Bjelasica a Kučka krajina v Černé Hoře (Montenegro), nezapomenutelný trek v horách na Balkáně

Montenegro neboli hory Černé Hory (2); Bjelasica a Kučka krajina

"Tím údolím pod námi vede k jezeru cesta, vypadá jako silnice, ale zbytečně bychom ztráceli nadmořskou výšku," velí Luděk a už podruhé dnes uhýbáme ze značení na boční cestu rovnoběžně s cestou hluboko v údolí. Po čase už spíš necestu než cestu. Bez ztráty výšky to nakonec nešlo a posléze jsme byli i rádi, když jsme se na tu silnici v údolí probojovali.

"Aspoň už konečně víme, kde jsme," oddechli jsme si, když jsme dorazili k salaším katunu Jelina. Jenže ani u nich žádná značka vidět není, a cesty se větví. "Pojďte na kafe a sýr," volají na nás od dřevěného stavení. To se neodmítá. "Bydlíme tady přes léto, jeden syn pase ovce tamhle," ukazuje pán vzhůru k vrcholku, od kterého jsem předpokládala, že přijdeme. "Druhý pase krávy, a dcera je dole ve městě, navečer přijede."

Vnoučata pobíhají kolem bídných dřevěných obydlí. Nevypadají, že by jim něco chybělo. Jeden talíř nakrájeného sýra v nás zmizel, paní nese další várku. "Tu už ale od vás koupíme," nechce se mi vyžírat lidi, jejichž život je naplněn těžkou prací. "A kudy na Šiško jezero?" "Sámo právo, sámo právo." Víme moc dobře, že to znamená rovně.

Čtěte také: Předchozí část článku Bjelasica, Komovi a Kučka krajina

Maličké Šiško jezero leží v dolíku za sedlem asi kilometr odsud, a za ním vyčuhují barevné střechy katunu Šiška. Jsme tu moc brzy na nocleh, jdeme dál. Míjíme další salaše a přichází další pozvání na kafe. "To už bychom neusnuli, nezlobte se." Ševarinsko jezero zarůstá trávou a u něho dlouhou dobu marně hledáme bílé terčíky s červeným lemováním. Cestu nacházíme opět jen díky mobilu.

U dalšího obydlí bereme vodu. "Jsem původem Srb a píšu poezii," chlubí se pastevec útlou knížečkou. A hned nám jednu ze svých básní předčítá, zatímco jeho manželka peče chleba v rezavé děravé venkovní pícce. Jeho slovům rozumíme jen tolik, že jde o oslavnou ódu na Rusko a Putina. Myslím, že jsme v ten moment ani jeden nelitovali, že jsme jeli na Balkán. Ti lidé, ta atmosféra, vše je jedinečné.

Kdy se vám tohle poštěstí! Aby vám v zapadlém údolí strejc ze salaše v teplákách a papučích recitoval vlastní poezii. A samozřejmě, na zdraví nalil panáka rakije. Nocujeme kousek nad nimi s výhledem na celé údolí. Ohýnek plápolá a ticho narušuje jenom cinkot ovčích a kravích stád, jak je pastevci svolávají na noc k příbytkům. Je nám tady dobře.

Na nejvyšší Crnou Glavu

Ve slunečném ránu pokračujeme po vozové cestě vzhůru na hřeben. Minuli jsme kupky voňavého sena, obešli bílého koně pasoucího se na neposečené trávě a pak se stezka stočila mezi seskupení několika stromů. Stojí tu katun Reljina. Chlapi v montérkách napichují na silný kůl čerstvě zabitou ovci. "Dobré ráno, dejte si s námi kafe a rakiji!" Nemůžeme kolem nich jen tak projít.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Shodili jsme batohy a usadili se do stínu. "A to vám nevadí, jak na vás kouká?" pokouším s o vtip, protože ovci nabodávají včetně hlavy s černýma očima. "Ta? Ta už nic nevidí," smějí se chlapíci, zatímco zkušenými pohyby omotávají tělo drátem, aby se na rožni svévolně neotáčelo. "Jsme tu moc brzy," konstatujeme smutně, když se loučíme.

Značky tu i přes optimisticky červenou čáru na mapě opět žádné nejsou; jdeme prostě dál po cestě, která se v několika serpentinách vyšvihla do travnatého sedla a tam se rozeběhla do několika stran. Omšelá dřevěná cedule, první od začátku naší trasy, ukazuje šipkou k Ursulovačku jezeru a na Crnou glavu. Nevíme, kam se dívat dřív. Zda dopředu, na hřeben Bjelasice s dominantní Zekovou glavou (2 122 m), kterou lze neomylně poznat podle mohutného vysílače. Napravo v dálce lze zase spatřit skalnaté pohoří Sinjajevina.

