Cesta na Ukrajinu, přechod hřebene Černohorské poloniny - nejvyššího pohoří na Ukrajině

Dovolená na Zakarpatské Ukrajině (1)

Tak jako to dělám poslední roky i na letošní letní dovolenou jsem si naplánoval trek v horách, hlavně na místě, kde jsem ještě nebyl. Myšlenky se mi honily celý rok hlavou a měl jsem pár tipů, kde bych chtěl vyrazit, pár zemí, které bych chtěl trošku lépe poznat a pár hor, které bych chtěl zdolat. Pro začátek jsem si naplánoval vyrazit na Ukrajinu, konkrétně do Karpat.

Samozřejmě, když jsem tento svůj nápad sdělil některým lidem, tak jejich reakce většinou byla: "Jsi blbý, vždyť tam se válčí, však tě tam zastřelí." (nutno podotknout, že můj plán byl, bohužel, jet sám). Takovéto myšlenky se pokusím ihned vyvrátit těm, kteří by tento názor ještě teď sdíleli… Zakarpatí je, prosím, hned za hranicemi se Slovenskem, kdežto válka probíhá na opačném konci Ukrajiny u hranic s Ruskem, tudíž asi 1 300 km daleko vzdušnou čarou. Další běžná reakce byla: "Ty vole, tam tě okradou." Nevím, kde na to lidé chodí.

Čtěte také: Ukrajina - jen tam tak nakouknout

Přeprava na Ukrajinu

Svou cestu zahajuji 9.7. v 17:39 v Ostravě, kdy mi jede vlak společnosti Leoexpres do Košic. Již po cestě na nádraží si uvědomuji několik zásadních chyb, jichž jsem se dopustil. Zapomněl jsem doma nožík, pro mě hlavně důležitý otvírák na konzervy, jež je na něm. Dále zapalovač a kleštičky na nehty. Poslední dvě věci ještě dokupuji na nádraží. Ve vlaku jsem pak zjistil, že jsem doma nechal večeři v ledničce - takže se budu moct těšit na dostatek penicilinu po návratu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Samotná cesta vlakem probíhá bez problémů. V Košicích mě čeká přestup na autobus stejnojmenné společnosti. Osobně si myslím, že to byla dobrá volba, protože cesta z Ostravy do Mukačeva a zpět mě přišla na necelých 600 korun českých.

Na slovensko - ukrajinských hranicích je to brutální zdržovačka, což pro mě znamená jediné - moc se neprospím. Nakonec spaní v sedě v autobuse mi nikdy příliš nešlo. Na autobusové nádraží v Mukačevu jsme dorazili o hodinu dříve než bylo psáno v jízdním řádu a to ve 4:40. Hned v 5:00 mi jede autobus do Rachova.

Jelikož mám s sebou jen eura a potřebuji koupit lístek, peníze měním u taxikářů, kteří zde postávají a to 50 euro za 1 200 ukrajinských hřiven (UAH) - trošku nevýhodnější kurz, jelikož ten je momentálně přibližne 1:1 (Kč:UAH). Nemám ovšem čas vymýšlet si, takže tento kurz beru.

Samotné aut. nádraží je přehledné, stačí se zeptat dispečerky, ta vše sdělí a prodá lístek. Ovšem jde vidět, že nádraží už něco pamatuje, to samé se dá říct o autobusu. Cca 30 místný vehikl, který snad pamatuje ještě Stalina, ale jede... Předpokládal jsem, že v něm budu parádně spát na zadních sedačkách, ovšem stáří autobusu je opravdu znatelné a každý i sebemenší výmol cítím v celém těle. Po 5 hodinách a 15 minutách jízdy vystupuji v Rachově (cena Mukačevo - Rachov = 97 UAH, odjezdy autobusů a ceny jízdenek je možné zjistit zde: http://bus.com.ua/).

Rachov a místo startu - vesnice Luhy

Po příjezdu do Rachova zjišťuji, kdy mi jede autobus do Luhů, vesnice v srdci Karpat. Ten vyjíždí až ve 13:00, ale aspoň mám čas sehnat otvírák na konzervy. Ikdyž - je neděle - nebude vše zavřené?

Naivně jsem si myslel, že Ukrajina bude striktně světit neděli a vše bude zavřené. Opak je pravdou, všechny obchody, hlavně teda potraviny mají otevřeno. Trošku mě to štve, protože jsem se nemusel tahat s jídlem na první dny treku od nás a mohl jsem si jej koupit zde a to podstatně levněji.

