Pohoří Súľovské vrchy, přírodní a turistické zajímavosti jako tipy výlety

Tipy na výlet, turistika na Považí

Súľovské vrchy se nacházejí v severozápadní části Slovenska jižně od Žiliny a jejich hranice sahají zhruba k Považské Bystrici a Rajeckým Teplicím. Na severu sousedí s pohořím Javorníky, na východě s Malou Fatrou a na jihu se Strážovskými vrchy, přičemž se samy dělí na tři podcelky, a to Súľovské skaly, Skalky a Manínskou vrchovinu. V posledně jmenované části najdeme i nejvyšší vrchol celého pohoří Velký Manín (891 metrů).

Toť k úvodu vše, zbývá jen prozradit, že do míst s nejvyšší horou nezavítáme. Leč nevadí, i tak si do sytosti užijeme přírodních krás, ačkoliv tomu počátek naší cesty ani trochu nenasvědčuje.

Vystupujeme totiž na vlakové zastávce Bytča, načež se ubíráme dobře dva a půl kilometru po asfaltové silnici do Hlboké nad Váhom. Pravda, aut tolik nepotkáváme, neb opodál zprovoznili nový úsek dálnice, ale abychom to neměli tak lehké, dostavuje se mrazivý vítr. Fičí proti nám a snaží se proniknout pod naše oblečení, zkrátka nic příjemného.

Vysvobození se dostaví až v obci Hlboká nad Váhom, jelikož vesnici chrání okolní svahy a brání větru v cestě. Osadou pouze procházíme a noříme se do lesa, kde se jako první zajímavost ke zhlédnutí představuje Hlbocký vodopád. Vodou sice nijak neoplývá, leč dosahuje výšky asi patnácti metrů a je tvořen dvěma stupni, na rozehřátí velmi pěkné. A pokud se někdo míní rozehřát ještě víc, nechť se vypraví po bývalé turistické stezce, jež šplhá vedle vodopádu po skalisku prudce vzhůru.

Místo pomocného řetězu se občas táhne jakýsi drát a v pohodě se najdou i úchyty pro nohy a ruce, my však, ačkoli částečně došlo i na výstup, pokračujeme po oficiální cestě, čehož vůbec nelitujeme. O kus dál se nachází pěkná vyhlídka. Sundáváme si batohy a stoupáme na ni nalehko, to by bylo, abychom se nepokochali skalisky, o nichž se sluší v krátkosti prozradit něco víc.

Oblast Súľovských skal totiž tvarují třetihorní vápencové slepence, z nichž se v průběhu mnoha a mnoha let vytvořily selektivní modelací skalní věže, viklany a homole, brány, okna, žlaby či jiné bizarní útvary, z kterých při bližším průzkumu přechází zrak. A proto si prvně za cestu důkladněji prohlédněme bílá skaliska, z nichž místy vystupují kameny, jež po vypadnutí ze stěn zanechávají za sebou výrazné díry.

Dosti ale geologie, pokračujeme lesem. Při následném výstupu obcházíme a přelézáme množství pokácených stromů, z čehož usuzujeme, že tady nějaký rok dozadu řádily přírodní živly a způsobily velké polomy. My však máme jasné počasí, a tak hravě dosahujeme rozcestí Roháč - Čiakov, kde se kříží několik turistických cest.

Vybíráme si žlutou značku a sestupujeme z prudkého kopce. Přibližně po pěti minutách zastavujeme u Obrovské skalní brány. Skrz skálu vede otvor dosahující výšky cca jedenácti metrů a šířky cca deseti metrů, trochu litujeme pouze toho, že se brána nachází mezi bukovými stromy, a tak mírně zaniká její majestát. Aby to ale průrvě nebylo líto, doplním, že první písemná zmínka o ní pochází z roku 1268, kdy byla nazývána Kukapu z maďarského ku (kámen) a kapu (brána).

Objekt je vyfocen a sestupujeme i nadále, noříme se do úzké kaňonovité soutěsky. Okolo nás se zvedají strmé stěny a my chvíli dokonce váháme, zda jdeme stále po značce, protože na jednom místě musíme zlézat malou skalku. Poté následují dva žebříky a zanedlouho opouštíme les, zastavujeme na Louce pod Roháčem.

