Kurdistán, Erzurum a cesta pod bájnou horu Ararat (5 137 m n. m.) v tureckého Kurdistánu

Cesta horami tureckého Kurdistánu

Kurdistán je území dnes zasahující do několika států blízkého východu. Kromě Turecka, kde se nachází jeho největší část zvaná taktéž někdy jako Horní Mezopotámie nebo Východní Anatolie, zasahuje oficiálně neuznaný Kurdistán ještě na území dnešní Sýrie, Iráku, Iránu a malým výběžkem do Arménie.

Území je obýváno především Kurdy, které sice od Turků na první pohled samozřejmě nerozeznáte, ale mluví vlastním jazykem a mají i své vlastní zvyky i kulturu. Nejvyšší horou Kurdistánu a i celého Turecka je vulkán Velký Ararat měřící 5 123 metrů, ve vulkanicky činné oblasti kolem íránské hranice však ční i řada jiných více než 3 500 metrů vysokých sopek.

Klima v oblasti je typické vnitrozemské, suché a horké, dalo by se říci pouštní, protože většina oblasti je pokryta nehostinnou polopouští a jen kolem prohřátých a rostlinami zarostlých sporadických vodních toků roste trocha vegetace. V zimě jsou okolní nehostinné hory a sopky pokryty až 4 metrovou vrstvou sněhu, na jaře potom přichází krátké období zeleně a dostatku vody, v létě potom krajina vyprahne, aby se připravila na tuhé zimní mrazy.

My jsme měli štěstí a příjemných 28 stupňů ve stínu brali Kurdové v srpnu jako velkou zimu. Oblast je velmi chudá, sami Kurdové říkají: "V západním Turecku jsou továrny, v Kurdistánu vojenské základny." Mají úplnou pravdu, průmysl zde skoro nenajdeme, snad jen nějaké ty manufaktury na zpracování ovčí vlny. Až na výjimky chudí obyvatelé pouště a pouštních hor se živí převážně pastevectvím. Zdejší plemena zakrslých a nenáročných ovcí spasou i tu nejnepatrnější vegetaci, výsledkem je polopoušť, někde úplná poušť.

Lidé bydlí ve velmi skromných podmínkách, domky jsou přízemní, nejčastěji z vepřovic nebo kamene, střecha je ze zde vzácných dřevěných kůlů, je rovná a na ní je izolační vrstva z nasypané zeminy. Kolem se potulují stádečka koz a ovcí a především tlupy menších čí větších ušmudlaných dětí. Populační exploze je zde obrovská, výjimkou nejsou ani rodiny s 15 dětmi. Jak je chtějí uživit, o to se asi už jejich rodiče vůbec nestarají, a tak při pohledu na exotického turistu se v okamžiku děti sbíhají a žadoní o cokoliv, někdy to hraničí až s drzostí, protože mnoho dětí znamená málo času rodičů na jejich výchovu.

Kupodivu se nám zdálo, že v Kurdistánu je alespoň ve městech poněkud méně zahalených žen, než leckde západněji. Kriminalita je zde obecně velmi nízká, v tomto ohledu není nutno si dělat sebemenší obavy, pokud dodržíte základní bezpečnostní pravidla platná kdekoli v Evropě.

Erzurum a cesta pod Ararat

Z Erzurumu se započalo naše putování za krásami nejvýchodnějších částí Turecka. Erzurum je mnohasettisícové město, i když nám se to ani tak nezdálo, Erzurum je již o poznání chudší než srovnatelná města západněji. Je zde vzácná seldžucká a později i osmanská památka. Jedná se o staroislámskou školu koránu madrasu, ve které učenci poznávali korán a učili se žít podle něj. Madrasa je zajímavou ukázkou předosmanské architektury.

Z Erzurumu vyjíždíme směrem na východ do Kurdistánu, krajina se nemění, jsou to poušť a tři tisíce metrů vysoké hory na obzoru. Nestačíme se divit monumentálním dílům v krajině. Hned za Erzurumem míjíme první a zdaleka ne poslední rozlehlou vojenskou základnu, kde stojí pod přístřešky řady naleštěných tanků, obrněných vozidel, terénních vozů a tak dále. V dáli pozorujeme přibližující se bílé mozaiky gigantických rozměrů na okolních pouštních a odevšad dobře viditelných svazích.