Sehnat otvírák je ovšem trochu kumšt. Nakonec se mi to podaří v prodejně Coop za 6 UAH (ovšem systém tohoto otvíráku je tak mystifikovaný, že jsem na něj doteď nepřišel a konzervy jsem s ním spíše trhal!). Další výdaje v potravinách v Rachově: zákusek (200 gramů) - 12 UAH, točený (kvalitativně podstatně lepší, 400 gramů) - 12 UAH, konzerva rybiček (objemově a váhově větší) - 10 - 30 UAH.

V Rachově jsem kromě pár pěkných kostelů nic zajímavého neviděl, tudíž jsem po nutném nákupu šel na pivo. Cena piva v hospodě na Zakarpatí se různí, ale začíná na nějakých 10 UAH a končí na 20 UAH. Co mě překvapilo, tak jako u nás je v hospodách běžná točená kofola, tady je to záhadný nápoj zvaný kvas.

Ve 13:00 tedy vyrážím autobusem do Luhů. Cena za 24,5 km činí 12 UAH. Autobus opět starý a cesta otřesná. Za Rachovem končí děravý asfalt a začíná ještě děravější štěrko - hliněná cesta, hotový tankodrom (postupně zjistím, že toto je v Zakarpatských vesnicích běžný standard).

Ve 14:00 vystupuji ve vesnici Luhy, tedy spíše již Hoverla a zde se píše jeden zajímavý příběh. Brácha s kamarádem zde totiž byli před týdnem a potkali zde jakéhosi borce jménem Jurij. Ten je velmi prosil, jestli by mu neprodali švýcarský nožík, jakmile zjistil, že jsou z Česka. Oni ho samozřejmě neměli, ale brácha mi psal mailem, zda bych mu ho nedovezl. Celé mi to přišlo postavené na hlavu - vézt švýcarský nožík borcovi, kterého jsem v životě neviděl a to až na Ukrajinu. Ale říkal jsem si, že život je plný různých paradoxů a podivných situací, tak jsem jej koupil a v nejhorším bych si ho nechal.

Vystoupil jsem hned před obchodem, jdu tedy dovnitř a čepují zde pivo, takže si jedno dávám a ptám se na Jurije. Samozřejmě ho znají a prodavačka mi popisuje, jak najdu jeho dům. To samé mi ještě vysvětluje místní děda, s kterým se před obchodem dávám do řeči. Dům Jurije nacházím lehce, jakožto i Jurije samotného. Myslím, že byl trošku překvapený a že nečekal, že mu nožík opravdu někdo doveze. Nabízí mi i nocleh, což přijímám, protože svůj původní plán - dojít na Pop Ivan - bych pravděpodobně nezvládl. Kousek od domu má malý zahradní domek s postelemi, peckem, uzákem, elektrikou a suchým WC. V něm mohu přespat.

Jelikož je vedro a já mám žízeň, Jurij mě posílá po cestě výše, do asi 0,5 km vzdáleného rekreačního střediska Hoverla. Moc pěkné, krásně zapadající do zdejší krajiny. Dopřávám si zde tři piva, gulášovku a espresso. Za vše platím 101 UAH.

Večer se vracím zpět do chatky, klíče mi dává jeho paní a čekám na Jurije, jež se ještě staví s penězi na nožík. Čekání si krátím pozorováním místního života. Mladí kluci se zde prohánějí na fichtlech, z pastvy se vrací stádo krav, děti jezdí na povozu taženém koňmi. Do toho krásné kopečky Východních Karpat při zapadajícím slunci. Prostě jiný svět. Jakmile přichází Jurij, nese mi peníze za nožík (stál 540 Kč, vzal jsem si 400 UAH), poté ještě podojí krávu a donese mi 0,5 l plecháček čerstvého mléka.

Výstup na Pop Ivan

Je 11.7. a konečně může začít můj trek. Vstávám v 7:30, obloha je azurová, vypadá to na krásný den. V 8:00 odevzdávám klíče od chatky a dávám se na cestu. Jdu kolem obchodu, tak si dávám ještě startovní pivo a kupuji si, zde tolik oblíbené, čajové pečivo (100 gramů za 4,8 UAH). Ani ho nemohu dojíst, tak ho dávám místním dětem, které z něj mají vyloženě radost.

