Přechod Svidovecké poloniny, úžasná poloninská hřebenovka a túra na Koločavu

Dovolená na Zakarpatské Ukrajině (2)

Po příjemně stráveném večeru v Huculské pizzerii, nad půllitrem výtečného zlatavého moku z produkce místního minipivovaru, s děvčaty z Čech a s mým novým kamarádem z Polska, Marcinem, se ráno probouzím, do opět prosluněného dne, na privátním ubytování ve vesnici Kvasy a jsem fyzicky i psychicky připraven vyrazit na další cestu.

Je 13.7. a sice za sebou mám již dvoudenní přechod Čornohorské poloniny v délce 55,5 km, s celkovým stoupáním 3 873 m a celkový klesáním 4 248 m, ovšem necítím se nijak unaven. Přece jen pravidelné výšlapy a vícedenní treky jdou poznat na relativně dobré kondici.

Čtěte také: Předchozí část článku Dovolená na Zakarpatské Ukrajině

Ráno se ptám Marcina, jak se rozhodl, že bude pokračovat. Předešlý den totiž přemýšlel, že se vydá ještě se mnou přes Svidoveckou poloninu. Takže mu znovu nastiňuji své plány a je pevně rozhodnut, že půjde se mnou na trek. U paní hostitelky si objednáváme snídani. Zrovna dělá palačinky, tak nám je servíruje s povidly a smetanou a Marcin ji ještě plynulou ukrajinštinou poprosil o omeletu. Takže další chod je omeleta se špekem, cibulkovou natí, koprem a k tomu zeleninový salát. Nakonec za vše (večeře + ubytování + snídaně) platíme každý 195 UAH. Dost slušná cena.

Poté vyrážíme na cestu a stavujeme se v blízkém obchůdku, jelikož potřebuji koupit chleba (6 UAH) a dopřávám si i Zakarpatské pivo (7 UAH), jelikož vím, že mám čas, protože na dnes nemám naplánovanou příliš dlouhou trasu.

Nástup na Svidoveckou poloninu a cesta ke Gerišaskému jezeru

Na začátku jsem ovšem netušil, že tato trasa bude kritická pro mého kolegu a že se časověji protáhne víc, než jsem počítal. Každopádně vyrážíme v 11:30 od rozcestí v Kvasech po modré značce.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cesta nejprve vede po místní asfaltové komunikaci vedoucí z Rachova do Jasině. Ale jen chvíli, protože poté odbočuje doleva a mění se na prašnou cestu, hned od začátku stoupající. Nejprve vede mezi staveními Kvasů, nebo spíše již vesnice Trosťaněc. Silně mi to tu připomíná vesnici z filmu Želary - jak charakterem staveb, tak jejich rozmístěním. Celou dobu do nás pere slunce, takže stoupání není příliš příjemné.

Proto s nadšením vítáme úsek vedoucí přes les v jeho příjemném stínu. Ovšem nevede přes něj dlouho, jelikož po cca 20 minutách jsme z lesa venku a dá se říct, že od těchto míst prakticky začíná polonina. Výborné je, že v těchto místech teče výborný vydatný pramen. Neváháme a dobíráme zásoby vody. Hned vedle je salaš a jakési dřevěné přístřešky pro krávy, jež se po okolí pasou.

Jdeme k salaši a prosíme, zda bychom nemohli dostat po hrnku čerstvého mléka. Místní ženské osazenstvo nám je ochotně dává, na oplátku jim dáváme laskominy pro děti. Zajímavé je, že je zde 6 osob (od dětí po staré ženy) a všichni mají k dispozici na spaní jen malou salašku, cca 3 × 3 metry.

Následně již jen stoupáme po poloninských lukách až na Malou Bliznicu. Z té se prudce klesá do sedýlka s křížem a pamětní deskou, která připomíná smrt českého náčelníka (nevim zda policie, hasičů nebo úplně jiné organizace) Daniela Trauba, pravděpodobně tragickou. Poslední stoupání a již stojím na vrcholu Bliznica Velyka (1 881 m). Odtud již pokračujeme po červené značce. Pro mě osobně byl celý výstup celkem pohodový, trochu dávalo zabrat nemilosrdné slunce. Pro Marcina to bylo podstatně horší. Očividně se hodně trápí.