O pár desítek kilometrů dále jsou další a další obrazce, je to dílo tureckých vojáků z vojenských základen. Důvody, proč taková díla, jejichž tvorba snad musela být řízena i ze vzduchu, vytvořili, jen odhadujeme. Atatürk na nás zhlíží svým pohledem ze všech tureckých bankovek, mincí, jeho zlatá bysta krášlí každou státní úřední budovu, nádraží, školu i nemocnici. Skoro v každé kanceláři firem a dopravců, někde i v soukromých bytech, je jeho fotografie a to také v Kurdistánu.

Blížíme se do hor

Blížíme se do hor malým a přeplněným autobusem, s ním musíme vyšplhat do vysokohorského sedla hor Karasu – Aras Daglari. Tyto hory se táhnou od západu k východu v délce přes 200 kilometrů. Cesta skoro bez automobilů se vine odvážně skalnatými údolími pořád nahoru, objíždíme pravidelné kuželovité vrcholy, pravděpodobně sopečného původu. Sedlo Tahir Gečidi je ve výšce 2 475 metrů, až tam jsme autobusem vystoupali.

Opět se divíme, jak je možné, že Kurdové stačí ručně nebo jen s minimální mechanizací kosit a sušit trávu pro svá stáda na tak velkých plochách, v horách je totiž o mnoho vlhčí klima a dokonce jsou zde i travnaté plochy, nikoli jen poušť, to se však opět mění s klesající nadmořskou výškou.

Ani v horách nejsou ovšem vůbec nikde ani v náznaku lesy, topí se proto výhřevným sušeným trusem. Ve městě Agri je opět velká vojenská základna, město je chaoticky rozloženo v rovině a probíhá zde opravdu ten pravý orientální mumraj, na ulici se odehrává všechno, provozují se na ní živnosti jako jsou například venkovní holičství, prodej ovoce z vozíků, prodej ovčího nebo drůbežího kebapu, koberců anebo živnosti autoservisu a třeba čištění bot.

Chudé děti prodávají váhu. Burácí klasická turecká, Kurdové by mě opravili, kurdská muzika. Staří muži chodí ještě tradičně oblečeni v širokých kalhotách sešitých až u kolen, působí to trochu legračně, ale jeví se to praktické v horkém klimatu.

Z Agri se cesta vine dále na východ, cesty jsou vcelku dobré, udržované, i když třeba jen nástřikem tekutého téru, na který se rozsype mletý kámen, ale tak se vlastně cesty látají i u nás ve střední Evropě.

Kraj pod Araratem

Večer přijíždíme do Dogubayazitu, města 30 kilometrů vzdáleného od hraničního přechodu do Íránu. Přímo z centra města ovšem není výhled na kužel stratovulkánu Büyük Agri Dagi, neboli Araratu, přírodního magnetu oblasti.

Hledáme vhodné a levné ubytování, pár levných hotýlků v centru je, na ulici nás oslovuje v asi čtyřech světových jazycích chlapík a nabízí nám pomoc. Hned se skamarádíme, nechává si říkat neoficiálně Arap, což si nechal vytetovat i na ruku, zná asi 7 jazyků a spoluvlastní speditérskou firmu na hranicích v Gürbulaku.

Jeho oficiální jméno v průkaze totožnosti je však jiné, vezeme se jeho autem po městě a zastavujeme na vojenské základně, kde zjišťujeme, jaké podmínky platí pro cizince pro výstup na posvátnou horu všech Arménů Ararat, o který Arméni přišli, když jim ho Turci vojensky zabrali.

Potom jedeme s Arapem do campu 7 kilometrů do kopců nad Dogubayazitem k paláci Ishak Paša Saray. Měla zde být teplá sprcha, místo toho zde byl čúrek studené vody, ale místo na stanování je tu dobré, na zavlažovaném plácku roste dokonce i zelená tráva i vzácný stín poskytující stromy.

