Wádí Bani Khalid, turistika a příroda v Ománu. Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (4)

Wádí Bani Khalid

Už po příjezdu je zřejmé, že nepůjde o úplně běžnou turistickou destinaci, nicméně i zde lze najít historickou část. V Ibře se jmenuje Manzafah, lze ji nalézt v severozápadní části města a její prohlídka zabere sotva hodinu. Po krátké procházce se vracíme k autu a večeříme v jedné ze zdejších výborných restauracích. Vrcholem byla ještě prohlídka zdejšího trhu, kde jsme byli skutečně za exoty. Ibra je skutečně město, které na své turisty objevitele čeká.

Se západem slunce opouštíme Ibru a pokračujeme východním směrem k osadě Al Qahm a poté stále do odlehlých hor do wádí Bani Khalid. Jde o soutěskovité údolí, které návštěvníka překvapí svou krásou. Na rovinu se svěřím, že jsem nečekal nic zajímavého, ale realita mě naprosto ohromila. To však předbíhám. Nejprve je třeba projet dosti odlehlou oblastí do vysokého sedla a poté v mnoha serpentinách klesnout do údolí. Přes několik vesnic dojet do osadu Muqal až na konec zpevněné cesty.

Je pozdní večer, my jsme na prázdném parkovišti, kterým protéká říčka (opravdu nevšední místo), v oáze obklopeni palmami a pouštními horami. Za svitu čelovek se vydáváme dál do nitra zeleně proti proudu potoka a podél zavlažovacích kanálů.

Po půl kilometru dosahujeme rozsáhlé dvojice lagun, které obcházíme z pravé strany. Následuje skalnatější pasáž, kdy vystoupáme asi 10 metrů nad hladinu a po mostku se dostáváme k zavřené restauraci. Zjišťujeme, že se zde nachází dvojice stanů, z nichž jeden je vyroben známým českým výrobcem. Brzy se ukazuje, že jde o dva páry z Polska.

Usazujeme se opodál, večeříme, pereme prádlo, pácháme koupací hygienu v lagunách (poprvé jsem si zaplaval v soutěsce nahatý) a těsně před desátou jdeme zalehnout. Bohužel se naši polští sousedé chovají jako burani a hlavně dámské osazenstvo je neskutečně protivné. Ačkoliv neděláme prakticky žádný hluk a nikde nevidím žádnou polskou rezervaci celého areálu, upištěná Polka projevuje své negativní emoce slovy: "Jest kurwa dziesiąta!" No, jdeme raději spát.

Zatímco naši polští "přátelé" ráno ještě spinkají, my jsme dávno vzhůru, vracíme se podél říčky zpět k autu a chystáme se na krátkou túru. Teprve teď si plnými doušky užíváme to, co jsme včera jen tušili. Údolí řeky Bani Khalid je zeleným ostrovem uprostřed pouštní pustiny. Všude kolem se rozprostírají zavlažovací kanály a datlové háje, přičemž okolní rozpálené kopce a hory neposkytují zeleň žádnou.

Po návratu k našemu nocležišti zjišťujeme, že Poláci stále chrní. Moc se nezdržujeme a rovnou se vydáváme po značené stezce číslo W35 vzhůru do hor. Tato turistická stezka končí na druhé straně pohoří Východní Hadžár, je však neobyčejně dlouhá, její překonání znamená 18 hodin chůze (v případě cesty bez zátěže), převýšení 1 800 metrů a 23 kilometrů cesty. My rozhodně nemáme v plánu projít trasu celou a vydáváme se pouze k vyhlídkovému kopci Jebel Al Flahwil (947 metrů).

Od soutěsky Muqal nejprve stoupáme po její východní hraně severním směrem a poté se vydáváme podél hrany další rokle přímo k východu. Stezka je trošku hůře značena, nicméně cesta je jasná. Asi ve 3/4 cesty dosahujeme sedla, kde se značená stezka vydává doleva a nadále stoupá do odlehlých hor, zatímco náš směr pokračuje stále vzhůru k východu. Brzy jsme na skalnatém kopci Jebel Al Flahwil. Túra sem trvá asi hodinu a půl, převýšení je 300 metrů. Odměnou za výstup je kruhový výhled po okolních pustých horách a hlavně do zeleného údolí Wádí Bani Khalid.