Po prudkém klesání se dostáváme do sedla Peremyčka (1 554 m). Z něj je možno sejít k turbáze Dragobrat a ubytovat se (vzdálenost asi 1 km). Já tam určitě nechci, protože by mě následující den čekala trasa přes 30 kilometrů. Marcin je hodně nalomený a jde vidět, že toho má opravdu dost. Ono taky na Bliznicu jsme došli za 5 hodin!!! A trasa měla jen 10 km a 1 450 m převýšení. Normálně bych byl nahoře nejvýše za 3 hodiny, ale nechtěl jsem se na kolegu vybodnout. Přece jen, vypravili jsme se spolu.

Z Peremyčky se dá vyjít na blízký vrchol Stih (1 704 m). Dá se jej i obejít po vrstevnici. To taky navrhuji Marcinovi, ale trvá na tom, že půjde se mnou přes vrchol. Před námi na něj vyjíždí dva teréňáky. Samotný vrchol je zkrášlen sochou Panny Marie a klesání z něj je silně zerodované, ale uměle - je to způsobeno terénními auty, jenž zde jezdí. Rozjezdí v kopci kolejnice a jak už jimi nejsou sami schopni projet, začnou vyjíždět nové vedle. Smutné... A ještě smutnější je, že takto mohou jezdit po celé polonině (možná i po jiných).

Další vrcholy již vynecháváme a po vrstevnici přicházíme na rozcestí nad Gerišaským jezerem. Z něj je to již jen 1,5 km k samotnému jezeru pozvolným klesáním. Nejsme tu jediní... je tu několik turistů na těžko jako my, omladina na čundru a postupně dojíždějící omladina na motorkách. Dohromady se nás tu schází asi 40. Já si stavím stan, kolega nestaví nic, jelikož nic nemá. Všichni se chodí koupat do jezera, tak to chci taky zkusit, ovšem jakmile přicházím k vodě odrazují mne všudypřítomné pijavice. Na tohle jsem opravdu měkký a raději vydržím do zítřka do Usť - Čorné.

Se setměním se začíná v dáli blýskat, což značně znervózňuje mého kolegu Marcina. Přemýšlí, že sejde do vesnice, ale v podstatě tu žádná poblíž není!! Navíc si myslím, že by šel asi tak do rána. Nabízím mu tedy, že se může složit v přístřešku mého stanu (dovnitř ho vzít nemohu, protože mám stan Ferrino Lightent 1 pro jednu osobu a sám mám problém se do něj pohodlně vlézt s batohem). Z toho má radost, ovšem můj přístřešek má asi jen 10 × 30 × 120xcm… Jediné štěstí, že se nám bouřka vyhýbá.

Od Gerišaského jezera do vesnice Usť - Čorná

Marcin mě budí již v 6 hodin ráno. Chce totiž brzy vyrazit, protože má strach, že nestihneme dojít až do Usť - Čorné a taky, že přijde déšť, jelikož je pod mrakem. Já stejně vyrážím až v 8:15, protože na sluníčku, jež je ještě pod mraky suším navlhlou karimatku. Můj kolega vyráží asi o 45 minut dříve.

Od jezera jdu kolem jeho přítoku, z něj dobírám vodu a beru to rovnou proti vrstevnici přímo na hřeben. Na něm se připojuji zpět na červenou značku a pokračuji na vrchol Gerišaska (1 762 m). Z něj prudce klesám a následně hned stoupám na Trojasku (1 702 m), ta je mimo značku. Čekal jsem, že zde doženu kolegu, nebo ho uvidím někde na hřebeni přede mnou, ale ani jedno se nekoná.

Po klesnutí z Trojasky pokračuju dále víceméně po vrstevnici. Vrchol Ungarjaska (1 707 m) vynechávám. Jdu se podívat až na boží muka (jsou na tomto hřebeni na více místech) pod kótou Matyaska (1 594 m). Tady je třeba dávat dobrý pozor, kde člověk pokračuje v cestě. Z vrcholu totiž vybíhá rozsocha k severu, jež se tváří jako hlavní hřeben. Je ovšem třeba pokračovat na východ, respektive jihovýchod.