Z ní se dá odbočit k útvaru Šarkania diera, což je se svými jednašedesáti metry délky největší jeskyně Súľovských skal. Zdali se ale údaj zakládá na pravdě, nepotvrdíme, jelikož nás zastavují technické problémy. Vrchní ze dvou žebříků, které vedou k otvoru do skaliska, je očividně uvolněn a nedrží tak, jak bychom si pro bezpečný výstup představovali, pročež návštěvu jeskyně radši vypouštíme.

Vyrážíme k obci Súľov, jak se ale ukáže, hned tak se tam nedostaneme. Odbočujeme ještě k jabloni na Louku na Starom, odkud se nabízejí nádherné výhledy na okolní skalní věže. Ty snad nikoho nemůžou nechat chladným, a tak fotíme a radujeme se z nádherného okolí, proč to nepřiznat, fotografové mají v této oblasti pravé eldorádo. Zvlášť když se zanedlouho v plné parádě ukáže i Súľovská kotlina, podél níž se táhnou dva skalnaté hřebeny, jež budeme brzy zdolávat. Tak tohle nemá chybu.

Nyní však, abychom na zdolávání dalších krás získali dost sil, zastavujeme kousek od obce Súľov - Hradná v restauraci na pozdní oběd, neb co by to bylo za návštěvu Slovenska, kdybychom si neporučili brynzové halušky. Posilněni vyrážíme po naučném chodníku k nejnavštěvovanějším místům Súľovských skal, o čemž svědčí i silný nárůst turistů. Nakonec proč ne, silné soustředění přírodních krás nabývá totiž v určitých místech takového rázu, že jeden pouze hledí a ztrácí pojem o čase.

Obklopují nás skalní věžičky či jiné velmi působivé útvary, mezi nimiž nelze rychle projít, dle našeho mínění zcela jednoznačně vládne oblasti třináct metrů vysoká Gotická brána. Běží o skalní okno, jež získalo název podle svého vzhledu, asi nejhezčí pohled na něj se nabízí od naučné cedule. Jak se záhy přesvědčíme, lze sejít i přímo k průrvě. Stačí jen náhodně, aspoň tak tomu bylo v našem případě, objevit mezi skalkami zbytky starého značení a začít se zajímat, odkud trasa vedla, náhle stojíme u Gotické brány z druhé strany.

Další významný záchytný bod naučné stezky, jenž taktéž každého zdrží, představuje Súľovský hrad. Ten, jak praví pověst, kdysi vybudovali lidé na počet junáka Suľa, ostatně odtud vznikl i název sídla. Mladík totiž porazil lstí litého draka, jenž sužoval okolí a v rozčilení létal mezi skalami tak divoce, že po sobě při nárazech do stěn zanechával proražené díry. A nešlo jen tak o ledajaké otvory, jak si dovolím prozradit, prý takto vznikly Gotická brána a Šarkania diera. A jejda, nyní mě napadá, zda bychom neměli netvorovi za tuto činnost poděkovat. Jmenované útvary jsou velmi zajímavé a lze jen litovat, že jich neprorazil víc, dokonce se vkrádá na mysl pochybnost, zda mladík učinil dobře, když saň zabil.

No nic, opusťme sféru bájí a radši se podívejme na skutečná fakta, která praví, že první zmínka o hradu pochází z roku 1193. Tehdy jej král Belo III. daroval dvěma pánům z Trenčína. Rodina Súľovských získala hrad až v roce 1336, takže na siláka Suľa můžeme zapomenout. V roce 1431 hrad obsadil Jan Laskóczy a následně ho po roce 1440 vystřídal husitský hejtman Svidrigal, rod Súľovských získal sídlo zpět za Matyáše Korvína. Na konci roku 1550 stavbu podpálil Rafael Podmanický a nezákonně ji držel až do roku 1552. Poté byl hrad opraven a sloužil další dvě staletí.