Vracíme se stejnou cestou, nicméně v sedle mám s Peťou trochu nutkání si sestup oživit a sejít severním údolím roklí přímo do údolí Bani Khalid (naštěstí jsme to nezkusili). Sestup do severní rokle je schůdný, znamená asi dvoumetrovou ukloněnou plotnu. Bohužel samotná severní rokle je v soutěsce Bani Khalid ukončena asi pětimetrovým velmi těžko schůdným skokem (tohle jsme zjistili později). Nakonec se rozhodujeme pro sestup s ostatními a vracíme se stejnou cestou. U laguny se mezitím seskupilo poměrně dost lidí, takže se vůbec nezastavujeme a rovnou jdeme do samotné hlavní soutěsky přímo k severu. Hlavní atrakcí je především jeskyně Muqal, nicméně nám se nejvíc líbila samotná soutěska.

V prvé řadě je třeba prostoupit skrz rozsáhlé balvaniště uprostřed koryta soutěsky. Cesta je celkem zřejmá, překonání nejtěžších míst je usnadněno betonovými schody a lávkami. Brzy se člověk dostává i k samotnému toku říčky a hlavně ke koupacím lagunám. Součástí je i zhruba 150 metrů dlouhá soutěska s přírodním tobogánkem, kterou lze proplavat z obou stran.

Po této roklince se kaňon lehce rozšiřuje a brzy dosahujeme jeskyně Muqal. Společně s Peťou ji však míjíme a pouze ve dvojici se vydáváme dál na průzkum do kaňonu. Brzy jsme u "soutoku" roklí, z pravé strany se připojuje rokle, kterou jsme s Petrem chtěli sestoupit. Tady dole je jasné, že by to byl blbý nápad. Rokle od Jebel Al Flahwil je zakončena asi pětimetrovým vyschlým vodopádem, který vypadá značně neschůdně. Možná snad z pravé strany by člověk našel sestupové místo, ale bylo by to o hubu.

Jdeme ještě asi kilometr dál kaňonem, ale průchod je stále stejnější. Stěny dosahují asi 70 metrů, přičemž šířka plochého dna dosahuje asi poloviční hodnoty. Problémem je značné množství suti i obřích balvanů, které dno pokrývají a značně komplikují průstup. Vracíme se tedy zpět, já se převlékám do plavek, ale ještě předtím mířím na prohlídku jeskyně.

Petr zůstává venku, já u vchodu potkávám kluky, kteří mi půjčují čelovku. V jeskyni je to jako v prádelně, je nutné dávat pozor na hlavu, člověk většinou leze po kolenou. Samotná kaverna není sice dlouhá, ale je poměrně komplikovaná. Ve spodní části dosahuji aktivního toku zakončeného na obou stranách sifóny. Průzkum jeskyně zabere asi 25 minut.

Po cestě zpátky neodoláváme a skáčeme do proudící vody v nejužší soutěsce. Musím poznamenat, že jde jistě o jedno z pěti nejlepších koupacích míst, které jsem navštívil. Po koupačce se vydáváme pro věci, rychle jíme (hlavně Moriss) a vydáváme se na další cestu.

Cesta do pravé písečné pouště a hledání mořských želv

Stejnou cestou se vracíme na hlavní státovku, která má číslo 35, brzy jsme ve městečku Al Kamil, kde se stáčíme doprava. Naším cílem je vesnička Fulayl Al Mashayikh. Jde o jedno z několika míst v této oblasti, kde lze vidět fotogenické písečné duny pouště Wahiba (pojmenované po stejnojmenném kmeni; alternativním jménem pro tuto poušť je Sharqiya). Tato poušť vznikla v průběhu čtvrtohor, rozkládá se na ploše 12 500 km² (180 km sever - jih a 85 km východ - západ) a pro turisty je známa vyhlášenými dunami vysokými až 100 metrů (především v severní části, kterou navštěvujeme i my).

