Treking > Turistika, treky > Sněhem nejvyššími partiemi Drahanské vrchoviny na Skály (724 m n. m.), nejvyší vrchol nevysokého pohoří
Sněhem nejvyššími partiemi Drahanské vrchoviny na Skály (724 m n. m.), nejvyší vrchol nevysokého pohoříNa sněžnicích na Skalky (735 m)26.2.2019 | Hynek Skořepa
Zdá se, že se nám na pár dnů ještě vrátí docela pořádná zima. Na přechod centrální části Drahanské vrchoviny na běžkách či sněžnicích, jaký se mi po letech podařil koncem letošního ledna, už ale nejspíš nedojde. V nadmořských výškách kolem 700 metrů sníh většinou roztál. Ale uvidíme, třeba ještě něco napadne. Poslední lednový den jsem vyrazil z Pavlova (místní část Benešova), kam jsem přijel z nedalekých Boskovic autobusem, směrem k jihu. Po mnoha letech jsem vytáhl své dřevěné sněžnice, které jsem si nechal vyrobit podle "indiánského vzoru". Na přechody hor s báglem se kvůli svým rozměrům nehodí (problém s přepravou), k prolézání houštin při stopování zvěře na mé rodné Drahanské vrchovině jsou však ideální. Sledoval jsem přibližně trasu, kterou za příznivých podmínek využívá mnoho běžkařů. Sám jsem ji dřív mnohokrát projížděl, tentokrát jsem však na sněžnicích křižoval lesem v různé vzdálenosti od lyžařské stopy. Na běžkách není špatné si trasu ještě trochu prodloužit a vyrazit až z Kořence se známým golfovým hřištěm (a také kamenným větrným mlýnem holandského typu). Pokud je dost sněhu a lesáci aktivně cestu neprohrnou až na podklad, je to z Kořence k Pavlovu příjemný sjezd. Vhodným nástupištěm na trasu je také obec Suchý, s rybníkem, který bývá v létě obležený rekreanty. Jde totiž o jedno z mála přírodních koupališť na Boskovicku. Vzal jsem to kolem nejvyššího bodu Drahanské vrchoviny Skalky (735 m) s meteorologickým radarem, sloužícím k předpovědi intenzity srážek (barevné skvrny, posunující se nad republikou, asi všichni známe z internetové či televizní předpovědi počasí). Kousek za dnešním radiolokátorem, přímo na nejvyšším bodě, stávala ještě v době mého dětství před koncem 20. století dřevěná triangulační věž, kterou využívali kartografové. Vylézt se na ni však již nedalo. Z nové radiolokační věže toho přes skla moc vidět není a dostat se nahoru lze stejně jen výjimečně (jednou za rok zde hydrometeorologové pořádají den otevřených dveří). Odtud jsem pokračoval na vrchol Skály (724 m), u nějž stojí notně zpustlá někdejší lovecká chata Hanačka (před válkou byla bíle omítnuta a ozdobena ornamenty ve stylu hanáckého kroje). Chata v závěru války sloužila za úkryt partyzánům ze skupiny Jermak, po válce pak byla přeměněna na památních. V souvislosti s navrácením okolních lesů hraběcí rodině Mensdorff-Pouilly, sídlící na boskovickém zámku, ji zřejmě dnes spravuje firma MP lesy (přesněji nespravuje, protože ji nevyužívá). V okolí se od r. 1988 rozkládá přírodní rezervace Skály (cca 5 ha), která chrání zbytek bučiny. Tak nějak mohly zdejší lesy vypadat před začátkem "smrkové mánie", které středoevropští lesníci podlehli na přelomu 18. a 19. století. S následky preferování rychle rostoucího smrku se momentálně těžce potýkáme. I v okolí Skal jezdily během mého výšlapu těžké harvestory a vyvážely kůrovcové dřevo. Ze Skal jsem na sněžnicích seběhl k samotě Skelná Huť. Až do požáru v roce 1912 zde stávala sklárna. Dnes je zde jen pár chalup (některé z nich jsou bývalé sklářské domky) a kolem nich stejnojmenné chráněné území (vyhlášené taktéž roku 1988 jako přírodní rezervace, nedávno z pro mne nepochopitelných důvodů "poníženo" mezi přírodní památky). Chrání se zde vlhké louky, v současné době bohužel místy degradované. Za místní květenou se hodí vypravit na přelomu května a června, teď obdivovat jen krajinářské hodnoty. Ze Skelné Huti jsem to vzal po cestě na Oborský dvůr. Panský hospodářský dvůr vznikl před několika staletími, aby bylo nožné obhospodařovat zemědělskou půdu zaniklé středověké osady Hošperk. Už od sametové revoluce je dvůr (za socialismu využívaný jako kravín) ve špatném stavu, MP lesy zajistily alespoň opravu krovů a střechy. Co se stavbou zamýšlejí dál, není jasné. Vedle obnovily dančí oboru. Její předchůdkyně zde existovala již koncem 18. století, byla však zrušena pro nerentabilnost. Že by byl dnes výnos z prodeje zvěřiny lepší? Dál jsem pokračoval údolím potoka Luhy, jedním z nejkrásnějších na Drahanské vrchovině. Po modré turistické značce směrem na Sloup jezdily skupinky běžkařů. Já jsem se na sněžnicích prodíral houštinami na druhé straně potoka. Luha (po soutoku s přítoky zvaná Sloupský potok) se u Hřebenáče ve Sloupu v Moravském krasu propadá do podzemí, v útrobách Amatérské jeskyně přibírá holštejnskou Bílou vodu, aby se potom na světle božím objevila v podobě říčky Punkvy. Já jsem až do Sloupu nešel. Ještě před Vlčí skálou jsem uhnul zpět, směrem na Žďárnou. Beztak jsem se na zastávku autobusu ve Žďárné dobrodil závějemi až za podvečerního šera. Byl to po letech nádherný zimní výšlap Drahanskou vrchovinou. Stihl jsem ho v poslední chvíli. Další den přišlo tání a zdá se, že sněžnice zase uložím na půdu. Odpočívaly tam několik let. Co se týče zvěře v centrální části Drahanské vrchoviny, nejčastěji jsem zaznamenával stopy divokých prasat. Však jsou taky přemnožena v celé republice. Méně časté byly stopy srnek, sem tam nějaký zajíc, liška či kuna. Stop vysoké jsem si nikde nevšiml, jeleni se stahují do rozlehlých vojenských lesů mezi Protivanovem a Vyškovem. Tajně jsem doufal, že někde potkám stopy vlčí. Podle zpráv od lesníků jsou nějaká pozorování těch krásných šelem už i z Drahanské vrchoviny. Budu si však na ně muset ještě počkat a nejspíš hledat v odlehlejších místech kraje. Údolí Luhy láká v zimě příliš mnoho běžkařů z Blanska či Brna. Pro ty, kteří by se chtěli na Drahanskou vrchovinu vydat, připojuji pár údajů:
Viz také článek Josefa Hebra "Skalky". Líbil se vám tento článek? |
|