Ještě večer lezeme ke skalnímu oknu ve skalách nad palácem, abychom mohli pozorovat neopakovatelný západ slunce nad hornatou pouštní krajinou. Ráno se vypravujeme na prohlídku paláce Ishaka Paši, palác je jedinečnou ukázkou osmanského stavitelství a je jednou z nejvýznamnějších osmanských památek v celém Turecku. V jeho okolí jsou trosky středověkého města a hradeb s mešitou, která patří k nejstarším v Turecku. Bohužel se v paláci nedochovala původní výzdoba zlatem, sloupy byly obkládány zlatým plechem a ze zlata byla i celá vstupní brána do paláce, zlato odvezli v 19. století při okupaci území Rusové.

S naším kamarádem Arapem jedeme k íránské hranici podívat se na Ararat, místo, kde údajně uvízla po opadnutí potopy světa Noemova archa, chceme obhlédnout také kráter po pádu meteoritu a podívat se na samotnou hranici, bránu do islámského státu Írán. Jak praví legenda, uvízla Noemova archa na vrcholu Araratu, není tomu ovšem tak, údajně popravdě uvízla na horském hřebeni naproti a nikoli na samotné sopce.

Místo skutečného uvíznutí Noemovy archy je značeno šipkou ze silnice mezi Dogubayazitem a Gürbulakem, v Turecku jsou památky a cesty k nim vždy dobře označeny a to i zde úplně na východě. Za Dogubayazitem se otevírá pohled na poušť a z ní se do nebes tyčící kužel Araratu, který je zaledněn od asi 3800 metrů. Jeho menší soused, sopka Malý Ararat, vysoký kolem 3800 metrů už zaledněná není. Pozorujeme utuhlé z kráteru se valící lávové řeky. Nádhera.

Před hranicí stojí fronta kamiónů asi 10 kilometrů. Auta zdržují prý Turci, Íránci propouštějí prý plynule. Arap zvládá i něco česky a rusky, protože jeho firma často zpracovává formality i pro české řidiče. Přes dvě kontroly jandarmy se po prašné cestě dostáváme ke kráteru v zemi po pádu meteoritu, spadl zde prý někdy před 100 lety a kráter má v průměru asi 25 metrů, hluboký může být stejně tak.

Potom jsme pozváni k Arapovi do kanceláře na hranicích na čaj. V kanceláři visí na stěně jak jinak než Atatürk a je pěkně a moderně zařízena, výkonný počítač s internetem je samozřejmostí. Kolem dokola je jen prach a burácející kamióny.

Zpátky do Dogubayazitu musíme opět přes kontrolu pasů na stanovišti jandarmy, která kontroluje všechny, kteří chtějí po silnicích v Kurdistánu projet. Z Dogubayazitu vyrážíme po vedlejší silnici vinoucí se nekonečnými horami těsně kolem íránské hranice k jezeru Van.

Stoupáme strmě opět do hor a projíždíme sedlem pod sopkou Tendürek, která je vysoká 3 542 metrů a nahoře jsou zbytky sněhu. Ačkoli není vrcholek nikterak jedinečný a sopka nemá tak pravidelný kužel jako třeba Ararat, zajímavé je především údolí pod ní, kde se projíždí autobusem kolem černých skal, které nejsou ničím jiným než nedávno vysoptěnou utuhlou lávou. V délce přes 30 kilometrů projíždíme podél lávových řek a polí a kolem snad nejchudších kurdských osad.

Jezero Van

Jezero Van přezdívám malým vnitrozemským mořem, na východě začíná jezero ve vzdálenosti 75 kilometrů směrem na jih od Dogubayazitu a je položeno 1 700 metrů nad mořem. Jezero z obou stran lemují pouštní hory dosahující výšek přes 3 500 metrů. Ze břehu nedohlédnete v mnohých místech vůbec na druhou stranu, vidíte jen modrou a zase jen nebeskou modrou před sebou. Jezero je dlouhé vzdušnou čarou asi 100 kilometrů, ale objet ho po cestě znamená urazit přes 230 kilometrů.

