Pohoří Šar planina, úžasný horský trek v Makedonii

Poznávání života v Makedonii, trek přes Šar planinu a výstup na Golem Korab (3)

Je 7. 8. 2015 a máme za sebou 2 dny pochodu po Šar planine z vesnice Vratnica přes vrchol Ljuboten (2 499 m) a poté již po hlavním hřebeni vedoucím po hranici se Srbskem (respektive Kosovem). Ušli jsme cca 25 km při celkovém výstupu 4 436 m a sestupu 2 690 m.

První pohled na Titov vrch (vrv)

Ráno vstáváme již v 7:00, teplota je 10 st. C. Na stany nám padla rosa, tak čekáme, jestli se neobjeví slunce, které by nám je vysušilo. Jelikož jsme stále ve stínu, tak je vysušujeme ponožkama a v 8:35 vyrážíme.

Obcházíme skálu před námi a hřeben je dále mírný, travnatý, sem tam jsou na vrcholech suťoviska, případně obří balvany, které občas vytvářejí i dobrá místa na bivak. Po chvíli nás čeká první pořádnější stoupání. Na vrcholu zjišťujeme, že jsme na kótě Peskovi (2 651 m).

Čtěte také: Předchozí část článku, hřebenovka Šar planiny s výstupem na Golem…

Dále jdeme nenáročným terénem až na vrchol Bistra (2 571 m). Z něj rychle scházíme do sedla, pod kterým se na kosovské straně nachází jezero. Vysílám bráchu, ať zjistí, jestli má přítok. Vrací se s nepořízenou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po lehké svačině pokračujeme na kopec před námi docela slušným stoupáním. Jedná se o Crn vrv (2 585 m). Z něj již konečně zřetelně vidíme Titov vrv (2 747 m), druhou nejvyšší horu Makedonie. Možná jsme jej viděli již dříve, nyní jde ovšem zřetelně vidět torzo věžičky na vrcholu (po přiblížení na foťáku).

Není stena jako stena

Z Crneho vrvu nepříjemně klesáme po travnatém širokém hřebeni. Na ten navazuje rovný hřeben, opět travnatý a krásně široký, až pod vrchol Kobilica (2 528 m). Těsně před ním je na louce parádní skalka, vytvářející závětří a přímo vyzývající k ukuchtění obědu. To také činíme.

V 14:00 se začínají ozývat dnešní první hromy. S bouřkou přichází i slabý děšť, který v pláštěnkách v závětří přečkáváme. Jakmile se vyjasní, pokoušíme se odeslat zprávy domů, jelikož se objevuje signál. Odeslat se nedaří nic, ale jak tak pobíháme a hledáme signál, objevuje se před námi bača. Mávám na něj, on na mě a už jde za námi. Protože mluví makedonsky, tak lámaně kecáme.

Ptá se nás, odkud jsme, kam jdeme, kde pracujeme, a podobně. Upozorňuje nás, že za Kobilicou je "stena" a naznačuje nám, že je kopec třeba obejít. No přiznám se, že jsme ho moc nepochopili. Ovšem už z Crneho vrvu jsme postřehli, že za Kobilicou jsou nějaké skalní terény. Bačovi dáváme bonbony a žvýkačky (alkohol nechtěl), loučíme se a už kolem jeho kravek pelášíme dál.

Kopec před náma nevypadá až tak tvrdě. Opět travnatý a široký, ale ukazuje se, že mi dává dost zabrat. Brácha ho vyběhl jak nic, já se trápím. S úspěšným zdoláním kopce, se nám i úspěšně daří odeslat zprávu domů. S veselou náladou si pokračujeme po hřebeni, relativně mírně klesáme a najednou…

Stena. Už víme, co měl bača na mysli. Kobilica z druhé strany ne, že prudce klesá, ona přímo kolmo padá dolů. A za ní následuje Treskavec (2 444 m), který je sice na hřebeni, ale bez lezeckých zkušeností a navíc s krosnou na zádech, naprosto nepřístupný.

Musíme se vrátit na Kobilicu a z ní prudce klesáme dolů, směrem na chodník od ovcí, který vidíme dole pod sebou o dobrých 500 m níže. Stále ovšem směřujeme z kopce zešikma, abychom šli jakoby stále našim směrem a přitom brutálně neklesli. Skály chceme podejít jen těsně kolem jejich úpatí.

Třetí den v horách je samá bouřka

Aby toho nebylo málo, přichází zase bouřka. Naštěstí jsme již pod druhým skaliskem a v něm je parádní vyhloubenina, do které se schováváme. Déšť jde směrem od nás, takže na nás neprší. Jen sedíme a sledujeme, jak blesky perou do protějších kopců. Posléze začínají padat i kroupy. Dole na lukách vidíme bače s ovečkama, nevypadá to, že by je toto zhoršení počasí nějak rozhazovalo, nijak před ním neutíkají.