Pak jdu přes vesnici k budově lesní správy. Je zde rozcestník, na první vrchol - Vichid (1 471 m) - je to po zelené značce 14,5 km. Cesta dolinou vede po široké cestě sloužící k hospodářským účelům… prostě po ní jezdí lesní technika na těžbu dřeva. Je dost prašná, po dešti musí být solidně bahnitá. Mě asi po 0,5 km zastavuje náklaďák a vysazuje mě na rozcestí, odkud je to po žluté značce 6 km na Vichid. Ušetřil mi tím kus cesty a v podstatě jsem se o nic neochudil, protože jízda údolím nepůsobila nijak zajímavě.

Další 0,5 km je cesta naprosto jednoznačná, stále hospodářská, mírně stoupající. Poté přicházím k jakési chatce, kde se spojuje asi pět různých cest. Dle mapy se mi daří určit správný směr. Je to ta nejvyjetější, směřující ostře vpravo a je dost prudká. Při stoupání mě předjíždí Kamaz plný žen. Jakmile se cesta srovná, objevuje se i první značka. Heuréka! Dále se jde víceméně po vrstevnici s prvními pěknými výhledy na Černohorskou poloninu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V jednom místě se zničehonic odbočuje doprava, po dřevěných schůdcích a následně přes louku - dobře vyznačeno. Po chvíli se napojuji na pěšinu, odbočující doleva a vedoucí do kopce lesem. Ta se po krátké době opět napojí na cestu pro terénní vozy a vede v podstatě až na Vichid. Na jeho vrcholu je kaplička a jakýsi jednoduchý přístřešek. Také pěkný výhled na Maramureš. Potkávám zde skupinu minimálně 20 turistů. Dáváme se do řeči a ochutnávám od nich domácí kravský sýr, jež koupili v blízké salaši.

Dále můj trek pokračuje po červené značce. Nejprve klesám, střídá se les s pastvinami, na kterých se pasou krávy. Jakmile se přehoupnu přes sedýlko v pastvinách začínám stoupat ve stínu lesa. Doháním skupinu žen, jež mě předjela autem, konstatují jen, že jsem dost rychlý a radí mi, že níže pod cestou je pramen. Je vzdálený asi 5 minut, není nijak vydatný a těžko se hledá.

Relativně prudkým stoupáním se dostávám až do pásma kleče na horu Vaskul (1 406 m). Odsud to vypadá, že je to jen kousek na Pop Ivan Černohorský (2 020 m), ale zdání klame. Čeká mě ještě celkem nepříjemné stoupání. Ovšem v 13:35 stojím na vrcholu u nedokončené observatoře, působící jako jakýsi hrad (později se dozvídám, že se v ní dá za mírný poplatek i přespat - samozřejmě ve vlastním spacáku). Jelikož je krásné počasí mám výhled do všech světových stran. Krásně vidím veliký kus karpatského oblouku a nekonečné moře lesů. Ten výstup za to prostě stál. Z Vichidu na Pop Ivan to bylo 5,5 km.

Pop Ivan, Hoverla a ještě dál

Z vrcholu se pokračuje již po hřebeni, stále po červené značce. Na Hoverlu rozcestník udává 18 km. Ve 14:30 vyrážím, takže mám co dělat. Následující cesta je naprosto bez záludností. Chodník je jednoznačný, akorát vždy pod kótou se dělí - buď je možno jít po vrstevnici a vrchol obejít anebo jít přes kótu. Já osobně prošel přes vrcholy Dzembroňa (1 877 m), Munčel (1 998 m), Brebeněskul (2 035 m), Rebra (2 001 m), Turkul (1 933 m), Požiževska (1 822 m) a Breskul (1 911 m).

Pár zajímavostí při cestě po hřebeni… Například pod jedním vrcholem jsem narazil na ostnaté dráty, jež tu zůstaly po první světové válce - bylo třeba dávat pozor, protože některé byly skryté v trávě a mohly způsobit zranění. Také zde byly zbytky zákopů. Při odpočinku na jedné kótě si to pode mnou, po vrstevnici šmárovalo samotných 10 krav.

U Brebeněskulského a Nesamovitého jezera jsou veřejné tábořiště, kde je možno postavit stan a přespat. Nutno podotknout, že Ukrajinci jsou velcí turisté. U Nesamovitého jezera jsem viděl rozložených odhadem 50 turistů a na hřebeni jsem jich spoustu potkával, všechny na těžko, na treku. Po cestě je na několika místech možnost dobrat vodu, vždy kousek pod hřebenem.

