Tajemný Omán a Spojené arabské emiráty - cestování, dějiny a vstupní formality

Omán: Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (6)

Fort pochází z roku 1580 a byl vystavěn Portugalci. Do dnešních dní je pevnost částečně vojensky využívána, nicméně pro turisty je zajímavý rozhled z jedné z věží a starobylá děla anglické výroby po obvodu věže. Po prohlídce pevnosti se vracíme zpět skrz park Ryiam. Po cestě lze vidět otvory do několika štol nebo jeskyní, které jsou ve skalách nad hlavní cestou.

Po chvíli jsme u auta a vydáváme se na cestu k rybímu trhu, který by mohl být zajímavý. Od začátku je nám jasné, že návštěva tohoto místa bude spíše formální, neboť denní doba je dosti pokročilá a ryby se prodávají hlavně po ránu. Předpoklad je na místě potvrzen, většina stánků je prázdná a zapáchající zbytky v kádích s rozpuštěným ledem už moc důvěry nebudí. Vracíme se na hotel, sbíráme věci a vydáváme se dál.

Kuře má neutuchající potřebu koupele v moři, takže se na jeho přání vydáváme ještě do čtvrti Qurm, kde si to může splnit. Jde o čtvrť plnou miliardářských sídel s výhledem na azurové moře. některé ulice jsou soukromé, takže v místě docela bloudíme. Nakonec se dostáváme do příznačně pojmenované ulice "Beach road", kde se skutečně nachází krásná pláž s čistým pískem.

Po promenádě projíždíme až na konec těsně za Národní operu, kde se nachází i sympatický bar s kavárnou. Zatímco si Kuře ukájí své koupací potřeby, dáváme si celkem dobrou kávu s džusem za neobyčejně vysokou cenu. Musím přiznat, že mě moře také docela lákalo, především byl příliv a vlny byly mohutné, ale po předchozích zkušenostech jsem zvolil čistotný stav a mořské koupele se vzdal.

Vyhlášenou operu úplně vynecháváme a vydáváme se do čtvrti Al Ghubrah, kde se nachází ohromná Mešita Sultána Qabuse. Jde o hlavní svatostánek v zemi, který je proslulý i svým zápisem v Guinessově knize rekordů. Důvodem zápisu je největší koberec na světě, který váží 21 tun, měří 70 × 60 metrů a celkových (přibližně) 1 700 000 000 uzlů splétalo 600 žen v íránské provincii Chorasán přes 4 roky. Samotná mešita pochází z roku 2001, přičemž práce na její stavbě trvaly pouze 6 let. Jde o obdivuhodný výkon, poněvadž plocha mešity přesahuje 40 000 m² a celý areál přes 416 000 m². Celkově se do svatostánku vejde ke 20 000 věřících.

U Sultánovy mešity bohužel narážíme na zavřené brány (místní mohou, ale turisté nikoliv). Je den po sultánových narozeninách a všichni mají volno. Při pokusu o průstup skrz hlavní bránu jsme zadrženi ochrankou a tak nám nezbývá nic jiného, než se spokojit s procházkou kolem stavby. Po tomhle neúspěchu se už nic zásadního neudálo. Vydáváme se kolem města Seeb, které je nejrozsáhlejší v Ománu směrem k severozápadu a během celého odpoledne jen hltáme kilometry. Večer překonáváme hranici do Spojených arabských emirátů a začínáme psát poslední kapitoly našeho výletu.

Skalnaté překvapení v Emirátech

Už po tmě se dostáváme do města Hatta, abychom pokračovali dál a hledali vhodné místo ke spaní. Celou dobu brouzdám po mapách v mobilu, ale realita ve skutečnosti klame. Naším cílem jsou hory na severu země, takže logicky chceme projet přes město Manama a po cestě najít nějaké nocležiště.

U osady Shawka se tedy vzdáváme hlavní cesty a stáčíme to na okresku do pouště. Představa noclehu v poušti ovšem bere za své po pár kilometrech v městečku Kadra, které leží v oblasti mnohých kamenolomů. Každá vhodná boční cesta je využívána jako přístup do vápenek nebo k lomům a vrcholem je příjezd ke stavbě nové dálnice těsně za obcí.

