Pohoří Hriňavy a Čivčiny, úžasný horský přechod v ukrajinských Východních Karpatech

Trek s bonusovým výstupem na Pětroš

Letošní výlet do hor ukrajinských Karpat jsem naplánoval tak, abychom prošli nějaké pohoří, které není turisty ještě tak objeveno jako např. oblast kolem nejvyšší hory Ukrajiny Hoverly nebo kolem Usť Čorné.

Po loňském přechodu Horhan, kde se už objevuje turistické značení iniciováno polskými turisty, jsem se v průvodci od nakladatelství Sky mohl něco blíže dozvědět o "tajemných" horách táhnoucí se na východ od pohoří Čorna hora. Bohužel, snaha dovědět se z internetu něco o spojení do východiska našeho výletu, obce Hriňava, vyšla téměř naprázdno, a tak naše putování bylo zajímavé již od počátku nejen cestou, ale i skutečností, že některé úseky jsme šli bez použití jakékoliv mapy.

Cestu začínáme na konci května ve vlaku do slovenských Michalovců v počtu dvou turistů. V lehátkovém voze není problém strávit pohodovou noc, a tak ráno vystupujeme odpočatí a jdeme na nedaleké autobusové nádraží koupit jízdenky na dopolední spoj do Užhorodu. Zbylý čas trávíme v místní hospůdce, avšak ze strachu nemožnosti jít na WC a nepředpokládanosti jízdní doby autobusu si toho moc nedáváme.

Čtěte také: Dvoudenní trek na Černou horu a Stoh dolinou Černého Čeremoše

Spoj moc obsazený není, jsme v něm jediní turisti. Přestože dle jízdního řádu nemáme nikde stavět, vezeme i místní a fungujeme jako taxi služba s rozvozem až k domu. K našemu milému překvapení je pobyt na hranici velmi krátký a do Užhorodu přijíždíme dokonce s 30 minutovým náskokem(!).

Hned po výstupu jdeme koupit jízdenky na noční pasažirskij do Černivců, který jezdí z Užhorodu v sudé dny a nazpět v liché dny. Jízdenka do vagónu plackartnyj stoji 47 Hr, odjezd je těsně po 18. hodině a my máme proto dost volného času na průzkum místních osvěžoven a nákupu proviantu na 13 hodin dlouhou cestu.

Družba na cestě

Místa jsme měli v posledním vagónu a jak je na východě zvykem, hned se celý vagón začal bratřit a dávat zásoby dohromady. U nás to odnesla láhev Kagoru, kterou nám pohotově vzal provodnik a poté se snažil nalitého stakánka zpětně prodat, s čímž samozřejmě nepochodil, takže "kšeft století" se nekonal.

Za Skole unavení usínáme a probouzíme se těsně před konečnou stanicí. Zde máme asi dvě hoďky čas na osobáček do městečka Vižnica s frekvencí dva vlaky denně. Svou neopatrností jsem se postaral o malý trapas, když jsem koupenou jízdenku omylem vyhodil do koše a pak ji vytahoval zpátky k úžasu místních, neboť ti nechápali, proč inostránci musí hledat jízdenky v koších před nádražím.

Prigorodnyj pojezd jede úžasně pomalu, na 60 km potřebuje tři hodiny. Ale pro nás je to příjemnější cesta než v přeplněné a absolutně nevětratelné maršrutce, ta je pro nás vždy až řešení z nouze.

Busem směr Hriňavy

Ukrajinské Karpaty - Zakarpatská Ukrajina, Poloniny. V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.
Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna velkým množstvím fotografií, ale také digitálně zpracovanými mapkami a výřezy z turistických topomap 1:100.000 a zejména výřezy z turistické mapy 1:50.000 «

Po poledni jsme v cíli a jdeme shánět dopravu do města Kosiv, odkud odjíždí nebo respektive měl by odjíždět, každý den ve 14 hodin bus do Hriňavy. Na autobusáku jsme neuspěli, tak si vyhlížíme taxikáře pokud možno s žigulíkem a máme štěstí. Za 40 Hr jsme se dostali přímo před kosivské autobusové nádraží a cestou jsme se dozvěděli, jak je pro Ukrajince benzín drahý, čemuž se při jejich příjmech v této chudé oblasti ani nedivíme.

