Omán / Jebel Ash Sham, hory a horská turistika - výstup na Jebel Ash Sham, Hadžárské hory

Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (3)

Komářím požitkem však noční dobrodrůžo nekončí. Je vedro, jak v pekle, jsme tři chlapi ve stanu a usínání mi dává zabrat. Je s podivem, že v okamžiku, kdy je člověk úplně utahaný, nemůže usnout. No, konečně dosahuji okamžiku, že spím, ale najednou se ozývá dusot nejspíše stáda mamutů a zvířecí ryk připomínající osla. Je to však příliš hlasité, což mi k oslu nesedí.

V prvním okamžiku jsem se strašně polekal a vzbudil ostatní. Pochybuji, že takhle řve střízlivý osel. Musel si něco dát a nebo ho někdo zaživa stahuje z oslí kůže. Bohužel se ukazuje, že jde skutečně o řev osla a dokonce o oslí stádo. Pohybují se všude kolem nás, zatímco my doufáme, že je nenapadne skočit na stan. Do toho v nepravidelných intervalech šíleně hýkají, takže o klidném spánku si mohu nechat tak leda zdát…

Výstup na nejvyšší dosažitelný bod v Ománu je třeba zahájit v 6 hodin. Po probdělé oslí noci se budíme v 5:45, abychom to stihli. Fakt, že jsme vyrazili až před sedmou, je ostudnou vizitkou nezodpovědnosti českých turistů. Po rychlé snídani vyskládáváme batohy a veškerou výbavu (spacáky, stany, přilby, sedáky, lezecký matroš, většinu žrádla apod.) necháváme schovanou pod převisem asi 50 metrů od nocležiště.

Konečně vyrážíme. Nejprve lehce vystoupáme na holé a skalnaté suťovisko, abychom brzy klesli do hluboké rokle. Tohle se opakuje ještě několikrát a konečně chápu fakt, že k výstupu na Jebel Shams člověk potřebuje tolik času. Startovní místo, kde spíme je totiž 1 950 metrů vysoko. Hora má 2 997 metrů, nicméně po cestě ještě 600 metrů klesnete. Celkové převýšení nahoru je tedy téměř 2 300 metrů a totéž dolů! Po celou dobu lze počítat s pekelným vedrem, nezpevněným suťoviskem (zapomeňte na Tatranskou magistrálu), ale s precizním značením.

Asi po hodině chůze (2 a půl kilometru od startu) přicházíme k hraně kaňonu Ghul. Opět se otevírají překrásné výhledy do hlubin, ale i na cíl naší cesty. Mně se podaří vybít baterie ve foťáku, což mě hodně trápí. Na(ne)štěstí má foťák ještě Kuře. Nejvyšší horu Ománu tvoří dvojice vrcholů. Severní vrchol Jebel Ash Sham je vysoký 2 970 metrů (někde se uvádí 3 009 metrů) a je obsazen vojáky, tudíž turisticky nedosažitelný. Jižní vrchol Qarn Al Ghamaydah je vysoký 2 997 metrů (někde se uvádí pouze 2 970 metrů) a právě sem vede stezka W4. Především je však jižní vrchol turisticky atraktivnější, neboť se tyčí přímo na konci několika mohutných kaňonů. Je rovněž exponovanější.

Nás zatím čeká náročné stoupání do svahu severního vrcholu po hraně kaňonu. Po dalších třech kilometrech výživného stoupání (ale i klesání do dvojice roklí) se cesta začíná stáčet vpravo do hlavního sedla, které odděluje dvojici nejvyšších ománských vrcholů. Další dva kilometry prudkého a hlavně vyhřátého stoupání po jižních svazích zabere cesta do tohoto sedla. Jsme asi 2 750 metrů vysoko. Přibližně 500 metrů severně vzdušnou čarou se nachází vojenský vysílač. Tady mám pocit, že už tam brzy budeme, bohužel to nejhorší nás teprve čeká.

