Omán: Wadi Ash Shab, pěší turistika a příroda - plavání v soutěsce, skok z vodopádu a koupačka v propasti

Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (5), Wadi Ash Shab

Značená turistická stezka se stáčí kamsi doleva do skal protějšího svahu a dál do hor Východního Hadžáru. Kudy dosahuje náhorní plošiny, mi při pohledu ze dna wádí není ani trochu jasné. My se však vydáváme doprava a velmi prudce stoupáme mezi domky až do místa, kde opět začíná asfaltová cesta vedoucí napříč celým wádím.

Prudký krpál nepolevuje a dosažení cesty z Al Aqur je vykoupeno potoky potu a Morissovým klením. Ze začátku se nechává slyšet, že do poslední vesnice Wádí Tiwi - Sayma - už pokračovat nebude. Nakonec se však všichni hecujeme a stáčíme se dál k jihu do 1 km vzdálené osady.

Brzy jsme tam, místní muslimská omladina nás vítá vražednými pohledy a nenávistným vrčením, ale od pubertálních blbečků se to dá očekávat. Po pár metrech jsme v centru, kde skutečně končí veškeré cesty i veškerá civilizace. Chvíli zde ocmrndáváme a kocháme se pohledy na lidovou architekturu, ale po 15 minutách nás to již nebaví a vydáváme se po asfaltovém očistci zpět k autu.

Tentokrát volíme horní cestu, takže nescházíme do osady Sooee, ale jdeme odvážně vedenou zpevněnou cestou do sedla nad Al Aqur. Následuje opravdu prudký sestup, přičemž si přiznáváme, že už toho máme plné zuby. Už nahlas doufám, že někoho stopneme, ale zdá se to být beznadějné. Teprve v okamžiku, kdy už jsem to vzdal a smířil se s útrpnou rozpálenou cestou až k autu (za vesnicí Harat Bidih), nám zničehonic zastavuje řidič terénní Toyoty a zdarma nás veze k našemu motovozidlu (možná za to něco očekával, ale my jsme byli rádi, že to prošlo grátis a navíc jsme byli nasraní na toho zloděje, co nás oškubal při stopu do Ghulu).

U našeho Oplu se v rychlosti převlékáme a rovnou se vracíme do samotného městečka Tiwi. Místo na spaní jsme si vybrali už při cestě sem, takže se s hledáním nezdržujeme a soustředíme se na nalezení vhodné restaurace. S klidným svědomím mohu doporučit Rawaa Al Sham na rohu náměstíčka. Bylo to jedno z nejlepších jídel v Ománu, mají vynikající ryby a mořské plody.

Je zrovna pátek, takže ulice jsou plné místních, naštěstí jsou na turisty docela zvyklí, takže žádné problémy nejsou. Kromě toho mají plno práce s hraním vrhcábů a hlavně místní populární dřevěné stolní hry Al Hawalees. Nocleh jsme zvolili na místním fotbalovém hřišti ve čtvrti Jurayf. Kromě klidného noclehu máme po ráno k dispozici pustou pláž ke koupání.

Rovnou toho využíváme a noříme se do vln moře. Naneštěstí jeden z nás (nebudu jmenovat) zapomněl klíče od auta v kapse. Při vší té smůle je nevytratil, ale obavy jsou na místě, neboť jde o moderní elektronický systém zamykání, takže najednou máme reálnou obavu o to, zda se vůbec dostaneme do auta a zda vůbec budeme moci pokračovat v cestě. Mořská voda může na elektroniku působit i s odstupem, takže ještě několik dní po této srandě trneme hrůzou, zda nezůstaneme někde trčet (i představa shánění servisu pro jediný Opel mezi Maškatem a Surem působí jako z říše snů).

Naštěstí auto odemykáme, startujeme a tak nám nic nebrání v přesunu k dalšímu vyhlášenému wádí. Jde o Wadi Ash Shab, které nesmí chybět v itineráři žádného cestovatele v této zemi a i já musím potvrdit, že jde o něco naprosto unikátního.

