Národní park Biogradska Gora
|
||||||||||||||||||||||
Nedotčená krása bukového pralesaPrůzkum začneme u půvabného Biogradského jezera. Leží ve výšce 1 100 metrů a díky svému ledovcovému původu je chladivé a krásně průzračné. Možností, jak si ho užít, je spousta. Komu přijde voda moc studená, může dát přednost romantické plavbě na pramici, anebo jen tak posedět na dřevěném molu a osvěžit alespoň horskými výšlapy unavená chodidla. Také procházka kolem jeho břehů stojí za to. Rozkládá se tu unikátní biotop vynikající svou druhovou rozmanitostí a množstvím endemitů. Jeho ochranu prosadil už král Nikola v 19. století a dnes se tak Biogradska gora pyšní titulem nejstaršího národního parku v Evropě, a dokonce druhým na světě. Úplně jiný úhel pohledu nás ovšem čeká po vystoupání asi šesti set výškových metrů na zvlněnou planinu pohoří Bjelasica. Serpentýnky radši nepočítejte a vnímejte, jak se vám vlévá do plic kyslík. Spousta kyslíku! Vzduch je tu vlhčí a krásně voní. Nacházíme se totiž v původním pralese, jedním z nejzachovalejších v celé Evropě. Buky a jedle, které míjíme, jsou až 50 metrů vysoké. Představu o tom, jak je Biogradský prales hustý, získáme na první vyhlídce (jinak je malá dřevěná rozhledna uprostřed hustě zalesněných svahů spíše úsměvná). Ta pravá panoramata pro nás má ale připravena skalní vyhlídka Bendovac ve výšce 1 774 metrů. Odtud dohlédneme široko daleko a až tady zjistíme, jak je jezero pod námi úžasně členité. Idylické salaše a ochutnávka přímo u zdrojeCestou mezi borůvčím a cinkajícími kravičkami na hřebenových pastvinách sejdeme k jednomu z katunů. Tak Černohorci nazývají své salaše. Tyto prosté, kamenné či dřevěné přístřešky se pro řadu z nich stávají domovem na teplejší polovinu roku. Už před sto lety byl život tady podobný tomu dnešnímu. Jeho hlavní náplní byl chov dobytka, zpracování mléka a pěstování základních plodin. Večerům v horských osadách pak vládly tradice a pospolitost. Ženy předly vlnu, mladí zpívali a veselili se u domácí rakije. Každou zimu ale tahle idyla skončila a než napadla dvou až pětimetrová bílá peřina, veškerý život se přesunul zpět do údolí. Návštěva salaší je při našich toulkách jedinečnou příležitostí, jak vyzkoušet ty nejčerstvější domácí dobroty z černohorské kuchyně . Nechybí borůvkový likér, lahodný borovicový med a samozřejmě čerstvý sýr a domácí pršut. Máte chuť na něco vydatnějšího? Co takhle kaše cicvara? Budete překvapeni, jak je tohle "jídlo chudných" výborné. Kukuřičná polenta smíchaná s mladým sýrem a kajmakem (krémovým mléčným škraloupem) je opravdu sytá, tudíž není od věci doplnit ji nejoblíbenějším černohorským pivem Nikšičko. Lenost nade všeNejlepší na tom všem je, že k frekventovaným horským boudám západoevropského typu nemohou mít černohorské katuny dál. Na davy lidí tu určitě nenarazíte, a i když budete třeba druhým návštěvníkem za den, obsluha občerstvovacího "okénka" se kvůli vám rozhodně nepřetrhne a dá si pěkně na čas. Není to však žádný projev neúcty k hladovému poutníkovi, ale oficiálně přiznávaný povahový rys, na který jsou v Černé Hoře patřičně hrdí. Drží se tu totiž svého "líného desatera", podle kterého práce nikam neuteče. Natáhněte se tedy s klidem na voňavé louce, dejte si ruce za hlavu a se sestupem dolů ještě chvíli počkejte. Člověk se prý totiž rodí unaven a žije, aby si odpočinul. Autor: Karolína Chmelařová - píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Černé Hory . |
|