Následuje prudký výšvih na vrcholové plató, které však končí roklí a je nutné prudce sestoupit o spoustu výškových metrů níže. Tohle se opakuje celkem pětkrát. Je to neskutečně demoralizující a v poslední rokli už dost nadávám. V tomto místě se nachází i technicky náročnější pasáž s lezením cca I. stupně UIAA. Poslední sedlo je zároveň vyznačeno velkou bílou šipkou na protilehlé stěně.

Po cestě domů jsem se dopátral, že zde lze sestoupit do jinde neschůdných severních stěn a pokračovat poté po hlavním hřebeni pohoří Hadžár ke kopci Ras Al Haraq (2 416 metrů) a napojit se na značené stezky na východě. Do budoucna se uvažuje o vyznačení této stezky pod číslem W10. Osobně si těžko představuji náročnost tohoto treku. K Ras Al Haraq to musí být alespoň jeden den chůze v nanejvýš exponovaném a náročném terénu v pekelné výhni ománských hor s nemožností doplnit vodu.

K doposud nevyznačené stezce W10 se naštěstí připojuje čtveřice nevyznačených sestupových tras do severních údolí (W2, W3, W7 a W7a). Určitě však jde o dobrý tip pro turisty masochisty a rád bych se zde jednou dočkal cestopisu z těchto končin.

Naše cesta je ve znamení posledního výšvihu. Mám toho opravdu dost, potkávám zde Peťu, který tradičně utekl a již hodinu na nás čeká. Necháváme si batohy u něj a společně s Kuřetem a následně i Morissem úspěšně dobýváme možná nejvyšší bod Ománu. Ať už je vyšší tento jižní a nebo severní kopec, výhled je nádherný. Hadžárské hory se táhnou na všechny strany. K rozeznání je jmenovaný severní vrchol, ale i další skalnaté štíty jako Ras Al Haraq a další desítky hor.

Martyrium a cestovatelská chyba

S Morissem se ještě fotíme na vrcholku, ale čas kvapí, takže se vydáváme k batohům a poté ihned dál. Výstupy z projitých roklí dávají hrozně zabrat, ale nějakým způsobem se dopravujeme do hlavního sedla mezi severním a jižním vrcholem. Tady čekáme na Morisse. Prosím Peťu jakožto nejsilnějšího člena týmu, aby šel s ním a já s Kuřetem sestoupíme k tábořišti a zajistíme dole vodu (povážlivě se nám snížily zásoby, každý máme sotva litr). Plánem je i cesta naproti s vodou.

Petr tedy čeká na zmoženého Morisse a my se vydáváme prudkým klesákem dolů. Čas kvapí, slunce klesá a my jsme v půlce. Konečně opouštíme hranu kaňonu Ghul a už je jasné, že za světla nedojdeme. Zároveň je pro mě a pro Kuře velkým překvapením, když zjistíme, že Moriss s Peťou jsou pouze o jednu rokli za námi. Zase tak pomalí nejsou a my zdaleka nejsme tak rychlí…

Čas je neúprosný a poslední rokle prolézáme po tmě. Je neskutečné, jak rychle slunce zapadá v jižních zemích. Na jednom místě se trochu ztrácíme, Kuře si stěžuje na silnou bolest v koleni, ale přesto dosahujeme tábořiště. Sám si přiznávám, že jsem dost rozbitý. Naproti ve svahu se znenadání objevuje dvojice reflektorů od auta a ukazuje se, že jde o včerejšího maníka.

Je sympatické, že to vzal vážně. Společně s Kuřetem zatím mířím do skrýše s věcmi a než se nadějeme borec je skládá na korbu Toyoty. Je poněkud nešťastné, že jsme se nedohodli o ceně, ale kluci zde stále nejsou a já s Kuřetem nedokážu vymyslet způsob, jak mu to naznačit. Kromě toho mám pocit, že trpí pro místní obvyklou "selektivní hluchotou". Slyší a rozumí pouze tomu, co sám chce.