Posléze procházím přes vrcholy Mala Kurťaska (1 591 m) a Velka Kurťaska (1 621 m). Z ní už vidím kolegu a dva turisty, jenž jdou po hřebeni v opačném směru. Prudce klesám z V. Kurťasky a jakmile se blížím k turistům, již z dálky mě zdraví: "Ahoj Martine!" Kolega Marcin už jim o mě řekl a já se s nimi asi na půl hodiny zakecávám. Asi v 10:30 stojím na vrcholu Tempa (1 634 m) (11 km od jezera) a konečně doháním svého kolegu. Musím uznat, že dnes má dobré tempo. Navíc se ranní zatažená obloha postupně proměnila v pěkně modré nebe.

Marcin vyrazil a já si dávám půlhodinovou pauzičku. Poté se vydávám v jeho stopách. Z Tempy vede zelená značka do vesnice Krasna, ale my jsme se vydali dále po červené značce. Konečně se mění i ráz turistického chodníku. Konečně mizí auty projetá "silnice" a objevuje se klasická pěšina. Přecházím přes vrchol Španska (1 459 m) a nepojmenovanou kótu. Cesta je jak na houpačce nahoru a zase dolů… Konečně se i hojně vyskytují borůvky, tak se aspoň přikrmuji.

Za vrcholem Stohy (1 378 m) mě čeká Marcin, protože se ztrácí značka. A to dost blbě, fakt nejde poznat, kam jít. Volíme prudké klesání skrz louku, přes borůvčí a nízké jalovce dolů k lesu a děláme dobře, protože na stromech se objevuje značka. Klesáme dále tímto moc pěkným, bukovým lesem, nebál bych se říct pralesem. Opravdu moc pěkná pasáž. Po každém poklesu následuje stoupání a zde to není vyjímkou. Takto se dosteneme až na kótu Menčul (1 362 m). Poté se již jde po pěšince po úbočí hřebene.

Marcin už zpomalil, a já v dáli vidím, že na Tempě již prší, navíc slyším i hromy, tak přidávám na tempu, abych nezmokl. Víceméně už jen klesám, v lese procházím kolem jakési salaše a dostávám se až na zalesněný vrchol Male Stohy (1 285 m). Pak už cesta prudce klesá. V jednom místě se dostávám do polomu, ve kterém je vyjetá cesta od těžké techniky. Samozřejmě po ní kráčím a je jen náhoda, že otočím hlavu doprava a všimnu si značky, která odbočila na pěšinu v lese. Jelikož toto považuji za kritické místo, čekám na kamaráda. Čekám 20 minut a jeho nikde není. Píšu mu tedy na cestu na zem z klacků vzkaz a doufám, že si jej všimne a nezabloudí.

V Usť - Čorné jsem ve 14:35 a zapadám hned do první hospůdky u místní pily a čekám na Marcina. Než dojde, stihám vypít 3 piva (15 UAH za kus), pokecat s místním borcem a koupit mu panáka vodky (6 UAH) a ještě se seznámit se dvěma borcama z ČR, kteří se zde přišli ubytovat (150 UAH/osoba/noc). Taky zde došla parta ukrajinských turistů, od kterých se dozvídám, že ve zmíněném polomu zabloudili, ale pokračovali po vyjeté cestě a posléze se dostali někde do centra Usť - Čorné.

Asi o 1,5 hodiny později přichází Marcin, je dost ztrhaný a samozřejmě ztratil cestu. Rozhoduje se, že zde nezůstane a že se již začne přepravovat do Lvova. Já ho jen žádám, zda mi půjčí mapu, protože bych hctěl ještě projít poloninu Krasnou. Slibuju mu, že mu jí poté pošlu od nás poštou (to jsem také učinil po návratu domů). Poté se loučíme.

