Pavlovské mokřady, křehká příroda v Drahanské vrchovině

Pavlovské mokřady a zbytek největšího rašeliniště Drahanské vrchoviny

Drahanská vrchovina je málo známý, ale dosud půvabný kraj uprostřed Moravy. Dokážete-li se těšit z neokázalých přírodních krás a hledáte místa, kudy neproudí davy turistů, je to krajina právě pro vás. Přelom června a července je pak dobou, kdy na mokřadních loukách centrální části Drahanské vrchoviny rozkvétají podivuhodné rostliny. Najít je tam není úplně jednoduché, ale stojí to za trochu námahy. Pravda, nejhezčí čas, kdy louky zářily jasně žlutými hlavičkami upolínů a temně fialovými květenstvími prstnatců (vstavačů) májových, je pro letošek již za námi. Ale pořád je co objevovat.

Když pominu Moravský kras (je jedinou částí Drahanské vrchoviny, kam míří houfy návštěvníků) s jeho jedinečnými krasovými jevy, jsou to nejspíš právě louky, co je na zdejší přírodě nejcennější. Louky ve střední Evropě vznikly jako "náhradní vegetace" (tento botanický pojem nezní pěkně, ale je výstižný) na místě ve středověku vykácených lesů. Tak tomu aspoň bylo na Drahanské vrchovině, která byla až do středověké kolonizace ve 13. století pravděpodobně v podstatě celá zalesněná (snad s výjimkou ojedinělých rašelinišť a některých skal, např. právě ve zmiňovaném Moravském krasu).

Čtěte také: Rašeliniště: Magické, tajemné a velice křehké biotopy - typy a podmínky…

Louky a pastviny pak po staletí pomáhaly udržet nad vodou samozásobitelský systém venkova. I těm nejchudším, kteří nic neměli, trocha trávy umožňovala držet aspoň kozu a nějak se protlouct.

Kolektivizace a intenzifikace zemědělství po druhé světové válce však loukám nepřály a příliš jim nepřeje ani doba dnešní. Za socialismu byly louky rozorávány a měnily se v pole, dnes mnohé z nich, nekoseny, zarůstají stařinou a křovím, v některých případech jsou uměle zalesňovány. Jiné se změnily na přehnojenou "továrnu na trávu", kromě jednoho či dvou druhů trav a šťovíku na nich v podstatě nic jiného neroste.

Přes necitlivé zacházení zůstává na Drahanské vrchovině pár dosud pěkných luk. Třeba v okolí Němčic, Žďárné, Protivanova, Bukové či Horního Štěpánova. Když během května pomalu mizí pryskyřníková žluť, kterou narušuje kvetoucí bledě modrá řeřišnice luční (Cardamine pratensis) a fialová barva prstnatců májových (Dactylorhiza majalis) - lučních vstavačů s typicky skvrnitými listy, nabírají vlhké louky červenofialový nádech kohoutků, doplňovaných tmavě fialovými hlavičkami chráněných zvonečníků hlavatých (Phyteuma orbiculare).

Na střídavě vlhkých loukách s kolísající hladinou spodní vody se začátkem prázdnin objeví štíhlé mečíky střechovité (Gladiolus imbricatus), doprovázené rdesnem hadím kořenem (Bistorta major) a bělavým svízelem severním (Galium boreale). Do toho jsou pak po celou dobu namíchány různé trávy krásných jmen - tomka vonná, psárka, kostřava, třeslice či bojínek. Když trávy kvetou, správně metají, vznáší se nad loukami mračna pylu.

V té době však by už měly být louky pomalu sečeny. Pořekadlo starých zkušených hospodářů přece znělo: "Louku seč, když je ti jí nejvíc líto." Seno z příliš pozdě sečených luk už nemá tu správnou výživovou hodnotu. Po více let nesečené louky pak ve středoevropských podmínkách zarůstají dřevinami a mění se posléze v les.

Na náhorní rovině Drahanské vrchoviny, na pomezí jižní a střední Moravy, jsou chráněny dva významné zbytky rašelinišť a vlhkých luk, tedy biotopů, které byly v minulosti v této krajině hojné. Obě území byla sice nevhodnými zásahy dosti poškozena, obě si však dosud uchovávají svoji krásu a značné přírodovědné hodnoty. Byla proto koncem 80. let (tedy ještě za socialismu) prohlášena za chráněná území. Přírodní rezervace Pavlovské mokřady u Benešova (v Jihomoravském kraji) je oddělena jen úzkým pruhem lesa od rezervace Uhliska u Horního Štěpánova (v Olomouckém kraji).