Naštěstí se kluci zjevují rychle, což sice nic nemění na situaci, ale aspoň se to nějak pohne. Brzy sedíme v autě, chlapík nám v komplexu zajišťuje i vodu, a konečně řešíme naši ochotu platit. Vzhledem k tomu, že za cestu z Bahly jsme dali 30 riálů, považuji za strop při cestě z kopce maximum 15 až 20 riálů. Na této částce se všeobecně shodneme a můžeme si užívat šílený sjezd v mnoha zákrutách. Bonusem je pouze částečná funkčnost brzd, z toho plynoucí charakteristický zápach spálených destiček a brždění motorem.

Nad soustavou kaňonů a roklí nakonec zapomínám na úvahy o penězích a soustředím se na to, co budu dělat, až auto vyletí z cesty. Je jasné, že bych to nepřežil, neboť sedím uprostřed vzadu, nejsou zde pásy a tak se odevzdávám osudu - nějak to dopadne. Další starost mám o batohy na korbě. Je slyšet, jak to s nimi mele. Uvědomuji si, že kromě vybitého foťáku na klíně mám všechno vzadu a třeba ani nebudu muset otázku financí řešit, neboť všechno ztratím.

Do Ghulu na parkoviště přijíždíme se všeobecnou úlevou. Borec nám pomohl vyložit věci (kupodivu všechny) a nastal okamžik, kdy se rozloučíme. Moriss mu hezky poděkoval a sám nabídl jistou finanční satisfakci. Chlapík se toho ovšem vůbec nebojí a říká si rovnou o 60 riálů. Ze začátku nás cifra doslova rozesměje, ale začínáme smlouvat. Dohoda je nakonec poloviční částka, ale přesto nás pěkně oškubal. Udělali jsme kravinu, že jsme si nechali skládat věci bez domluvy ohledně peněz. I v Ománu jsou všichni bílí považováni za chodící peněženky z Německa a s nostalgií vzpomínám na výrazně nekomerčněji založené obyvatelstvo Íránu.

Po přeskládání věcí zpět do Opela se vracíme do městečka Al Hamra, kde si dopřáváme večeři v jednom z bister ve starší severní částí a poté se pokoušíme ve starém městě najít nějaký plácek vhodný ke spánku. To se ukazuje jako špatná volba, neboť jsou všude domy místní chudiny. Volíme tedy směr zpátky k jeskyni Al Hoota, naštěstí po pár kilometrech objevujeme vhodný a čistý plácek. Je jedna hodina v noci, opět spousta komárů a hlavně vedro ke třiceti stupňům. Spíme namačkaní a propocení ve stanu, tato noc byla snad nejhorší.

Návštěva horké jeskyně a cesta k jihu

Po probdělé noci se vydáváme autem k jeskyni Al Hoota. Tentokrát jsme tu dost brzo, takže čekáme asi půl hodiny do otevření. Každý platí 7 riálů, což je dost, ale Al Hoota je nejznámější ománskou jeskyní a prý to stojí za to. Ještě než na nás přijde řada s prohlídkou, navštěvujeme muzeum v patře. Tohle je opravdu zajímavé. Je zde hezká geologická expozice i s exponáty z Evropy (včetně naší domoviny). Trochu mě pobaví, že nám Ománci přisoudili Ochtinskou aragonitovou jeskyni, ale nevadí to. Unikátem je zdejší akvárium s množstvím zdejších endemických slepých ryb s dokonale zakrnělými zrakovými orgány. Oči mají přetažené kůží.

Konečně přichází na řadu návštěva jeskyně! Prvním velkým dojmem je zajímavý vláček, do něhož jsme usazeni. Vypadá jako metro a já jsem natěšený z podobné exkurze jako v Postojné. To se už ale vlak rozjíždí, překonáváme rokli a po pár desítkách metrech jsme v tunelu. Znenadání vlak zastavuje a všichni vystupují. Hned si říkám, zda to vůbec mělo smysl stavět, no, možná proto je vstupné tak vysoké.

Následuje prohlídka samotné kaverny. Krápníková výzdoba je docela chudá, prostory připomínají Kateřinskou jeskyni. Postupně se dostáváme až k podzemnímu jezírku, kde se cesta otáčí a jinou cestou jdeme zpět. Zjištění, že už je konec mě docela mrzí. Očekával jsem mnohem víc. Jedinou kuriozitou je neobvykle vysoká teplota v podzemí. Na konci si ještě dovolím upozornit průvodce, že v muzeu mají chybu s Ochtinskou jeskyní, ale je mu to očividně u prdele.