Loď jezdí po jezeře jednou denně z města Van do města Tatvan v odpoledních hodinách. Střediskem oblasti je město Van s univerzitou, muzeem a prastarým hradem z dob Urartské říše, kdy byl Van jejím druhým hlavním městem. V té době se zde používalo klínové písmo, které je k vidění na skalách kolem pevnosti nebo chcete – li hradu Van.

V muzeu ve Vanu je řada nálezů ze starověké historie Vanu a regionu kolem jezera. Samotné jezero vděčí za svůj vznik sopečné činnosti. Původně větší jezero se zmenšilo potom výbuchem sopky Nemrut Dagi (3 050 nebo 2 910). Tehdy se část plochého údolí v důsledku výbuchu a zároveň tím vzniku samotného sopečného kužele Nemrut Dagi přehradila a došlo tak k jeho rozdělení.

Jezero Van je nádherně sytě modré a vodu má průzračnou. Není příliš teplé, protože se nachází ve vyšší nadmořské výšce. Jeho vody jsou nasyceny sodnými solemi, a tak chutnají spíše hořce, nadnášejí, ale voda nezanechává na kůži krystalky. Zajímavostí je, že se v ní dá bez použití mýdla prát, poněvadž voda svými solemi špínu rychle rozpouští úplně sama.

V městečku Gevaš na západ od Vanu je starý osmanský hřbitov s hrobkou Celme Hatun Kümbeti. Tato hrobka byla vystavěna pro ženu jménem Celme Hatun v roce 1358. Hřbitov byl používán od 14. do 17. století. Zajímavé jsou náhrobky, na nichž jsou vytesány geometrické obrazce a arabské nápisy.

V Gevaši je i pěkná oblázková pláž ke koupání. Z Gevaše lze vyjet také lodí na nedaleký ostrov Akdamar se staroarménským kostelem postaveným v letech 915 až 921. Výška jeho dómu je přes 20 metrů. Na stěnách jsou kamenné reliéfy. Také na druhém nedalekém vanském ostrově Čarpanak je arménský kostel. Oba ostrovy leží relativně blízko od břehu, doprava lodí tam trvá asi 20 minut.

Za zmínku stojí ještě další významná kulturní památka nedaleko jezera, směrem na východ můžeme od jezera Van z městečka Gevaš dojet k ojedinělému kurdskému hradu Hošap. Byl vystavěn v 17. století při hlavní cestě do města Hakkari, to je dnes správní středisko nepřístupné a hornaté provincie u Iráku. Dříve již stál na místě pozdějšího hradu Hošap starý urartský hrad.

Pod hradem je vzácný historický osmanský most. Při východním okraji jezera jsou vodopády Muradiye Šelalesi, v létě budou pravděpodobně poněkud méně vodnaté. Na protější straně jezera u města Aldičevaz vystupuje z vod jezera monumentální kužel sopky Süphan Dagi, která je se svými 4 058 metry, jiné prameny uvádějí výšku dokonce přes 4 400 metrů, nejvyšší horou regionu Van.

Podle informací dostupných na internetu se mělo za výstup na sopku Süphan Dagi platit místnímu šerpovi nebo na vojenské základně. Podle informací Čechů, které jsme letos na východě potkali, ale na sopku nahoru vystoupali zadarmo za dva dny, s tím, že jim vojáci řekli ano, ale půjdete si tam na vlastní nebezpečí a nepočítejte s naší ochranou. Záleží potom, jak si tuto informaci každý přebere a jak se rozhodne. Sopečný kužel Süphan Dagi je nahoře pokryt zbytky sněhu, vody není dostatek, dá se však roztopit ze sněhu.

Nemrut Dagi u Tatvanu

Sopka Nemrut tyčící se při západním okraji jezera Van je známá především jako sopka, v jejímž rozložitém kráteru se nachází jedno z největších kráterových jezer světa. Na bezlesou sopku Nemrut jsme stoupali z města Tatvan. Spodní část cesty do vesnice na svahu kráteru, asi 7 kilometrů z Tatvanu, je asfaltová, výše je povrch cesty zpevněný. Osobním autem se dá vyjet až do kráteru, což trošku degraduje trekařům výstup, my jsme si ale radost z výstupu, i když pod pálícím sluncem, nenechali zkazit.