Ukazuje se, že tady se spát nedá a tak se vracíme a po různých peripetiích se ocitáme na jedné z nejzapadlejších cest v zemi u jakési náboženské školy Khudairah. Při průzkumu okolí to řidič trochu přehání s iniciativou a najednou zůstáváme trčet uvízlí v písku kdesi v poušti. Osvobození z pasti se nedaří a auto se propadá stále hlouběji, takže se zdá, že jsme asi nedobrovolně vybrali místo k noclehu.

Nějakým zázrakem se však objevuje terénní Nissan s místním mladíkem, který ihned ví, co dělat. Klučina, jehož řidičák je ještě teplý, se ihned nabízí pomoci a během pár okamžiků sám s naším autem vyjede z písku a přejíždí na silnici. Jakým způsobem kroutil volantem a přidával plyn nevím, ale chtěl bych ho vidět na sněhu. Teď už jsme klidnější, opouštíme neblahé místo zapadnutí a po necelých dvou kilometrech nacházíme skvělý plácek pro spaní.

Ráno mě budí Petr, že se ve vzdáleném okolí poflakují polodivocí velbloudi. V noci jsem si okolní krajinu představoval jinak, ale ráno zjišťuji, že ležíme uprostřed rovinaté pustiny, kde nic není. Kvapně se balíme, vracíme se na hlavní cestu a pokračujeme dále k severu. Po čase dosahujeme předměstí velkého města Ras Al-Khaimah, doplňujeme zásoby jídla a vody a stáčíme se do oblasti hory Jebel Jais. Mapa vůbec neodpovídá realitě, ale naštěstí to zvládáme a frčíme cestou do hor.

Skalní stěny nabývají stále šílenějších podob a brzy se ocitáme v úzké rokli. Okolní vertikály nabízejí fantastické podmínky pro horolezce, což je i vidět, my se vydáváme do soutěsky Wadi Sham, která je v Emirátech považována za jednu z nejkrásnějších. U jejího konce se nachází parkoviště s přístřeškem, kde je stále hlídač. Nemohu pochopit jeho pracovní náplň. Celý den hledí do blba, chodí od ničeho k ničemu, ale je za to placen. V SAE funguje očividně umělá zaměstnanost. Černý mladík nám nabízí pohlídání auta a my mu na oplátku sdělujeme, že jdeme do pouštních hor a možná se vrátíme zítra.

Tak tomu i je a hned ze začátku rychle ukrajujeme výškové metry ve stále užší soutěsce. Držíme se doporučení a na každém rozdělení soutěsky se vydáváme doleva. Cesta je naprosto neznačená a jen občas narazíte na hromádku kamení, která signalizuje správný směr. Okolní skály jsou neuvěřitelné. Jsem přesvědčen, že tato rokle je nejkrásnější, co jsme viděli. Bohužel je dlouhá jen 3 km, takže se brzy ocitáme těsně pod 700 metrů vysokou stěnou hřebene Ghabib.

Po prudkém svahu se stáčíme doleva a upřímně se radujeme, když nacházíme známky lidské přítomnosti (odpadky). Značí to správný směr. Okolní krajina je jako ze snu, ostře střižené vrásy, skalní stěny a po celou dobu lze najít spousty zkamenělin, kterých se zde válí tolik, že oči přechází.

Po chvíli dosahujeme terasových políček, několika hospodářských budov a salaší. Nikdo zde není, takže si dopřáváme krátkou pauzu a vydatně pijeme. Stáčíme se více k západu, ale nadále dosti výživně do kopce. Kuřec si odbíhá i na bezejmenný vrchol po naší pravici, který dosahuje téměř 1080 metrů. My ostatní jej pouze traverzujeme, abychom po necelých dvou kilometrech od salaší dosáhli osídlené vesnice. Její jméno se nám vypátrat nepodařilo, v každém případě jsem docela v šoku. Vůbec jsem nečekal, že v bohatých Emirátech žijí takhle chudí lidé.

