Bjelasica, Komovi a Kučka krajina v Černé Hoře, nezapomenutelný přechod v balkánských horách

Montenegro neboli hory Černé Hory (1); Bjelasica, Komovi a Kučka krajina

Když vám do vztahu po téměř patnácti letech začnou pronikat náznaky krize, doporučuji sbalit si batoh a vyrazit společně do hor. Vše potřebné si nést na zádech a šlapat do dálky, kam vás nohy ponesou. Cestou necestou, jedno kudy. Nedávejte si plány, nepočítejte kilometry. Poslouchejte cvrčky v trávě a bučení krav, sledujte nebe nad hlavou a cestu před sebou a večer si sedněte před stanem a rozdělejte oheň.

Vyprávějte si historky, co na tom, že jste je slyšeli už stokrát. Vsaďte se, že se ještě nějaká neznámá najde. A nebo klidně jenom mlčte. I takové chvíle bývají vzácné. Vynikne praskání ohně, šumění větru v korunách stromů, hřmění z dálky. Přes den budete řešit, kde vzít vodu, kde postavit stan a kde naposledy jste viděli turistickou značku. Zde životně důležité starosti, oproti těm nicotným a zbytečným doma. Buďte za ten společný čas vděční. Hory, léto, výhledy. Co víc si přát, co víc chtít od slova dovolená. Trochu zmoknout, trochu se zpotit - to ještě nikdy nikomu neuškodilo.

Jak jsme nejeli na Ukrajinu, aneb dejte si pozor na to, co si přejete

Už se stalo skoro tradicí, že koncem léta odkládáme děti k babičkám a vyrážíme sami, s báglem pěšky na hory. V minulých dvou letech jsme se toulali po horách na Balkánském poloostrově. "Letos se mi na jih nechce, mám toho vedra nějak dost. Co kdybychom jeli na Ukrajinu?" začíná debatu o směru výšlapu Luděk. Já souhlasím. Letní počasí roku 2015 přepisovalo rekordy, a nám se nechtělo ve výhni, která u nás panovala, do výhně ještě větší. "Poloniny budou ideální!" a hned vytahuji z rukávu tajný trumf.

Čtěte také: Bjelašnica: Horské vesničky v pohoří Bjelašnica, Bosna a Hercegovina

Když jsem vloni objednávala mapu bulharské Rily, zaujala mě nová turistická mapa ukrajinských Karpat pokrývající pohoří Hoverla a Svidovec. I přihodila jsem ji do košíku, když je to za jedno poštovné, třeba se nám někdy bude hodit. A tu teď předkládám před mého parťáka. "Podívej, co jsem vloni náhodou koupila!" A je rozhodnuto. Začali jsme plánovat, jak se do hor na Ukrajinu dostaneme. "Autem nejedu!" prohlásil hned zkraje největší vlakomilec u nás doma, tedy když nepočítám děti. "Tak vymysli něco jiného, ale autobusem přes noc nechci zase jet já," kladu si jedinou podmínku.

Luděk začal vymýšlet všechny možné kombinace, načež vymyslel, podle mne naprosto geniální, způsob dopravy do Karpat. Vlakem přes Polsko! Je pátek večer, děti už odvezeny k babičce, v neděli ráno chceme odjíždět. Zkusmo koukám na předpověď počasí pro Hoverlu a okolní kopečky. Z příslušné stránky na mě vykoukly blesky a dešťové kapky v podstatě na celý týden počínaje úterkem, kdy bychom měli náš přechod začínat. No bezva! Ale třeba jim to nevyjde, snažím se namluvit si, ale myšlenka, že jsme měli přeci jenom jet spíš na ten Balkán, je až nepříjemně vlezlá. A s ní také i usínám.

"Zarezervoval jsem nocleh v Přemyšli, teď ještě musíme přes internet koupit lístky na ten polský vlak," nelení Luděk hned od rána u počítače. Příslušné údaje už má naklikané, zbývá zmáčknout poslední tlačítko a jízdenka bude zaplacená. "Vidíš, ty bláho, jedeme na Ukrajinu, tam budou potřeba pasy!" uvědomila jsem si a raději hned, než na to zapomenu, běžím fialové knížečky najít. Leží kdesi až na dně šuplíku v obýváku.