Od jeskyně se vydáváme zpět do města Bahla, projíždíme bez zastávky kolem našeho hotelu a navštěvujeme vyhlášenou pevnost Bahla. Jde o jednu z nejznámějších památek v Ománu, zapsanou na prestižním seznamu UNESCO a už pohled při cestě od severu turistu přesvědčí, že to bude něco.

Samotné základy pevnosti byly položeny již během 13. století, postupně došlo k rozšiřování stavby a poslední realizace proběhla v 18. století. Zajímavostí je fakt, že od roku 1406 byla Bahla hlavním městem Ománu a to jí vydrželo až do počátku 17. století. V průběhu 19. století ztrácela pevnost svůj význam, až byla opuštěna a ponechána svému osudu. Nepálené cihly s blátem jsou sice levný a dostupný materiál, bohužel je třeba péče a pravidelné opravy.

Přívalové lijáky udělaly své a mnoho nechybělo, aby se velká většina pevnosti koncem 20. století zřítila. Záchrana přišla v poslední chvíli a tak se i my vydáváme do nitra neobyčejného architektonického díla.

Prvním příjemným zjištěním je velmi sympatická cena za vstup. Činí pouze jeden riál. Dalším plusem je naprosto neobyčejná rozloha pevnosti. Areál má několik pater, návštěvník si užije vzrušujícího průzkumu podzemí s tajnými chodbami, mnoha místností a zázemí uvnitř fortu a nakonec i trošku adrenalinové výstupy na hradby. Je třeba počítat s alespoň dvouhodinovou rezervou. Všichni se shodneme na tom, že pevnost Bahla je opravdovou satisfakcí po zklamání v jeskyni Al Hoota a výrazně spokojenější vyrážíme dál k jihu.

Mou hlavní starostí je sháňka funkčních baterií do foťáku (záměrně jsem vybral typ na baterie AA), jelikož už dva dny nefotím. Jediným fotografem je teď Kuře, který je však proslulý tím, že je líný poslat fotky svým kamarádům. Z toho důvodu jsem docela nešťastný a několik pokusů o nákup skončilo neúspěchem.

Teprve až po návštěvě pevnosti Bahla narážím na otevřené elektro a pořizuji si rovnou dvě sady spolehlivých baterií Energizer. Náladu mám hned lepší a společně se svými kolegy to oslavujeme koupí freše - tak říkáme vynikajícímu nápoji z čerstvě vylisovaného ovoce - fresh. Ve srovnání s českou nabídkou několika stánků s občerstvením má Omán neporovnatelně lepší zdroje a tudíž i chuť. Kromě toho se freše nabízí na každém rohu a vydatný půllitr ananasové šťávy energeticky vydá za pořádnou svačinu.

Z Bahly pokračujeme stále k jihu k menšímu hradu ve městě Jabrin. Tento pochází z první poloviny 17. století, je poměrně hezky zachovalý, ale my jeho návštěvu vynecháváme. Bahla byla dost silným zážitkem, obcházíme si tedy Jabrin po obvodu a poté se vydáváme zpět k autu. Je docela vtipné, že opět potkáváme skupinku Němců z hadžárských hor. Očividně objíždí stejná místa jako my.

Koupačka v poušti

Z Jabrinu trochu bloudíme, ale nakonec se napojujeme na dálnici a následně jedeme dosti dlouhou etapu polopouštní oblastí Janabah. Z jihu míjíme města Nizwa a Izki a pokračujeme ve směru na východ. Jsou zde i 30 kilometrů dlouhé úseky naprosto fádní krajiny bez jakékoliv známky osídlení. Pro středoevropana něco neskutečného. Vzhledem k řidičově únavě se pozdě odpoledne rozhodujeme pro krátkou prohlídku města Ibra.

• První část článku
• Druhá část článku
• Třetí část článku
• Čtvrtá část článku
• Pátá část článku
• Poslední část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.