Na Pavlovských mokřadech se v minulosti navíc nacházelo největší rašeliniště Drahanské vrchoviny, s vrstvou rašeliny dosahující v některých místech mocnosti až dvou metrů. Rašelina zde byla těžena pro palivové účely (dle vyprávění pamětníků během druhé světové války a zřejmě i dříve), zkázu rašeliniště však způsobila až rozsáhlejší exploatace rašeliniště pro využití v zemědělství během 70. let 20. století, spojená s odvodněním území. Tehdejší "těžba", během které se víc zničilo, než získalo, je klasickým příkladem technokratického přístupu k přírodě (drancování za každou cenu). V dobách socialistické zemědělské velkovýroby nešlo o nic neobvyklého, s technokratickým pohledem na přírodu se však naneštěstí velmi často setkáváme i v současnosti.

Bohužel výskyt řady pozoruhodných druhů rostlin a živočichů je dnes již na Pavlovských mokřadech minulostí. Zmizel rozchodník huňatý či nenápadná kapradinka hadilka čili jazyk hadí (poslední pozorování v obou případech roku 1972). Některé druhy, považované za vyhynulé, se v posledních letech podařilo znovu potvrdit (klikva žoravina, rosnatka okrouhlolistá). Přežívají zde však pouze na menších plochách.

Dalším význačným druhem, který je ve vrchovištní části Pavlovských mokřadů dosud hojný (a vzácně se vyskytuje i na Uhliskách), je suchopýr pochvatý. Jedná se o horský druh, jenž má na Drahanské vrchovině izolovaný výskyt. Na přelomu června a července, když rostlinky suchopýrů plodí, bělá se rašeliniště jejich pápěřím (chmýřím). Podle něj dostaly suchopýry také svoje jméno, v suchu totiž rozhodně nerostou.

Kromě suchopýru pochvatého (s jednoklasým vrcholovým květenstvím) se lze na Pavlovských mokřadech setkat také se suchopýrem úzkolistým (s víceklasým květenstvím). Suchopýr úzkolistý roste na většině vlhkých luk Drahanské vrchoviny. Vysychající degradované plochy rašeliniště dnes porůstá také nápadná mohutná tráva bezkolenec čili molinie.

Jak na Pavlovských mokřadech, tak na Uhliskách (tam ovšem jen na malé ploše) lze vidět kromě mokřadních luk také rašeliniště. Na tomto místě by bylo vhodné vysvětlit, co to takové rašeliniště vlastně je. Rašeliniště je jedním z mnoha druhů mokřadů čili wetlandů (dnes jsou anglické termíny v módě). Co je to mokřad, to se vysvětluje špatně. Něco mezi vodou a souší. Je to plocha, ve které si zmácháte nohy, ale nevykoupete se tam. V našich podmínkách je mokřadem okraj řeky nebo rybníka, mokrá louka, bažina nebo právě rašeliniště.

Rašeliništím dal jméno zvláštní mech rašeliník, který nemá na rozdíl od ostatních mechů žádné "kořínky" (správně botanicky příchytná vlákna), od spodu postupně odumírá a naopak nahoře pořád přirůstá. Odumřelé části lodyh rašeliníků se nemohou v rašeliništi rozložit (nedostává se k nim vzduch) a jejich stlačováním vzniká rašelina, jakýsi předstupeň uhlí. Středoevropská rašeliniště se vytvářela od konce poslední doby ledové, během přibližně 10 000 let.

V horách se nacházejí rašeliniště zásobovaná výhradně srážkovou vodou (srážek je v horách hodně). Ta neobsahuje téměř žádné minerální látky (blíží se svým charakterem vodě destilované), rostliny v rašeliništích trpí nedostatkem živin, zejména ve vodě snadno rozpustného dusíku. Některé z nich si proto občas přilepšují chytáním živin v podobě drobného hmyzu. Třeba známá rosnatka okrouhlolistá. Chloupky na listech jsou pokryty jakoby kapičkami rosy, ve skutečnosti se jedná o trávicí enzym. Hmyz se tedy na kapku "přilepí" a je pomocí ní i stráven.

Typické vrchoviště přirůstá nejvíce uprostřed a na průřezu tak získává bochníkovitý tvar. Znáte třeba Rejvíz se slavným Mechovým jezírkem v Jeseníkách? Pokud ne, tak se tam zajeďte podívat. Stojí to za to.

V nížinách se místo rašelinišť vyskytují živinami bohaté slatiny, zásobované na minerály bohatou vodou z podzemních pramenů. Tedy spíš se vyskytovaly, protože všechny naše nížiny byly téměř do posledního místa změněny na pole, pokud nejsou přímo zastavěny. Poslední zbytky slatin se zachovaly např. v Polabí na Mělnicku, kde se jim říká "černavy" (podle humusem bohaté, černě zbarvené půdy). Mech rašeliník na slatinách neroste, nebo jen výjimečně (většina rašeliníků vyhledává kyselé prostředí).

