Volujak, pohoří sta výhledů v západobalkánské Bosně a Hercegovině

Volujak, treking v Bosně a Hercegovině

Pohoří Volujak je dalším z málo známých horských celků Balkánu. Ze 4/5 leží masiv v Bosně, zbytek spadá do Černé Hory. Hranice však v terénu zřetelná není, takže ji lze libovolně překračovat. Z Volujaku se otevírají parádní výhledy na všechny strany. Důvodem je fakt, že pohoří leží uprostřed složitého horského propletence, takže na všechny strany jsou k vidění bílé štíty hor.

Severovýchodně se rozkládá nádherný Maglič, východněji rozsáhlý a opuštěný Bioč, miniaturní pohoří Trnovački Durmitor, jižněji nalezneme plošinu pohoří Lebršnik a konečně na západě můžeme obdivovat skutečně zelené pohoří Zelengora. Nejvyšší vrchol Vlasulja dosahuje 2 336 metrů a je to druhá nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny. Samotný Volujak je 20 km dlouhý hřeben táhnocí se od severozápadu na jihovýchod.

Nástup na Volujak

Do pohoří Volujak jsem zavítal během rozsáhlejšího přechodu masivů Maglič, Bioč a Lebršnik. Volujak bylo poslední pohoří v řadě a byla to opravdová třešnička na dortu. Vstup do pohoří zahajujeme nenápadným překročením potoka Sutjeska přímo z masivu Lebršnik. V něm jsme docela zabloudili (doporučuji pročíst předchozí článek), takže teď napravujeme chyby a musíme stoupat opět do dvoutisícových výšin.

Čtěte také: Přechod pohoří Zelengora (2), Bosna a Hercegovina

Kráčíme tedy po mírně stoupající polní cestě a sem tam vidíme i nějakou značku. Po cestě je dostatek pramenů, chystáme se, že na Volujak vystoupáme stezkou Kuzmanská stupa od Černé vody. Po cestě však procházíme osadou Borovina, kde potkáváme sympatického Srba, se kterým se dáme do řeči. Upozorňuje nás, že stezka Kuzmanskou stupou je nepoužitelná (zarostlá náletovými rostlinami) a je vhodnější vystoupit dříve tzv. Eleskou stupou. Nabízí se, že nám udělá doprovod.

S radostí přijímáme, chlapík bere do ruky sekerku a velmi svižně vyráží do kopce. S plnými batohy máme opravdu co dělat, abychom mu stačili. Domorodec po cestě seká dřevo, ze kterého začne téměř proudem téct velmi hořlavá smola. Obdivuji jeho schopnost výběru správných kusů dřeva. Kromě toho také prosekává stezku, kterou očividně nikdo nechodí.

V prameni Šarban doplňjeme vodu, na Volujaku je jí velmi málo a brzy stojíme kousek pod salašemi Okruglica. Je zde rovnější plácek s možností noclehu, pramen je asi o 50 výškových metrů níž. Bohužel začíná silně pršet, Srba to nerozhodí a s pomocí smoly nám jedinou sirkou rozdělává oheň. Za odměnu nám vypije všechnu slivovici, přičemž barvitě vypráví zážitky z bosenské války (bojoval na Prenji a prý dva měsíce přežíval v divočině). Kromě toho dává tipy na pohoří v Bosně. Nejvíce chválí Zelengoru. Nakonec nás nechává postavit stany a spíme tady.

Vzhůru na hřeben

Ráno je krásně a jižní stěna Volujaku vyzývá ke zdolání. Balíme tedy věci, přičemž zjišťuji, že jsem tady včera ztratil odznak z jednoho rumunského kláštera v pohoří Capatinii, který jsem nosil na batohu pro štěstí. Mrzí mě to, takže ho chvíli hledáme, ve vysoké trávě je to ale nesmysl. Nakonec vyrážíme kolem lesa ve vyšlapané pěšině přes plošinu k úpatí stráně.