Ve Fulayl Al Mashayikh se proplétáme uličkami k jihu, nicméně cesta je jasná. Písečné přesypy jsou vidět zdaleka. Zastavujeme v podstatě u paty jedné z dun, hranice mezi osídlením a pouští je překvapivě ostrá. K severu se táhnou zelené oázy a zahrady, zatímco k jihu jen vyprahlá pustina. Naše auto ihned obklopují místní děti, na první pohled je zjevné, že na turisty zde moc zvyklé nejsou. My si larviček nevšímáme a rovnou se noříme zběsile fotit do pouště. V životě jsem neviděl tolik písku.

Brzy se místa nabažíme, takže se vydáváme k další cestě. Přes městečko Balad Bani Bu Hassan se stejnojmennou pevností se dostáváme do většího města Balad Bani Bu Ali. Jde o nejjižnější město naší cesty. Zde krátce procházíme trh, přičemž jsme zjevně středem pozornosti. Město skutečně nevypadá na hlavní turistický magnet v Ománu. S Kuřetem si dávám v jedné z restaurací i skopové s rýží, ale shodně to hodnotíme jako nejhorší jídlo na cestě.

Pokračujeme tedy dál severně přes vesnici Fulyal až k moři. Pobřeží Indického oceánu dosahujeme se setměním. Tak jako tak je zjevné, že jde o chudou část Ománu. Veškeré domky jsou zde tvořeny jednoduchou betonovou stavbou, v postranních uličkách se kupí hromady bordelu velké i na ománské poměry a pouliční osvětlení zde funguje spíše sporadicky.

Pokračujeme dál podél pobřeží k severu, až spatříme odbočku do osady Junayz Al Janubi, kde se nachází vyhlášená želví pláž. Na tuto skutečnost upozorňuje i několik cedulí. Kousek za dědinou projíždíme bránou a všem nám spadla brada. Pláž je dokonale hlídána strážci přírody a jediný přístup na ni je přehrazen ohromným muzeem s hotelem.

Vstup na pláž je podmíněn zaplacením dosti vysokého vstupného (tuším, že 8 riálů) a doprovodem jednoho ze strážců. Situace nás dosti vyvede z míry a samozřejmě, že zkoušíme najít vstup i jinde. Ukazuje se to jako čiré bláznovství. Nejen, že okolní skalnaté útesy jsou obehnány plotem, ale, jak jsme zjistili později, na samotné želví pláži se pohybuje několik strážců (dost možná, že i ozbrojených) a po moři krouží dvojice motorových člunů.

Všichni kromě Petra se nakonec rozhodujeme pro návštěvu místa, neboť jsme sem jeli opravdu dlouho a daleko. K dispozici jsou dva vstupy na pláž - noční a ranní - kdy připlavou želvy. Lepší je prý vyrazit na noční prohlídku, která startuje po desáté hodině (ranní tuším v 5). Nejprve si vyslechneme instrukce. Nesmí se vzdalovat od skupiny, nesmí se fotit s bleskem (želvám to může nezvratně poškodit zrak), plašit želvy, sahat na ně. Je povoleno pouze obdivovat. Plně to chápu.

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nachází naše planeta, se dá důvodně předpokládat, že mořské želvy pravděpodobně vyhynou. Je smutné si uvědomit, že živočich, který se vyvíjí již 150 milionů let a přežil vymření dinosaurů, je nejvíce za celou dobu ohrožen plastovým bordelem, kterým jsme si zamořili celou planetu.

Ze sedmi druhů mořských želv jsou čtyři druhy na pokraji vyhynutí. Pokud bude situace i nadále pokračovat stylem, jakým jsme si péči o Zemi nastavili, je však vysoce pravděpodobné, že do konce tohoto století zmizí druhy všechny. Nejhorší situace je právě v Indickém oceánu, na mnoha místech už želvy vyhynuly. I tohle jsou pro mě důvody, proč chci tyto koráby moří ještě vidět. Kdoví, zda se to ještě někdy poštěstí.