Cvičně si jimi prolistuji. Náhodou mi padne zrak na datum platnosti. Můj končí v dubnu 2016. Hm, budu muset přes zimu požádat o nový, pomyslím si a začínám listovat tím Luďkovým. Tam se ovšem jako expirace skví datum 17.5.2015. Krve by se ve mně nedořezal. Je totiž 15. 8. 2015. "Strašnej průser!" zařvu na něho do kanceláře. "Máš neplatnej pas!" "Ukaž… ty vogo, fakt že jo!"

Jsme blbci. Poslední roky jezdíme pouze po EU, a na platnost pasů jsme ani nevzdechli. "Deset let! Já nechápu, proč má pas tak krátkou platnost," vzdychá Luděk, ale je to prd platné. Jsme namydlení. Zítra jsme chtěli odjíždět. Od prvotních myšlenek, kdy člověka samozřejmě napadne všechno možné, tedy i to, pokusit se dostat na Ukrajinu s prošlým pasem (no a co, Evropou si tou dobou pochodují desetitisíce lidí bez dokladu, a my nikam nemůžeme, když ho máme tři měsíce propadlý) nebo sehnat narychlo nový (je sobota, nejdřív by nám jej udělali v pondělí, to máš minimálně čekat do úterka, škoda přijít o tři dny dovolené) vyvstává myšlenka nejrealističtější.

"Holt budeme muset jet někam jinam!" "Ale kam, s občankou můžeme leda na Slovensko nebo na západ." "A co třeba Rumunsko?!" "Vždyť vlastně můžeme i do bývalé Jugoslávie," uvědomujeme si vzápětí, že omezení vycestovat na občanský průkaz nakonec nebude tak strašně kruté. "Mám nápad, vzpomínáš, jak jsme předloni jeli z Kolašinu vlakem? Jak se nad ním zvedaly takové hezké zelené hory? Jmenují se Bjelasica, tak bychom mohli jet třeba tam. Jsou podobné poloninám a vlak jede až těsně pod ně," nemám problém vymyslet jinou destinaci. A protože lepší nápad nemáme, rozhodujeme se rychle. "Tak jo!" Jen se v myšlenkách přeladit z Ukrajiny na Černou Horu. Mapu musíme vytisknout z internetu, jiná možnost sehnat ji v sobotu ráno není.

"Mezinárodní jízdenky směrem na Balkán nejdou koupit přes internet. Pojeďme do Letohradu, pokladna tam v sobotu ráno bude otevřená." Za půl hodiny už domlouváme podmínky přepravy do černohorského Mojkovace. Paní ťuká do počítače, až se z ní kouří. Snaží se, snaží, ale výsledek není nic moc. "City star (výhodná zpáteční jízdenka po Evropě) se musí kupovat minimálně tři dny předem. Vy chcete jet zítra, takže bohužel už vystavit nelze.

Zpáteční jízdenka vychází na deset tisíc," hází částky, nad kterými se nám protáčejí panenky. "Navíc nevidím do srbského rezervačního systému, tak vám nemůžu udělat rezervaci na lůžko. To byste asi viděli až na místě, zda se dá dokoupit." Pane jo, taková suma a ještě celou noc prosedět? Už nám není dvacet, abychom nad tím mávli rukou. "Hele, a nepojedeme přeci jenom autem? Je to nějakých 1100 kilometrů, když si to propočítáš, vyjde to levněji než vlak," zkouším navrhnout. "Já vím, že to není ono, ale když už je to celý takhle podělaný…" "Asi to bude nejlepší, ale pojedeme pohodově, žádný honění!" "Jasně, klidně dva dny!" jásám a už si pomalu na myšlenku cesty na jih zvykám. "Paní, tak vám moc děkujeme za snahu, ale je to příliš drahé, omlouvám se, ale pojedeme autem!" loučíme se s přeochotnou pokladní v Letohradě. "Nemáte zač, chápu to. Šťastnou cestu."

