Peaks of the Balkans na Balkáně, úžasný okružní trek v pohoří v Prokletije v Černé Hoře

Okružní trek v Prokletije (1): Z Vusanje do Valbony

Můj známý z práce, kterému všichni říkáme Kalle, již několik let pořádá s dalšími svými přáteli, Heinzem a Sonjou trekové túry do různých nealpských částí Evropy. Nikdy mě podobné podniky moc nelákaly, protože si osobně myslím, že Alpy svojí rozmanitostí mohou nabídnout horalovi v podstatě vše, co si může přát, a většinou jsou mnohem blíž než např. Pyreneje, Skandinávské pohoří apod. Tentokrát se ale mělo jednat o Prokletije a cílem byl okružní trek Peaks of the Balkans, který vede kolem celého pohoří.

Prokletije, Albánsky Bjeshkët e Namuna, je nejvyšší skupinou Dinárských hor (nejvyšší vrchol sahá bez pár metrů do 2 700 m n. m) a nachází se na trojmezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Na rozdíl od většiny Evropy se v něm nacházejí ještě zbytky původních lesů, které mají částečně charakter deštných pralesů (průměrný roční úhrn srážek překračuje 2 000 mm), a to byl jeden z důvodů, proč jsem neváhal a hned se zeptal, zda bych mohl jet také a po telefonátu se svojí přítelkyní, která mě v tomto dobrodružném podniku podpořila, jsem se stal definitivním členem skupiny.

Pro mě to v první fázi znamenalo hodně práce a přípravy, protože jsem jel na podobnou akci poprvé. Také jsem měl strach, zda tak náročný podnik fyzicky zvládnu, protože se mělo jednat o desetidenní přechod s celkovou délkou skoro 200 km a průměrným každodenním převýšením 1 000 m. Navíc jsme měli nést veškeré vybavení potřebné pro přenocování ve volné přírodě na zádech.

Čtěte také: Hřebenovka Šar planiny: Poznávání života v Makedonii, trek přes Šar…

Musel jsem tedy sehnat stan, karimatku, spacák a rozmyslet, co všechno si s sebou vzít (pochopitelně jsem nechtěl mít nejtěžší ruksak ze všech, což jsem ve výsledku stejně měl). Především jsem musel sehnat lehký stan pro jednu osobu. Nakonec jsem se rozhodl pro stan Ferrino Lightent 1, který byl se svými 1,37 kg sice o něco málo těžší než jeho menší Kallův bratříček Ferrino Sintesi (podle oficiálního údaje 0,99 kg), já ale chtěl mít jistotu, že mohu vzít dovnitř ruksak a pohorky. Navíc se jednalo o stan dvouplášťový, u kterého byla větší šance, že zůstanu suchý.

Jako spacák se mně podařilo sehnat péřovou Salewu Eco -7 s teplotním komfortem -2 °C a limitní teplotou -7 °C. Celý spacák vážil pouze 1,2 kg a sbalený navíc zabíral pouze minimální prostor. Jednalo se o volbu, kterou mohu každému vřele doporučit. Ke spacáku jsem měl navíc nepromokavý vak, takže nehrozilo, že by cestou navlhl. Jako jídlo jsem sbalil hlavně polévky z pytlíku, ke kterým jsem měl těstovinové flíčky, které jsem používal na zahuštění - vlastně se tak jednalo o polévku a špagety v jednom.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zbytek výbavy (tj. oblečení, nůž, čelovka, vařič, hygienické potřeby apod.) tvořila normální sestava, kterou jsem používal pro vícedenní přechody v Alpách. Velký batoh, do kterého by se všechno vešlo, jsem si naštěstí mohl půjčit od sestřenice, která mně také darovala pěknou samonafukovací karimatku a pár praktických drobností. Celý batoh i se zabalenou vodou (2,5 l) mohl odhadem vážit 15 - 17 kg.

