Persie: Írán, formality ke vstupu a víza do země se značně pošramocenou pověstí, pohádkové země plné kontrastů

Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na střechu Persie (1)

Návštěvou tajuplného Íránu jsem si splnil jeden z největších cestovatelských snů. O zemi, jejíž pověst je vskutku pošramocená, je slyšet leccos špatného. Pravdou však je, že si Írán mnoho lidí plete s Irákem, jehož krutý, ale fungující režim, byl nejspíš zbytečně rozvrácen v rámci šíření demokracie. Škoda, že tato historická chyba našich spojenců má za následek vznik prakticky fašistické organizace "Islámský stát" a nahrazení předchozího režimu režimem mnohem horším.

Nebudu se však raději pouštět na tenký led. Můj soukromý názor je poněkud ovlivněný návštěvami skvělých lidí v zemích jako Kosovo, Albánie, Rumunsko, Ukrajina, Bosna nebo Írán. Pokud se člověk necítí na to, aby vytáhl paty z domu, je dobré si v teple obývacího pokoje pustit báječné filmy "Soukromá válka pana Wilsona" nebo "Vrtěti psem". Kdoví kde je pravda. A úkolem mainstreamových médií je pouze navyšovat prodejnost "katastrof neskutečného rozsahu".

Čtěte také: Neviditelná hora Sahand, cesta za íránskými troglodyty

V Íránu se mi nic zlého nestalo. Naopak jsem se cítil tak bezpečně jako nikde. Člověk může zanechat hromadu zavazadel na rušném parkovišti a nic se nestane. Muslimové jsou lidé ochotní a slušní. Na druhou stranu je každý občan pod dohledem státního aparátu. Hrozba kriminálu nebo ještě horšího trestu je akutní i pro cestovatele.

Režim je krutý, mnoho lidí s ním nesouhlasí (včetně mě), ale prozatím funguje. Člověk v tom vidí jistou podobnost s komunistickým režimem. Jistou nadějí do budoucna je nový prezident Hasan Rúhání, který je poměrně prozápadně laděný. Tak jako tak Írán mohu jen doporučit, člověk si rozšíří obzory a třeba při odletu prohlásí (jako můj kamarád Aleš), že kompletně změnil názor na muslimy.

Něco málo z geografie a historie

Írán se nachází na Blízkém východě, přičemž na severu sousedí s Kaspickým mořem a na jihu s Perským zálivem. Z východu i západu má několik sousedů, v některých zemích aktuálně probíhá občanská válka. Rozlohou je to 16. největší země světa, počtem obyvatel 18. největší. Žije zde cca 80 000 000 lidí. Z této sumy je přibližně čtvrtina zastoupena menšinami (hlavně Azerové, Kurdové, Arabové, Lorové a další).

Komplexní historii Íránu vezmu jen velmi stručně. Nejstarší osídlení je přes 6 000 let staré. Země vznikla na základech Perské říše, ve které se vystřídaly dynastie Elamitů (město Súsy), Médeů (tato byla rozvrácena Kýrosem Velikým) a nakonec Achajmenovců. Právě Kýros byl zakladatelem tohoto rodu. Založil hlavní město Pasargadae a přijal zaroastriánské náboženství za státní.

Roku 522 př. n. l. přesunul Dárius I. hlavní město do Persepolis, v roce 330 př. n. l. byla Achajmenovská říše rozvrácena Alexandrem Makedonským. K moci se dostává dynastie Seleukovců, která navazuje na Alexandra Makedonského, ale už o 60 let později propukají první války s parthským etnikem (Peršané) a hlavně dynastií Arsakovců, která se pokouší navázat na Achajmenovskou dynastii.

Nastává období neklidu, které končí roku 224 nástupem Sasánovců na trůn. Jde o perskou rodovou linii, v této době zažívá Persie zlaté časy. Vše končí nájezdy Arabů v sedmém století a konečně v roce 632 (rok smrti Mohameda) nástupem arabských chalífů. Následuje střídání mnoha arabských dynastií, přičemž největší vliv mají Umajjovci a Abbásovci.