Cestičku postupně ztrácíme, ale směr je jasný. Přímo vzhůru. Strmý svah o sklonu 45 stupňů má převýšení takřka 700 metrů a je to nepříjemná rozcvička. Po celé ploše je pokrytý trávou, křovinami a sutí, hemží se to tam zmijemi. Na hraně Volujaku jsme už dost utahaní, kamarád Moriss dost nadává, ale taky to zvládl. Volujak (stejně jako další horstva v okolí) představuje v nejvyšších partiích krasovou plošinu plnou závrtů a propastí. Myslím si, že z hor na bosenskočernohorském pomezí je snad nejkrásnější.

Batohy necháváme schované v jednom ze závrtů a vydáváme se na severozápad k vyhlídkovému bodu Badnjine vysokému 2 243 metrů. Je to nejzazší bod plošiny a je z něj opravdu nádherný výhled. Soutěska Sutjeska je jako na dlani, stejně jako pohoří Zelengora. Stačí jen natáhnout ruku. Na opačné straně obdivujeme Maglič a Bioč. Přímo pod námi leží krasová pláň Tiholjica, kde jsou zbytky horské útulny.

Srb, se kterým jsme se včera bavili nám výslovně doporučoval návštěvu těchto velmi odlehlých severních oblastí. Na Googlu jsem rovněž viděl několik fotografií a pro příště jsem skálopevně rozhodnut, že si to ujít nenechám (dle fotek opravdu fantastická krajina naprosto nedotčená lidmi). Tentokrát nám to bohužel nevyšlo…

Trnovačko jezero

Dlouho se kocháme, poté se vracíme pro batohy a pokračujeme zvlněným terénem dále k východu. Postupně dosahujeme druhého nejvyššího kopce Volujaku Studenac (2 296 metrů), pod nímž je stejnojmenný vydatný pramen. Je to jediný zdroj vody na hřebeni. Chceme pokračovat dále na Vlasulju, Moriss je však fyzicky v koncích, takže to balíme a přes hřeben Oštrikovac klesáme z hřebene. Napojujeme se na vyšlapanou pěšinu a klesáme až k Rudinským kolibám. Nocleh zde zavrhujeme a navečer jsme u Trnovačského jezera.

Trnovačko jezero je snad nejkrásnější jezero, co jsem kdy viděl. Srovnání má snad pouze s Plavským jezerem viděným z Visitoru. Trnovačské je dokonalého srdcovitého tvaru s azurově modrou vodou. Kolem jsou neskutečně nádherné hory. Opravdová perla Balkánu. Při příchodu blíž k vodě se však idyla mění v rozčarování. Místní zde zanechali neskutečný bordel, takže k vidění jsou i takové bizarnosti jako kráva, co sežrala plechovku…

Suha a bosenská mozaika

U jezera spíme, ráno je klasicky krásně a my míříme údolím Suha do údolí Sutjeska. Od Trnovačského jezera překonáme skalní práh a krátkým klesáním se dostáváme k pěkné planině Suha jazerina. Tady se dělí značky, my víme, kam jít, takže si nadále držíme směr. Klesání údolím je dosti nezáživné a opravdu velmi dlouhé.

Je vhodné si nabrat vodu, protože po cestě jí moc není. V údolí dříve stávala sice osada, ale za války byla vypálena. Dodnes tam jsou nejspíš miny. Nějakou dobu stopujeme, než nás jeden místní naloží do dodávky a odveze do vesnice Tjentiště. Tady nám každému objedná 3 pivy (my jsme 4) a zaplatí polévku. Je nám trapně, nejen, že nás odveze, napojí a nakrmí, ale nic za to nechce. Klasická balkánská pohostinnost.

Posléze se vydáváme autobusem do Goražde. Jsme tam pozdě odpoledne. Chvíli sháníme vhodný hotel, kde se ubytovat (spaní ve stanech není v okolí z důvodu velmi významného minového nebezpečí vhodné), jeden se nachází vpravo na druhém břehu řeky než je autobusová stanice asi 150 metrů od mostu. Poté vyrážíme na prohlídku města.