Přechod mezi slatinou a vrchovištěm představuje přechodové rašeliniště, což je právě případ Pavlovských mokřadů či Uhlisek. Takové přechodové rašeliniště je zásobováno jak dešťovou, tak podzemní vodou. Mezi jeho obyvateli pak najdeme jak druhy vrchovišť, tak slatin.

V srdci Drahanské vrchoviny tedy můžete zajít na místa, kde si budete připadat jako v horách (nebo v krajině konce poslední doby ledové). Nejkrásnější jsou rašeliniště právě koncem června a v červenci, kdy je většina zdejších rostlin v plném květu. Rašelina intenzivně voní a uděláte-li krok mimo cestu, hrozí vám, že se ocitnete minimálně po kotníky ve vodě. Takový výlet na rašeliniště není pro háklivé městské slečinky. Pobyt navíc znepříjemňují mračna komárů a dalšího hmyzu. Na rozdíl od člověka, který je zde vetřelcem, sem však ti komáři patří. Bez nich by se mnozí zvířecí obyvatelé rašeliniště neměli čím živit.

Na závěr bych ještě rád zmínil jednu zajímavou rostlinu lesních mokřadů. Svými listy připomíná mohutnou trávu, kterou však není. Jmenuje se skřípina lesní. Botanici podobným rostlinám (např. ostřicím), které se svým vzhledem za trávy schovávají, říkají "rostliny trávovitého vzhledu".

Když slavný švédský botanik Carl Linné v 18. století vymýšlel pro živé organismy všeobecně srozumitelné (tedy jednotné) názvosloví, přiřadil každé jemu známé rostlině či každému zvířeti dvouslovný název, skládající se ze jména rodového a druhového. Během svého plodného života popsal a pojmenoval několik tisíc druhů rostlin a zvířat.

Od té doby přírodovědci používají tzv. binomické (dvouslovné) názvosloví, vzniklé kombinací řečtiny a latiny. Díky tomu se mezi sebou domluví odborníci z různých koutů světa. Předtím, než Linné vymyslel základy třídění organismů, nejen v každé zemi, ale dokonce i v každém regionu, užívali lidé pro zvířata a rostliny místní lidové názvy.

Ty se od sebe kraj od kraje často velmi lišily. Leckdy tak nejsou k použití několik staletí staré bylináře se svými léčebnými recepty, protože se mnohdy vlastně neví, kterou rostlinu měli dávní léčitelé na mysli. U nás na Moravě se pak lidové názvy rostlin, nejenom těch lučních, udržely na venkově až do poloviny 20. století. Některé byly velmi krásné a je škoda, že upadly v zapomnění. Třeba nenápadné plavuni vidlačce, rostoucí na lesních pasekách, se na Boskovicku říkávalo "jelení skok".

Moderní botanika se však nemohla rozvíjet bez jednotné terminologie. A čeština má to štěstí, že díky neúnavné práci buditelů a přírodovědců má svá vlastní jména pro většinu rostlin a zvířat, které u nás žijí. Bratři Preslové, jež mají na vzniku českého názvosloví lví podíl, při pojmenovávání rostlin použili některých starších lidových jmen či vytvářeli názvy nové, např. po vzoru nám jazykově blízkých slovanských národů. Mnohé kytky tak získaly své jméno podle jejich pojmenování v polštině či ruštině.

Pojďme ale zase zpátky na louky. Koncem srpna nastává na loukách čas druhé seče - tzv. otav. V té době bývalo za starých časů možné na loukách spatřit bekasinu, otavní sluku. To je však už dávno. Jen jednou se mi ji před lety podařilo zahlédnout u Horního Štěpánova. Nádherný pták s dlouhým zobákem mi vyletěl zpod nohou. Druhého jsem už, aspoň zatím, nikdy nespatřil.

A za všechnu tu nádheru, nepřeberné množství zvířat a hlavně rostlin (těch na loukách roste mnohem víc než v lesích), vděčíme tomu, že naši předkové kdysi vyklučili les. Většinou proto, aby na jeho místě mohli obdělat svá malá políčka. Někde však nechali přírodě volnou ruku a ta "namíchala" druhově bohaté louky.

Některé lidské zásahy tedy v minulosti přispěly k rozhojnění druhového bohatství naší přírody. Dnes to bohatství už většinou jen ztrácíme, někdy jím přímo mrháme. Až přijdou horší časy a mnozí z nás nejspíš budou třít bídu s nouzí, jak to dělali naši dědové a pradědové, možná si zase začneme luk víc vážit. Jen aby nám do té doby ještě nějaké vydržely. Proto svoje vyprávění zakončím slovy, kterými jsem před pár lety uzavíral jednu z kapitol své knížky Přírodní skvosty Prostějovska:

A proto chvála každému, kdo se ještě stará o svoji louku, nebojí se práce vlastníma rukama a vede k tomu také děti.

Pavlovské mokřady, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.