Muntii Calimani, přechod nádherného pohoří v rumunských Karpatech

Bloudění v Rumunsku, treking

Hodinu před odjezdem vlaku jsme začali balit krosnu a vyhazovat, co se tam nevejde, ale nakonec jsme byli na hlaváku první a pět minut před odjezdem vlaku dorazil i poslední účastník zájezdu, aby nás bylo sedm statečných. Cestu nám zpříjemňovaly vychlazený lahváče a 12 hodin uteklo jako voda. Za maďarskými hranicemi už bylo jasný, kde jsme, (roubenky a otevřený dveře ve vlacích) jsme v drákulově království.

Z Aradu jsme jeli do Vatra Dornei a odtud dřevorubeckým vláčkem do Dornisoara, kam jsme dorazili v pět ráno. Po dvou nocích ve vlaku jsme se pustili do pořádného stoupáku, protože jsme nenašli žádnou cestu, ale naštěstí jsme ji našli a po chvíli chůze jsme zjistili, že to nebude žádná sranda jít dál.

Všude bylo vidět rozsáhlé polomy a každý metr byl boj s nervama a rovnováhou. Kór po dvou nocích beze spánku! Ke slovu přišla dokonce i mačeta, ale všichni jsme se u toho spíš smáli únavou. Po dvou kilometrech balancování po kmenech, přelézání stromů a zasekávání se s těžkou krosnou mezi větve jsme padli únavou a na místě usnuli jak malé děti. Večer jsme si udělali oheň a už byla pohodička.

Čtěte také: Capatini, přechod dvou zapomenutých národních parků v Rumunsku

Během noci začalo pršet a do pralesů se vlila děsivá mlha, jenž nás neopustila na další tři dny společně s deštěm. Celý den jsme chodili nahoru a dolu pralesem, zápasili s polomy, mokli jak slepice a řídili se jakýmisi červenými pruhy na stromech, jenž možná značily stezku před čtyřiceti lety. Odpoledne nás značka dovedla na okraj skály! Museli jsme slézt až do údolí brutálním strmákem v pralese a vyšli o pár set metrů dál od místa, kde jsme spali poslední noc.

Cesta na hřeben

Ráno jsme se opět probudili do mlhy, deště a zimy! S pomocí dřevorubců jsme se dostali opět na "stezku", jenž nás dovedla pod skalnatý vrchol, kde skončila. Kvůli mlze jsme toho opět moc neviděli a tak jsme se pustili do opravdového Blair Witche a celkem dlouho bloudili. Přeci jen jsme našli k večeru cestu, která nás zavedla na holiny a hřeben. Ještě jednou jsme zabloudili poté, co jsme si nevšimli odbočky a spali v strašidelném lese. Už to začínal být boj s nervy, ale noční polívka a čarokrásné nebe plné hvězd bylo nadějí na další dny.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne a sušili věci. Sotva jsme vylezli na hřeben tak začalo pršet a pršelo až do večera, ale i tak jsme dorazili téměř k Pietrosulu. Večer jsme si udělali oheň a já si uškvařil podkolenky, ale při příjezdu domů jsem měl na stole nové, které jsem vyhrál. Měl jsem mokrej spacák a kámoš stan, tak jsme spali ve stanu pro jednoho a ještě v jednom spacáku. Za tohle respekt kámo, to by jen tak někdo neudělal!

Nejvyšší vrchol Pietrosul

Další den už začalo svítat na lepší dny a z nejvyššího vrcholu Pietrosul (2 200 m) byl úžasný pohled do všech stran. Všude okolo byly jen hřebeny a nikde nekončící hory. Jediná vada na kráse byl monstrózní lom kryjící kdysi jistě krásný kopec, jak dort kousek od Pietrosulu. Nějaký to vrcholový foto a pár loků z placatice a letěli jsme o kousek dál. K večeru jsme došli na krásnou louku s parádním výhledem na celé hory! Jen hory, lesy a občas nějaká salaš.

Konečně jsme mohli vysušit naše totálně promoklé boty, jenž jsou samozřejmě nepromokavé a míle ubíhali každým krokem kouzelnou divočinou a snad nikdy nekončícími horami. Odpoledne jsme šli okolo salaše, kde běhalo plno ovcí a koní. Šli jsme se s kamarádem zeptat, jestli by nám prodali sýr a mléko.

Ovčáčtí psi velcí jak medvědi nás chtěli spíše sežrat, ale ovčáci nás bratrsky přivítali a hned nás občerstvili čerstvým ovčím sýrem se solí a mlékem! Když jsem vytáhl peníze, téměř se urazili a nechtěli o nich ani slyšet! To nás vážně dojalo! Chudí lidé, jenž sami nic nemají a dali nám vše, co mohli, jen proto, že to tak mezi lidmi dříve bylo. Jak dlouho bude trvat, než je zkazí kapitalismus? A vnutí jim ten chtíč a hrabivost po penězích a bohatství.

Tihle lidé mají ještě něco, co my všichni jsme už asi dávno ztratili, a to je opravdu smutný… Bohužel jsme si nemohli moc poklábosit, ale s mou chabou italštinou jsem se trochu chytl. Opravdu se nám těžko loučilo s hrdými horaly ze salaše kdesi v Karpatech… Večer jsme to zapíchli v lese a udělali pořádný sojový guláš!

Calimani na mapě

Drákuluv hrad

Odpoledne jsme sešli z hor do civilizace k Drákulovu hradu. Horší "Dysneyland" jsme dlouho neviděli! Bylo nám zle z toho kýče. Přirovnal bych to napůl k paneláku a prašivému MacDonaldu! Humus, raději jsme šli na pivko. Do Vatra Dornei jsme jeli stopem v sedmi lidech, ale museli jsme se rozdělit. Při stopování jsem spadl do kanálu a rozsekal si kolena a holeň. Nebylo to zrovna příjemný, ale i to je život dobrodruha.