Počátek zkázy sídla se datuje k roku 1763, kdy došlo k zemětřesení. To objekt velmi poškodilo, a proto ho po roce 1780 jeho majitelé opustili nadobro. Dnes najdeme na místě hradu jen nepatrné zbytky zdí. Leč nevadí, nejvyšší bod hradu nám totiž nabízí vynikající výhledy. Stačí vylézt vzhůru, což se děje i po krátkém žebříčku, za nímž se prolézá otvor vyražený ve zdi. Jak už prve padlo, krajina vypadá jako vystřižená z pohádky. Hluboko pod námi se mezi loukami, kde se pasou ovce, rozkládá obec Súľov-Hradná, přičemž kotlinu obklopují unikátní skaliska, jejichž bílé věže vyčnívají vysoko nad zelený porost. No není to krása?

Následuje sestup na Louku pod hradem, jež se také občas nazývá Indiánský palouk, žádného rudokožce však nestřetneme. I proto se raději zaměřím na označený pramen vody, který se však ukáže býti nefunkčním. Z trubky vyvedené ze země nekápne ani slza. Naštěstí máme v zásobě dvě plné lahve, a tak nepostrádáme životadárnou tekutinu. Opouštíme nejfrekventovanější část Súľovských skal a po hřebeni pokračujeme k sedlu pod Bradou (816 metrů), jejíž skalnatý dvojvrchol dominuje zdejšímu okolí.

Následně překřížíme dopoledne navštívené rozcestí Roháč Čiakov a postupujeme dál do sedla Roháč, přičemž navštívíme několik působivých vyhlídek. Jeden pohled střídá druhý a k malebnosti krajiny přispívá i blížící se večer. Jak se slunko sklání k západu, protahují se stíny a zbarvení skalisek dostává nový nádech, vápencové slepence působí téměř magicky.

To již však začínáme zvažovat, kde se složíme na noc. Se setměním fouká čím dál studenější vítr a spaní pod širákem se nám nejeví býti dvakrát ideální, i proto nakonec stavíme stan v již zmíněném sedle Roháč. Činíme tak u turistického rozcestníku poblíž ohniště, vedle něhož se vyskytuje plno laviček a neschází ani triangulační tyč. Navíc na naši činnost dohlíží z kříže soška ukřižovaného Ježíše.

Jelikož jsme zalehli brzo, tak celkem časně i vstáváme, má to své výhody. Po sbalení stanu i batohů se totiž vracíme na blízkou vyhlídku, z níž se nám v ranním slunku ukazují okolní skaliska v novém světle. Útvarům vévodí Brada a Súľovský hrad, nesmím ale opomenout i dosud nezmiňovanou nejvyšší horu Súľovských vrchů Velký Manín. Vedle té se zvedá Malý Manín, přičemž kopce od sebe odděluje Manínská tiesňava.

A to není zdaleka vše. Jak jsem dosud neprozradil, z cest po hřebenech se nám nabízely a ještě budou nabízet pohledy i na jiná pohoří, pročež je v krátkosti uvedu. Z Malé Fatry (Lúčanská část) se předvádí hlavně Kľak, Strážovské vrchy nabízejí ke zhlédnutí nejvyšší horu Strážov a ukazuje se i Vršatské bradlo, samozřejmě nechybějí Javorníky.

Tolik v krátkosti ke vzdálenějším celkům, my ze sedla Roháč pokračujeme po hřebeni. Postupujeme po úzké pěšince mezi rozeklanými skalkami, chviličku stoupáme a vzápětí zase klesáme a přes vrcholek Bosmanica přicházíme na Kečku (822 metrů), jež se nazývá i Pyskatá Kačka. Na ní se zapisujeme do vrcholové knihy a kocháme pohledy z vyhlídky, další se nám nabídnou i při cestě do sedla Patúch. Tam pod vrcholem Žibrid (867 metrů) končí náš přechod mapující oblast Súľovských skal.

