Boržava, přechod úžasného poloninského hřebene v Karpatech na Zakarpatské Ukrajině

Sólo putování poloninami Východních Karpat, polonina Boržava

Nástupem do nočního vlaku z Čech do Michalovců začíná můj sólo výlet na krásnou Boržavu přímo do srdce Podkarpatské Rusi. V Michalovcích si užívám osvědčené plzeňské restaurace U Grolla, kde je hladinka srovnatelná s plzeňským Parkánem, protože tu čepuje Master Bartender Pilsner Urquell.

Ve 14:10 h známým busem do Užhorodu (17:20 h, místní čas je o hodinu více než SEČ) a dále maršrutkou do Volovce (17:40 h z Užhorodu, ve 20:00 h ve Volovci). Měním € na hřivny u domorodkyně (100 EUR = 2 480 Hr, tzn. 1 Hr = 1,1 Kč při 1 EUR = 27 Kč). Ubytování ve středu městečka v nově zrekonstruovaném hotelu Viktoria za 120 Hr a hurá na večeři a Černigovské pivko. Počasí je opravdu letní, polovina července je znát, pivo zpříjemňuje náladu a uklidňuje mysl. Dostávám se do té správné poutní atmosféry.

Čtěte také: Podkarpatská Rus - údolí řeky Už, turistika v ukrajinských Východních…

Jak je mým dobrým zvykem kašlu na všechna pravidla, včetně pravidel horalů. Brzké ranní vstávání nechávám jiným, méně zkušeným a mladším ambiciózním borcům. Po snídani s rozvahou vyrážím z Volovce po 10. hodině po žluté turistické značce na hlavní hřeben Boržavy. Jedná se o kratší ze dvou nástupových variant. Ta delší - po červené - vede přes vrchol Temnatik.

Včera večer u piva jsem měl za to, že půjdu tudy, protože podle mapy vypadá atraktivněji. Jenže já jsem flexibilní, perspektivní, inteligentní… takže když jsem viděl při vylézání z postele, kolik je hodin, tak bylo během vteřiny rozhodnuto o nástupu kratší variantou. Stejně ta delší cesta nebude tak pěkná, jak se mi jevila včera večer z mapy, že ano?

Od nádraží přes tržnici a doleva pod železničním mostem, kolem kostela a vzhůru nejprve pastvinami, později lesem stoupám po cestě 3 hodiny až na začátek poloniny. Tady mě překvapují dva ZILy plné sběračů borůvek, kteří už mají svou denní šichtu za sebou. U Staré sýrárny jsem kolem 14. hodiny a borůvkářů je tu ještě dost.

Boržava je známá svými borůvkovými plantážemi, kterými je pokrytá velká část nižších partií hlavního hřebene. Přes vrchol Plaj s meteorologickou stanicí pokračuji dále na Veliký vrch. Vpravo se mi ukazuje nejvyšší vrchol Boržavy - Stoj, který je obklíčen mračny.

Na Velkém vrchu potkávám pár mladých Ukrajinců, kteří jdou stejnou tůru v opačném směru. Odtud je krásný výhled na celý hlavní hřeben Boržavy, který se vlní jako had. Při sestupu z Velikého Vrchu začíná pršet. Nejdřív sem tam kapka, po čtvrt hodině už to je vážnější a pod kopcem Gemba se rozhoduji, že to tady pro dnešek zapíchnu. Bylo to dobré rozhodnutí, protože se dost rozpršelo a ve stanu je lépe než na dešti.

Ráno je nádherné počasí, naprosto bez mráčku a výhledy na celou Boržavu famózní. Pokračuji v pochodu po hlavním hřebeni přes Gembu (1 491 m). Roli osamělého poutníka si vychutnávám plnými doušky. Samotu občas naruší skupinky sběračů borůvek, které sem na hřeben vyvezly náklaďáky z vesnic v údolí. Dle ukazatele na Židovské Maguře (1 517 m) to je do Mežgorje přes 13 hodin. Začíná mi docházet, že dnes ještě určitě nebudu spát v tomto městečku.

Hřebenová cesta začíná výrazněji klesat přes Grab (1 378 m), Široký verch (1 257 m) a Kruhlu (1 209 m), za kterou se ztrátou výšky začíná pásmo lesa a já se pouštím do sbírání borůvek. Voda mi už došla a vzhledem k teplému slunečnému počasí jsou borůvky alespoň částečným osvěžením jazyka. Pod vrchem Opolonok (1 171 m) se mi z malé paseky otevírá pohled na pokračování hřebene Boržavy a já doufám, že sedlo pode mnou bude už Prislop (938 m) a za ní dominuje polonina Kuk.

Po 20 minutách chůze mě kamenný kříž postavený na počest zmrzlých vojáků v bojích 1. světové války ujišťuje, že jsem opravdu v sedle Prislop. Zde se dá pokračovat vzhůru na poloninu Kuk a dále do Mižgirje. Já však nemám žádnou vodu a volím ústupovou variantu z hřebene lesem do první vesnice Ťuška, jejíž kostel je ze sedla vidět.

K mé velké radosti pár metrů pod hřebenem teče potůček a moje hrdlo je zachráněno. Kousek níž využívám tůňku k očistné koupeli. Po dvou propocených dnech je to balzám pro mé tělo. Pokračuji po lesní cestě lesem, později již po pastvinách až k prvním obydlím.

Ťuška je klasická karpatská vesnice, domy jsou roztahané kolem silnice i vysoko do kopců kolem a k mé velké radosti tu nalézám i magazín, kde si dávám zasloužené pivo a doplňuji zásoby jídla. Bohužel dnes už žádná maršrutka odtud nejede, takže se rozhoduji sejít k hlavní silnici vedoucí z Volovce do Mežgorje po svých. Cestou se stavuji na pivu v turistickém komplexu Rička a přímo na křižovatce s hlavní silnicí si stavím stan.

Další den je opět krásné slunečné počasí a pastevci koz a krav mě zvou na snídani. To se nedá odmítnout. Moje pouť vede přes vesnici Repinné, kde probíhá v dřevěném kostele mše a dále přes osadu Sojmy, kde je super místo na říční koupání. Tady se moje pouť přirozeně překlápí do kulturní části a začínám si plnými doušky užívat místní karpatské civilizace a jejích výdobytků. Odpoledne přicházím do Mežgorje, okresního centra jihovýchodní části Boržavy.

V dalších dnech se přesouvám maršrutkou z deštivých hor do prosluněné tisské nížiny, konkrétně do centra maďarské menšiny na Podkarpatské Rusi a střediska místního vinařství - Berehova. Pěkné město s příjemným historickým jádrem a termály doporučuji k navštívení po túrách v horách každému, kdo chce poznat tuto krásnou zemi i z jiné stránky než pouze jako místo liduprázdných polonin a drsných Karpat.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.