V hospodě si objednávám na večeři pečeného pstruha s hranolkama a zeleninovým salátem (90 UAH). Poté se jdu ubytovat a večer se s Čechama scházíme na pivo a panáka vodky. Je dobrá a jemná, ale nepamatuji se, kdy jsem měl večerku…

Usť - Čorná

Už dopředu jsem byl rozhodnut, že si v této vesnici dám jeden odpočinkový den. Proto po 11. hodině dopolední vyrážím do centra obce. Je to v podstatě větší vesnice sevřená mezi masivy Svidovecké a Krasne poloniny. Samozřejmě zde není pořádná cesta, jen hliněno - kamenitá s četnými hlubokými výmoly. Myslím, že stejně kdo to neviděl, tak mi nevěří, ale toto je realita v zakarpatských vesnicích a asfaltky mezi městy taky nejsou na valné úrovni.

V centru vesnice jdu do restaurace Domino a celkem si dopřávám... hřibová polévka s chlebem, kuřecí řízek v těstíčku se smaženými brambory, zelný salát, sýrové pelmeně (samozřejmě dochucené koprem), radlera, minerálky, kvas, vídeňskou kávu, to vše za 201 UAH. Poté jdu ještě dokoupit zásoby jídla do obchodu... konzerva paštiky a sardinek, nanuk (vše za 52,5 UAH).

Při cestě zpět na ubytování, si všímám směrovky na vesnici Lopuchov a také toho, že se zde asi o půl kilometru dál nachází další restaurace. Rozhoduji se, že zde večer skočím na večeři.

Onen hotel se jmenuje Borkut. Čepují zde lvovské pivo za 15 UAH. Nikomu ho nedoporučuji, protože horší jsem snad nikdy nepil. Na večeři zkouším guláš z telecího (25 UAH). Je to v podstatě jen osmažené maso, ne guláš, tak jako u nás. K němu si dávám opečené brambory (20 UAH). Poté ještě zkouším pizzu Borkut (60 UAH) a piju raději lahvové Černigivské pivo (14 UAH). Na ubytování si ještě u paní majitelky měním eura na hrivny a jdu celkem brzy spát, protože časně ráno chci vyrazit na poloninu Krasnou a dostat se do Koločavy.

Cesta do Koločavy

Noc pro mě byla utrpením... To že venku lilo a byla bouřka je vedlejší věc. Hlavně jsem nemohl pořádně zabrat, jednou jsem zvracel a do toho střevní problémy... Ráno vstávám úplně zesláblý a musim změnit plán. V tomto stavu bych 35 km přes poloninu nedal. Netuším z čeho se mi tyto problémy mohly dostavit. Zda to je z vody, nebo z toho, že jsem do sebe cpal páté přes deváté anebo z nedobrého lvovského piva.

Aspoň, že počasí se umoudřilo a je jen pod mrakem. Vyhodnocuji situaci a rozhoduji se, že půjdu dolinou přes vesnice Ruská Mokrá a Německá Mokrá a posléze přes sedlo Prislop (926 m). Tudíž se od rozcestníku v Usť - Čorné, kousek od místa mého ubytování dávám po modré značce na Německou Mokrou.

Po asi kilometru chůze po blátivé silnici mi zastavuje auto. Neváhám a nastupuji. Řídí jej řeckokatolický kněz Mihail přímo z Německé Mokré. To je pro mě úplně vynikající zpráva, protože mi ušetří 10 km cesty. V mém stavu dost riskantních. Silnice je dokonce sporadicky vyasfaltována, ale opravdu jen sporadicky. Mihail ovšem s mistrovskou přesností kličkuje mezi dírami na nevyasfaltované cestě. Jakmile dojedeme před jeho dům, zve mě ještě na kávu a snídani a dokonce mi nabídne panáka domácího koňaku, prý mi možná pomůže od žaludku. Poté již vyrážim na cestu, dokonce začalo svítit slunce.

Po asi kilometru chůze přicházim k rozcestníku a dávám se na žlutou značku po mostě přes řeku Mokrjanku vedoucí do sedla Prislop a dále do vesnice Koločava. Cesta do sedla není nikterak zajímavá. Opět široká, hliněná pro auta, stále mírně stoupající. Zajímavé na ni je snad jen to, že místy dost trpí půdním sesuvem a osobně mám pocit, že se jednou zákonitě musí utrhnout pod nějakým těžkým náklaďákem. Po 4,5 km chůze od rozcestníku přicházím do sedla Prislop. Je z něj pěkný výhled na poloninu Krasnou, na blízký vrchol Strimba (1 719 m), ale také dolů do údolí na Koločavu. Dokonce je zde pěkný turistický přístřešek.