Plavání v soutěsce, v jeskyni, skok z vodopádu a koupačka v propasti

Parkujeme pod viaduktem nad ústím soutěsky do mořské laguny. Docela nás udivuje už samotný vstup do rokle. Soutěska nemá jiný přístup než po vodě, je třeba za jeden riál koupit lístek a nechat se přepravit některým z převozníků na druhý břeh do hrdla kaňonu Ash Shab. Lístek opravňuje i k cestě zpět, jdeme do toho. Stejně nic jiného nezbývá, neboť laguna je špinavá a koupání je zakázáno (hlídáno množstvím místních, které přívoz živí).

Na druhé straně se vydáváme kolem několika políček do kaňonu. Voda se brzy ztrácí v podzemí a rokle se zužuje. Po půl kilometru však opět narážíme na vodní tok a ocitáme se u první laguny. V tomto místě procházíme první soutěskou. Stezka stoupá po kamenných schodech vzhůru pod skalní převisy a vede asi 20 metrů ve skále nad vodou. Je zde sice zakázáno koupání, ale místní to nedodržují a vesele si vody užívají. Za soutěskou přecházíme na druhou stranu údolí a prudce se stáčíme doleva za skalní hrot. V tomto místě se kaňon dělí, pokračujeme doleva a brzy jsme u největší místní atrakce.

Nachází se zde hluboká soutěska s možností plavání mezi skálami. My trochu zmatkujeme a jdeme po pravé straně kaňonu vzhůru nad vodu. Někde jsem se totiž dočetl, že lze jednou cestou vylézt vzhůru a druhou proplavat skrz vodu. Nakonec se trochu ztrácíme ve skalách a raději se vracíme k dolnímu konci koupacích lagun (později se ukazuje, že tudy skutečně vede pěšina někam do hor - šli tudy místní i s plně naloženými osly).

U koupací laguny je hromada turistů. Přidáváme se tedy k davu a vydáváme se do chladivé vody (pouze Peťa si šanci proplavání soutěskou nechává ujít). Hned ze začátku překonáváme krátkou hlubší lagunu, poté následuje pěší část (výrazně doporučuji plavací boty) a následuje několik lagun, kde je opět nutné plavat. Na jednom místě si člověk užije i krátkou lezeckou vložku, ale hlavní atrakce teprve přijde.

Jsme v poslední laguně, která je už delší a na jejím konci se černá miniaturní otvor do jeskyně. Do ní se dá vplavat, voda je zde průzračně modrá a dosti hluboká. Člověk má v jeskyni prostor pouze na hlavu nad hladinou, okolní stěny jsou hladké a rozhodně to není pro neplavce nebo klaustrofobiky!

Po 20 metrech se ocitáme ve větší síni s vodopádem. Jsou zde i místa, kde se lze stěn zachytit a odpočinout si. Nad vodopád vede lano, po kterém se lze vyškrábat vzhůru a vodopád sjet po zadku nebo jej skočit. Nejsem sice kdoví jak zdatný plavec, ale této možnosti využívám a už se škrábu po kluzkém vápenci vzhůru. Kluci na mě čekají dole a můj kaskadérský kousek zkouší fotit.

Lezu ještě kus nad vodopád, kde zjišťuji, že soutěska pokračuje suchou částí a vodopád je v podstatě vývěr z jiných jeskyní. Potkávám zde trojici Francouzů, kteří mají obuv a pokračují v průzkumu. Já se však otáčím a vracím se k vodopádu. První plán, že se sklouznu jako v tobogánu, bere za své, když svým širokým zadkem vodopád ucpu a zamezím průtoku vody. Kluci se mohou potrhat smíchy.

Nezbývá, než skočit. Stavím se tedy na nohy, vodopád opět teče a já zjišťuji, že se toho třímetrového skoku docela bojím. Chvíli sbírám odvahu a kontroluji okolní skály, abych se nezmrzačil, a jdu do toho. Let byl krátký, ale o to delší bylo v tmavé jeskynní vodě plné bublinek zjistit, kde je nahoře a kde dole. Po vynoření mě docela ještě trápí proud vody z vodopádu za krkem, ale to už hrdinně plavu ke kolegům. Aspoň, že pod vodou nejsou vidět ta rozklepaná kolena. Nic naplat, canyoningu se asi nikdy věnovat nebudu.