Celý areál vesnice je obsypán modrými barely na vodu (musí to být chuťovka!), poflakujícími se kozami a osly a několika bariérami proti úniku dobytka. Po čtvrť hodině stojíme u chatrčí a hned z první z nich se vynoří šlachovitý džihádista. Jeho řeč zní jako vyhlášení fatwy, nicméně se odkudsi zjevuje si jeho syn, který nám lámavou angličtinou vysvětluje, že jde o pozvánku na čaj.

Jeho zjev taky stojí za to. Vypadá jako opálený Jindra Hojer s výrazem Otíka z Vesničky střediskové. Vzhled ani jednoho nepůsobí moc důvěryhodně, rovněž nás tlačí zapadající Slunce a tak porušujeme veškeré zásady slušného jednání na Blízkém východě a odmítáme. Vymlouváme se na nutnost sestoupit k autu, tak jsme alespoň důrazně upozorněni, že ve vesnici nesmíme nic fotit.

Proplétáme se podél pravé strany vesnice přes několik plotů až přicházíme ke hraně útesu. Je to očekávané překvapení, ale zřetelná sestupová pěšina se mezi skálami klikatí asi 200 metrů po pravé ruce. Brzy se tedy začínáme spouštět po popraskaných policích oslí stezkou až na ukloněnou plošinu o sto výškových metrů níž.

Tady se cesty dělí. Doprava bychom došli k občasnému krasovému jezeru, které se plní jen po deštích. Znamenalo by to docela bloudění, ale zase by to stálo za pokus. Bylo by však jasné, že budeme nocovat venku. Cesta doleva znamenala jistotu ve formě spaní u auta. Někteří jedinci jsou docela unavení a ani sbírající se mraky nad pouštními horami nevěstí nic dobrého, takže se dáváme doleva.

Asi půl kilometru traverzujeme k několika opuštěným ohradám, překonáváme jednu z nich a zde je nutné jít stále rovně až na hranu útesu. Poté se vypravit doprava k jedinému schůdnému hřebeni, který vede do soutěsky. My jsme si zašli dobře dvacet minut, když jsme stále sledovali stopy ohrad. Nakonec se nacházíme a již naprosto jasnou a značenou pěšinou strmě klesáme do rokle pod námi.

Sešup je to řádný, ale výhledy stále stojí za to. Po pravé straně máme silnici vedoucí na Jebel Jais, zatímco vlevo je jedna ze stovek soutěsek v okolí. Příjemným bonusem je sestup právě do ní a ještě krátký kaňon na rozloučenou. Se soumrakem dosahujeme místa, kde začíná trek k periodickému jezeru, my však pokračujeme pod silnicí asi 500 metrů k parkovišti.

Nejvyšší hora SAE

Hlídací černoch je stále u opuštěného přístřešku, každopádně se s námi moc nebaví, jen oznamuje, že ho v noci někdo vystřídá a že ráno máme vypadnout, neboť se má dostavit skupina horolezců. Moc nám nejde do hlavy, proč bychom jim měli vadit, ale nejspíš to bude důsledek našeho nestandardního vzhledu, odéru a hlavně faktu, že spíme venku pod širákem. Noc byla opět veselá. Jednak se přihnala průtrž se silným vichrem, která nás donutila k přesunu pod zastřešený altánek, a hlavně se z okolních skal ozýval pískot jakýchsi netopýrů nebo ptáků, který člověka nejen probudil, ale i vyděsil.

Ráno jsme druhým černochem několikrát pobídnuti, ať už konečně vypadneme, takže se nakládáme rychle do auta a prudkými serpentinami začínáme stoupat k nejvyšší hoře Emirátů. Cesta je luxusní a výhledy dolů taky. Nahoře je však mlha a máme oprávněnou obavu, že toho moc neuvidíme. K našemu nemilému překvapení nás ve výšce cca 1 310 metrů zastavuje závora, kterou střeží vojáci. Nahoru mohou jen vybraní lidé (dělníci a zájemci o "Zip line") a pokud chceme zdolat kopec, tak jedině pěšky. Odstavujeme tedy auto na parkoviště s menším stánkem a řešíme další postup. Moriss se svěřuje, že je mu jaksi zle, takže se vyspí v autě. Je pravdou, že vypadá docela mrtvě.