My brzy dosahujeme hranice přílivu a nadále posloucháme poutavý výklad. Náš průvodce měl zdaleka nejlepší angličtinu, jakou jsme zde slyšeli. Dovídáme se, že v Ománu existuje přes 30 pláží, kam plavou želvy klást vejce, ale tato je nejvýznamnější. Bývaly doby, kdy sem každou noc plavalo snášet až 150 želv, dnes se prý občas stane, že nepřiplave ani jedna (většinou však 5 - 10 samic).

Nejčastějším druhem je Kareta zelenavá (Lepidochelys olivacea), kterou brzy vidíme i na vlastní oči. Jedná se asi o metr dlouhou samici, která usilovně hrabe jámu pro vejce. Naneštěstí jeden z imbecilů, který byl s námi ve skupině, vyfotil želvu bleskem, ta se vzápětí otočila a odplazila zpět do moře. Myslím, že adekvátní reakcí průvodce by bylo, kdyby dotyčnému jednu lištil, k mému překvapení mu jen vynadal.

Jestliže je želva vyplašena, utíká do moře. Bohužel k tomu stačí prakticky cokoliv. Nešťastné zvíře tak přichází o jeden ze tří pokusů, který činí (jeden za noc) pro nakladení své snůšky vajec. Jestliže nenaklade na pláž ani třetí noc, vyvrhne snůšku do moře a téměř stovka malých želviček je ztracena. Smutné je, že želvy pohlavně dospívají až po dvaceti letech života a množí se jen jednou za 3 roky. Celkově mohou klást vejce ještě dalších 30 let, poslední desítky let si jen tak plavou oceánem. Jejich reprodukční interval je docela podobný tomu lidskému.

Po chvíli objevujeme další želvu. Tato již klade vejce, která hbitě zahrabává do písku. Nenechává se rušit ničím, my jsme však vyrušeni průvodcem, který odkudsi donesl mrňavou želvičku, co se právě vylíhla a štrádovala si to do moře. Moc dlouho ji netrápíme a pouštíme ji do světa. Je komické, jak sleduje světlo průvodcové čelovky, což je jediný silnější zdroj na pláži. Brzy však nalézá správný směr a mizí ve vlnách. S přáním šťastné cesty a dlouhého života se loučíme s želvátkem i s pláží a vracíme se do muzea. Rychle nabíráme Peťu a vydáváme se hledat nějaké nocležiště.

Podél severního pobřeží do světa čarokrásných wádí

U želvího muzea nocovat moc nelze, ale máme v plánu navštívit pláž u města Al Hadd, kde je symbol kempu. Poměrně brzy jsme na správném místě, ale stejně tak rychle jsme zastaveni hlídkou strážců přírody, neboť i tato pláž je hnízdištěm pro vzácné karety. Vracíme se tedy do města Al Hadd, které v noci vypadá dosti děsivě.

Vydáváme se skrz tmavé ulice směrem k severu a jen tak nazdařbůh hledáme čistý a klidný plácek. Nikomu se zde moc nelíbí, město působí chudě a nevábně. Objíždíme lagunu s menším přístavem a dosahujeme mysu Rad Al Hayyah s dalším přístavištěm pro rybářské čluny. Nejprve zvažujeme nocleh přímo zde, ale odpuzuje nás velké množství rybích mrtvol a dalších zbytků z rybolovu.

Vracíme se tedy kousek zpět, nakonec objevujeme rovinatou step na výběžku do moře Ras Al Hadd a přímo pod širákem spíme zde. Ráno moc dlouho neležíme a rovnou se vydáváme směrem k severozápadu. Prvním cílem je vyhlášený přístav Sur. Ještě po cestě nás dosti vyděsí docela ostrá policejní kontrola. Zakuklenci se samopaly, obrněná vozidla s kulomety a hlavně dvojice pásů natažených mezi sloupky. My jakožto turisté jsme projeli relativně snadno, ale místní lidé byli namátkově voděni mezi pásky, jejichž účel nám zůstal utajen. Nakonec jsme si z toho dělali čurinu a měli srandu z toho, že i my budeme posláni "mezi pásky".