Jakmile se to přežene, scházíme na chodník pod námi. Velmi opatrně, protože mokrá tráva spolu s kroupami je značně kluzká. Na chodníku narážíme na sice nevydatný, ale dostačující pramen. Dobíráme vodu a pak jdeme do sedla mezi Treskavcem a vrchem Šiledje (2 473 m).

Kousíček pod sedlem rozkládáme bivak. Jakmile postavíme stany, ihned do nich zapadáme, jelikož je zde další bouřka s lijákem, celé toto divadýlko trvá asi 45 minut. Potom si konečně v klidu můžeme dopřát večeři. Ve 21:00 je 14 st. C, bezvětří a jasná obloha. Hromy posloucháme a blesky pozorujeme už jen v dálce.

Nečekané dopolední překvapení

Musím se přiznat, že teď už se mi článek píše dobře. Dokonce to může i působit, že se v Šar planině vyznám a znám každý její vršek. Skutečnost na hřebeni ovšem byla jiná, z hlediska neznalosti terénu a měřítka map 1:100 000.

Kolem 6:45 pomalu vykukujeme ze stanů. Zrovna kolem nás prochází banda třech chlapů a mávají na nás. Teplota je 10 st. C, je jasno a bezvětří. Vycházíme kolem 8:40 a hned ze startu před sebou máme výživný krpál, který jen ztěžka vylézáme, protože ještě nejsme dostatečně rozhýbaní. Po cestě nahoru slyšíme střelbu zpoza Treskavce. Tudíž usuzujeme, že chlapi, co kolem nás šli ráno, byli lovci.

Na prvním dnešním vrcholu nás přivítal nápis She Sharid, což netuším, co znamená. Z něj klesáme a poté vystupujeme na další kopec. Na něm nás čeká nemilé překvapení a to, že jsme teprve na vrcholu Vrtop (2 555 m). Zjistili jsme to podle výšky napsané na kameni. Původně jsme si totiž mysleli, že pod Vrtopem už táboříme, proto to pro nás bylo překvapení, jaké jsme si nepřáli. Je 10:30, teplota 20 st. C a fouká ledový vítr. Nevěšíme hlavu a pokračujeme dále.

Setkání s náznakem civilizace

Jakmile zeslezeme z Vrtopu, čeká nás delší štreka po travnatém rovinatém hřebeni, na jeho konci vrchol Karanikola (2 409 m). Při cestě na něj jsme viděli baču s ovečkama a logicky jsme se již snažili vyhnout setkání s šar planinci, ať je zbytečně nestahujeme od stáda. Šar planinci ovšem nejsou až tak hloupí a všimli si nás, samozřejmě nás doběhli. Marné bylo bačovo pískání.

Po předchozích zkušenostech jsme již zaujali bojové pozice. Přiběhlo totiž 5 kříženců š ar planinců + 1 ořech. Máme připraveny trekové hole na případnou obranu a celou dobu sledujeme psy. To je důležitě, jakmile se k nim člověk otočí zády, mají tendenci jít po nohách. Ovšem když je sledujeme, zachovávají si odstup a spíše jen vyštěkávají.

Psy jsme nakonec setřásli a prudkým stoupáním do kopce, na který snad ani nikdo nechodí, jsme se dostali na Karanikolu. Svrchu jsme si všimli nebývalého ruchu na dalším kopci. Nějaká banda tam střílí a huláká. Nezdržujeme se a jdeme zjistit, co se děje. Klesáme dolů, pak nás čeká krátší travnatá rovinka a pak opět stoupání na kótu Guri i Šeremetnica (2 476 m).

Už při stoupání nahoru slyšíme, jak křičí: "Planinarci!" A asi ať nestřílí. Jimbo vylezl nahoru dříve a dal se s nimi do řeči. Jakmile jsem nahoru dorazil i já, uviděl jsem nevídané. Na vrchol dojeli autem z kosovské strany. Dal jsem se s nimi taky do řeči. Ukázali, z čeho střílí. Měli takovou mafiánskou zbraň. Jakoby propisku, která, když se přemontovala, tak střílela náboje, jako do malorážky.

Posléze jsem se jich zeptal, jestli nemají pivo, když jsou tu autem. Neměli. Zato vytáhli rajčata, okurky, pečivo, sýr a jogurt. A pozvali nás na piknik. Dali nám i vodu, protože už nám docházela. Zjistili jsme o nich, že jsou Bosňáci, jeden z nich prý pracuje jako psychoterapeut ve Švýcarsku.

