Turistika v Súlovských vrších, značené turistické trasy na Považí

Za modrou oblohou do Súlovských vrchů

Už od dětství jsem navštěvoval slavné skalní města v Čechách. A když jsem potom začal objevovat krásy slovenských hor, nemohl jsem samozřejmě vynechat nejznámější skalní města v Súlovských vrších. Představovat tuto oblast by bylo pověstným nošením dříví do lesa, nebo chcete-li kamenů do hor, takže ty slepence dnes nechám být.

Většina turistů navštíví jen známé oblasti Súlovských skal, ale já se rozhodl tuto oblast prozkoumat trochu důkladněji. Vymyslel jsem si tedy dvoudenní trek napříč tímto pohořím. Netušil jsem, že díky jedné náhodě zažiji v těchto kopcích událost, jež se už nikdy nemusí opakovat. Ale to bych předbíhal, nejdřív tam musím dojít.

Ještě za tmy, na začátku jara, kdy stromy ještě neoblékly zelený kabát, přijíždím do městečka Rajec, které je teď známé vodou čistou tak, že z toho i jezevci nevěřícně hledí. Tady se ještě v malé nádražní čekárně dvě hodiny dospím a trochu svěžejší vyrážím městečkem na západ, po zeleně značené trase. Ta mě povede většinu dnešního dne.

Z luk za městečkem je krásně vidět na Malou Fatru s nezaměnitelným Klakem. Odtud pokračuji lesem přes menší vršek Dubová, pod druhý nejvyšší vrchol Súlovských vrchů Žibrid. Cesta teď na jaře připomíná místy spíš potok, ale botkám to naštěstí nevadí.

Než začnu v serpentinách stoupat na Žibrid, posedím ještě chvíli na loučce u chat. Kousek pod vrcholem se už začínají objevovat první skalní útvary, kterých se dnes nabažím opravdu do sytosti. Žibrid je 867 metrů vysoký a z jeho vrcholových skalisek se otvírají pěkné výhledy, převážně na jih a západ. Je odtud vidět i Velký Manín, který je v tomto pohoří nejvyšším vrcholem.

Je tu příjemný klid a než se vydám dál, ještě tady chvíli posedím, vypadá to totiž na velmi hezký den. Sestup do sedla Patúch je sice strmější, ale alespoň docela rychlý. Potkávám tady jednoho lesáka s pilou, a přestože tu rámusí, dáváme se na chvíli do řeči. Cesta do sedla, kudy prochází žlutá značka ze Súlova, mi trvala i se zastávkami asi čtyři hodiny.

Nezbývá než vyrazit dále. Zprvu docela prudkým stoupáním, kolem popadaných stromů, pokračuji po zelené značce. Tento úsek v mapě vypadá nezajímavě, ale opak je pravdou. Chodník vede po úzkém hřebínku, střídavě nahoru a dolů a každých asi deset minut se objeví nějaké ty skály, ze kterých se naskýtají fantastické pohledy na nejznámější místa zdejších skalních měst a občas i na druhou stranu, třeba na hrad Lietava.

Na každé z těch skalek chvíli posedím a kochám se tou krásou. Obloha je navíc téměř bez mráčku, a to pocit pohody jen umocňuje. Jenže to stojí strašně moc času a já u dalšího rozcestníku zjišťuji, že začínám mít skluz. Nacházím se pod vrchem Kečka a odtud bych měl v Roháčském sedle být za půl hodiny. Jenže… Chodník tady vede ve skalách a je čím dál méně zřetelný. Nakonec přijdu na skalní převis a je mi už jasné, že tudy cesta nevede. Cestičku vidím pode mnou.

Vracím se tedy a po několikaminutovém hledání nacházím cestu. Ta vede úzkou skalní průrvou přímo dolů. Potom mi už nic nebrání pokračovat do srdce zdejších skal. Ze sedla je to kousek na skálu Nad starým, jedno z nejlepších rozhledových míst. Celé skalní město má totiž tvar podkovy, a toto místo se nachází defakto uprostřed, takže vidím jak svoji ušlou trasu, tak tu zbývající.

Zase se tu zdržuji déle než bych měl, ale přestává mi to vadit, je to tu totiž opravdu úchvatné. Všude kolem se tyčí skalní věže a jehly. Odtud mířím do sedla pod vrch Roháč. Po cestě se nachází ještě největší skalní brána, jenže jdu asi nějak blbě a bránu míjím.

V této části už také potkávám nějaké turisty. V sedle se kříží několik tras a je tu i posezení. Já tady opustím zelenou trasu, a po žluté se spustím dolů do Súlovské kotliny. Strmý chodník klesá a já kličkuji mezi spoustou povalených stromů, převážně buků, které jsou skoro všude. A najednou se na levé straně objeví velká skalní brána ve Slopoch, na jejímž vršku rostou mladé břízy. Přímo fantastická scenérie.

Odtud chodník míří do malé, prudce klesající, průrvy, kde se dokonce nachází zajištěný úsek. S batohem, navíc přes ty popadané stromy to tudy moc nejde. Ale to je prostě úděl trekaře v úzkých průrvách, jak říkávám.