Všechny kopce zdolávám s menšími či většími obtížemi. Nakonec na mě čeká homole Hoverly (2 061 m), již jsem viděl už z dálky. Teda musím uznat, že po těch kilometrech mi přijde jako brutální krpál, i když ze sedýlka pod ní je to "jen" 200 výškových metrů, a samotný vrchol se objevuje až na potřetí! Ve 20:00 stojím na vrcholu střechy Ukrajiny. Je zde umístěn kovový kříž, betonový obelisk, státní symbol Ukrajiny (zlomený) a spousta vlajek. Ještě v tuto hodinu se zde nachází pár turistů. Rozhledy jsou opět do všech světových stran. Jelikož fouká nepříjemně studený vítr, moc se nezdržuji a upaluji dále.

Sestupuji dále směrem na horu Petros, do sedla pod Hoverlou. Je zde umístěn přístřešek, určený turistům k přespání. Mé kroky směřují ještě dále. Bohužel v tomto sedle špatně směruje rozcestník. Ukazuje směr dále po hřebeni, ale to je chyba (teď už vím, že se má sestoupit kousek pod hřeben a tudy vede dále červená značka). Nepříjemně se zamotávám do jalovcem porostlé stráně a nadávám jako špaček. Nakonec se mi daří nalézt chodník a po něm přicházím až k turbáze - ekologičnyj punkt Pjerjemička.

Z Hoverly k Pjerjemičce to je 3 km. U této turbázy určené pro přenocování turistům, se nachází i menší dřevěná budova správce. Je zde i několik turistů, takže chvíli spolu posedíme a pokecáme. Poté zaplatíme správci, každý 30 UAH za nocleh a ubíráme se do hlavní budovy. Je to větší dřevěná budova se sedlovou střechou, dvoupatrová. Dole je jakási společenská místnost s různými poučnými tabulemi a stolem s lavičkami, nahoře jsou pak postele.

Vrchol Petros a cesta do vesnice Kvasy

Ráno vstávám v 7:45. Před budovou je vyvedená voda, takže je možnost provést základní hygienu. V 9:30 se dávám na dnešní pochod. Stále se jde po červené značce. Od turbázy na Petros rozcestník udává 6 km. Cesta je široká, vede po vrstevnici a až k budově po ní mohou jezdit terénní vozidla. Asi po 200 metrech je u cesty pramen. Také na pastvinách narážím na další přístřešek pro přenocování sloužící turistům.

Jakmile se dostávám pod začátek stoupání na Petros (2 020 m), potkávám zde skupinu asi 20 Poláků. Na dobrou půlhodinu se s nimi zakecávám a pak se střemhlav pouštím do asi 500 metrového stoupáku. Je to opravdu výživný krpál, takže zakecání se v půlce kopce se skupinou Ukrajinců přichází opravdu vhod. V 11:30 stojím na vrcholu. Je zde umístěn kříž a kaplička. Také zde potkávám dva své spolunocležníky - Poláka a Ukrajince. Nečekal jsem je zde , protože vycházeli asi o hodinu dříve než já. Jelikož mi počasí přeje, mohu si opět vychutnat kruhový výhled, ale hlavně pohled na to, co jsem již prošel.

Z Petrosu do Kvasů je to 17 km. Protože s chlapama máme stejnou cestu vyrážíme společně. Oba jdou ovšem dost pomalu, takže jim po chvíli utíkám. Cesta klesá velmi pozvolně a podchází pár menších kót - v těchto místech se nachází několik pramenů. Takto přicházím až do sedla pod vrchem Šešul, kde mám v plánu počkat na své kumpány. Je tu dost turistů a mezi nimi nacházím české holky, jež jsem potkal už v Rachově na aut. nádraží. Hned mě zvou na kávu a dáváme se do družného rozhovoru.

Jakmile přicházejí kolegové ubíráme se na další cestu… ovšem každý jiným směrem. Cesta do Kvasů z tohoto sedla totiž klesá již dolů. Já si ovšem říkám, že tu nejsem až tak často, tak by byla škoda nevyjít si i na Šešul (1 727 m). Sice zde není značený chodník, ale něco tu vyšlapané je. Trošku jsem si zavařil - stoupám do nepříjemného krpálu, ale co je horší, musím se prodírat nepříjemným porostem nízkých dřevin, což jde s krosnou celkem blbě. Ale zvládám to a jsem odměněn krásným pohledem na Petros.

Při klesání z Šešulu doháním dva mladé Ukrajince a dále jdeme spolu. Asi mě po cestě volí za svého vůdce, protože když klesneme až ke Stacionáři Lvovské univerzity, potkávám zde zase mé Češky, na chvíli k nim sedám, ale synci mi naznačují, že už je čas jít. Jdu tedy s nimi - jsou zde dvě možnosti, buď se dá jít doleva či doprava - oboje jsou hřebínky klesající do Kvasů, nad kterými se cesty zase spojí.