Nejběžnějším představitelem fauny v oblasti vulkánu byly nádherné a čilé želvy stepní dorůstající velikosti v krunýři na délku až 50 centimetrů. Bylo jich zde obrovské množství, cestou pro vodu, ta je jen ve vesničce v polovině cesty na Nemrut, kde je voda v betonovém korytě pro ovce, a kde ji bere také celá ves, jsem potkal 5 želv a také jednu želví kostru.

Vodu, kterou jsme tam nabrali, jsme raději převařovali, ale nakonec jsme ji pili i malé množství nepřevařené a nic nám z ní nebylo, ovšem velké zažívací potíže nám kupodivu způsobila turecká hustá smetanová zmrzlina, na tu si raději dejte pozor. Při výstupu jsme u cesty zahlédli párek želv při námluvním rituálu, menší a sytě žlutý samec běhal za samicí, která byla větší a zbarvená do šedozelena. Narážel do ní asi 10 minut neodbytně krunýřem a přesvědčoval ji, aby konečně postála, nakonec se nám jejich akt vyvrcholení podařilo i vyfotografovat, dá se říci, že se jejich divoké páření zas až tak od lidského nelišilo. Želvy byly zabrány do akce tak, že ztratily svou ostražitost, za normální situace se totiž rychle zatáhnou do bezpečí svého krunýře.

Potěšeni nečekaným zážitkem stoupáme dále nahoru. Výstup nás ovšem poněkud zklamal, výšlap nehostinnou a suchou pouští stále nahoru k nevýraznému vrcholku sopky nebyl vůbec ničím zajímavý. Nahoru od vesnice k okraji kráteru nám to trvalo asi tři hodiny, z okraje kráteru se otevírá krásný pohled na sytě modrou hladinu jezera v něm.

Kdo by čekal, že uvidí hluboký kráter s okrouhlým jezerem uvnitř bude asi zklamán, kráter je totiž tak veliký, že kdybychom nevěděli, že to kráter je, tak bychom to asi sotva poznali, jezero v kráteru je rovněž velké a zaujímá jen asi jeho třetinu, kromě největšího jezera, které je studené, je na dně ještě jedno menší s údajně teplou vodou až 50 stupňů.

My jsme ale k jezeru nesestupovali a to hlavně proto, že sestup z okraje k vodám jezera by trval aspoň další dvě až dvě a půl hodiny a zpět rovněž tak dlouho. Na okraji kráteru nám zastavil místní Kurd na traktoru Ford, i když starém za to však nablýskaném, jel do Tatvanu na opravu, cestou pouštěl podle něj Kurdisch Musik, techno s prvky kvílivé turecké muziky, při tom vždycky pustil po klikatící se prašné cestě volant a rozhazoval do rytmu rukama. To jsem se už připravoval vždy před zatáčkou převzít otěže jeho pekelného stroje. Ten vidíce v poslední chvíli zatáčku, vrhl se k volantu a v poslední chvíli burácející traktor zatočil, a tak jsme sjížděli celou sopku, stálo to za to, batohy nám visely na oji a každou chvíli jsme nadskočili, až jsem se praštil o střechu.

Z Tatvanu jsme zamířili přes půl Turecka dálkovým klimatizovaným autobusem mercedes přes hlavní město Kurdistánu Diyarbakir na pobřeží Středozemního moře do míst u měst Adana a Mersin. V názvu Diyarbakir jsou obsažena všechna 3 turecká i. I s tečkou, i bez tečky a tvrdé y. Nad ránem jsme projeli krásným moderním městem Šanli Urfa, kdysi to bylo středisko Mezopotámie, je zde rozlehlé staré město a mezopotámský hrad, město patří historicky k nejzajímavějším v celém Turecku.