Klukům se do skoku nechce, takže se stejnou cestou vracíme zpět až k Petrovi. Ten sedí na skále a spokojeně pozoruje opravdu krásné holky, kterými se to u lagun opravdu jen hemží. Ještě jednou se trochu smočím a pak už jdeme zpět k autu. Wádí Ash Shab naprosto naplnilo moje představy, Moriss dokonce prohlašuje, "kam se hrabou Ponorné hrady" (pro mě však i tento přírodní zázrak v Rumunsku aspiruje na jedno z nejlepších míst). Každopádně Ash Shab platí za naprosto úžasné místo a i přes velké počet turistů člověka nezklame.

Za chvíli jsme u ústí celého kaňonu do mořské laguny, Peťa ještě uvažuje o možnosti překonání hřebene a sestupu přes hory, ale nemáme odvahu riskovat, že narazíme na neschůdný terén. Opět využijeme lodičky a rovnou míříme k autu. Kupodivu startuje a tak míříme k další místní atrakci. Jde o hlubokou propast kousek za městečkem Bimmah (od kaňonu Ash Shab asi 40 km).

Propast je místními nazývána Hawaiyat Najm, což znamená "Padající hvězda". Jemenci totiž závrt považují za propast vytvořenou meteoritem, nicméně na první pohled je jasné, že jde o klasickou propast ve vápenci. Vznikla podobně jako Macocha, zhroucením stropu jeskyně a postupnou degradací stěn spojenou s rozšiřováním propasti (nakonec 50 × 70 metrů). Ač je propast 600 metrů od moře, voda ve 20 metrů hluboké jámě je slaná.

U vstupu procházíme bez placení, neboť po nás nikdo nic nechce. Okolí propasti je upraveno jako park, který je hojně navštěvován místními i turisty. My se parku moc nevěnujeme a rovnou míříme k propasti. Dolů vede asi 100 schodů a rovnou lze hupsnout do vody. Zatímco kluci se povalují na břehu, jsem opět jediný, koho koupačka v propasti zlákala.

Trochu mě překvapuje, že je voda slaná. Doufám, že jsou u vchodu nějaké sprchy… To ovšem teď vůbec neřeším a plavou v tyrkysově modré a hodně hluboké vodě pod převis a následně do jeskyně. Zkouším se dostat i dovnitř, ale není to možné, neboť se zde nachází spousta korálů ostrých jako skleněné střepy. Samozřejmě, že i já jsem se říznul a lehce si zranil šlapku na pravé noze.

Teď však pokračuji v koupačce a obeplavu propast po obvodu. Kluci zatím trpělivě čekají na břehu a máčí si pouze nohy. I tohle má něco do sebe, neboť v propasti žijí rybky, které člověku ohlodávají odumřelou kůži. Je to velice příjemná masáž. Asi za hodinu máme všeho dost a vydáváme se na další cestu. Stále podél pobřeží k severu až do města Quryat.

Slavíme Národní den v Ománu

V tomto městě se nějaká zajímavější atrakce sice nenachází, ale nám jde o nocleh mimo hlavní město. Přesto má i Quryat několik míst, které stojí za návštěvu. Především jde o místo vyhlášené mezi potápěči a pozorovateli mořského života, za zmínku stojí i mořská promenáda a menší bazar s mešitami v centru.

Naše cesta se nejprve ubírá najít nejlepší místo pro spaní. Ukazuje se to jako orientačně i řidičsky dosti náročný úkol zahrnující jízdu po pláži a kličkování mezi bažinami. Popisovat to nemá smysl, nakonec však s pomocí místních (rada při bloudění mezi močály a pískem s nebezpečím zapadnutí) dosahujeme velice pěkné a odlehlé pláže severně od města.

Moriss si přesnou trasu uložil do mobilu, takže si poušťně-bažinaté rallye projíždíme ještě jednou a poté hledáme nějakou pěknou restauraci v centru. Po jídle ještě krátce procházíme město, ale až tolik pamětihodností zde není.