V Íránu se do popředí dostávají šíité. Intriky mezi rody a "potomky" proroka Mohameda mají za příčinu oslabení moci, čehož roku 1042 využívá sunnitský rod Seldžukovců, který má spíše turecké kořeny. Tímto rokem se dostává k moci a Írán je území je podrobeno nadvládou sunnitů.

Ovšem ani tato říše neměla šanci proti průniku mongolských kmenů kolem roku 1206 pod vedením Čingischána. Proti okupaci Mongoly povstalo mnoho kmenů a milicí, z nichž největší proslulosti dosáhli Asasíni. Moc se však podařilo uchvátit až perským Safíovcům, čímž se území Íránu opět dostává do perských rukou (tato dynastie svůj původ hledala mezi súfistickými mistry, paradoxně dnes spíše sunnity). Mezi vládci se prosadil Abbás I., který přesunul hlavní město z Tabrízu do Isfahánu. Proběhlo znovuupevnění moci Persie a šíitská forma islámu byla prohlášena za státní náboženství.

Mezi léty 1722 až 1760 se k moci na krátký čas dostala afghánská dynastie Afšárovců, která neměla potřebné politické body, takže byla nahrazena rodem Zandovců. Tento rod pocházel z Lorského etnika na jihu Persie a hlavní město přesunul do Šírázu. Od roku 1779 probíhala v zemi občanská válka s turkickými kmeny, které v roce 1794 svrhly lorskou dynastii Zandovců a dosadily k moci chána Karíma, zakladatele Kadžárovské dynastie. Už od roku 1796 probíhaly s přestávkami války s Ruskem, které skončily v roce 1828. Persie se stává bitevním polem pro Rusko a Británii.

V roce 1907 si obě velmoci rozdělily sféry vlivu, přičemž je Persie prakticky bezmocná. V zemi probíhá i vnitropolitický boj, který vrcholí revolucí roku 1925. Tehdy se dostává k moci kozácký vojenský vodce Réza Chán a zakládá dynastii Pahláví. S vojenskou podporou Británie (vlastnící monopol na ropný průmysl) se vydává tureckou cestou a Írán (název změněn roku 1935) se stává sekulárním státem.

Réza Chán Pahláví se rozhoduje řešit spory mezi SSSR a Británií příklonem k nezainteresované velmoci, kterou se stává předválečné nacistické Německo. V roce 1941 vtrhl SSSR a Británie do Íránu, donutila Rézu k odchodu do exilu a dosazuje k moci dostává jeho syn Muhamad Rezá Pahláví.

Muhamad Rezá Pahláví se orientuje spíše k USA a Británii, nicméně roku 1951 je na nátlak veřejnosti jmenován premiérem Muhamed Mossadek. Úzce spolupracuje se SSSR, zestátní ropný průmysl (způsobuje jednu z "ropných krizí") a o dva roky později se pokouší o státní převrat. Tímto činem se Mossadek dostal do domácího vězení, nicméně všeobecná nespokojenost se projevuje jinak. Pahláví prosazuje velmi tvrdě sekularismus, z toho důvodu se stále více ozývají věřící, v jejichž čele stojí ajatolláh Ruholláh Chomejní.

Tento náboženský vůdce je sice od roku 1964 v exilu ve Francii, přesto se mu podaří zburcovat davy a v roce 1979 způsobuje státní převrat. Cesta k němu byla ovšem prolitá krví, Šáh se snaží za každou cenu udržet moc, běžná je střelba do davu studentů nebo rozježdění davu lidí tanky. Tyto represe stály život tisíce lidí.

Pahláví však situaci nakonec stejně nezvládá a vzniká Islámská republika Írán. Vztahy s USA se značně vyostřují a již v listopadu 1979 dav místních a nečinného přihlížení policie obsazuje americkou ambasádu. Na 444 dní se 66 amerických pracovníků ambasády stává rukojmími šíitských islamistů. Na Chomejního, který se vrací z exilu, čekají na letišti neuvěřitelné 3 000 000 lidí.