Zbývalo tedy vyřídit několik formalit. Na mapovém serveru mapsofbalkan jsem koupil mapu Peaks of the Balkans v měřítku 1:60 000, kterou vydalo nakladatelství Huber, a která bohužel ne vždy odpovídala skutečnosti, a také Kosovské mapy v měřítku 1:25 000 s názvem Peć (4 listy), které ale nebyly o mnoho lepší. Konečně jsem přes agenturu Zbulo zařídil povolení k překračování zelené hranice pro celou naší skupinu. Mohli jsme tedy vyrazit!

Protože všichni žijeme v Rakousku, neměli jsme do cíle tak daleko a cestu jsme naplánovali pouze na jeden den.

Vyjíždíme 15. července 2016 v 6:40 z Villachu. Především cesta přes Chorvatsko je nudná a nekonečně se táhne: Jede se několik set kilometrů naprostou rovinou po nezáživné dálnici. Přes téměř nulový provoz je před Srbskou hranicí několikakilometrová fronta. Heinz, náš řidič, je netrpělivý, a proto sjíždíme z dálnice s cílem zkusit svoje štěstí na nedalekém přechodu Tovarnik. I tady je dlouhá fronta, kterou k našemu překvapení tvoří především auta s švýcarskou, a nebo německou poznávací značkou. Nevidíme prakticky žádná chorvatská ani srbská auta a jak zjišťujeme v rozhovoru, jedná se většinou o uprchlíky žijící v západní Evropě a vracející se na dovolenou domů.

Po skoro třech hodinách čekání se konečně ocitáme v Srbsku - pro mě se jedná poprvé o zemi, kde se na nápisech nevyskytuje pouze latinka. Za přechodem se nejprve nacházíme ve Vojvodině a vesnice mně - podobně jakou v sousedním Chorvatsku - připomínají Maďarsko a jsou velmi neutěšené; rozhodně se nejedná o místo, kde bych chtěl žít. My ale míříme na jih a u města Šabac přejíždíme zde již širokou Sávu a vjíždíme do centrálního Srbska.

Za Valjevem, kde kupujeme výborný třešňový štrúdl, se krajina začíná měnit a my se ocitáme v horách. Přestože Srbsko samo žádné velké hory nemá, jedná se zde o neskutečně malebnou krajinu s hlubokými údolími a krásnými částečně zalesněnými kopci. Všude se pasou krávy a ovce. Silnice je postupně stále klikatější a jak se blížíme k Černé Hoře, stává se terén divočejší.

Projíždíme kaňonem řeky Lim, v kterém je částečně mlha. Kromě toho silně prší a já si uvědomuji, že jsme již dlouho neprojížděli žádnou vesnicí. Mnoho do skal vyražených tunelů a pozvolný soumrak umocňuje pocit, že jedeme na konec světa. Ani provoz není velký.

Konečně přijíždíme na srbskou celnici. Za ní následuje mnohakilometrová země nikoho a teprve po výjezdu z kaňonu projíždíme černohorskou celnicí. Do Gusinje, cíle naší dnešní cesty, máme ještě skoro 100 km. Zde máme zajištěné ubytování v hotelu Rosi, který je typicky jižně kýčový. Stále leje jako z konve, a proto uvažujeme, že zítřejší etapu zrušíme a pojedeme do albánského Thethu autem.

Moc se mně do této varianty nechce, protože by znamenala minimálně čtyřhodinovou cestu v terénním autě a kromě toho bych přišel o etapu, na kterou jsem se těšil asi nejvíc. Uvažuji, že zítra půjdu sám a s ostatními pošlu část věcí. Odklad o den nepřichází v úvahu, protože Heinz na první dvě noci treku zajistil ubytování.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ráno se probouzíme do slunečného dne, po okolních kopcích se pouze povalují cáry mraků. Poprvé v životě také vidím mešitu a minaret (včera jsme sice kolem několika projeli, na delší pozorování ale nebyl čas). Ostatní souhlasí, že dnes vyrazíme, a proto se po snídani autem přesouváme do Vusanje, startu našeho putování. Auto po domluvě můžeme nechat u bratra recepčního v našem hotelu. Ten provozuje malý penzion.