Naše kroky ale povedou doleva, na nejvyšší horu Bjelasice, na Crnou Glavu. Další směrovka s planinárskými markami leží povalená na zemi, ale naštěstí je jasný den a postup celkem zřejmý. Travou vedou vyjeté koleje, nabrali jsme tedy směr, o kterém jsme byli přesvědčeni, že je správný. Po chvíli chůze nám důkaz přinesla zapíchnutá cedule Crna Glava 0:30.

Poslední úsek na Černou hlavu se musí tam a zpět, zahodili jsme tedy batohy do kosodřeviny a na 2 139 metrů vysoký kopeček si vyběhli nalehko. Výhledy se nedají popsat. Panorama Bjelasice s Ursulovačko a Pešica jezerem, celé údolí, odkud jsme přišli, Zekova glava, kam půjdeme, a vůbec Černá Hora jako na dlani. Pohoří Komovi, Sinjajevina, a v dálce možná i Durmitor a albánské Prokletije. Hory na všechny strany. K tomu krásné a slunečné počasí. Skoro je nám až líto scházet zase dolů.

S cestovkou do hor

Blížíme se k Zekově glavě. "Hele, lidi, a vypadá to na turisty!" Barevný had se kroutí proti nám. "Dobr dan! Zdravo!" zkoušíme to po místním. "Dobrý den!" "Mně bylo hned jasné, že to budou Češi!" Jednoho, který se tvářil nejméně nepřístupně, se odvážíme oslovit: "Dobrý den, jdete na Černou hlavu?" "Já ani nevím, já jdu tam, kam nás průvodce poslal!" vydechl značně zpocený chlapík. "Aha, tak to asi jdete na nejvyšší horu Bjelasice." Zdá se mu to být jedno. Jde tam, kam jsou ostatní klienti cestovní kanceláře.

Objekt vysílače na Zekově glavě je oplocený, tudíž nepřístupný. Celé okolí mi připomíná horu Krížna na Velké Fatře. I hřeben Bjelasice se tady stáčí k západu a pomalu klesá. Po zpevněné cestě jede nahoru na horu několik cyklistů. Opatrně je zdravíme. Jednu slečnu, tvářící se nejméně nepřístupně, se odvažujeme oslovit. "Ahoj, patříš taky k cestovce? Jedeš na Zekovu glavu?"

"A víte, že ani nevím," roztomile se usmívá a rukou si shrnuje z obličeje pramen blond vlasů. "Já ani nevím, kam jedu. Já vím jenom to, že jsem v Černé Hoře." Smích a odjela. "Co to je za lidi? Jedou někam a vůbec neví kam. A co hlavně, je jim to úplně jedno. Hlavně že byli v Černé Hoře."

Sestupujeme úbočím Troglavy ke katunu Vranjak. Nachází se zde civilizace, něco jako středisko, ovšem notně improvizované. Je možno se zde ubytovat v dřevěných chatkách a lehké občerstvení nabízí nově otevřený planinárský dom. Protože Luděk už dva dny neměl pivko, jdeme na jedno. Lahvové za dvě eura se nám zdá předražené, ale co, trochu to tu podpoříme. "A co přinesu pro dámu? Domácí sok?" nabízí zdejší správce. "Může být."

Z piva se nakonec vyklubaly dvě, do mě se zase vešly dva půllitry domácí šťávy. Najednou venku halas a dovnitř vchází partička Čechů. Usadili se u vedlejšího stolu a také si něco objednali. Jeden z nich machruje, zaslechli jsme, jak ostatním líčí, že už je tady pojedenácté. "Hele, a jet sem pojedenácté, není to trochu nuda?" voláme na něho, protože mi nedošlo na první pohled, že to asi bude průvodce.

Když se vše vyjasnilo, hovor pokračuje. "A kam jdete dál?" zajímá se chlapec. "Teď směrem na Komovi a pak dál za ně." "Ke Komovi je to nuda, to si radši stopněte nějaký auto. A za Komovi už nic není. Být vámi, zůstanu dva tři dny na Komovi a vydám se spíš na nějaký vrcholek." "A to my zase ne, ne že bychom nikdy nestopli auto (hehe, zrovna naposledy včera) ale teď už chceme jít po svých. Navíc nemusíme ty skalnatý hory a už vůbec ne nutně šplhat se na vrcholky. To my si jen tak v pohodě jdeme, rádi se někde zastavíme, prohodíme řeč s lidma, to víš, v našem věku už nejsme tak výkonní." Děláme si srandu.