Z Vatra Dornei jsme celou noc jeli vlakem do Iasi u moldavských hranic, kde jsme vychytali týpka, co nás vzal hustým džípem až do hlavního města Kišiněva. Byla to docela velká změna z hor plných lesů do šílených pařáků v krajině, jenž připomínala Kazachstán.

Moldavské hranice

V Kišiněvě jsme zjistili, že skoro vše je o polovinu levnější a my jsme středem pozornosti, hlavně kámoš, co má dredy. Holt tady ještě nejsou na turisty s krosnami zvyklí, a to je dobře, protože všichni byli fakt moc hodní, jen kámoše by furt stříhali. Na autbusáku jsme si nechali ujet poslední "maršutku", jak říkali místním tranzitům, které slouží místo lokálních autobusů. Ti dobří lidé nám to zařídili a nakonec jsme tam dojeli.

Orhei Vecchi je nádherný místo s pradávnou historií. Nachází se asi 50 km na sever od Kišiněva a jsou zde velmi zajímavé skály v meandrech řeky Paut. Skály jsou plné jeskyní, jenž byly po staletí obývány mnichy a poustevníky a v jedné jeskyni žije dosud mnich přímo pod kostelem (opravdu jsme ho viděli).

V okolí najdete stopy po přítomnosti Římanů, Gótů, Mongolů, Turků, navíc i samotná vesnička je velmi pěkná a malebná. Voda byla sice špinavá, ale měli jsme tam ledový pramen a altánek u místního muzea, kde jsme leželi do večera, protože ty šílený vedra se opravdu nedaly! V noci jsme spali jen tak na spacácích a koukali na nebe tak neskutečně plné hvězd a klábosili o nesmyslech. Celkově nám to tam připomínalo scenérie jako z Mayovek! Splněný sen?!

Také jsme se seznámili s mladými Moldavci z Kišiněva co tady byli na prázdninách a pozvali nás na výborný boršč! Vyměnili jsme čísla a domluvili návštěvu Kišiněva. Bohužel já jsem byl dost nemocný a neměl jsem moc dobrou náladu. Později jsem se dozvěděl, že jsem přechodil stafylokokovou infekční angínu - proto jsem byl pořád takový nervní. Za to se ještě omlouvám.

"Pošta"

Jeden den jsme se procházeli u nějakých jezer blízko Kišiněva a večer kluci našli čtyři krásná štěňátka, ale vrátili jsme je zpět, vzhledem k tomu, že tam běhalo X psů. Ráno tam byli znovu, a tak kámoš rozjel pátrání po psím útulku. Během toho jsme šli do blízké vesničky Kojusna, známou svými vinnými sklepy.

Celou dobu jsme se táhli s pohlednicemi, když jsem si všiml pošty! Vrazili jsme dovnitř bez triček ke zděšeným úřednicím, jenž si se zájmem "přečetly" naše dopisy a poslaly nás do jiných dveří. Tak jsme vlezli do luxusní kanceláře, kde za stolem seděl nějaký šéfek, jenž nás ochotně pozval dál, posadil nás a začal nám dělat kapučínko. V tu chvíli bylo jasný, že tohle pošta nebude.

Poté co jsme mu řekli, že chceme známky, tak kamsi zavolal a přišla úřednice s podnosem, na kterém bylo velké razítko. Orazítkovali jsme si pohledy (které nikdy nepřišly) a ujasnili, že potřebujeme známku - v tu chvíli pochopil, že jsme se kapánek sekli. Nebyl to poštovní úředník, ale ředitel nejmenovaného řetězce marketů pro Moldávii. Solidně jsme se nasmáli! Ještě nám rozlil koňak a dal flašku vodky na cestu a navíc jsme si dobře pokecali!

Koupili jsme pár flašek vína a jeli zpět do Kišiněva. Přímo u zastávky stáli lidi, co vybírali peníze na psí útulek, a tak s nimi kluci jeli pro štěňátka a odvezli je do útulku. Smekám klobouk kluci!!!! Všichni jen myslí, ale málokdo doopravdy dělá!

Cesta domů

Navečer jsme byli pozvaní k našim moldavským přátelům. Udělali pro nás úžasnou hostinu a dokonce jsme si dali víno starý 20 let. Nezapomenutelné. Hostitel byl místní herec a pouštěl nám reklamy a různý představení kde hráli!! Prostě pohádka! Nejdřív říďa, teď herec! Je tohle vůbec možný??!! Tohle na cestování miluji! Vždy se dá potkat plno zajímavých lidí.

Ráno nás doprovodili až na autobus, kde teprve začalo peklo, vzhledem k tomu, že v Moldávii byly největší vedra za posledních 150 let! Cesta trvala 30 hodin a bylo to peklo! Navíc, když mi bylo hrozně zle! Klimatizace byla samozřejmě rozbitá a okna autobus neměl! Když zastavil, tak z nás teklo jak z volů! A to na Moldavsko - Ukrajinských hranicích nám řidiči oznámili, ať každý zaplatí 10 dolarů policajtům, aby nebyly problémy! To kápli na ty pravý! Nedali jsme jim ani cent! Další pokračování cesty skrze Ukrajinu a Polsko bylo peklo a byl jsem rád, když jsem přijel domů!

Přes všechny obtíže to bylo moc fajn a jsem rád, že jsem mohl jet s tak moc fajnovými lidičkami! Bylo to super!