalších druhů dravců se ještě musím zmínit o poštolce obecné (Falco tinnunculus), která rovněž patří k poměrně hojným druhům. Hlavní potravou tohoto sokolovitého dravce jsou opět myši a hraboši, ale občas loví i kobylky a další druhy většího hmyzu. Poštolku poznáme podle typického třepotavého letu, kdy na jednom místě číhá na kořist a pak se střemhlav jako kámen snáší k zemi za kořistí.

Ze sov si tady ještě uveďme puštíka obecného (Strix aluco) a kalouse ušatého (Asio otus), které patří k poměrně hojným druhům.

Savci

Ze savců určitě stojí za zmínku muflon obecný (Ovis musimon), kterého lze při troše štěstí spatřit v jižní části Súlovských vrchů v masívu Velkého Manína. Nutno ale připomenout, že se jedná o uměle vysazený druh, který byl introdukován ze Středomoří. Jeho početní stavy je dnes nutno regulovat řízeným odstřelem. Dosahuje délky až 135 cm, výšky v kohoutku až 88 cm. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 25 až 40 kg u samic a 35 až 55 kg u samců. Pro samce jsou charakteristické silně zahnuté rohy.

I přes tyto úctyhodné rozměry se jedná o nejmenší druh mezi divokými ovcemi. Původní domovinou muflona je středomoří, především Korsika a Sardinie. Tady je přizpůsoben k životu na poměrně vegetačně chudých horských svazích. Mufloni žijí obvykle ve větších houfech, které jsou vedeny starými samicemi. Samci žijí obvykle samotářsky.

Hmyzožravci

Další poměrně bohatou skupinou savců je řád hmyzožravců (Insectivora). Tento řád je v oblasti Súlovských vrchů zastoupen takovými druhy jako je ježek západní (Erinaceus europaeus), bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon), rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek malý (Sorex minutus) aj.

Např. bělozubka bělobřichá dosahuje hmotnosti pouhých 6 až 15 gramů, přesto na loukách, okrajích polí a lesů dokáže spořádat neuvěřitelné množství hmyzu. Vystupuje i do těch nejvyšších partií Súlovských vrchů. Je zařazen do kategorie chráněných druhů. Ještě nižší hmotnosti dosahuje rejsek malý. Se svými 7,5 gramy a asi 6 centimetry je opravdu miniaturním hmyzožravcem.

Netopýři v Súlovských vrších

Jako poslední skupinu si tady uvedeme řád letounů (Chiroptera), který se dělí na dva podřády - kaloně (Megachiroptera) a netopýry (Microchiroptera). Přitom netopýři se dělí do 18 čeledí, z nichž nás ale v této publikaci budou zajímat pouze tři: vrápencovití (Rhinolophidae), netopýrovití (Vespertilionidae) a tadaritovití (Molossidae). Většina netopýrů žije v početných společenstvech.

Z nejčastěji zde se vyskytujících druhů jsou to vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), který je nejmenším z čeledí vrápencovitých. Jeho hmotnost dosahuje max. 10 gramů. Obývá především řídké lesy a kulturní krajinu, kde nachází dostatek potravy. Dalším druhem, tentokráte z čeledi netopýrovitých, je netopýr brvitý (Myotis emarginatus), dosahující hmotnosti opět okolo 10 gramů. Opět dává přednost řídkému lesu a kulturní krajině s remízky.

Setkat se tady lze ale i s netopýrem ušatým (Plecotus auritus), netopýrem večerním (Eptesicus serotinus), netopýrem rezavým (Nyctalus noctula) a dalšímu druhy. Do říše bezobratlých se můžete vypravit v příslušné kapitole u Považského Inovce, kde je věnována obsáhlejší stať této živočišné třídě.