Pohoří Lebršnik, Černá Hora a horská turistika v masivu balkánské "Vysoké Hercegoviny"

Ve stopách Karla Absolona

Že jste ještě o tomto koutku na Balkáně neslyšeli? Ono není divu, tento horský masiv leží totiž v sousedství známějších horských velikánů, takže trochu zapadá do pozadí. Ostatně patří k nejméně známým pohořím v Černé Hoře (a Bosně).

Geograficky se Lebršnik řadí k masivům "Vysoké Hercegoviny" (kam patří i Čvršnica, Vran, Prenj, Čabulja, Velež a Črvanj). Spolu s pohořím Črvanj pak tvoří jednu geologickou jednotku. A i když Lebršnik nedosahuje kdoví jak závratných výšek, tak lze jeho návštěvu doporučit.

Jen málokde v Dinaridách totiž uvidíte tak fantastickou kamennou učebnici geologie jako právě zde. Důkazem budiž to, že Lebršnik si pro své bádání zvolil jeden z nejslavnějších českých geologů Karel Absolon.

Čtěte také: Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?

Na východě Lebršnik sousedí s pohořím Bioč, na jihovýchodě s pohořím Golija. Jižní hranicí je rozsáhlé Gačko polje, na jehož opačné straně leží masiv Njegoš. Jihozápadním a západním směrem leží pohoří Bjelašnica (neplést s ostatními významnějšími Bjelašnicemi v Dinaridech) a konečně na severozápadě máme pohoří Črvanj, se kterým je Lebršník spjatý geologicky. Na severu přiléhá pohoří Volujak.

Nejvyšší vrchol Orlovac má 1 985 metrů, výstup na něj nabízí skvělý výhled na Volujak a Bioč, nezůstává však pouze u nich. Vidět je mnohem dál, především Gačko polje máme jako na dlani.

Masiv nemá dominantní hlavní hřeben, spíše jde o náhorní plošinu asi 1 600 metrů vysokou, ze které vystupují výrazné hřebeny ve směru východ - západ. Na východě je však pohoří značně složité a hřebeny za poljem Brštevac leží jakoby napříč. Turisticky nejatraktivnější je východní a střední část.

To, co Lebršník nemá ve svých výškách, nabízí ve svých hloubkách. I v nejvyšších partiích jsou k vidění rozsáhlé škrapové pole, závrty, jeskyně a propasti. Od roku 1903 sem jezdil Karel Absolon, aby prozkoumal ohromné jeskyně Džatla pečina, ale i další jako Babiča pečina, Vilina pečina, Skakavac a Crvena greda. V pekelné výhni letního hřebene se pak můžeme ochladit v ledové propasti Snježanica.

Na Lebršniku je dost problém sehnat vodu, nachází se zde minimum pramenů, takže se musíme zásobit dopředu. Přímo na hřebeni se nachází krasové jezírko Škipina, které však pitnou vodu neposkytuje.

Technické pasáže se téměř nevyskytují, turista musí dávat pozor na zmije a náročné může být i značné převýšení. Nutností je topografická mapa, se značením jsme se nesetkali (pouze na konci u Jagodina jezera vede nově vyznačená Volujacká transverzála).

Okruh Lebršnikem

Pohoří je výhodné přejít od Velkého Stabanského jezera na pomezí Lebršniku a Bioče. K jezeru se nejsnadněji dostaneme z vesnice Stabna, odkud vede značená a prošlapaná pěšina. U horního a většího jezera lze postavit stany. Voda je pitná přímo z něj, nicméně dobrý zdroj vody je na severním konci jezera, kde proudí potok Studena.

My jsme přišli z pohoří Bioč, takže jsme výstupovou trasu ze Stabny minuli. Nejlepší je pohoří spojit s nějakým dalším (my jsme dali navíc Maglič, Bioč a Volujak) a přímo se nabízí parádní okruh, který jsme šli my.

Hned zpočátku nás čeká velice strmý a orientačně náročný výstup na skálu Pamušnica. Od jezera se vydáme západním směrem a po velmi nenápadné pěšině se vnoříme do pralesa. Poté velice strmě kráčíme mezi popadanými stromy. Pěšina se nám asi v půlce svahu nadobro ztrácí a občas musíme zvládnout i nějakou skálu. Naštěstí to brzy končí a my stojíme na pastvině.

Stále se držíme západního směru, stoupáme po loukách do kopce a brzy se objevují neskutečné vrásy Lebršniku. Nacházíme se na kopci Brda a geologické útvary zde připomínají slavné Šareni pasovi z Durmitoru. Už teď za sebou máme první dávku únavy, vždyť od jezera jsme na velmi krátkém úseku nastoupali 300 výškových metrů.

Kopec přecházíme stále k západu, abychom po chvíli došli nad polje Brštevac, kde jsou salaše. Scházíme dolů, už z dálky na nás štěkají psi a my s radostí přijímáme pozvání na kávu, kajmak a rakiju do jedné ze salaší. Paní domu nám vypráví, že zahraničního turistu zde viděli naposledy loni a děti se nás bojí. Považují nás za vojáky.