Konečně vyrážíme. Jak zjišťuji, mám s přehledem nejtěžší batoh. Během cesty mi sice nic nechybělo, přesto ale příště nechám po letošních zkušenostech nějaké věci doma. Stoupáme proti proudu potoka, kde obdivujeme zajímavý přívod vody k jednotlivým stavením. Ptáme se na cestu k vodopádu Grlja a je nám řečeno, že máme pokračovat po pravém (orograficky levém) břehu potoka. Jak se později ukazuje, jdeme špatně a vodopád bohužel míjíme (já ale doufám, že ho uvidím poslední den při návratu).

Již zde se ukazuje nepřesnost koupené mapy, protože bohužel neodpovídá realitě. Nakonec sestupujeme volně terénem k potoku a hledáme most, jak se dostat na druhou stranu. Nyní již na druhé straně pokračujeme po levém (orograficky pravém) břehu po nádherné pěšině a doufáme, že nemineme alespoň krasovou vyvěračku Oko Skakavice. Ta svojí sytě modrou barvou předčí moje očekávání, pouze Kalle upadá na velmi příkrém, mokrém a značně nepraktickém povalovém chodníku vybudovaném z peněz EU.

Za vyvěračkou pokračujeme do nitra doliny Rapojany a konečně se začínáme odpoutávat od civilizace. Celé údolí svojí krásou a impozantností může soupeřit se známými alpskými destinacemi. Míjíme odbočku do patrové doliny Buni i Jezercës a na Maja e Jezercës (nejvyšší vrchol pohoří, 2 694 m n. m) a já tajně doufám, že budu moct do tohoto prý kouzelného údolí nahlédnout na konci výpravy.

V duchu trochu nadávám Heinzovi, protože bez ptaní zajistil na první dva noclehy ubytování, jinak bych první etapu rozdělil do dvou a vystoupal právě do zmíněného patrového údolí, v kterém by se mělo nacházet šest jezer. My ale pokračujeme rovně a po krátkém výstupu se ocitáme u zcela vyschlého Čemerikinova jezera, nad kterým se do nebe tyčí skupina Karanfili (nejvyšší vrchol má 2 490 m n. m) připomínající Julské Alpy, popř. Dolomity.

Od Oka Skakavice také ubylo lidí a jediní turisté, které vidíme, jsou tři Belgičané (které ale nejprve považujeme za Francouze, což považují za největší urážku) mající stejný cíl jako my, albánskou vesnici Theth.

Na konci jezera si všímáme, že se změnilo značení, které teď vypadá jako naše červená značka (pouze o trochu větší) a po chvilce hledání objevíme povalený hraniční kámen. Jsme tedy v Albánii. Hranice je zde natažena nelogicky: Nejde po hlavním hřebeni, ale přetíná severní doliny napříč. Díky relativní nedostupnosti z albánského vnitrozemí se ale mohly dochovat původní deštné pralesy, takže jsem těm, kdo hranici vytyčili, vlastně vděčný.

Chvíli ještě jdeme po rovině a pak začneme stoupat překrásným pralesem. Jedná se o první výraznější stoupání naší cesty. Po chvíli vycházíme na pastviny Runices, které jsou ale opuštěné. Všude rostou mladé borovice černé a krajina vypadá pohádkově. Jsme již sami a máme celé údolí pro sebe. Navíc k nám nedoléhá žádný hluk civilizace, a proto si můžeme připadat jako objevitelé.

Po svačině pokračujeme dál téměř po rovinně. Bohužel začíná pršet a déšť se brzy stává poměrně vydatným. Postupně stoupáme do dalších pater krasového údolí sotva znatelnou pěšinou (kolik zde asi za rok projde lidí?) a mírně se také rozcházíme. Já jdu s Kallem napřed a Sonja s Heinzem jsou vzadu. Cestou míjíme krásný vodopád a také první bunkry albánského hraničního opevnění (překvapuje nás, že se nenacházejí u hranice, ale až téměř na hřebenu).