Zbytek cesty již jen klesám, z Prislopu na Koločavu rozcestník udává 11 km po žluté značce. Cesta se mi neuvěřitelně táhne. První seníky začínají již po asi 2 km chůze, tudíž vesnice je značně roztahaná. Asi po 5 km chůze začíná asfaltka, slunko do mě pere a je celkem dusno, nějaký borec mi nabízí, že mě za menší úplatek sveze do centra vesnice, ale odmítám… hrdině chci dojít sám po vlastních. Akorát se stavuju v jednom obchodě a dávám si "živčik," což je jablečná limonáda, podstatně lepší než zdejší piva. Vychází na 10 UAH litr.

Když už se dostávám do blízkosti centra Koločavy, rychle hledám ubytování. Častnyj dom u Gusljaški s noclehem za 100 UAH mi proto přichází vhod. Zbytek dne se kurýruji.

Okolí Koločavy, cesta domů

Ráno se cítím podstatně lépe, ale asi je to jen tím, že jsem předchozí den téměř nejedl. V noci pršelo a i teď je pod mrakem. Přesto se rozhoduji pro výlet po okolí Koločavy.

Kousek od ubytování, za dvěma krásnými kostely narážím na rozcestník. Na něm stojí, že po zelené značce dojdu po 4,5 km k místu, kde zastřelili Nikolu Šuhaje Loupežníka. Cesta vede asi 2 km přes vesnici a nejprve začíná mrholit, později vydatně pršet. Za vesnicí cesta vede dolinou kolem potoka Suchar. Jsem promočený jako myš, po dlouhé době cesta odbočuje do hor, je dost zarostlá, posléze vede korytem jakéhosi potoka a nakonec začíná traverzovat svah v lese. Na rozcestí bylo jasně psáno 4,5 km (případně 1,5 hod). Jelikož chodím celkem rychle a už jdu více než 1,5 hodiny, konstatuji, že ono místo, kde Nikolu zastřelili jsem nenašel a vracím se.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V Koločavě jdu do samotného centra vsi, kde je na rozcestí psáno, že na četnickou stanici (bývalou, nyní hospoda) je to 900 m. Jasná volba. Jdu kolem muzea Ivana Olbrachta v místní škole, s jeho bustou před ní, ale nezastavuji se v něm. V četnické stanici si dopřávám oběd - ukrajinský boršč za 30 UAH, halušky s brynzou za 50 UAH a pivo značky Žiguli za 20 UAH půllitr.

Líbí se mi několikalitrové skleněné flašky na baru naplněné např. brusinkami, nebo ovocem a zalité vodkou. Prostě pravá domácí výroba. Onu brusinkovou zkouším a je výborná, panák je za 7 UAH. Nakonec zde setrvávám až do večera a dávám si i večeři - vaječinu se špekem a klobáskou za 30 UAH. Ve vedlejší části budovy mají obchod se suvenýry, kde je možnost koupit si např. turistické známky (3 druhy, 1 ks / 25 UAH), magnetky 15 UAH, pohlednice (1 ks / 10 UAH), nebo třeba i turistické mapy za 100 UAH. Všiml jsem si že na terásce před stanicí sedí Češi, tak jdu ještě s nimi pokecat. Nakonec je to fajn strávený večer.

Další den se balím a přesunuji se do centra Koločavy, odkud mi má jet autobus do Chustu ve 12:30. Na zastávce mě odchytává místní borec a dává se se mnou do řeči. Prý pracoval 16 let u nás, chce v podstatě jen pokecat a taky vyloženě chce, abych mu koupil pivo. To také udělám. Přece jen těch 15 UAH mě nezabije.

Autobus nakonec přijíždí ve 13:30 a cena do Chustu činí 40 UAH. Cesta je opět neuvěřitelný tankodrom a mám obavy o samotný autobus, že se každou chvíli rozpůlí. Z Chustu do Mukačeva mi jede autobus za 10 minut a vychází taky na 40 UAH.