Po zbytek dne balíme a připravujeme dům na naši cca desetidenní nepřítomnost. Kolem páté přichází nečekaně na návštěvu naši přátelé Michalkovi. "Tak už máte sbaleno? Kdy vyrážíte na tu Ukrajinu?" začínají zvesela. Rádi je vidíme, mají také rádi cestování a je si vždycky o čem povídat. "Prdlajs na Ukrajinu," líčíme jim naše dnešní zážitky s pasem. "Jedeme do Černé Hory, zítra ráno, autem." Oba se podívali nejprve na nás a pak vzájemně jeden na druhého. "Ty, nepojedem taky?" navrhuje nesměle Ludvík. "Já bych jela hned!" odpověděla Lenka snad ještě dřív, než byla otázka dokončena.

"Můžeme jet s vámi?" vyhrkli spíš jako prosbu než jako otázku. Pro vysvětlení: Michalkovi jsou v důchodu, času tedy spousta. Lenka navíc prodělala v letošním roce nemalé zdravotní komplikace, takže půl roku pořádně nikde nebyli a na cestování jsou silně natěšeni. Pochopitelně, vzhledem k věku již nepodnikají náročné túry, ale doma se málokdy vyskytují, a když náhodou jo, nemá to dlouhého trvání. Pochopitelně že nemají na mysli, že by šli přes hory s námi, ale prostě jen vítají možnost někam vypadnout. A kromě toho, vlastní sedmimístné Caddy Maxi, kterému přezdíváme autobus, se kterým jsme už mnohokrát někam cestovali.

Rázem se cesta na jih jeví v ještě lepším světle. "O náklady se podělíme, vysadíme vás, kde budete chtít, a pak se zase za pár dní sejdeme, kde nám řeknete!" má Ludvík hotový plán v jedné minutě. "To by bylo super. Jenže, my jsme chtěli odrazit už zítra ráno." "To nevadí, my jsme sbalení v cukuletu!" dopíjejí rychle pivo a zvedají se. "Takže zítra ráno v sedm tady?!" loučíme se a já nevěřím svým očím. A nevěřím až do rána, kdy v 7:20 opravdu přijíždí Michalkovic autobus. "Teda nad vaší akceschopností mi zůstává rozum stát!" vznáším slova obdivu při nasedání do auta.

A pak už Ludvík startuje motor a opouštíme naši vesnici. Jediné, co mi straší v hlavě, je moje tajné přání z pátečního večera. Pomyslela jsem si, že bych bývala radši jela na Balkán. A? Jedeme na Balkán. Osud to tak zvláštně zašmodrchal. Říká se, že by si člověk měl dát pozor na to, co si přeje.

Zkusmo koukám na předpověď počasí pro Kolašin a okolní kopečky. Z příslušné stránky na mě vykoukla sluníčka v podstatě na celý týden. Tak snad to dopadne dobře!

Cesta autem trvala dva dny. První den jsme jeli, co to dá, abychom z cesty ukousli co největší kus. Po dálnici přes Maďarsko na Pécs, pak kousek přes Chorvatsko, a pár kilometrů za hranicí v Bosně a Hercegovině jsme zaparkovali auto na noc ve švestkovém sadu. Druhý den jedeme pomaleji. Ani jeden to nemáme tak, že by pro nás byly důležité jen ty samotné hory. Cesta je cíl. Baví nás i to, jak se k horám dostaneme. Byť je to nudným autem. Ale snažíme se, aby to nuda nebyla.