Naštěstí v tom ale nejsme sami, protože se přede mnou vynoří, s bikem na rameni, cyklista. Průrva je to ale krátká, a tak se brzy ocitám dole, v lese ještě poválenějším. Značku tady nejde kopírovat, tak postupuji po jedné z vychozených cestiček. Ta mě nakonec dovede na louku pod Roháčom, k pramenu, kde velmi nadšen a rád usedám.

Prošel jsem teď nádherný úsek. Vychutnávám si pohled na skály odspodu, protože zase vypadají jinak. Chtěl jsem původně dojít až na zdejší hrad, ale jelikož jdu celou trasu o několik hodin déle, už se mi vůbec nechce spěchat. Spát budu teda v kempu a alespoň vyzkouším kvalitu zdejších služeb. Od pramene vede značka okrajem louky podél lesa. Já ale jdu po cestě směřující přímo do Súlova.

Pomalu kráčím, kochajíc se okolím, těšíc se na zasloužené pivo. Pozoruji přitom ptáky na úplně modré obloze. Ta je dnes nějaká jiná, říkám si a chvíli trvá, než mi to začne docházet. Je to totiž několik dnů, co vybuchla ta islandská sopka nevyslovitelného jména a byl zastaven letecký provoz nad celou Evropou. Takže místo stovek letadel a jejich stop patří obloha zase jen ptákům.

Jak sem si to uvědomil, zastavil jsem se a z rozhlížení kolem jsem si málem ukroutil hlavu. Neuvěřitelné, tak takhle to ve skutečnosti vypadá! Když jsem poté doma ukazoval fotky, někdo vtipně poznamenal, že jsem byl v ten moment jediný člověk, který tím byl nadšený, narážejíc na tisíce lidí uzavřených na letištích.

S pocitem výjimečné chvíle jdu teda na to pivo. Z okouzlení mě vyvede velký statek, asi bývalé družstvo, u jehož brány cesta končí. Teda nekončí, pokračuje skrz a na druhé straně, u jiné brány pokračuje dále. Nezbývá mi než se prodrat klestím kolem plotu a na druhé straně se na cestu zase napojit a pohodlně přijít přes vesničku do kempu. V mapě je sice zaznačen jako tábořiště, ale platit se tu musí. Naštěstí to vyvažuje akce "pivo a guláš za euro". Dávám si dvakrát a něco k tomu, než jdu do velmi ledabyle postaveného stanu čerpat síly na další den.

Brzo ráno balím a pokračuji z kempu, veden zelenou značkou. Je opět velmi krásný den. Poblíž chaty začíná cestička prudce stoupat a kličkuje mezi skalami, velmi krásným lesem. Naštěstí je na co koukat a cesta ubíhá docela rychle. Mířím ke slavné Gotické bráně. Jenže je v těchto místech několik vyšlapaných cestiček a já nakonec zjišťuji, že jsem vylezl přímo nad bránu. No, nedá se nic dělat. Naštěstí je ze zdejších skal roztodivných tvarů skvělý výhled do všech stran.

Zase tady chvíli prozkoumávám okolí, než začnu pokračovat na Súlovský hrad. Cesta k němu se klikatí mezi skalami a na konci se nachází dokonce žebřík. Těch je tady víc, dá se po nich vylézt až na bývalou věž, na níž objevuji rozkvetlé koniklece. Teda asi věž, z hradu toho totiž moc nezbylo. Ale výhled nabízí dokonale kruhový, a já si ho taky velmi vychutnávám.

Z hradu vede cesta dolů po takovém schodišti a míří ztichlým lesem na louku. Nachází se tady ohniště a pramen. Je to evidentně oblíbené bivakovací místo, což dokládá i postavený stan. Procházím potichu kolem, a nyní už po červené značce, krásnou cestou mířím do sedla pod Bradou. Brada je nejvýraznější skalnatý vrchol, viditelný téměř odkudkoliv. Ta mi ale zůstane na příští návštěvu, já ze sedla, kde pozoruji krásně zbarvené kvítí, zamířím po zelené značce, přes vesnici Hrabové, na vlakové nádraží Bytča.

Cestička mě po chvíli přivede na pěkný palouk s ohništěm, další vhodné místo na bivak. Jdu, klesajíc, asi hodinu lesem, skalních útvarů ubývá, až přijdu na velkou louku. Z ní se naskýtá poslední výhled na skalní město, tak tím směrem posílám hubičku jako poděkování. Škoda protisvětla, byly by tu hezké obrázky. Delší dobu tady sedím a vychutnávám ten klid a samozřejmě vymetenou oblohu. Z louky je to totiž lesní cestou už jen necelá hodina chůze. Projdu ještě kolem posezení u pramenu a pln dojmů přicházím, přes vesnici, na vlakové nádraží.

Do Súlovských skal míří hodně turistů, ale většinou na jednodenní výlety. Já jsem si ale dokázal, že i tady se dají podnikat vícedenní túry, které navíc nejsou nijak zvlášť náročné. Ušel jsem asi dvacet sedm kilometrů, z toho bylo první den asi osmnáct a druhý den asi deset, krajinou, kde je na každém kroku na co koukat a která je v kontextu slovenské přírody opravdu jedinečná.

PS: K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor s Otou Brandosem na vrcholu Velká Javořina, za což mu tímto děkuji.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.