Hned jdeme koupit lístky a čekáme na odjezd, přičemž v čas odjezdu ještě není vůbec jasné, zda-li něco pojede nebo to už odjelo. Jen hafo lidí taktéž čekající na stejný autobus nás uklidňuje. Krátce po druhé hodině "v čas dnja" je přistavena rachotina, která se stává na čtyři hodiny naším "domovem".

Kousek za Kosivem ještě tankujeme benzín s oktanovým číslem 80 a další pauza je ve městě Verchovina, odkud máme odjezd v 15.40. Posilnění pivem sledujeme, jak se útroby naplňují a lidi musí dokonce stát, přičemž jim v tom brání smotané klubko drátu, které zabírá celý zadní prostor.

Po chvíli končí i asfaltová silnice a zbylé kilometry do Hriňavy pojedeme po prašné cestě, která se občas nebezpečně naklání nad vodou s památkami poničení po povodních, které tu bohužel nejsou ojedinělým jevem. Dobře dopadlo i setkání s kamionem(!) a o půl šesté, po průjezdu kontrolním postem pohraničníků, kteří však nechávají autobus na pokoji, vystupujeme na konečné.

Řidič nám sice říká, že v sedm hodin jede autobus do Probinjivky, ale moc tomu nevěříme a jdeme po prašné silnici pěšky. Udělali jsme dobře, žádný bus nejel a zastávka, která by měla být u rozcestí s křížkem (viz průvodce Sky), zde již není a silnice je rozkopaná od stavby plynovodu(?).

Na konci světa v obci Probinjivka

Probinjivka, poslední vesnice, poslední obchod, pošta už nefunguje, zde končí civilizace a dál nás čeká už jen tajemný svět hor… Cestu do lesa trefíme dobře, ale odbočku na vrchol míjíme, jdeme dál lesem po rozježděné cestě od Zilů - velká bolest všech údolních a výstupových cest v ukrajinských horách. Naprostá ignorance šetrnosti k přírodě jen honba za rychlým ziskem z těžby dřeva.

Začíná se stmívat a my začínáme přemýšlet, kde se utáboříme. V rozježděném údolí to moc nejde a tak při první možnosti odbočky na hřeben překonáváme neméně rozježděnou a zabahněnou řeku a nad jejími břehy stanujeme.

Tarnica (1 553 m)

Ráno je slunečné a my se radujeme, že alespoň jeden den se nám povede hezké počasí, to jsme ještě netušili, že sluníčko nám bude svítit do tváře celé putování a my budeme dokonce vděční za malý mráček. Opět rozježděnou cestou se dostáváme na hřeben Hriňav a traverzem kolem polorozpadlých, ale stále obydlených salaší obcházíme vrchol Tarnica (1 553 m n. m.).

Protože chceme vylézt nahoru, necháváme batohy v sedle a nalehko vybíháme za prvními dalekými výhledy na ukrajinské a rumunské Karpaty. Naproti nám vidíme Babu Ljudovu (1 581 m), nejvyšší horu Hriňav, vracíme se zpátky, bereme bágly a za chvilinku už na ní svačíme a koukáme na Čivčin (1 766 m). Je tak blízko a kdyby nás od něj nedělilo hluboké údolí řeky Čeremoš, které je nutno překonat…

Oproti průvodci nesestupujeme rovnou do údolí a nejdeme na Čivčin přímo, ale našli jsme si svou trasu, kdy tento vrchol obejdeme zleva po rozsoše hřebene a na něj vyjdeme ze strany od hranice.

Krutý sestup do údolí

Sestup do údolí je krutý, žádná cesta zde díky nulovému osídlení není a tak překonáváme nefalšovaný prales, kde si stromy padají kam chtějí a vše je obrostlé kapradím. U řeky se dáme proti proudu, měl by zde být most a cesta vedoucí k rumunské hranici. Skutečnost je taková, že cesta je, ale most ne.

U bývalé základny pohraničníků si stavíme improvizovaný přechod přes řeku, který se nám po hodině daří, ale přejít lze díky mohutnému proudu jen bez věcí, pro případ pádu do vody. Daří se, ještě se dvakrát přebrodíme, což je už jen sranda a lesní cestou stoupáme proti vrstevnicím na hřeben na nejmenovanou kótu 1 514. Den utekl jako voda a opět je nutné hledat něco na spaní, pokud možno i s vodou. To se nám daří v nevýrazném sedle se slabým pramenem vody a výhledem na Čivčin, co víc si přát.

