Pohoří Lotru a Cindrel, přechod hřebenů v Rumunsku označovaných také jako Mongolsko Evropy

Neskutečné zelené rozlohy

Pohoří Lotru a Cindrel tvoří jižní část rumunského karpatského oblouku. Od pohoří Šureánského na západě je odděluje klikaté údolí řeky Sebeš, jižní hranici představuje řeka Lotru a východní řeka Olt, za kterou se již zvedá hradba pohoří Fagaraš. Samotná pohoří Lotru a Cindrel json oddělena údolím řeky Frumoasa a Sadu, jež obé pramení v oblasti sedla Sána Steflešti.

Je krásné slunečné odpoledne. Máme za sebou pět namáhavých, ale překrásných dní v horách Šureánských. Nyní míříme po prašné silnici do vesničky Obiršia Lotrului, odkud chceme ještě dnes vyrazit na sousední Lotru a Cindrel.

Chudý krámek se zkvašeným pivem, melouny a černým chlebem, o kterém píše ve svých Karpatských hrách Miroslav Nevrlý, zde už dávno není. Místo toho jsme tu nalezli dobře zásobenou restauraci s obchodem. Přijíždějí se sem občerstvit výletníci a rekreanti z nedaleké přehrady Lacul Vidra.

Kupujeme pivo a měkký chléb, odpočíváme a hladově pozorujeme rumunskou "šlechtu" pojídající bifteky, hranolky a zákusky. V tom se venku ráz počasí začíná měnit. Jako mávnutím kouzelného proutku se v minutě zatahuje, černá mračna se přes sebe strašidelné valí, zvedá se silný vítr. Pravá karpatská průtrž mračen.

Z nebe padají provazy vody, obrovské kapky buší do střech. Původně malý potůček tekoucí z hor a vlévající se za restaurací do řeky Lotru v okamžiku opouští své koryto a rozlévá se do všech stran. Voda přetéká můstek, zaplavuje místní silnici, strhává plot ohrady a začíná ohrožovat okolostojící auta. Zděšeni lidé vybíhají z hospody a odjíždějí se svými vozy do bezpečí, zatímco ti odvážnější se vrhají do dravého proudu a snaží se pomocí dlouhých tyčí uvolnit vzpříčené kusy dřev pod mostem.

Bouřka odešla stejně rychle jako se přivalila. Opouštíme osadu a stoupáme vlhkým lesem po blátivé cestě vzhůru na hřeben. Vrcholové partie Lotrovských hor jsou především nedohledné, často podmáčené travnaté planiny. Jejich šířka často překračuje jeden kilometr. Pouze na prameniště upozorňují soustředěné skupiny stromů. Jinak neskutečné zelené rozlohy, Mongolsko Evropy.

Plahočíme se v úmorném vedru po zvolna stoupajícím hřebeni a jaksi podvědomě očekáváme nějaké "rozuzlení" naší strastiplné cesty. To nečekaně přichází na vrcholu Piatra Alba (2 179 m). V údivu hledíme na dva obrovské strmě zařízlé morénovité kotle (Caldarea Gropii) pod námi.

Na dně jednoho z nich se leskne malé jezírko - vzpomínka na dávno zaniklý ledovec. Kolmé skalnaté stěny mizí někde v hloubce a na okolních stráních se povalují zbytky sněhu. Celou divukrásnou scenérii přehlíží z výšky nedaleký Vf. Cristešti (2 233 m) - nejvyšší hora pohoří Lotru.

Také noc trávíme v této kouzelné krajině. Usazeni kolem ohně přikládáme suchou kleč, plameny šlehají vysoko k hvězdnému nebi. Do krásného rána nás budí štěkot psů a cinkot zvonců. To dva staří bačové ženou kolem našeho tábořiště stádo ovcí. Oba žádají cigaretu a diví se, proč spíme vystaveni větru přímo na hřebeni. Místo dávno rozdaných cigaret nabízíme český rum. Co pro nás znamenala dnešní noc jsme jim ale vysvětlit nedokázali.

Zdejší bačové jsou ohromně zajímaví lidé. Jejich věk neuhodnete, většinou jsme se "sekli" o dobrých 15 let. I přes tropická vedra nikdy neodloží kalhoty, košili a teplou vestu. Na hlavě nosí vysoký černý klobouček. Přes rameno jim visí smotaná deka, na které při pastvě odpočívají a v ruce jim nikdy nechybí silná hůl. Tvář jim zdobí řídký vous a pod vrásčitým čelem na vás blikají dvě živá očka. Při každém setkání vyžadovali cigaretu a rozhovor. I nyní se (spíše z bontonu) ptáme na cestu, loučíme se a vyrážíme.

Na úpatí Vf. Cristešti jsme v dálce zpozorovali dva poutníky s batohy. Jsou prvními, které za celou dobu v horách vidíme. Hřeben byl ale v těch místech tak široký, že naše pískání a volání vyšlo naprázdno. Nejvyšší horu obcházíme ze západu. Míjíme skupinu podélně rozpraskaných plochých skal. Některé z nich mají povahu viklanů.

Sestupem k Šaua Steflešti (1 720 m) opouštíme pohoří Lotru a přecházíme do pohoří Cindrel. Na svazích stejnojmenné nejvyšší hory (2 244 m) sbíráme pověstné červené granáty a přes široké údolí obdivujeme pomalu se vzdalující hory Lotrovské.

Západní část Cindrelu znovu upoutává nesmírnou rozlohou vrcholových planin a nekonečností prostoru. Také zde zanechalo zalednění dva velkolepé ledovcové kary s mořenami a jezery Iezeru Mare a lezem Mic. Nadmořská výška hlavního hřebene kolísá okolo 1 800 až 2 000 m. K nejvýraznějším vrcholům patří Niculešti (2 032 m) a Rozdešti (1 950 m), mezi nimiž se nachází pohádkové sedlo Sána Serbanei.

Střední část hřebene se postupně zužuje a získává skalnatější charakter. Na jeho svazích roste kleč do záhadných kruhů. V těchto místech byla nouze o vodu, až v okolí Poiany Gaujoana jsme narazili na několik pramenišť. Zde se již objevují první salaše a horské samoty.

Civilizace se nekompromisně přibližuje a tím bohužel i konec naší cesty. Spíme kousek nad Paltinišem, horským rekreačním střediskem, krmíme se okolo rostoucími borůvkami a přemítáme nad prožitými okamžiky předchozích dnů.

Ráno odjíždíme autobusem do Sibiu, Projíždíme přitom půvabnou a rázovitou obcí Rašinari. Krásně malované štíty a průjezdy domů zdobí popínavá vinná réva, ulice jsou čisté, lidé krásní. V podvečer nás na minutu přesně odváží vlak do Cluje a dál do Oradey. Ale to je již jiný příběh.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.