Vzápětí dosahujeme města Sur, po mohutném mostě přejíždíme úžinu vedoucí do Surského zálivu a noříme se do starého města Muqraymatyan. Samotný Sur je známý především tradiční výrobou vynikajících ománských plachetnic dhow neboli safeena. Právě z tohoto města měl svou plavbu podniknout pověstný Sindibád. A čím jsou plachetnice tak výjimečné? Ač jsou ze dřeva, vydrží až sto let provozu, prokazatelně s nimi námořníci dopluli až do Číny, vysoce pravděpodobně se konstrukcí lodí dhow inspirovali benátští stavitelé lodí, ale především je jejich výroba ústně předávanou tradiční dovednostní. Neexistují žádné plány, jak si svou loď postavit, vše je předáváno ústně z generace na generaci a tajemství stavby těchto lodí zná jen úzký okruh vyvolených.

My nejprve procházíme středem města k zálivu, kde se dodnes nachází dílny ručně stavěných dřevěných plachetnic. Bohužel je však pátek, takže je vše zavřeno a nikdo nic nedělá. Skrz plot si alespoň prohlédneme jednu z rozestavěných lodí. Následně se pěšky přesunujeme k námořnímu muzeu, které je sice taky zavřené, ale plot vedoucí na dvůr mezi exponáty lodí zůstal otevřen. Prohlížíme si krásné plachetnice alespoň z vnějšku.

Venku panuje pekelné vedro, takže jsme z vylidněného Suru brzy ucapkaní a vydáváme se zpět k autu. Po cestě se zastavujeme v supermarketu, kde si pořizuji limonádu z mladého kokosového mléka. Ačkoliv jsem myší hovna nikdy nezkoušel jíst, po ochutnání tohoto nápoje se všichni shodujeme, že to chutná i voní jako myšince. K pocitu pachuti se přidávají i drobné cucky kokosové tkáně plovoucí v limonádě a dodávající myšincovému pocitu na autentičnosti. Známý surský hrad Sunaysilah poté vynecháváme a rovnou se vydáváme podél pobřeží dál na cestu.

Přemisťujeme se do vesničky Tiwi přibližně 50 km severně a rovnou se stáčíme do stejnojmenného hlubokého údolí. V osadě Hillat Al Hisn se cesta pro vozidla natolik zužuje, že se rozhodujeme pro odstavení auta na nejbližším rovném plácku. A dobře jsme udělali. Dál do údolí sice vede zpevněná asfaltka, ale průjezd v opravdu extrémně strmých uličkách šíleně se klikatících mezi zahradami a domky vyžaduje neskutečnou obratnost pro řidiče a vysoké riziko škody na půjčeném vozidle.

Ve světě severních wádí a nejlepšího koupání v Ománu

I cesta po asfaltu může být zážitkem. Tuto pravdu jsme si osvěžili ve Wádí Tiwi. Ač panuje pekelné vedro, poměrně rychle si to štrádujeme vzhůru proti proudu říčky. Divoká tropická zeleň v hlubších místech v údolí se střídá s pouští ve vyšších partiích, kontrast vidíme poprvé při strmém výstupu do sedla nad vesničku Harat Bidih. Při pohledu do rokle zpočátku uvažujeme o chůzi přímo podél zavlažovacích kanálů, ale to se ukazuje jako bláznivý nápad. Držíme se cesty, procházíme další osadu Harat Bani Isa, kde přecházíme na severní stranu údolí a brzy dosahujeme osady Al Aqur.

Zde je možnost pokračovat po značené turistické stezce E35, která začíná zde a vede až do nám známého Wádí Bani Khalid, kde jsme byli před několika dny. Samotný start treku je z této strany trošku těžší najít, ale nám se to daří na část našeho výletu opouštíme asfaltovou cestu. Stezka více sleduje tok řeky, je sice rovinatá, ale na několika místech dosti skalnatá. Především zde se člověku otevírají ty nejkrásnější pohledy na Wádí Tiwi.

Po 40 minutách chůze dosahujeme další osady s kuriózním názvem Sooee. Domky se nachází na terasách nad sebou a tím pádem střecha jednoho stavení tvoří rovněž podlahu pro dvorek stavení dalšího. Vypadá to zde parádně odlehle.

• První část článku
• Druhá část článku
• Třetí část článku
• Pátá část článku
• Poslední část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.