Ráno máme dost času, neboť v Maškatu máme v plánu nejprve umístit věci do hotelu a teprv poté se vydat na večerní procházku. Věnujeme se tedy koupání, Kuře trochu šnorchluje a celkově zevlíme na prázdné pláži. Nakonec se začínám i trochu nudit, takže čas zabíjím hrabáním velké díry v písku.

Kluci se mi nejprve smějí, zda si už kopu hrob, nakonec ale díru obdivují a situace končí tak, že i Kuře se přidává k písečným hrátkám a společně rozšiřujeme jámu a ještě budujeme přívodní vodní kanál z moře. Naposledy jsem si hrál na písku asi před čtvrt stoletím a tak s radostí využívám toho, že nás nikdo nevidí (plavání už mám plné zuby, chlastat není co a čumění po holkách se na liduprázdné pláži taky provozuje těžko).

Kolem poledne se konečně sbíráme, kupodivu nezapadneme ani do bahna a ani do písku a rovnou vyrážíme do ománského hlavního města. Mezi Quryatem a Maškatem jsou pobřežní hory nejskalnatější, takže se dálnice a vůbec veškeré cesty od moře vzdalují a projíždí přes horské sedlo a také přes přírodní park Wadi Serin. Po cestě usínám a probouzím se až v předměstí Maškatu. Vzápětí se ocitáme před vchodem do našeho penzionu ve čtvrti Baiet Al Falaj. Jedná se o penzion přímo u hlavní cesty, což sice nepřidá moc na klidu, ale zase jsme v centru dění a je to levné.

Samotný Maškat je město obklopené skalnatými horami tvořených především z vyvřelých materiálů. Je fascinující, jak přímo z města trčí ostré a pusté štíty, které veškeré osídlení dělí do mnoha čtvrtí. Tento fakt měl za následek dlouhou izolaci hlavního města od zbytku země, mnohé čtvrti bylo do počátku 20. století možné navštívit pouze lodí nebo náročným pěším pochodem přes hory.

My se po nezbytné hygieně a předběžném zákrmu rovnou do čtvrti se sultánovým palácem. Po příjezdu do centra s nelibostí zjišťujeme, že zrovna dorazila jedna z ohromných ubytovacích lodí, které vozí turisty po světě. Současně s námi tak do Maškatu proudí tisíce bohatších turistů. Nejprve obcházíme pevnost Al Mirani z poloviny 16. století, ale mnohem více nás zaujme shluk lidí před branami velmi ozdobeného paláce ve tvaru krychle. Jde o palác Al Alam, což je jeden z šesti sultánových paláců. Podoba tohoto pochází z roku 1972, přičemž slouží především pro reprezentační účely.

Dovnitř se nesmí a tak palác obcházíme až na náměstí, které protíná celou čtvrť. Je poměrně monumentální a táhne se asi 400 metrů k Národnímu muzeu. K paláci se schází poměrně dost lidí a pokládají zde věnce květin. Slaví se Národní den a tohle je nejspíš jedna z tradic. Překvapuje mě, kolik se mezi klanícími lidmi nachází maminek s malými dětmi. Kult osobnosti je zde hodně zakořeněný už od útlého věku a v žádné jiné zemi jsem doposud neviděl nic podobného.

Je docela horko a taky máme hlad, bohužel ve vládní čtvrti není jediná restaurace, takže jdeme pěšky podél hlavní maškatské ulice Al Saidyia do čtvrti Sedab. Je to kousek přes nenápadné sedlo, nicméně to kýžený efekt nemá a tak se vydáváme zpět k autu a nakonec občerstvit do "naší" čtvrti Baiet Al Falaj. Konkrétně na ulici Tawy Al Khadra se nachází vícero celkem dobrých restaurací, kde se lze nakrmit poměrně levně. Doporučuji indickou kuchyni!

Navečer míříme do dnes nejvýznamnější obchodní čtvrti Mutrah. Zde se odehrává veškeré denní i noční dění. Nachází se zde rozsáhlý trh, kam vedou naše kroky nejdříve. Ománci reagují na turisty a nehorázným způsobem navyšují svou otravnost. Neustále jsme lákáni ke koupi kdejaké kraviny, ale přesto všechno považuji večerní procházku Starým trhem v Mutrahu za skvělý zážitek.

