Malý Manín (812 m n. m.), výšlap na horu v slovenských Súlovských vrších

Dubnový výstup na Malý Manín v Súlovských vrších

O málokterých vrcholech Karpat by se dalo říci, že to jsou v podstatě "jednovaječná dvojčata". Ale toto pojmenování zcela jistě bez výhrad patří bratrské dvojici - Velký Manín a Malý Manín (812 m) v Súlovských vrších. Podle obou bratrů je pojmenována i Manínska tiesňava, což je nádherné průlomové údolí Manínského potoka, která je významná z hlediska geologie, morfologie, rostlinstva, živočišstva i horolezectví. Takže život dvojčatům dal v tomto případě Manínský potok, který je vytvořil.

Oba vrcholy mají co mají mít dvojčata - jsou téměř stejné výšky, podobného tvaru, mají zalesněné vrcholy, jsou porostlé buky a jsou štědré na vápencové bradla a škrapy. A z obou hor jsou výhledy omezené. Ty se otevírají převážně z bílých vápencových skal mimo samotné vrcholy.

Je nádherná dubnová neděle 27.4.2008 a jsme ubytování v chatkách ATC Manín. Včera se konalo "XX. setkání na vrcholech", které pořádala redakce časopisu TREKING na nedalekém Vršatci v Bílých Karpatech a dnes je naším atamanem Pavlem alias Medvědem naplánován okruh okolo Velkého Manína s dosažením vrcholu (848 m). Ani Ota Brandos a Kamil Balaj nebudou chybět. Protože jsem tam již dříve byl, zanechávám svou ženu Marii spolehlivému horskému vůdci a rozhoduji se pro dosažení vrcholu o 36 metrů nižšího Malého Manína. To ještě netuším, jaký to bude mít náboj!

Beru si mapu Súlovských vrchů a protože nemám ty správné brýle, domnívám se mylně, že zeleně čárkovaný okruh je místní účelové značení, nikoliv vyznačení oblasti Manínské úžiny, což jsem zjistil bohužel až v hoře, protože jsem na žádnou zelenou značku nenarazil.

Vyrazil jsem hned od chatek směrem na sever po polní cestě, která měla vyjeté koleje od terénního auta či traktoru, procházím nádhernou lesostepí a z houštin mi přeběhla přes cestu nejdříve veliká liška s mohutným ocasem a pak dvě srny. Po vystoupání na okraj lesa odkud je Velký Manín jako na dlani, se rozhoduji pro spodní pěšinu, která vede do lesa a brzy končí. Zde jsem měl někde v úmyslu narazit na neexistující zelenou značku. Vrstevnice bohovsky houstnou a cesta v listí je dosti náročná, místy lezu po čtyřech. Přicházím k velké bílé skále, odkud se raději stáčím na západ.

Objevují se vápencové škrapy a volím přímou direttissimu nahoru. Místy je to taková lehčí "dvojka", doufám, že neskončím někde uvězněný ve stěně. Nacházím opět pěšinku a jdu po ní až na severní okraj hory, kde se k mému překvapení pod výraznou špičatou vápencovou homolí nachází polozbořený dřevěný přístřešek se zelenou plechovou střechou, kterou jsem po návratu identifikoval i zdola. Uvnitř je vystláno prohnilými dekami a spacáky a spoustou různých odpadků. Výhled odtud je znamenitý, jako na dlani je celé údolí Váhu i protější Javorníky a celý jejich šedesátikilometrový hřeben.

Od zuboženého přístřešku opět lezu přímo kolmo nahoru po skalách, naštěstí vápenec docela dobře drží a nedrolí se. Po skalnatém hřebínku, který směřuje nahoru do lesa, se konečně asi po dvou hodinách ocitám na samotném vrcholu, kde je tyč v hromadě kamení a červený trojúhelník na stromě. Výhledy odtud nejsou zhola žádné. Na jihu se nachází skalní bradlové útvary, které však odtud nejsou vůbec vidět. Vyrážím východním směrem a jak byl docela náročný výstup, tak totéž platí o sestupu neznačenou cestou prudce dolů mezi bukovými stromy. Je to prudké a na vrstvě bukového listí to klouže jak sviňa. Párkrát potupně padám na zadek.

Po pravé straně mám opět velkou bílou skálu, kterou fotím a klesám a klesám. Konečně přicházím na louku a je již vidět vesnička Záskalie, kde je hospůdka. Přímo naproti na jihu je majestátní Velký Manín a na západě další bradlové skály. Na jedné z nich je skupinka lidí, jak se tam dostali, nevím. Že by se tam najednou ocitlo tolik horolezců je nepravděpodobné, tak tam asi vede nějaký choďák. Na severovýchodě dominují Súlovské skály s hradem Súlov, louky jsou rozkvetlé, i všechny stromy jsou v bílém dubnovém závoji.

Sestupuji již konečně po polní cestě mezi domky na silnici z Povážské Teplé do Vrchteplé, která prochází Manínskou tiesňavou s nejužším místem 3,7 metrů a vesnicí Záskalie i Kostolec, kde je rovněž podobná Kostolecká tiesňava. Procházím okolo horolezecké školy Manín, která je v domku u cesty a usedám k pivu v hospůdce s příznačným názvem Skalka, kde se setkávám se skupinou, která šla okruh přes Velký Manín.

Je něco po poledni, vhodná doba k občerstvení. Pozorovat skály a skalní okno pod vrcholem Velkého Manína je bezesporu gurmánský požitek. I návrat po asfaltové cestě, která trvá do autokempu Manín asi jen 20 minut, patří k silným zážitkům, které se neobejdou bez fotografování.

Ale jsem rád, že jsem na dnešní túru nebral paní Marii, asi by se stejně vrátila brzy po vstupu do drsného lesa. Miluje totiž turistické značky a mi vůbec nevěří. Jednou jsem ji neprozřetelně omylem zavedl do sovětských kasáren v Chomýži za Krnovem místo do rodinného sídla v Krasově.

Komisař Rudé armády nás vyslýchal jako imperialistickou dvojici špionů, naštěstí umím jakž takž rusky. Když jsem prohlásil, že jsem nadporučík v záloze vycvičený v rámci Varšavské smlouvy, rudoarmějec se uklidil a byli jsme propuštěni za doprovodu eskorty na svobodu. A to se přece horskému vůdci nesmí stát a nikdy se to neodpouští! I když je ten nadporučík v záloze. Alespoň v rodině…!

Malý Manín, turistická mapa