Balím si tedy trochu vody, sušenky a bundu a společně s Kuřetem a Peťou se směle vydáváme po vyasfaltované cestě vzhůru do mraků. Zpočátku se jde dobře, než se mrkneme do mapy a zjistíme, jak je to ještě daleko. Od nejzazšího místa, kam vás pustí je to k vrcholu ještě 8,5 km s převýšením přes 500 metrů. No nedá se nic dělat a hrdě si to vykračujeme prázdnou tříproudovou silnicí do hor. Překonáváme několik zákrut a brzy jsme na hřebeni, zde se cesta stáčí k jihovýchodu, abychom obešli kopec z jehož vrcholku startuje nejdelší "Zip line" na světě.

Jedná se o téměř 3 kilometry dlouhé ocelové lano, na které se odvážlivec zavěsí a volně se spustí dolů. Startuje se ve výšce 1 680 metrů, přičemž cíl se nachází asi 1 150 metrů vysoko. Rychlost jízdy na této "lanovce" je až 150 km/h a to vše za pouhých 2 000,- Kč. Vypadá to lákavě, bohužel jsme si nezajistili rezervaci a tak šlapeme dál po asfaltu. Cesta se stáčí přímo k východu, procházíme kolem parkoviště u lanovky a brzy jsme u dalšího stanoviště vojáků. Zjišťují na nás, co máme v plánu, očividně se sem pěšky moc lidí nevydává, ale jsou v pohodě a pouští nás dál. Za tímto bodem je silnice o poznání prudší.

Po kilometru a půl se znenadání ocitáme u zavřené brány. Za ní se objevuje další voják, který nás informuje, že jde o soukromou rezidenci šejka, takže cesta je zavřena. Naší jedinou možností je pokračovat podél plotu doprava. Při pohledu na rezidenci nestačím valit zraky. Ve výšce téměř 1 800 metrů má skleníky, dvojici heliportů a o rozlehlosti samotného komplexu staveb asi nemá smysl psát.

Jsme zrovna na hranici, takže se ilegálně dostáváme na ománskou stranu a po kamenité pěšině nabíráme metry podél plotu. Společnost nám dělají vojáci ve střílně u Šejkova statku, naštěstí se stáčíme dál k Ománcům, takže nejsme vidět. Následuje ještě jakési posezení, kam chodí šejk relaxovat, ale to už je jen kousek na nejvyšší bod země.

Vracíme se zpátky na emirátskou stranu a brzy stojíme u patníku označují 1 910 metrů vysoký vrchol Jebel Jais. Jde o západní vrcholek celé hory, který je nižší, východní má dokonce 1934, ale tento již leží celý na ománském území (a to docela daleko) a my nemáme odvahu tam přejít.

Z vrcholu je vidět prd, neboť je mlha jako mlíko, po krátké radosti přichází čas na sestup a tak se stejnou cestou začínáme vracet. Je to docela opruz, ale upřímně jsem rád, když dorazíme na vyasfaltovanou cestu. Jednak ze mě spadne strach z pohybu na emritáskoománské hranici a jednak je (byť minimální) naděje, že něco stopneme. K Zip line lanovce se totiž začínají navážet autobusy s odvážlivci, ale štěstí nám nepřeje. Bus jedoucí dolů nám odjel před nosem. Jakousi malou satisfakcí je pohled na šíleně rychle svištící lidi na lanovce. Vypadá to brutálně, už jen ten zvuk kvičícího ocelového lana! Shodou okolností se asi měsíc po našem návratu do lana zamotal vrtulník a výsledkem byli čtyři mrtví…

Dubajské paradoxy

V poledne přicházíme zmoženi k autu, kde nacházíme spícího Morisse. Dáváme si kafe (dost hnusné) a vydáváme se na další cestu. Moc se nám nechce projíždět ucpanou příbřežní dálnicí, takže valíme vnitrozemím. V městečku Al Dhaid si v té nejšpinavější páňdžhábské putyce dáváme grilované kuře s rýží. Jestli se z tohoto neposeru, tak snad už z ničeho. Jíme rukama, stejně jako ostatní... Po vydatném gastrozážitku přijíždíme k archeologickému nalezišti Maleha (nebo i Mleiha) u stejnojmenného města.