Po křivolakých silničkách navigujeme Michalkovy, a seznamujeme je s Bosnou a Hercegovinou, kde jsme jako doma. Snídáme burek ve Vlasenici a obědváme čevapi v Čajniče. V Pljevlje sháníme černohorskou SIM kartu a pak autem přejíždíme most na Taře. Nakonec společně trávíme ještě druhou noc, v novém kempu na řece Taře. Teprve třetí den ráno dokupujeme v Mojkovaci chleba, a pak nás Ludvík vede na kraj města, kde končí pro osobní auto sjízdná silnice a začíná CT-1, prva crnogorska transverzála. Takto honosně značená turistická trasa vede naším směrem přes tři pohoří: Bjelasica, Komovi a Kučka Krajina v délce přes 90 kilometrů. Na opačnou stranu by tato stezka měla pokračovat dalšími asi 70 km přes planinu Sinjajevina až do Žabljaku v Durmitoru.

Zabloudili jsme už první den

"Tak ahoj, za týden zhruba, dáme vědět, kde jsme! Užijte si moře a Černou Horu vůbec," loučíme se s Michalkovýma. Nahazujeme těžké batohy a kamenitou cestou stoupáme vzhůru. Jde to ztuha. Ušli jsme pár kilometrů, sezobli trochu ostružin, když tu za sebou slyšíme zvuk motoru. "Nestopneme si ho?" Nemusíme ani mávat. "Planinársky dom Džambas?" ptá se chlapík za volantem náklaďáku. Kývli jsme, jako že jo, protože co já vím, žádnou chatu na mapě nemáme. Ale důležité je, že sedíme a vezeme se spletí lesních cest strmě vzhůru. Chlapík nás vysadil po pár kilometrech na jakémsi rozcestí, ukázal rukou nahoru a odhrčel pryč.

Šli jsme dál ve směru, jaký nám ukázal. Bylo nám divné, že turistické značky zmizely, ale šli jsme po cestě dál, až jsme vyšli z lesa, kde stálo pár salaší a onen planinárský dom Džambas. Vypadal jako větší rekreační chatka, ale byl zamčený. Okénky jsme nahlíželi dovnitř, kde se nacházelo velké letiště a vše vypadalo jako turistická ubytovna. Shledali jsme, že je čas oběda, usídlili jsme se tedy na vyřazené sedačce, kterou někdo vyvláčel až sem nahoru, a pojedli chléb a salám. U chaty se objevily planinárské marky, resp. turistické značky a dokonce i rozcestník. Les už tady pomalu přechází v pastviny, výhled zpátky dolů na Mojkovac je doslova ptačí a nad hlavami se zvedají travnaté vrcholky Bjelasice.

Bjelasica jsou pastevecké hory. V něčem opravdu mohou připomínat ukrajinské poloniny, mně však nejvíc připomínaly Velkou Fatru; i když vrcholky Bjelasice převyšují hranici dvou tisíc metrů, a v nitru pohoří se ukrývá několik horských jezer. Hory nevelké rozlohou, ale zajímavé co do členitosti, nemají jeden hlavní hřeben, není tedy nikterak daná trasa jejich přechodu. Díky salaším nacházejících se skoro až v těch nejvyšších partiích, jsou protkány spoustou cest a variant, kudy se jimi toulat, se nabízí mnoho. Nicméně my se pro nejsnazší orientaci chtěli držet právě trasy CT-1.

Pohoří je charakteristické již zmíněným pastevectvím, které se tam hojně provozuje dodneška. Nejsou to tedy hory liduprázdné, určené pro toho, kdo touží putovat nespoutanou divočinou, ale přítomnost domorodců může být turistům jedině k užitku. U letních obydlí pastevců, zde nazvaných katuny, se téměř vždy spolehlivě dá najít voda, dá se zakoupit sýr, popít kafe či rakije a prohodit přátelské slovo. Kdo má rád balkánskou srdečnost, užije si ji u obyčejných lidí plnými doušky.

A na to se právě těšíme nejvíc. Nadšení ze znovunalezeného turistického značení nám ale dlouho nevydrželo. Puntíky uhýbají z vozové cesty prudkou strání vzhůru směrem, který se nám nezdá. Přesto jsme uhnuli též. Značená pěšinka se přehoupla přes obzor a zamířila prudce dolů. "To je nějaká blbost!" komentujeme směr a sklon značky. Chceme na Šiško jezero. Nedá se nic dělat, musíme už první den zapnout mobilní telefon a naladit mapu.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.