Goražde bylo jedním z nejvíce zkoušených měst v bosenské válce. Je muslimské a srbské jednotky tamní civilisty (a obránce) tři roky obléhaly a ostřelovaly. Na rozdíl od Sarajeva nemělo letiště, takže zásobování probíhalo úzkým koridorem v horách. Dodnes je neskutečně zdevastované, snad ve všech fasádách jsou díry po střelách různého kalibru. Místní, aby zachovali spojení s druhou stranou řeky Drina, vybudovali pod jedním z místních mostů unikátní most pod mostem. Goražde je smutné město.

Ráno pokračujeme do městečka Višegrad, které vstoupilo do dějin jako dějiště slavného románu Ivo Andriče "Most na Drině". Nachází se zde nádherný most Mehmeda Sokoloviće z 16. století. Městečko samotné však přežilo komunistickou přestavbu a dvě války, takže kromě mostu zde toho tolik není.

Ne zcela úplně dotaženým lákadlem je konečná stanice úzkorozchodné dráhy, která vede do Srbska přes velmi známou Šangarskou osmičku (místo natáčení krásného Kusturicova filmu Život je zázrak). Vláček sem však zajíždí pouze několikrát do roka, což považuji za obrovskou ztrátu pro zdejší turistický ruch. Představa jízdy vláčkem v překrásné přírodě s koncem zde je opravdové lákadlo.

Trasa dál je bohužel nadobro rozebraná, v terénu je však zřetelná a vrcholí v soutěsce Miljacka u Sarajeva, kde lze projít trasu po závraťových mostech a černých tunelech (tohle jsme si dali při příjezdu do Bosny a vřele doporučuji). Višegrad je jedno z center velkosrbského nacionalismu, což se projevuje snad na všech zdech hanlivými nápisy proti muslimům a katolíkům.

Z Višegradu jedeme autobusem přes Srbsko (město Užice a Ljubovija) do Srebrenice. Jiná alternativa bohužel možná není. Mezi Republikou Srpskou a Federací Bosna a Hercegovina nejezdí spoje. Sousedi spolu stále prostě nemluví. V Srebrenici navštěvujeme památník masakru v Potočari. Otřesná procházka po hřbitově, člověk si to těžko představuje a ještě hůř to dovede pochopit.

V městečku si dáváme pivko na uklidnění nervů a spíme u jednoho z vypálených domů ve vesnici, kde místní suší seno. Za dva dny to bude 16. výročí genocidy a sjíždí se sem spousty pozůstalých a novinářů. Nechceme se s nimi potkat. Zároveň se chystá pohřeb dalších mrtvých vylovených z přehrady Peručica na Drině a nalezených ve zdejších lesích. Čekají na ně stovky prázdných hrobů. Srebrenica je zcela jistě nejzářnějším důkazem lidské blbosti.

Ráno jedeme busem do Sarajeva, provádím kluky po městě, které jsem navštívil už dříve a večer se vracíme do Česka. Takové bylo ukončení mého druhého bosenského výletu.

Sumárum

Volujak netřeba nějak zhodnocovat. Je to pecka. Na přechod celých hor stačí dva až tři dny, nejde o nijak náročnou akci, ale je třeba být odpočinutý. Důležité je počítat s nedostatkem vody v horních partiích hor.

Pokud jde o zbytek, tak návštěvu Republiky Srpské vřele doporučuji. To, co jsem tam cítil a vnímal, vyjadřuji v řádcích o trochu výše. Jde o mé subjektivní názory a pocity, kterými se nechci nikoho dotknout. Každé připomenutí tohoto mementa nám dá na vybranou, zda chceme, či nechceme, aby se to vůbec někdy opakovalo.

Jeden skvělý člověk, Srb, který nás vzal taxikem z Goražde do Višegradu (za cenu autobusu) o tom mluvil jako o historické chybě, kterou dodnes trpí celé Srbsko. Národy na Balkáně si znepřátelily svoje sousedy a teď s nimi mají nalézt dialog při řešení sousedských vztahů. Nikdy jsem na Balkáně nepotkal nikoho (z kterékoliv strany konfliktu), kdo by hodnotil válku dobře. Škoda, že si to nikdo neuvědomil dřív.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.