Túra na Velký Javorník (918 m n. m.), horu v Moravskoslezských Beskydech v předjaří

Z vlaku na trati Ostrava - Valašské Meziříčí vystupuji ve stanici Veřovice. Ta je prvně písemně připomínána v roce 1411, avšak počátky zdejšího osídlení patrně sahají až do 13. století. Veřovice jsou jednou z bran Lašska, rázovitého etnografického regionu v severovýchodním cípu Moravy a ve východní části českého Slezska, jehož přirozenými kulturními centry jsou Frenštát, Příbor, Brušperk, Frýdek-Místek nebo Ostrava.

V širším pojetí však Lašsko sahá od Krkonoš až po Bieszczady. Laši byli obyvatelé neobdělané země, strážci hranice a pastýři. Však také Laši mají společné kořeny s Valachy, Vlachy a dalšími pasteveckými etniky staré Evropy, které se nesmazatelně vryly do jazyka, krojů, lidových tanců a obyčejů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Před stanicí ve Veřovicích (452 m) omrknu mapu, nějaké to povídání o Lašsku a Veřovicích a po žluté turistické značce mířím na hřeben Veřovických vrchů, které ale geomorfologové nazývají Hodslavický Javorník. Protínám hranici CHKO Beskydy a na slabou půlhodinku se zaseknu v místní hospůdce (otevřeno denně mimo pondělí od 11.00 do 21.00) na jedno startovní pivo. Pak již bez dalšího zdržování mířím proti proudu Jičínky s množstvím přepadů, které brání erozi říčního koryta.

Přes rozcestí Veřovice, hájenka (505 m) s hezkým altánem a Padolí (550 m) pokračuji po zpevněné lesní cestě, která je využívána ke svozu vytěženého dřeva. A že se těží (a pořádně) i zde, to dokazují holé svahy při cestě. Ve stínu se objevuje první ledová krusta, která je však rozbředlá. Je příjemně teplo a sluníčko led rychle rozpouští. Za Padolím však cestu opouštím a po lesní pěšině mířím napravo k hřebeni. Žlutá značka vede na dřevěnou lávku přes Jičínku a svižně vzhůru do protějšího svahu.

Krátce zastavuji u Vosího ranče, který se skrývá napravo od chodníku na krásném slunném paloučku. Večery u ohníčku tady musí být úžasné. Tiše závidím. Pomalu se blíží hřeben Veřovických vrchů. Sníh prakticky zmizel, jen ve stínu a pod stromy se udržují nesouvislé fleky té bílé hmoty. Po levici se objevuje i Velký Javorník. Dokonce nesměle vykukuje vrcholek rozhledny, která byla před pár lety na vrcholku postavena.

Na rozcestí Pod Kamenárkou (655 m) se žlutá turistická značka napojuje na červeně značenou hřebenovku, po které pokračuji vlevo - tedy k východu. I hřeben je téměř bez sněhu. Opravdu dnes panuje nádherné slunečné a teplé počasí. Vysloveně učebnicové předjaří. Z dalšího rozcestí - U Pramene Jičínky (695 m) si krátce odskočím k Prameni Jičínky (asi 690 m), kde ochutnám chladnou pramenitou vodu této říčky a chvíli posedím na levičce zdejšího malého přístřešku. Naposledy jsem tady byl při Beskydském Karpattreku, kdy jsem z Hostašovic vyrazil na Babí horu na Oravě.

Vracím se na rozcestí a sleduji červenou značku. Ta se mezi hromadami vytěženého dřeva neochvějně prodírá východním směrem. Na rozcestí Malý Javorník (776 m) to nemohu poznat. Les zmizel a zůstala holá vytěžená pláň. Červená turistická značka prudce mění směr a míří k severu. I jižní svahy Velkého Javorníku jsou bez sněhu. Jen na lesní cestě se kousek pod vrcholem objevuje nepříjemná ledovka. Ale bez problémů se dá obejít lesem…

Stoupání zvolňuje a jako mávnutím kouzelného proutku se stromy rozestupují. A mezi nimi se objevuje temná, štíhlá silueta krásné dřevěné rozhledny na Velkém Javorníku (918 m). Devítipatrová konstrukce, která vychází z místní lidové architektury, se zvedá do výšky asi 26 metrů. I temeno Velkého Javorníku je bez sněhu, předjaří panuje i zde.

Neodolám jejímu vábení a i přes silný vichr, který lomcuje její konstrukcí, vystupuji na vyhlídkový ochoz opatřený do dřeva vyrytými panoramaty s popisy okolních vrcholů. A tak v němém úžasu obdivuji ladné křivky hřebene Moravskoslezských Beskyd s Radhoštěm, Velkou Stolovou i Lysou horou. Ale také nádherné vrchy hřebene Podbeskydské pahorkatiny. Od Ondřejníku přes Palkovické hůrky až k Bílé hoře s další rozhlednou. Pod ní je jasně vidět ztepilou kamennou věž zvanou Štramberská Trúba. Celkový dojem kazí pouze obří jizva velkolomu na vrchu Kotouč, v jehož nitru se choulí světoznámá paleontologická lokalita - jeskyně Šipka.

Přestože je poměrně špatná viditelnost, vidím i některé vrchy Nízkého Jeseníku a na jihu a západě Vsetínské vrchy a Hostýnské vrchy, kam mám namířeno na vícedenní špacír. Po kochačce úchvatnými výhledy vezmu zavděk zdejší turistickou chatou, která má otevřeno, přestože je všední den. První útulna stála na Velkém Javorníku již v roce 1897. V roce 1915 však vyhořela. S výstavbou dnešní chaty (905 m) Pohorské jednoty Radhošť bylo započato v roce 1931. Slavnostního otevření se chata dočkala o čtyři roky později.

Uvnitř chaty je příjemně vytopeno a u stolů tak z poloviny zaplněno. Dávám jedno orosené na oslavu výstupu. No a také musím doplnit energii. Na odpolední prochajdu s sebou netáhnu žádný proviant a při stoupání na Velký Javorník přece jen nějaký ten úbytek tekutin byl.

Vracím prázdný půllitr a vydávám se dolů do Frenštátu pod Radhoštěm. Na severním svahu Velkého Javorníku je ještě dost sněhu. A chodník je zcela zledovatělý. Nesmeky by se šikly, naštěstí je možnost tuto lapálii obejít lesem. Pod hranicí 800 metrů nad mořem jsou svahy již holé, bez sněhu. Tempo pochodu tak opět může zrychlit.