Zahýbáme na Rajecké Teplice, kde nás zajímá podcelek Skalky. Cesta je dosti široká, a tak kromě několika běžců střetneme záhy i motocyklistu, což nás příliš netěší. I proto záhy přivítáme odbočku na naučnou stezku, jež se táhne od Žibridu přes útvar Budzogáň. Ten není v mapě nijak popsán, a tak k němu nezavítáme, až časem zjistíme, že jsme chybovali. Později v Rajeckých Teplicích se totiž dočteme, že běží o zajímavý přírodní skalní výtvor, k němuž by bylo radno zaskočit. Leč nestalo se, a abychom toho tolik nelitovali, alespoň v krátkosti zmíním, jak Budzogáň vznikl.

Podle pověsti se tak přihodilo v dávných dobách, kdy po světě putoval obr cestovatel. Každý den navštívil jinou oblast, pročež není divu, že jednoho dne zavítal i do Súľovských vrchů. Tam si nejprve nechal od zajíce vyrvat z chodidel zapíchané jehličí, načež mu padl do oka obrovitý strom Hromodub. Neprodleně si ho rozhodl získat, a protože Janko spáč, jenž měl strom hlídat, chrápal, vyrval bez větších potíží strom ze země a jal se z něho tvořit chodeckou hůl.

Jakmile to však zjistili lidé, kteří se do té doby o Hromodub starali, mízou z vyrvaného stromu přilepili obrovy nohy k zemi. A že to drželo, výrobci dnešních vteřinových lepidel by se mohli učit! Titánovi trvalo celé tři dny, než se odtrhl, načež při odchodu jinam si zapomněl odnést čerstvě získanou berli, již při vyprošťování zabodl do země. A ona zkamenělá hůl, jak už každý jistě rozpoznal, je právě zmiňovaný Budzogáň.

Tolik k báji, o níž se zmiňují cedule naučné stezky a pověst si lze celou přečíst i na tabulích v Rajeckých Teplicích. Z cesty do lázeňského města si ještě dovolím zmínit pěknou louku, z níž je dobře vidět hřeben Malé Fatry. Tam v podobě žraločí ploutve vyčnívá nejenom Kľak, ale ukazují se i nejvyšší vrcholy Lúčanské části, čili se pnou k nebi vysílače na Velké louce i vedlejší Krížavě.

V Rajeckých Teplicích zastavujeme na jídlo a zajímáme se i o termální koupání, s tím ovšem neuspějeme. Koupaliště Laura je uzavřeno a objekt Afrodita vypadá, že přesahuje naše finanční možnosti. Razíme tedy dál a krátce zastavujeme u přírodní památky Polusvinianská skalná ihla. Jedná se o skalisko ve tvaru jehly, jež dosahuje čtrnácti metrů výšky, nás však trochu zklame. Možná je to i tím, že se nachází hned u silničního tahu z Rajce do Žiliny, kde projíždí plno aut.

Radši se ponoříme zpátky do lesa. Stoupáme na vrchol Skalky (778 metrů), přičemž, jak vyplývá z názvu hory, míjíme různě tvarované skalky. A dostane se i na dvě vyhlídky. Ta ve vyšší poloze je víceméně zarostlá a příliš rozhledů nenabízí, z té níž položené však dobře vidíme jižním směrem. Přímo pod námi se rozkládají Rajecké Teplice a o něco dál se táhne hřeben Lúčanské Fatry, shledáváme, že lázeňští hosté mají kam vyrážet na procházky.

Zalesněný vrchol Skalek je překonán a přicházíme k prameni pitné vody, od něhož se nám díky vykácenému průseku lesa nabízí výhled směrem na sever. Tomu dominuje na kopci za údolím zřícenina hradu Lietava, jež představuje další bod našeho putování. A proto opusťme Skalky a vydejme se k ní.

Nejprve prudce sestoupíme do obce Lietavská Svinná, kde stojí za zmínku nádherná zděná zvonice z roku 1606. Škoda, že hned vedle postavili ohyzdnou budovu, na níž k našemu údivu píší, že se jedná o porodnici. Copak se v tak malé vesnici vyplatí udržovat podobné nemocniční zařízení? No nic, nemíníme to rozebírat a raději si v blízké hospodě dopřejeme pivo a něco malého na zahřátí.