Středozemní moře nedaleko Sýrie

K moři jsme zavítali hlavně kvůli odpočinku a nabrat síly na další putování rozlehlou tureckou zemí. Proto bych chtěl zmínit alespoň pro rámcovou představu několik faktů a doporučení z oblasti u moře, která je navštěvovaná turisty méně než jiné, protože asi každý cestovatel Tureckem moře těžko mine a bude si chtít určitě aspoň na chvíli vychutnat jeho velmi teplou vodu a velké vlny.

Autobusem jsme z Kurdistánu dorazili do nížinaté oblasti kolem měst Adany a Mersinu, tato oblast nedaleko Sýrie je zemědělským rájem v Turecku, díky moři a jeho vlhkosti, teplému klimatu a úrodné půdě se zde urodí až několik sklizní zeleniny ročně, která potom zásobuje nejen celé Turecko ale i půl Evropy. Hojně zde rostou banánovníky, pomeranče, citrony, fíky, granátová jablka a další exotické ovoce.

Na jih od starověkého města Tarsus, rodiště svatého Pavla, rostou uměle vysázené eukalyptové lesy, eukalptus, strom původem z Austrálie, zde našel vhodné podmínky a roste tu do značných výšek, tvrdé dřevo, jakoby bez kůry, se používá pro výrobu papíru. Rostou zde také tučnolisté stromovité fíkusy, přesně ty, které známe z našich pokojů. Po vykácení 10 až 15 metrových euklalyptů se buldozery kořeny vytrhají, potom se plocha zplanýruje a seje se třeba znovu kukuřice, tím chci říct, že stromy se zde pěstují v řádcích stejně jako jakékoli jiné plodiny, akorát poněkud déle bohužel rostou.

Turci mají ke stromům a lesům asi stejný vztah jako ke kukuřici nebo rajčatům, plodina jako každá jiná. Kolem vlhkých zavlažovacích kanálů této oblasti zvané Čukurova roste až 5 metrů vysoký rákos, po stěnách hliněných domů běhají půlmetrové ještěrky s límečkem kolem krku.

V nížině 14 kilometrů pod Tarsusem u vsi Kulak jsme chtěli zakotvit u mořské hospůdky na pobřeží, ovšem zjistili jsme, že hospůdku smetly vlny a viděli jsme po ní tak jen vykachličkovanou podlahu, vloni čistá pláž bez lidí byla zneřáděná dřevem, plasty, sklem a jinými odpadky, moře bylo špinavé, všude se povalovali mrtví mlži. A to má být tato oblast brzy vyhlášená rezervací k ochraně karet, mořských želv, které se zde mohou jako již jen málo kde množit, protože oblast delty řeky Tarsu je prostá turistického ruchu.

Bohužel již ale není prostá odpadu, proto jsme ještě téhož dne pracně dostopovali na západ až za město Erdemli, kde jsme se za 30 korun na osobu ubytovali v kempu. Cestou jsme obdivovali moderní a musím říci že nápaditou a hezkou architekturu měst Mersin a Erdemli. Město Tarsus bylo dříve ve starověku přístavem, nyní je to z něj k moři přesně 14 kilometrů.

Adana, Tarsus, Mersin a Erdemli splývají v jednu aglomeraci s více než 3 miliony obyvateli, v centrech měst jsou menší mrakodrapy, palmové parky a háje, v architektuře máme za Turky co dohánět, naše panelová sídliště by působila velmi uboze, asi by v nich nikdo nebydlel, standardem je teplá voda ze střechy zadarmo, satelit, na balkóně krb a klimatizace. Domy jsou vždy z cihel a kolem dokola rostou palmy, pod nimi jsou podzemní garáže.

Tato aglomerace prožívá stavební boom. Moře je nadmíru teplé, asi 27 stupňů, vlny velké a písek jemný, hnědě zbarvený. Kolem moře jsou rozesety antická města a památky, zachovalé jsou zejména ve městě Kizkalesi, kde je rozsáhlá římská pevnost, přístupná turistům, která byla dříve spojena mostem ze břehu s další pevností na blízkém ostrůvku. Turistická infrastruktura je rozvinutá, stačí si jen vybrat z nabídky mnoha restaurací a jejich specialit a jiných ne zas až tak drahých všemožných služeb pro turisty.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.