Jsme čtyři chlapi, takže brzy padne za oběť burek, co měl být pro rodinu na večeři. Je nám to trapné, tak necháváme pečivo, sýry a čokolády. Místní v životě neviděli mapu kraje, kde žijí. S údivem tedy zkoumají hory na papíru. Zároveň je baví naše čelovky a teleskopické hůlky, fotíme se a přichází čas se rozloučit.

Výstup na Orlovac

Po všem tom jídle a rakiji nás čeká zdlouhavý a orientačně náročný výstup na Orlovac. Kráčíme po nenápadné pěšině stále do kopce západním směrem, ale brzy cestu ztrácíme a jdeme po loukách mezi skálami. Občas je třeba nějakou přelézt, přeskočit, nebo obejít, a my po chvíli nevíme, kde jsme. Za mlhy nebo špatné viditelnosti je to zde zrádné. Pochybuji, že by se v tom skalním bludišti dokázal kdokoliv orientovat.

Nakonec dosahujeme strmého hřebene na kopci Vita Bare a stáčíme se doprava. Po naší levici se objevují ohromné propasti a závrty, brzy jsou i vpravo. Přál bych si mít víc času a některou z těch jeskyní více prozkoumat. Obrovským magnetem pro oči je pohoří Bioč, které s přibývající výškou doslova roste za našimi zády.

Nekonečný výstup nás pěkně ždímá, pot z nás jen teče a k našemu překvapení se vždy za každým domnělým "Orlovacem" vynoří nějaký další. Nakonec dosahujeme jakéhosi opevnění z bosenské války a je jasné, že samotný vrchol bude nedaleko. Doufáme, že zde nejsou miny (neměly by být) a snažíme se vyhnout zmijím (těch jsou zde hromady!).

Od opevnění je to na samotný vrchol opravdu kousek. Konečně shazujeme batohy a kocháme se neopakovatelným výhledem. Kolik lidí sem asi zabloudí? A kolik Čechů? Nejsme náhodou první? Kdoví, Lebršnik zcela jistě nepatří k tomu nejkrásnějšímu, co může fantastické pohraničí Bosny nabídnout, ale pro nás má své kouzlo.

Z vrcholu 1985 metrů vysokého je vidět do daleka, je zde ticho a klid od pozemského pachtění. Převýšení od salaší až sem je asi 500 metrů.

Z rozjímání nás však ruší dvě bouře. Jedna se odehrává v nás po kombinaci rakije a kajmaku. A ta druhá se odehrává kdesi v Bioči a bohužel hřmění se stále blíží. Vyrážíme tedy dál na západ a strmě klesáme k hraně Orlovace. Odtud je vidět jezírko Škipina, kde se chystáme přenocovat. Klesáme rychle po travnatém hřebeni, v jeho půlce to však vzdávám a jdu přímo k jezeru dolů po svahu. Dohání nás déšť a hromy.

Kousek od jezera na nás začínají dorážet pastevečtí psi. Nemůžeme proto postavit stany. Mladí pastevci však stojí s otevřeným deštníkem a ústy dokořán a nemohou uvěřit, že vidí turisty v těchto končinách. Psi jsou stále dotěrnější a my mokneme. Naštěstí i oněm pastevcům to dochází a odvádí si stádečko a hlídače pryč. My ještě za světla uléháme do stanů a těšíme se, co nás na těchto opuštěných pastvinách čeká zítra.

Propasti, jeskyně a vrásy

Dnes nás nečekají žádné skály, ale užijeme si geologie. Hledání propastí a jeskyní ve zdejších pastvinách je jedním z nejsložitějších orientačních rébusů, co jsem kdy řešil. V mapě propasti jsou, ale je nesnadné správně určit směr a vzdálenost.

K první propasti Snježanica je to snad nejhorší. Motáme se po loukách, přecházíme kopečky a hřebínky, na dně každého druhého závrtu očekáváme onu propast. Nakonec tvoříme rojnici a díru do podzemí objevuje Tomáš (už nevím ale který - byli tam se mnou tři) a já.

Na dno propasti lze sejít, má asi 20 metrů, na dně to spadá do jakési hluboké jeskyně, která je obalená ledem. V létě je však sníh špinavý, takže nutkání osvěžit se odkládám. Samotný sestup hlouběji by byl možný pouze s mačkami a lanem.

Od propasti kráčíme stále stejným směrem, přejdeme nápadnější vrchol Velika Gradina (1 652 metrů) a klesneme do nápadného sedla s pěšinou. Tohle je důležitý orientační bod, protože těsně za sedlem se nachází fantastická jeskyně Džatla pečina, kterou poprvé zkoumal našinec Karel Absolon.