Ostraha hranic

Ráno "azuro". Snídáme, balíme, míříme přímo k hranici a sázíme se, kdy nás "vyhmátne" první hlídka bdělé PS. Za chvíli slyšíme letadlo, snad průzkumné, které nad námi párkrát přeletí a odletí nazpět do vnitrozemí. To byl první a poslední náznak hlídání hranice za celý den šlapání po ní.

Hraniční čára je stejně jako v Rachovských horách velká "dálnice" se zbytky hlásek, ostnatého drátu a neudržovaných patníků. Pokud vstoupí Rumunsko do Schengenu, nedovedeme si představit hlídání vnějších hranic v praxi. Na jejich straně totiž není ani ta rozježděná "dálnice"…

Čivčin

Když se nacházíme na úrovni Čivčinu odhazujem bágly do roští, bereme foťák a jdeme na vrchol, což trvá téměř hodinku. Ale výhled stojí za to - Caliman, Rodna, Maramureš, Hoverla, Hriňavy, odhadem viditelnost kolem 80 km. Ani se nám nechce jít zpátky, jak je tu nádherně. Ale chceme ještě do večera dojít pod bývalý trojmezní bod Stoh a tak ještě obhlížíme zbytky nějakého stožáru, pokrouceného bleskem a jdeme zpátky.

Cesta po čáře vypadá jako sranda, ale jsme na omylu, protože to nekompromisně bere kopec nekopec, takže si připadáme jak na houpačce. Na úrovni vesničky Zelenaja /Šipot/ se "dálnice" rozšiřuje do ještě větší šířky. Vidíme i prázdnou ale udržovanou strážní věž, znamení, že sem to mají vojáci nejblíže ke kasárnám. Jdeme dál, hnáni vidinou Stohu, ale musíme uznat, že dnes a za světla tam už nedorazíme. Jako náhrada se nabízí tábořiště s vodou a primitivním grilem na rožnění, asi zašívárna vojáčků na hlídce. Není co řešit…

Stoh

Další den slunečno,Čorna hora "sleduje"naše balení a my už ukrajujeme poslední kilometry ke Stohu, který už známe z putování po Rachovských horách a Čorne hoře. Batohy musí opět chvíli počkat pod smrčkem, krátký výšvih a fotografování původního hraničního kamene uprostřed ohnilých patníků současných států.

Oproti dvěma letům nazpět zde přibylo značení podobné tomu na Hoverle, tj. dvoujazyčné nápisy označení vrcholů a nějaký ten pokus o km vzdálenosti. Vše dovedeno do dokonalosti, takže folie na tabulkách odlepil déšť a k přečtení nezbylo vůbec nic, snad napodruhé to bude lepší. Protože jsme tyto dvě pohoří přeběhli za tři dny, což jsme zprvu nečekali, rozhodujeme se ještě o zdolání hory Pětroš, krásné, ale ve stínu Hoverly turisty opomíjené.

Cesta do Rachova

Do civilizace sestupujeme táhlým údolím vedoucím do rázovité vesničky Luhy, odkud jsou možnosti túr na Hoverlu aj., viz. průvodce Sky. Cesta je nekonečná, bohatší Ukrajinci staví v údolí s naprostou necitlivostí mohutná sídla, která v lese vypadají jako pěst na oko, což je, myslím, vůbec netrápí. Hlavní je ukázat, že na to mají.

Před blížící se bouřkou nás zachraňuje jeden místní, který pohotově vyhazuje rodinu z auta a za 70 Hr s námi jede do Rachova. Malý deštík mezitím ustal, řidič staví u nádraží, kde si ověřujeme odjezd vlaku do Kvasů, neb se během našeho pobytu změnil JŘ (UŽ nejsou účastny na dohodě evropských železnic o změně JŘ v prosinci).

Protože nám batohy zejí prázdnotou, jdeme do města nakoupit proviant a čekání na odjezd si krátíme popíjením piv před obchodem, kde pozorujeme různé způsoby dopravy od povozů s koňmi po nejdražší auta, která se proplétají mezi automobily domácí výroby (Lada aj.) různého stavu a stáří.

Tak jako všude na Zakarpatí, dávají se s námi do řeči místní chlapi a z rukávu sypou česká města Praha, Sokolov, Brno, Ostrava. Zde všude pracovali, umí dobře česky (co naplat, že jim nejen pro jejich opilost rozumíte míň, než kdyby mluvili ukrajinsky, oni ví, že česky mluví). Protože je to stále se dokola opakující kolorit, takový zájem nás vůbec nepřekvapuje.