Vnitřní nestability země využívá Saddám Husajn a Irák napadá v roce 1980 Írán. Je neskutečným paradoxem, že Irák byl tehdy mohutně podporován USA a spojenci (kteří Husajna o pár let později pověsili - inu "Cíle si nevybíráme podle našich přátel, nýbrž přátele si vybíráme podle našich cílů", jak poznamenal jeden z amerických ministrů zahraničí). USA se vyznamenaly i v červenci 1980, kdy vojáci z letadlové lodi sestřelili íránské civilní letadlo s 290 lidmi na palubě…

Krvavá válka s Irákem trvala 8 let a stála život 1 000 000 lidí. Hlavními a jedinými spojenci napadnuté země byla Sýrie, KLDR, Libye a Čína. Je hrozné, že 100 000 obětí války zemřelo na účinky chemických zbraní, jež dodali Iráku naši spojenci. Tímto číslem se Írán dostává na druhé místo v počtu civilních obětí chemických, biologických a jaderných zbraní - hned po Japonsku (které rovněž bombardovaly USA).

V roce 1989 umírá Chomejní a k moci se dostává ajatolláh Chameneí, který vládne dodnes. Světskou moc zastává prezident, přičemž dnes má Írán spíše prozápadní směřování než za dob prezidenta Ahmadinežáda. Jak to bude dál uvidíme v novinách. Každý dělá chyby a každá země má ve svých dějinách temná místa (třeba u nás masakry sudetských Němců a další excesy), nicméně i po nastudování íránských dějin mi moc nejde do hlavy, jakým právem si ho jisté velmoci dovolují zařadit na tzv. "Osu zla". Nechť si každý udělá obrázek sám. Třeba čtením a nebo návštěvou inkriminované země.

Přípravy

Do Íránu lze cestovat několika způsoby, ale vždy je třeba vízum. Nejsnadněji asi získáte tzv. "letištní vízum" na 15 dní (jako třeba my). Při delším pobytu je třeba navštívit ambasádu. Důležité informace máte uvedené na www.mzv.cz, nebudu to tedy podrobněji rozepisovat. Platí zákaz alkoholu, nevhodné literatury, určité normy oblékání a další omezení.

Pro cestu do země je nutné získat "referenční číslo", které vám přidělí íránské ministerstvo zahraničí. Jsou tři způsoby jeho získání - buď osobně na ambasádě, přímo na letišti (a doufat, že vás nepošlou z Teheránu zpátky) nebo u některé z agentur. My jsme využili služeb www.zirhamia.cz. Cena za zprostředkování je 1 000,- Kč.

Zároveň se nechávám naočkovat proti žloutence A a břišnímu tyfu. Žlutou zimnici bohužel nezvládám a celou dobu doufám, že to nebude potřeba. Sháněním map jsem taky trávil mnoho večerů. Bohužel s nevalným úspěchem. Výrazně doporučuji půjčení nebo koupě některého z anglických průvodců po Íránu. V češtině nic kloudného není (sehnal jsem jen jakýsi zastaralý samizdatový průvodce) a orientace v zemi je tak z počátku velmi složitá.

Přílet do Teheránu

Odlétáme z Vídně s přestupem v Kyjevě. V zemi jsme uprostřed noci, ještě v letadle si i ty nejhezčí holky uvazují šátky. Po příletu je třeba navštívit několik přepážek. Tady zjišťujeme, že se o referenční číslo nikdo nezajímá a po několika návštěvách různých starobylých přepážek platíme 50 dolarů za vstup do země. Novinkou je nutnost mít s sebou vytištěnou pojišťovací smlouvu! Samotná kartička nemusí stačit, bohužel tato informace není nikde uvedena.

Konečně se přesouváme do příletové haly a sbíráme svá zavazadla. Mariánovi spadlo z pásu a zůstalo skrytě ležet za sloupem, takže hned ze začátku to máme veselé. Máme rovněž peripetie s výměnou peněz. V Íránu neakceptují jakékoliv naše platební karty a je nutné s sebou vézt veškerý obnos peněz. Jediná směnárna se nachází v odletové hale v patře a její prostorová identifikace nám zabrala alespoň půl hodiny.