Ze sedla se dáme po levé straně hřebene Gradina až dojdeme k ohromnému závrtu otevřenému k jihu. Zahneme doprava do něj a začneme stoupat po jeho levé straně, aby se nám znenadání otevřel obrovský vstup do jeskyně.

Lze do ní vlézt, takže neváháme ani chvíli a brzy se proplétáme mezi sutí a krápníky. Jeskyně je poměrně hluboká, ke konci jsou plazivky, které lze prozkoumat, konec je však zasypaný. Pozor při sestupu hlavním dómem na padající kameny.

Během dne nenápadně překračujeme státní hranici a noříme se do Bosny. Od jeskyně se vrátíme do sedla a stáčíme se doleva do polje Meki dol. Nachází se zde pastevecké zázemí a výrazná polní cesta. Dáme se po ní doprava až do sedla, které odděluje Meki dol a Barski dol.

Tady se vydáváme doprava a prudkým svahem pod prudkým sluncem zdoláváme vrchol Vilina pečina (1 859 metrů). Je to zcela jistě nejlepší vyhlídkový bod pohoří Lebršnik a neztratí se ani v konkurenci dalších vyhlídkových bodů, které jsem na Balkáně už zdolal.

Severní stěny Lebršniku zde padají o téměř 500 metrů níž do kotliny říčky Sutjeska a my máme možnost vidět vesničky a hlavně lesy hluboko pod námi. Především zaujme pohoří Volujak, které se na obzoru tyčí jako neprostupná hradba, více vlevo vidíme soutěsku Sutjeska a na její druhé straně pohoří Zelengora. Vpravo dominuje čarokrásná hora Kuk v Lebršniku a samotný Orlovac.

Z nejvyššího bodu se vydáme doprava po hřebeni a na východním nižším vrcholku objevujeme jeskyni Vilina pečina, podle které se toto místo jmenuje. Do kaverny lze opět sestoupit. Krápníková výzdoba je zachovalejší, než ve Džatle, ale prostory jeskyně jsou podstatně skromnější.

Po krásném hřebeni pokračujeme stále na východ, občas překonáme nějakou skalku, případně závrt a brzy přicházíme do sedla, kde je vidět pěšina. Naproti nám se tyčí Mešni štit, který jakoby vypadl z oka Šareni paskovi v Durmitoru. Neuvěřitelně dokonalé vrásy vypadají jako varhany.

Zde se stáčíme doleva a po zřetelné pěšině jdeme v několika zákrutách do závrtu Rupe. Tady se dáme po cestě doprava a po překonání hřebínku vidíme kousek pod námi osadu Papin dol. Zdá se to však blíž, než to je. Máme hroznou žízeň, protože od salaší včera jsme nepotkali jediný pramen vody!

V osadě Papin dol se staví turistická útulna s hospodou (už by měla fungovat). Je zavřená, jdeme tedy dál a setkáváme se se sympatickým Srbem Novakem. Zve nás na pečené brambory s masem a nezbytnou rakijí. My se však prvně vrháme na hadici s pitnou vodou, která jím prýští na zahradě. Všechny místní to pobaví. Mají tam tu nejosvěžující a nejpitnější vodu pod horkým balkánským sluncem!

Po večeři se ještě zvedáme a poslední zbytky sil utrácíme výstupem k Jagodinu jezeru, kde stavíme stany. Je to jedno z nejkrásnějších míst na spaní. Nad jezerem se tyčí fantastický štít Kuk, který se odráží ve vodě, na obzoru vidíme Volujak a na nebi jsou v noci miliony hvězd. Ke všemu je dost možné, že mám hlavu v Černé Hoře a nohy v Bosně. Spíme totiž na hranici.

Od Jagodina jezera lze vlevo od hory Kuk dojít do sedla Ljubotina a odtud ke Stabanskému jezeru, kde jsme začínali. Pokud se od Kuku dáme vpravo, tak dojdeme k salaším Brštevac.

Lebršnik končí

Ráno nás velice mrzí mlha, která dočista mění plány. Místo traverzu pod Kukem se stáčíme do údolí Sutjesky v naději, že se neztratíme. Bohužel tomu tak není a my v mlze prodíráme mokré louky.

Udělali jsme nesmyslnou ptákovinu, místo toho, abychom šli po cestě, se vydáváme přímo k Volujaku. V loukách a lesích brzy ztrácíme orientaci a nakonec přicházíme k jakémusi polozbořenému domku. Jsme v Bosně, takže zpanikaříme, že by tu mohly být miny.

Obezřetně se probíjíme dva metry vysokým bolševníkem (a dva metry vpravo vede silnice, o které nevíme), abychom se zničehonic vynořili u překvapených dělníků, kteří zde opravují cestu. Vlastně sedí na zápraží onoho zničeného domku a pijí pivo. Jedno jim tedy vypijeme, trochu se zastydíme a dáváme zde symbolicky sbohem zapomenutému Lebršniku. Brzy totiž překračujeme říčku Sutjeska a začínáme stoupat po svazích pohoří Volujak. O tom snad ale někdy příště.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.