Nakupuji dárky pro děcka i pro manželku a veskrze si to všechno užívám. Problémem číslo jedna se však ukazuje rozdělení skupiny. Zničehonic se ocitám v šíleném labyrintu sám s Petrem a jen shodou náhod se potkáváme i se zbytkem. Jistou komplikací je fakt, že klíče od auta i od hotelu má jen druhá dvojice a dohromady nemáme funkční mobily.

Po šťastném shledání se vydáváme na procházku po promenádě. Zrovna dnes (tedy 18. listopadu) Ománci slaví svůj Národní den, což je kombinace hned několika velkých ománských událostí. Především sultán Qabus bin Said Al Said slaví narozeniny (právě 78 roků), přičemž jehož portréty najdete úplně všude alespoň dva týdny před samotnou událostí.

Druhým a kupodivu i starším důvodem je vyhnání Portugalců ze dne 18. listopadu 1650, o což se zasloužil sultán Saif bin Malik. Omán se tak stal první nezávislou zemí na Arabském poloostrově. Oslava slavnostního dne probíhá dosti nezvykle. Zatímco u nás by byli všichni na sračky, v Ománu je dobrou zábavou jezdit v troubícím autě tam a zpátky, přičemž se z přeplněného vozidla vyklánějí spolujezdci, mávají vlajkami a řvou jak šílení. Je to nejspíš důsledek toho, že oni mají levný benzín a my zase pivo.

Kozí stezky nad městem a opuštění země

Ráno se vydáváme zpět do centra a plníme i úkol pro sportovněji laděnou činnost. Ze čtvrti Ryiam do čtvrti Mutrah vede značená turistická stezka s číslem C38. Od parkoviště nad parkem Ryiam je už stezka vidět ve skalách, takže v místním obchůdku doplňujeme vodu a vydáváme se přes cestu mezi dvorky a následně strmým krpálem do skal. Je úchvatné, jak přímo z hlavního města vedou stezky do skalnatých hor. Okolí Maškatu skýtá nepřeberné horolezecké možnosti a i turista si zde najde svoje. Ostré skály tvořené vyvřelinami vypadají jako zmenšeniny Vysokých Tater.

Z nadmořské výšky necelých 10 metrů v několika zákrutách přesahujeme 100 metrů a brzy jsme v sedle. Odměnou za propocená trika je výhled na zelenou čtvrť Ryiam se známou rozhlednou a restaurací ve tvaru kadidelnice.

Pokračujeme však dále a postupně se noříme do pustých skal. Cestička se mezi nimi vine, překoná několik menší sedel, aby po chvíli klesla k ruinám opuštěné vesnice. K vidění tu toho moc není, snad jen pár sklepů a studna. Přesto je tohle místo důležitým bodem, neboť se zde značená stezka prudce stáčí doprava do rokle (nepokračovat rovně po široké pěšině).

Brzy se skály přibližují a my se ocitáme v pěkné soutěsce. Na mnohých místech narážíme na lezeckou vložku a nezbývá než použít i ruce. Příjemným zpestřením je přelézání několika tůněk, které v úzké rokli zbyly po minulých deštích. Tyto jsou plné pulců i dospělých žab, zatímco okolí okupují pestrobarevné vážky. Při této příležitosti vzpomínáme na Dana Bártu.

Žádným překvapením v této oblasti není existence několika retenčních nádrží zdůvodněných ochranou před přívalovými lijáky. To už je však známka civilizace a brzy procházíme skrz menší hřbitov ve čtvrti Mutrah. Prudkou ulicí se velice rychle dostáváme zpět k mořské hladině, přičemž přímo před námi trčí do nebe věže jedné z mnoha maškatských pevností. Jde o pevnost Mutrah, její věže působí jako maják. Jdeme do toho a začínáme stoupat po prudkých schodech. U kasy nikdo není a tak se zdarma ocitáme na jedné z pevností. Odměnou za opětovně propocené triko je fantastický výhled na bílé centrum Maškatu.

• První část článku
• Druhá část článku
• Třetí část článku
• Čtvrtá část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.