U obou okének je nesouvislý hrozen místních lidí, kteří se dohadují a cpou jeden přes druhého. Jde to na lokty. Chlapík za kasou nechce měnit starší verze dolarovek a poslední Moriss končí s neskladným štosem riálů. Kurz je přibližně 8 korun za 10 000 riálů, přičemž nejpoužívanější bankovkou je 50 000.

Konečně máme vyměněnou část našich úspor a vyrážíme do města. Po opuštění terminálů nás však trochu zaskočí šílený mumraj před jeho branami. Prvních pár okamžiků se rozhlížím, jestli někde není nějaký transport do města, ale velmi brzy je zřejmé, že tomu tak není. Je nutné se spolehnout na taxikáře. Znenadání nás oslovuje vlezlý postarší chlapík v saku a nabízí odvoz z letiště pro všechny milion riálů (cca 850 Kč). Naštěstí v nás převládá nedůvěra a nakonec seženeme odvoz přímo od řidiče snad třikrát levněji. Byl to jen dohazovač.

Necháváme se vyložit na ulici Násir Chosrou, kde se nachází několik ubytoven. Další jsou pak na křižující ulici Amir Kabir a dál na ulici Saadi. Nějakou dobu se nemůžeme dohodnout, co vlastně hledáme, všichni jsou unavení a zpustlá teheránská ulice ve dvě ráno nevypadá vůbec vábně. Po čase nacházíme menší ubytovnu na křižovatce Násir Chosrou a Amir Kabir.

Krátce ve městě a cesta do hor

Ráno pospáváme co nejdéle, ale z nějakého důvodu se zmatený vzbudím už v sedm (v noci jsem si obráceně posunul hodiny na mobilu kvůli časovému posunu) a totálně rozespalý začínám budit ostatní. Jsem poslán do patřičných míst a spím potom do půl deváté. Poté se rozhodneme řešit naši situaci. Nejprve se pohádáme kvůli programu. Já se chci jet aklimatizovat na Tochal, Jarmil se nějak není schopen vymáčknout, Vajgarovi je to jedno a ostatní chtějí rovnou vyrazit na Damavand. Demokraticky tedy vyrážíme do hor.

Nejprve je však třeba zajistit nutné nezbytnosti. Shodou šťastných náhod zjišťujeme, že na ulici Násir Chosrou mají plynové kartuše na VAR. Je to velmi důležité vědět, protože v Teheránu obchoďáky nejsou a každá ulice patří nějakému "cechu". Kupříkladu o dvě ulice dál už prodávali hlavně foťáky, jinde obleky, boty, nebo třeba ulice se svatebními salóny. Na Násir Chosrou byla hlavně železářství a v několika z nich měli kartuše. Kromě jiného se zde nachází pár kebab-bufetů a pošta.

Mimo kartuše se rovněž snažíme zorientovat, nikde jsem nesehnal rozumnou mapu Teheránu a v našem plánku není o žádné ulici Násir Chosrou nebo jiné z okolí žádná zmínka. Naprosto netušíme, ve které části města jsme a také nedokážeme odhadnout, kde vůbec leží Damavand. Slunce máme vysoko nad hlavou a já vůbec nevím, kde je sever a kde jih. Podle mobilu Michal určuje směr, ale tato informace vůbec nekoresponduje v mapě.

• Pokračování článku

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků…

Javorníky, Beskydy, Hostýnské vrchy. Krajina utvářená po staletí lidskou rukou. Rozlehlé lesy střídané…

Dvoudenní túra Hostýnskými vrchy s bivakem pod…

Dvoudenní přechod západní částí Hostýnských vrchů sice nepatří do kategorie himalájských výkonů, přesto jako…

Engadinské třítisícovky počtvrté (2), tentokráte s…

O cestě až na toto sedlo a sestup do údolí Val Bregaglia, o čemž jsme původně tak trochu uvažovali…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.