Poté už konečně následuje výstup k hradu. Turistická značka vede přímo do kopce, my však záměrně zříceninu podcházíme cestou po lukách, protože ji míníme zachytit na fotkách v pyšné póze strážkyně oblasti. Trochu nám sice vadí sloupy a dráty elektrického vedení, leč dají se skousnout, mnohem víc nás mrzí, že se odpoledne zatáhlo a hradby splývají v šedi. No není to pech? Kdyby včerejší počasí vydrželo o pár hodin déle, máme stavbu nádherně nasvícenou a večerní barvy jí dodají hřejivý lesk. I tak ale hrad působí majestátně, pročež si o něm prozraďme něco víc.

Byl zbudován v roce 1241 jako vojenské centrum celé oblasti a v letech 1300 až 1321 ho vlastnil Matúš Čák Trenčianský. Posléze se stal královskou državou, k velkým stavebním úpravám došlo za Pavla Kinižiho v letech 1475 až 1494 a následně za Thurzovců po roce 1556.

Díky pevným hradbám a jejich časté údržbě hrad nebyl nikdy dobyt, přesto se od roku 1770 uvádí jako pustý. To už ale navštěvujeme zříceninu. Procházíme hned několika branami a kocháme se mohutnými baštami, hradbami, bývalými paláci, věžemi i hláskami, snad se příliš nezmýlím v úsudku, když prohlásím, že na Lietavě zaplesá srdce každého romantika. A my jimi, i když se to možná nezdá, jsme!

Řešit to nemíním, nyní přicházejí na řadu běžné starosti. Zbývá promyslet, kde se složíme na noc. Pravda, jedna možnost se přímo nabízí, na okraji nádvoří se nachází krytá místnost. Po zralé úvaze ji však vypouštíme. Opodál totiž křepčí u ohně tři mladíci, kteří se nejeví býti zrovna ve formě. Dokonce i zvažujeme, zda vedle pití nekouří něco silnějšího, neb by jinak, vybaveni pouze malými batůžky, těžko vydrželi na hradě celou chladnou noc.

Přesunujeme se tedy kousíček stranou a stavíme stan na malé plošince poblíž vstupní brány do hradu, kam na nás z cesty není vidět, a nocujeme před průčelím palácové zdi, na níž se nachází vytesaný erb bývalých vlastníků sídla. No nádhera, a aby se nám spalo ještě lépe, dopřejeme si kratičkou pověst o tom, jak na hrad zavítal sám slovenský král zbojníků Juro Jánošík.

A jak naše povídání začne? Tím, že se jednou na Lietavě sešlo panstvo ze tří stolic, aby se poradilo, jak Jánošíka chytit. Padaly různé návrhy, ale nikdo nenacházel rozumné řešení, nakonec s nejlepším nápadem přišel neznámý šlechtic, jehož nikdo neznal. Muž zmínil, že se v Žilině zanedlouho koná trh, na který zbojník jistě zavítá, a tam ho panduři chytí.

Všichni mu dali za pravdu, a tak se o svátku plni očekávání vypravili do Žiliny. Ke zbojníkově polapení však nedošlo a navíc pány po návratu domů čekalo nemilé překvapení. Našli svá sídla vyloupená. Onen chytrý a neznámý rádce, jenž je poslal do Žiliny, byl totiž sám Jánošík, který se svými chlapci využil nepřítomnosti šlechticů a pořádně si přilepšil. Zkrátka je přelstil.

Přestože máme po pěkné historce příjemné sny, neočekává nás ráno nic dobrého. Ne že by se na nás z hradu vyřítili tři na nádvoří tábořící nadšenci, s těmi jsme se už nestřetli, výrazně se však zhoršilo počasí. Před rozbřeskem se rozpršelo a nám nezbylo, než sbalit stan v dešti a přes obec Lietava jít za sílící sloty do Žiliny. A jelikož k cestě nemám víc co dodat, neb nemíním líčit, jak jsme mokli, končím své zápisky o návštěvě Súľovských vrchů tím, že tuto oblast lze každému turistovi jen a jen doporučit.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.