My se pouštíme doprava kolem krav a salaší. Opět zde teče vydatný pramen, tak dobíráme vodu. Delší dobu jdeme po vrstevnici a nakonec nepříjemně, celkem prudce, klesáme. Čím jsem níž tím je i nepříjemnější teplota - strašné horko. Název vesnice Kvasy vznikl z huculského kvasna voda, což není nic jiného než kyselka. A synci ví, kde pramení, tak mi toto místo ukazují. Nachází se u příjemně vyhlížející huculské pizzerie.

Zde se loučíme a já jdu hledat nocleh. Nacházím jediný hotel Lisica ***. Za pokoj chtějí 300 UAH (dvoulůžkový). To odmítám, protože jsem sám a jelikož jsem tedy v Kvasech, dávám si kvas (0,5 l) za 12 UAH. Teda není to špatné, ale nijak zvlášť mě to nenadchlo. Navíc mi to přijde strašně přeslazené. Potom se vracím zpět směrem k huculské pizzerii a zde u mostu přes řeku Čornu Tysu potkávám moje Češky a v řece se koupající kolegy. Holky mi radí, ať se domluvím s polským kolegou a vezmeme si společně pokoj v hotelu. Já jim na oplátku prozrazuji, kde se hotel nachází a domlouváme se na večer na pivko v pizzerii. Poté se jdu také ponořit do řeky.

Ukrajinský kolega již musí jet domů, takže s polským kolegou - Marcinem zůstáváme sami. Zjišťuju, že umí perfektně ukrajinsky. Poblíž turistického rozcestníku objevujeme číslo na privátní ubytování. Marcin tam tedy volá, domlouvá nocleh i večeři a netrvá dlouho a přichází si pro nás paní, jež nás vede k sobě. Ubytování vypadá výtečně a ještě výtečněji večeře - pořádná polévka s jitrnicí a bramborem, kořeněná ukrajinským základním kořením - koprem. A jelikož máme jít na pivo s holkama, dopřávám si i teplou sprchu.

Holky už nás v pizzerii čekají a co mě teda velmi potěšilo, mají tady minipivovar se čtyřmi druhy piva, které je opravdu vynikající. Podezírám Čechy, že s tím tady museli Ukrajincům pomáhat, protože tak dobré pivo by neuvařili. Půllitr vychází na 18 UAH. Testuji i místní pizzu, ta je 65 UAH. Samozřejmě dobrá, ale nemohl jsem si nevšimnout, že místo oregána je na ní kopr. V družném rozhovoru s děvčaty sedíme asi do 23:00.

Krátké shrnutí

I když jsem zatím dva dny dovolené strávil cestováním a jsem teprve dva dny na treku, ukrajinské Karpaty mě očarovaly. Opravdu krásná příroda, rozlehlé hluboké, skoro až nekonečné lesy. Neomezené výhledy z polonin... Co mě trošku zklamává je to, kde všude zde lidé mohou vyjet autem. O tom se hlavně ještě přesvědčím při následném putování, takže nebudu předbíhat. Dále musím také ocenit přátelskost místních lidí, kteří nechtějí nic jiného než si popovídat, na oplátku jsou vždy ochotni pomoci. Velmi příznivé jsou také ceny ať již za ubytování, jídlo, pití či dopravu.

Během dvou dnů trekování jsem prošel celou Černohorskou poloninu. Pro méně zdatné turisty bych ovšem doporučil rozdělit trek do tří dnů, se spaním na Pip Ivanu a v turbáze Pjerjemička. Zdrojů vody byl po cestě dostatek, tudíž není se třeba bát, že by člověk zemřel žízní. Potraviny je nutno nést s sebou. Nutno dodat, že sestup do vesnic je relativně dlouhý, tudíž je třeba být opatrný.

Na cestu jsem měl mapu Schidni Karpati - Svidovec, Čornogora, Pachivski gori od maďarského vydavatele z roku 2008.

• 1. den: 32,5 km, celkové stoupání: 2 761 m, celkové klesání: 2 144 m
• 2. den: 23,0 km, celkové stoupání: 1 112 m, celkové klesání: 2 104 m
• Celkem: 55,5 km, celkové stoupání: 3 873 m, celkové klesání: 4 248 m

• Dokončení článku

Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj. Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku.

V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.

Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna velkým množstvím fotografií, ale také digitálně zpracovanými mapkami a výřezy z turistických topomap 1:100.000 a zejména výřezy z turistické mapy 1:50.000 …více

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.