Po levé straně stojí obývaná salaš (původně se jedná nejspíš též o vojenský objekt), k ní ale nescházíme. Pokračujeme do sedla, až v něm ale zjišťujeme, že budeme muset ztratit přibližně 100 výškových metrů, a že se naše sedlo nachází až dál. Cestou ještě míjíme malé jezírko s divoce formovanými kameny a já se ptám Kalleho, zda má nějaký nápad, jak vznikly.

Konečně jsme v sedle (Qafa e Pejës, 1 707 m n. m.), a protože se můžeme schovat pod malý převis, čekáme na Sonju a Heinze a vaříme čaj. Od původně zvažovaného výstupu na Maja e Arapit vzhledem k počasí upouštíme a za neustávajícího silného deště sestupujeme do hlubokého údolí pod námi, čeká nás 1 000 m sestupu. Také narážíme na zásadní problém cestování do Albánie, jazyk. Po dotazu na naše ubytování nám místní sice velmi ochotně vysvětlují, kudy máme jít, nerozumíme však ani slovo. Nejhorší je výraz "jo" spojený se souhlasným kýváním hlavy dopředu: Znamená ne.

Jdeme tedy dál a doufáme, že uvidíme nějaký rozcestník, popř. ceduli navigující k našemu penzionu. Cestou míjíme idylické pastviny oddělené kamennými zídkami a velmi romantický hřbitov s bílými náhrobními kameny s křížky, nacházíme se v katolické části Albánie. Protože ale stále velmi silně prší, ani nefotím. Naštěstí brzy narazíme na ceduli ukazující na Villa Gjecaj, která má být naším dnešním útočištěm.

Hned u vchodu cítíme vůni čerstvého chleba, který se právě peče ve venkovní peci. Ta nemá dvě komory - pro oheň a na pečení, ale funguje na bázi setrvačnosti: Nejprve se pec roztopí a po vymetení žhavých uhlíků se chléb peče v stejném prostoru. Naše ubytování předčí veškerá očekávání - dostáváme krásné dřevěným nábytkem zařízené pokoje a především si můžeme dát horkou sprchu. Večeře je též výborná, dostáváme k ní i chléb, který jsme viděli se při příchodu péct. Já dokonce dostávám povolení, dát si na noc zcela promoklé boty do ještě vyhřáté pece.

Druhý den se počasí opakuje. Ráno je krásně, ale brzy se zatahuje. Dnešním cílem je Valbona. Opět stoupáme překrásným pralesem a částečně po loukách. Krátce před sedlem na nás pak čeká překvapení v podobě Café baru, u kterého je dokonce venkovní krb. Zbytek expedice se zahřívá kávou, já dávám přednost čaji.

Po asi hodinovém odpočinku pokračujeme za stále sílícího deště do sedla Qafa e Valbonës (1 759 m n. m.), z něhož s Kallem vybíhám na nevýrazný vrchol po pravé straně, odkud mám celé údolí jako na dlani. Také potkáváme (relativně) hodně lidí, protože se jedná asi o nejfrekventovanější horskou cestu v Albánii a jak se dozvídáme, přechod Valbona - Theth nabízí cestovní kanceláře v Tiraně. Část skupin má dokonce koně, který jim nese zavazadla. To také vysvětluje druhý Café bar za sedlem. Naštěstí se ale i počasí začíná umoudřovat a my vidíme nádhernou duhu pod sebou.

Valbona je krásné široké údolí se zatím ještě neregulovaným potokem, které ze všech stran obklopují vysoké vápencové vrcholy. Dole nás pak ještě čeká nekonečné suťovisko a pár kilometrů silnice k našemu ubytování, do kterého přicházíme až v 19:00.

Na další den je naplánována cesta do Çaremi: Heinz se Sonjou chtějí jít údolím, já s Kallem chceme jít přes Zlou Kolatu (nejvyšší vrchol Černé Hory, 2 534 m n. m.). Uvidíme, jaké zítra bude počasí…

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.