Ušklíbnul se a dál tvrdí, že pod Komovi by jel autem a za Komovi by už nechodil, protože tam nic není. "Uvidíme," a loučíme se. Pravda je taková, že kousek za Komovi nám končí mapa. Ale také je pravda to, že na mobilní aplikaci OSM, máme v těchto místech nějakou stezku natrasovanou, tak jsme na ni zvědaví.

Kamenitá cesta pro terénní auto asi v pohodě sjízdná, se klikatí dál po nízkém hřebínku. Občas se jde lesem, občas po louce. Za zády máme parádní panorama Troglavy a Zekovy glavy, před sebou zase skalnaté štíty Komovi. A po pravé straně? Skalnaté vrcholky co já vím čeho, nad nimiž se podezřele černají mraky. Na loukách, po kterých procházíme, se pasou krávy. Dokonalá idylka. "Taková fantastická cesta a ten borec z Alpiny by to profrčel autem." "To víš, musel vypadat před klienty jako znalec terénu!"

První bouřka

Scházíme do mělkého dolíku, v němž se krčí Planinárski dom Krivi do. Mraky po pravé ruce černají stále víc a dva francouzští turisté s batohy míří k chatě. Kdyby Luděk řekl, že tam chce spát taky, nezlobila bych se, ale hrdost mi nedovolí nocleh v chatě nebo v její blízkosti navrhnout jako první.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zrovna překračujeme potok nad nově vypadající útulnou, když začínám rozhovor na téma dnešního noclehu: "Kde budeme spát? Kam až chceš dojít?" "Nevím. Nebo chceš spát na chatě?" "Ne, nechci," lžu, jako když tiskne. Znáte to, když ženská řekne ne. "Tak vidíš," nepochopil ani Luděk a chata nám brzy zmizela z dohledu.

Údolí se maličko zužuje a objevil se osamělý katunek. Tuším šanci. "Hele, dneska mám čuch na bouřku, chce to bezpečný nocleh." "Klid, hory jsou všude kolem nás." Vrcholky převyšující terén o pouhých sto metrů mi pocit bezpečí nikterak nenavozují. U katunu jsme požádali o vodu, já doufajíc, že by se třeba mohlo dostavit i pozvání na nocleh. Doma byly ale pouze děti. Nedá se nic dělat, musíme se spolehnout sami na sebe.

Zapadli jsme do lesa a cesta začala stoupat. "Do kopce už nejdu, musíme najít nocleh tady dole!" velím, neboť mám na bouřky nejen čuch, ale hlavně z nich mám panickou hrůzu. Sešli jsme z cesty pár metrů a objevila se loučka, jako stvořená pro nás. "Nejsme tady moc na ráně?" rozhlížím se v obavách. Vrcholky hor, pod nimiž jsem se cítila relativně bezpečně, se kamsi vypařily. "Klid, jsou tady stromy (jo, pět metrů vysoké mladé buky) a tamhle je hora (kilometr daleko)."

Rozděláváme oheň a… "Hele, kdo k nám jde na návštěvu!" Tři kravky přišly ochutnat jetelíček u našeho stanu. "Jestli tady zůstanou, tak jsem v klidu. Zvíře pozná bezpečný místo." Začíná se stmívat a párkrát už zahřmělo. Krávy se stáhly zpátky do lesa a kamsi se ztratily. "Tak to je jasný, i krávě to tady nepřipadá bezpečný," sýčkuju zase. "Tak se pro klid podívej," podal mi Luděk mobil s aplikací Blitzortung. "Jedna minibouřka u moře, jinak nic." "Tak co to bylo, když ne hřmění?" ptám se sama sebe, když uléháme do stanu.

Luděk už spokojeně chrupká, když se poprvé zablesklo. "A je to tady! Jedna jediná bouřka se vyskytovala vzdušnou čarou snad 100 kilometrů daleko a musí jít zrovna na nás!" hořekuji pro sebe, zatímco utrácím další data, abych zjistila postup blesků. "Ještě ať mi někdo říká, že ty bouřky nepřitahuji." Zazoomuji ze zvědavosti na Ukrajinu. Tam nic, klid. Skoro se zdá, že jediná bouřka v celé Evropě je právě ta nad námi. Blesk, hrom se ozval za pár vteřin.

"Blíží se to, co budeme dělat?" probudila jsem svého partnera. Ten však moje obavy z přírodního živlu nesdílí. Využil probuzení k praktičtějším věcem. Odskočil si ven a překontroloval kolíky. "Bouřka? Paráda!" zhodnotil další záblesk, otočil se na bok a zase usnul. To jen já ležela a počítala vteřiny mezi bleskem a hromem. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Po chvíli bouřka odešla prudit zase o kus dál, spadlo jen pár kapek.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.