Do cesty se nám staví bar s diskotékou

Po šesté hodině se zvedáme k odchodu, vlak jede v sedm a jdeme kolem kostela zpátky k nádraží. Jízdenky si nekupujeme, ve vlaku se dají koupit bez přirážky a těšíme se na jízdu krásným údolím k Jasini. Cesta do Kvasů trvá asi půl hodinky, maršrutkou by jsme tam byli rychleji, ale důvody pro vlak jsou už výše popsány.

Po výstupu koukáme do mapy kam půjdeme spát, abychom byli ráno na Pětroš čilí, kdyby se nám do cesty nepostavili Potraviny a bar s diskotékou. Nejdříve si dáváme jen pivko a seznamujeme se s místní prodavačkou, ta nás seznamuje s jejím bratrem, který samozřejmě pracoval u nás a dál už je to opět stejná písnička s tím rozdílem, že tentokrát jsme pozvaní na diskotéku na jejich účet, ze které odcházíme zmožení v půlce noci hledat místo na spaní. Ráno zjistíme, že jsme neměli zrovna nejlepší nápad kde přespat.

Pětroš

Po bolavém probuzení a přemítání, zda-li to vůbec dneska zvládneme, vycházíme na túru. Nejdříve jdeme podél železniční trati k torzu rozestavěného hotelu, za ním odbočíme přes potok vlevo do kopce, traverzujeme kopec k vysílači mobilního operátora nad vesnicí a po zpevněné cestě stoupáme s vesnicí za zády k základně lvovské univerzity.

Z lesa se vynoříme asi 500 m od ní vpravo u salaše, kde nás hned zvou na posezení (Praha, Brno, Sokolov…), avšak nemáme moc času. Ptáme se ještě na cestu, kterou všichni dobře znají a na Pětroši byli aspoň desetkrát (pozor na tuto záludnost, během svých toulek po ukrajinských horách jsem několikrát zažil, že místní sice velmi rádi poradí, ale ne vždy dobře, protože jejich znalost a orientace v terénu se odvíjí od jiných potřeb než za jakými tam jdeme my).

Loučíme se, u nedalekého dřevěného koryta dobíráme vodu a neznatelnou pěšinou pokračujeme borůvčím na vrchol Šešul (1 688 m) s pěknými výhledy, odkud ovšem musíme klesat do sedla (1 591 m) a odtud pokračovat dále podle mapy a sporadického značení nevalné kvality k cíli.

Pětroš nás jakoby vyzývá k jeho pokoření, zabloudit už není kam a tak po několika pauzách kvůli oblékání, nahoře foukal silný vítr a teplota znatelně klesala i přes slunečné počasí, na něm stojíme ve 20 hodin kyjevského času.Výhledy opět fantastické. Hoverla, Čivčin, Rodna, Svidovec, Horhany…

Kocháme se, prohlížíme si místní kapličku, která byla tak kvalitně postavena, že železný kříž před ní zlomil blesk. Věžička se válí na zemi za ní a jedno okno chybí. A právě to nás zachránilo od noci na ostrém větru. Rychle se rozhodujeme pro spaní vevnitř. Okno zaděláváme karimatkou, vaříme večeři a než usneme, posloucháme burácení větru venku.

Ráno je opět krásné počasí, ale ta zima je na červen docela nepříjemná. Balíme a sestupujeme do údolí směrem k Jasini. Jako mávnutím kouzelného proutku je najednou teplo, u salaší pod Pětrošem se myjeme, ať jsme do civilizace čistí. V Jasini chceme omrknout dřevěný huculský kostel. Když jdeme po silnici do města zastaví nám rodina s koňským povozem a bere nás k centru, příjemné zpestření. Cestu domů jsme zvolili opět vlakem a to po trase Jasiňa - I.Frankivsk - Stryj - Čop - ČR.

Akce se nám velmi líbila, vše se povedlo tak, jak mělo, počasí suprové, Ukrajina tedy opět nezklamala. Zklamalo nás ale překračování hranice v Čopu vlakem. Zdlouhavé hraniční kontroly, postávání vlaku přímo na hranici a zpoždění činí tento druh dopravení na/z Ukrajiny velmi neatraktivní a to je škoda.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.