Kolem 18:00 jsem v Mukačevu. Najít hotel nejprve vypadá velmi jednoduše. Posléze se ukazuje, že to jednoduché není. Vše je totiž plné. Nakonec po dvouhodinovém bloudění, kdy jsem byl donucen u jednoho obchodu místním ožralům koupit 3 piva (nemohl jsem se jich zbavit a vzpomněl jsem si, že bratři Kličkové jsou z Ukrajiny a tak mě napadlo, že jistě každý Ukrajinec je rozený boxer i v podnapilém stavu, takže jsem raději neriskoval a neodporoval a piva jim koupil. Za to mě chtěli nechat přespat u sebe, což mi přišlo ještě horší, než předešlá situace a v nestřežené chvíli jsem se raději vytratil), zapadám do hotelu Ametyst na břehu řeky Latorice, kde platím za dvojlůžkový pokoj 300 UAH. Jedna z nevýhod toho, když jste sami.

Následující den mi kolem 18:00 jede autobus společnosti Leoexpres domů. Na hotelu se domlouvám s recepčním, že si u něj odložím krosnu (nemá s tím problém) a půjdu si prohlédnout město. Je zde pár pěkných kostelů, někde tu je i hrad - ten jsem nenašel (a nutno dodat, že ani nehledal), ale vše mám prohlédnuté asi za hodinu. Stavuji se do místní cukrárny, kdy za tři zákusky a banánový koktejl nechávám 65 UAH. Asi to není úplně dobrý nápad, protože ještě stále mám zažívací problémy. Ale žijeme jen jednou a kdo ví, kdy se zase na Ukrajinu dostanu…

A protože mám rád své blízké, tak ještě nakupuji každému nějaký tekutý dárek. Cesta autobusem i vlakem do Ostravy probíhá opět bez problémů a v 5:00 vystupuji na hlavním nádraží, plný příjemných zážitků a těšící se na další brzkou cestu…

Krátké shrnutí

Kdo hodí za hlavu předsudky a vydá se na Zakarpatí, určitě nebude litovat. Čeká ho nádherná příroda, hluboké lesy, krásné hory podobné těm našim v Beskydech či na Slovensku například některým v Nízkých Tatrách či Velké Fatře. Taky ho čekají přátelští lidé se srdcem na dlani, cestování jaké u nás nezažije, příznivé ceny a hlavně zážitek na který nezapomene do konce života.

Moje zkušenost s Ukrajinou je jen pozitivní, když pominu pár ožralů a zdravotní problémy jenž mě potkali a kvůli kterých jsem musel oželet poloninu Krasnou, ale na druhou stranu mám důvod se sem vrátit.

Během dalších dnů trekování jsem prošel celou Svidoveckou poloninu a úsek z Německé Mokré do Koločavy. Svidovecká polonina se dá dle mého názoru v pohodě zvládnout během dvou dnů. Po cestě jsou opět zdroje vody, ale pozor, do vesnic je to opět relativně daleko, kdyby někdo chtěl utéct z hřebene. Jediná možnost na střechu nad hlavou, kousek pod hřebenem, je turbáza Dragobrat. Úsek do Koločavy je klasický přechod přes horské sedlo, který zvládne i sváteční turista.

Na cestu jsem měl mapu Gorgany, Polonina Krasna, Svidovec 1:50 000 od vydavatele Auris, 4. upravené vydání z roku 2013. Dále turistický průvodce po Zakarpatské Ukrajině od Oty Brandose.

Svidovecká polonina

• 1. den: 21,0 km, celkové stoupání: 2 021 m, celkové klesání: 982 m
• 2. den: 26,0 km, celkové stoupání: 1 102 m, celkové klesání: 2 190 m
• Celkem: 47,0 km, celkové stoupání: 3 123 m, celkové klesání: 3 172 m

Německá Mokrá - Koločava

• Celkem: 15,5 km, celkové stoupání: 464 m, celkové klesání: 544 m

Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj. Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku.

V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.

Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna velkým množstvím fotografií, ale také digitálně zpracovanými mapkami a výřezy z turistických topomap 1:100.000 a zejména výřezy z turistické mapy 1:50.000 …více

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.