Po hostině jsme samozřejmě poděkovali, rozloučili se, udělali společné foto, oni nastoupili do auta a po polňačce jeli dolů do Kosova, my pokračovali dále v hřebenovce.

Za vrcholem nás čekalo další civilizační překvapení. Traktor, kolem pobíhala banda chlapů z Kosova a stavěli velký stan. Asi si tu vyjeli na čundr. Jak říkám, dnes, v těchto končinách samé civilizační překvapení.

Až naproti Titovu vrchu

Pokračujeme na kótu Brinja e Šahit (2 480 m) a z něj stále travnatým hřebenem, na kterém si hověli 3 šar planinci. Poučeni, že mají strach, pokud nedáváme svůj strach najevo my, hrdě pokračujeme proti nim. Tito ovšem vypadali čistokrevně a nejprve opět výhružně štěkali.

Obešli nás, ale poté začali dost nepříjemně a ostře dorážet, takže jsme museli zase zaujmout bojové postavení s obrannými trekovými holemi a pomalu couvat a sledovat je, co přesně dělají. Toto bylo asi nejvíce nepříjemné setkání s těmito psy. Naštěstí jsme je omrzeli a nechali nás.

Před dalším vrcholem odbočujeme do Kosova, jelikož cesta z makedonské strany působí dosti nepřístupně. Kousek po odbočení z hranice, Jimbo odbočuje z kopce dolů ze stezky (asi vyšlapané ovcemi) a hledá pramen. Nachází, takže se optimisticky naladěni vydáváme k vrcholu.

Jdeme ještě pár metrů směrem do Kosova, poté odbočujeme do pastvin a jdeme nejprve pozvolně a posléze prudce na vrchol. Jakmile jsme nahoře, zjišťujeme, že se jedná o dvojvrchol, takže asi ještě 20 metrů klesáme a opět stoupáme na druhý vrchol kóty Maja (2 493 m).

Po prudším klesání následuje travnatá rovina, vrchol Skakalo (2 517 m) a Zalina (2 493 m) obcházíme kousek pod ním a domlouváme se, že ještě dáme kótu před náma a pak budeme hledat místo na bivak. Po výživném stoupání, které kupodivu zvládáme bravurně, se ocitáme na vrcholu Kleč (2 414 m).

Jsme odměněni naprosto úchvatnými výhledy na vrcholy Treta Karpa (2 511 m), Sredna Karpa (2 465 m), Plat (2 398 m), Titov vrv (2 747 m) a další hory.

Při pozvolném klesání po travnaté planině již vyhlížíme místo na bivak. Moc na výběr tu není (jsme prostě na louce), tak brzo rozkládáme bivak a dáváme večeři. Teplota ve 20:00 je 10 st. C a podstatnou část noci fouká dost silný vítr.

Pod Titov vrch

V 7:15 je teplota 13 st. C, krásně svítí slunce a je bezvětří. Optimistickou náladu nám ještě vyzdvihuje vydatná snídaně, kterou jsme dostali od Bosňáků předešlý den. Houstičky s ovčím sýrem a okurky. V 9:00 se vydáváme na závěrečnou část cesty přes Šar planinu.

Jdeme opět po travnatých, pozvolna klesajících lukách až pod vrch Strikule (2 334 m). Jelikož nemáme tušení, jak daleko to může být do cíle naší cesty - do Popovy šapky - rozhodujeme se, že Strikuli podejdeme. Již z dálky jsme si všimli, že ze sedla pod tímto vrchem vede po úbočí ovčí stezka.

Podcházíme tedy Strikuli a Djinibeg (2 610 m). V konečném důsledku toho ani nelitujeme, protože jsme alespoň konečně pořádně viděli některou z Šarplaninskych dolin. Spíše teda jen její závěr. Působí opravdu malebně, je zde několik možností nabrat vodu a připomíná ledovcový kar např. jako je v Západních Tatrách v závěru Račkové doliny. Toto byl konkrétně závěr doliny tvořené řekou Pena. V jejím závěru bylo i vyschlé jezero.

Zpátky na hřeben stoupáme opět volným stylem - prostě, tam kde tušíme správný směr a přicházíme k rozcestníku, na kterém stojí nápis - Titov vrv 3 hodiny. Odsud již opět vede značkovaná trasa až do Popovy Šapky.

Po travnatém hřebeni vystoupáme na nepojmenovanou kótu a z ní pak prudce klesáme nepříjemným travnato-kamenitým hřebenem do sedla pod Mal Turčin (2 702 m). Zde potkáváme první turisty na celém treku. Jsou z Makedonie, podáváme si s nimi ruku, prohazujeme pár slov a potom se již vydáváme do nejbrutálnějšího kopce celého treku.