Jedná se o naleziště, kde se našly ostatky moderního člověka až 130 000 let staré. Jeden z prvních důkazů o šíření lidského druhu z Afriky. Shodou okolností právě zde bylo i sídlo jednoho z dávných osídlení v době železné, celé území rozsáhlého archeoparku tak kromě nejstarších stop člověka mapuje období od roku 11 000 př. n. l. až do roku 0. My se spokojujeme s prohlídkou vnějšího areálu, samotné muzeum nenavštěvujeme.

Teprve po příjezdu domů zjišťuji, kde jsme vlastně byli a že je to docela škoda. Takže - Mleiha je nejvýznamnější archeologická lokalita Emirátů a jedna z nejdůležitějších na celém Arabském poloostrově. Návštěva místa člověka provede nálezy z paleolitu, neolitu, doby bronzové, železné, předislámské, islámské a i moderní doby. To vše na jednom místě. Kromě nálezů celé krajině vévodí ostrý skalní hřeben Jabal Fayah a ač je vysoký pouze 326 metrů, jde o dominantu celé krajiny.

Cesta do Dubaje probíhá neutěšenou krajinou plnou vedení vysokého napětí, které je stále hustší, čím víc se blížíme k velkoměstu. Stejně tak houstne i provoz. Trvá celou věčnost, než se pavučinou dálnic propleteme do Dubaje a stejně tak dlouho i cesta do čtvrti Barsha Heights, kde máme rezervovaný hotel. Oproti předchozímu ubytování, tohle je v modernější čtvrti a poněkud vzdušnějším prostředí.

Po checkinu vyskládáme auto a vzápětí se vydáváme k myčce, neboť je třeba jej dnes vrátit. Vše probíhá bez problémů, dokonce i zvládáme systém metra, bohužel se ukazuje, že 24hodinová jízdenka není přenosná do dalšího dne, takže si pro zpáteční cestu pořizujeme jen jednorázový tiket. Je už poměrně pozdě, takže se většina z nás vydává přímo k hotelu, kde se bohatě krmíme a docela brzy uléháme na kutě.

Poměrně dlouho spíme a teprve před polednem se vydáváme na procházku, což v Dubaji znamená pořádnou túru, neboť vzdálenosti jsou zde ohromné. Moje představa, že půjdeme po pláži bere rychle za své a my se proplétáme podél celé řady hotelových komplexů až ke slavnému mrakodrapu - plachetnici Burj Al Arab.

Po cestě vidíme spoustu paradoxů, které mohou být snad jen zde. Pominu klimatizované autobusové zastávky. To, co mě opravdu šokovalo, byl hotelový resort, kde pro pobavení hostů chovají orangutany a šimpanze. Zrovna je venčili na trávníku, celá scéna mě neobyčejně pobavila. Po resortu chodilo několik ošetřovatelů v uniformách a každý vedl za ruku opici. No mazec.

My jdeme dál a postupně dosahujeme stanice metra. Doby, kdy bylo nejvýhodnější jezdit po městě taxíkem, už pominuly, takže hojně využíváme částečně nadzemního metra. Určitě se vyplatí jít na konec vozu, kde se při cestě od jihu do centra dá pozorovat scenérie mrakodrapů přímo před vámi. Metro totiž jezdí bez strojvedoucího a na obou koncích jsou vyhlídkové plošinky. Vždy je tam ovšem narváno.

Vystupujeme v severní čtvrti Al Ras. Jde o nejstarší část města s několika trhy a celkem dostupnými restauracemi. Moc turistů zde nepotkáváme, což je super. Zpět se vracíme malinkým přívozem přes kanál Dubai Creek. Tato část města je modernější. Tady si dáváme čerstvý džus, je už večer, tak se vydáváme zpět na hotel.

Poslední noc na cestách je okořeněna velkým balením. Docela nestíháme, máme totiž rezervaci na Burdž Chalífa. V současnosti jde se svými 828 metry o nejvyšší mrakodrap světa. My jsme si dopřáli výjezd do 124. patra z celkových 189. Výhled opravdu stojí za to. Mrakodrapy, které doposud vypadaly ohromně jsou najednou jako stavby z lega.