Vzhůru na Titov vrch

400 metrů převýšení do extra strmého kopce, žádné serpentiny, žádný chodník, prostě běž si, jak chceš. Zprvu se jde přes trávy, potom je svah porostlý mechem, lišejníky a asi brusinkami a já osobně jsem nakonec zvolil cestu po suťovisku, což nebylo moc dobré. Zvládli jsme, ale byl to opravdu záhul.

Tímto jsme vystoupali až pod vrchol Mal Turčin, Jimbo si ještě vystoupal na něj a poté již jdeme na samotný Titov vrv (2 747 m). Nejprve klesáme do sedýlka pod vrcholem a poté nás čeká ještě asi 100 metrů stoupání na samotný vrchol. To už je jen taková třešnička na dortu.

Na vrcholu Titova vrvu je jakási věžička, kterou momentálně rekonstruují. Dávají do ní plastová okna, což je vyloženě pěst na oko, ale co už. Dáváme si vrcholový přípitek a vrcholové foto, výhledy máme bohužel chabé, jelikož je pod mrakem a je opar. Pod Mal Turčinem se ještě drží sníh.

Cesta do cíle

Z Titova vrvu klesáme do sedla pod Bakardan (2 704 m) a z něj pokračujeme z našeho pohledu doprava po úbočí této hory. Jdeme po vyšlapaném značeném chodníku, po kterém se dostáváme až na okraj jednoho z výběžků Bakardanu, tvořeného pravděpodobně vápencovými (bílými) skalami.

Z něj klesáme do doliny, kterou obcházíme jeden z výběžků hřebene táhnoucího se od Titova vrvu až nad Popovu Šapku. Poté se napojujeme na polňačku a okolo Sin vrv (2 550 m) jdeme až do Popovy Šapky. Nekonečná, táhnoucí se cesta.

Ve vesnici je pár hotelů, stanice horské služby, spousta domů místních. Místní ženy a babičky tu posedávájí na louce s šátkama na hlavách. Ve vesnici pobíhá stádo ovcí. V prvním hotelu chcou 50 euro za pokoj, v druhém - Slavia - 27 euro.

Nakonec zapadáme do hotelu Konak, spíše je to taková ubytovna pro lyžaře (Popova Šapka je největší lyžařské středisko v Makedonii). Jsme v pokoji pro 5 lidí, ale sami, cena 10 euro = 600 MKD na osobu na noc.

Konečně si můžeme dopřát i teplé pořádné jídlo. Dáváme si tedy šarskou pleskavicu (pleskavica, ovčí sýr, rajčata, hranolky, chleba, kečup, majonéza) za 200 MKD, pivo (0,33 l) je za 100 MKD, domácí vínová rakija (0,05 l) za 60 MKD. Od manažera hotelu jsme dostali asi zatím nejpřehlednější mapu, sice 1:100 000, ale opravdu přehledná. Škoda, že jsme ji neměli dříve. Teplá sprcha a postel jsou zasloužená odměna.

Shrnutí treku přes Šar planinu

Když se teď celkově zamýšlím nad celou cestou přes toto krásné pohoří, mám už jen úsměv na tváři, protože teď už mi to připadá, že to byla hračka. V konečném důsledku - přežili jsme to ve zdraví (až na zedřené a otlačené nohy).

Závěrečné měření pomocí internetu mi vyhodilo zajímavá čísla, ušli jsme cca 75 km a teď pozor - s celkovým stoupáním 11 301 m a s celkovým klesáním 10 352 m! To přijde neuvěřitelné i mě, takže pokud to někdo z vás šel a měřil pomocí moderních přístrojů, klidně mě opravte.

Pár informací pro ty, kdo by se rozhodli absolvovat Šar planinu také. Hřeben je převážně travnatý, skalnaté úseky jsou spíše vyjímkou. Vede opravdu hodně z kopce do kopce, kdy je nutno překonávat často hodně výživné krpály, jak nahoru, tak dolů.

Na hřebeni téměř nejsou bivaky, tudíž je dobré mít s sebou vlastní stan. Dále doporučuju i trekové hole, jednak jako defenzívu proti pasteveckým psům a jednak mě osobně dost pomáhaly do prudkých kopců.

Dostupnost vody je bezproblémová, vždy se dá najít nějaký pramen, většinou poblíž jezer, která bývají sice pod hřebenem, ale většinou ne moc daleko. Počasí je stejně nevyzpytatelné jako v každých jiných horách, tudíž to, že je třeba si dávat pozor na bouřky, říkat ani nemusím. Lidí v horách je málo, v podstatě jen bačové s ovcemi či krávami.

• Dokončení článku

Další související články: